O nakladatelství / Webové stránky – archiv rubrik / Internet New Line/Webová rubrika Nezavedení /
Vasil Roman
Vasil Roman, 47 let, Český TěšínNarodil se ve východoslovenské příhraniční vesnici Ulič. Hlásí se k rusínské národnosti. Vyučil se soustružníkem, od roku 1986 pracuje na dole Darkov u Karviné jako strojník na úpravně vody. Je ženatý, má dva syny.
Literárně tvořit začal roku 1997 a od té doby napsal přes padesát povídek, z nichž některé byly vysílány v Českém rozhlase, publikovány v literárních časopisech a zveřejněny na internetových stránkách www.neknihy.cz.
BLÁZEN A NEVĚSTA
(povídka ze souboru Kreace troufalého nádeníka)
I
Podél zasněženého břehu toku Uličky, v těsné blízkosti kamenem dlážděného koryta šel po polozaváté neprošlapané pěšince krátkými šouravými krůčky nahrbený, těžce dýchající starý muž. V únorovém mrazivém odpoledni v mírném vánku zlehka povíval jeho prošedivělý plnovous, ozdoben drobnými krystalky ledu od vydechovaných par, které svým stříbrným leskem připomínaly sluncem ozářené kapky rosy v ranní jarní trávě. Vytrvalý mrazík pod téměř bezoblačnou oblohou se snažil vyštípat alespoň špetku červeně na zvrásnělém čele, na oblém krátkém nose a na časem ošlehaných tvářích. Jeho úsilí však bylo marné. Chlapův chudokrevný obličej, z velké části maskován chmýřím a hlavně zplihlým porostem vousů, zůstával nadále namodralý. Pouze z koutku hnědavých, zmatených, plachých očí se studenému větříku povedlo vypudit několik slz, jež na své krátké pouti pokožkou ztratily původní podobu. Proměnivše se ve dva úzké, lesklé proužky odrážely chabé sluneční paprsky.
Delší, stříbrem protkané, v cárech visící neupravené mastné vlasy upozorňovaly, že pod kdysi zeleným, snad mysliveckým kloboukem je zanedbaná hlava, v níž není zájem nositele o vlastní zevnějšek. V souhrnu výraz obličeje působil dojmem neštěstí, strádání, rozjitřených citů a nezdravého ducha.
Lítost vzbuzující muž se pachtil sněhem za vydatné pomoci zsinalé pěsti, v níž svíral lískovou hůl. Tou udržoval rovnováhu své nemotorné, houpající se chatrné tělesné schránky. Druhá ruka plnila obdobnou funkci. Založená na bedrech vyrovnávala váhu předkloněného trupu, současně odlehčovala lety opotřebované páteři, neboť ji udržovala v co možná nejpřímější poloze. Za chodu se občas musela vznést k čelu a umravnit nezbedný klobouk. Kdysi na hlavě seděl pevně. Dlouhá léta nošení však vykonala své, teď byl volný, sklouzával do čela a provokativně bránil svému nepříliš starostlivému druhu ve výhledu. Snad ho chtěl vytrestat za špatné zacházení.
Začínal cítit únavu. Těžce, tentokrát velice těžce se mu vykračovalo. Cítil slabost. Mžitky před očima dávaly znamení, že je čas odpočívat. Zastavil se u šumějícího a pravidelně klokotajícího splavu. V nitru zuboženého, vyzáblého těla doloval další síly. Zhluboka popadal dech.
Po krátkém odpočinku se mu před očima rozjasnilo, hvězdičky zmizely. Dech se zklidnil. Posílen něco zabručel, odkašlal si, rukávem dlouhého hubertusu otřel lesklé proužky pod očima a z vousů krystalky ledu. Potom vykročil do závěrečné etapy své každotýdenní výpravy. Zhruba po třiceti krůčcích se zastavil. Teď už na delší čas. Byl u cíle. Z pěšinky ukročil dva kroky k řece, tam ve sněhu vydupal důlek, zaujal nehybnou polohu a nepřítomně upřel zrak do úzkého pásu líně plynoucí vody, ohraničené z obou stran koryta ledem. Netrvalo dlouho a na obličeji starce bylo možné spatřit dojetí. Cože ho tak dojalo? Co se mu honilo hlavou? Bůh ví! V jeho nehybném postoji bylo cosi záhadného. Co vlastně pohledával v místech, kde v blízkém okolí nebylo ani živáčka? Jaké pohnutky ho přikovaly k místu, od něhož nejbližší stavení dělila vzdálenost několika desítek metrů?
Tyto podivné výpravy zahajoval vždy počátkem zimy, jakmile jen trochu zasněžilo a přimrzlo. Sem ho každou sobotu odpoledne dovedla jakási neznámá síla. Přesnost ve volbě místa udivovala. V mělké jamce setrval nehnutě a díval se do ševelících vln i dvě hodiny. To se ale někdy v mžiku změnilo. Když začal rozmlouvat sám se sebou, pak až neuvěřitelně ožil. Samomluva dokázala probudit vzrušení ústící v směšné grimasy na obličeji a v nepopsatelnou gestikulaci rukou, v nichž dominovala hůl v šermířském postoji. Pohnutí se nejvýrazněji projevilo ve výrazu očí. Znenadání plachost zmizela. Objevila se sveřepost, nevraživost a také nenávist. No vzápětí opět změkl. Byl jako aprílové počasí, jednou řvoucí smíchy, podruhé pološílený vztekem. Někteří lidé si jeho počínaní nevšímali, jiní se mu smáli a někteří ho chtěli strčit do blázince, k manželce.
Každopádně byl zde. Patřil sem. Brala to na vědomí celá vesnice.
II
Na protějším břehu, ve vzdálenosti dostřelu chlapeckého praku, na dvoře u přízemního domku obdélníkového půdorysu stály saně plně naložené hnojem. Páchnoucí výpary sálaly do ovzduší a zamořovaly blízké okolí. „Vůně“ však ani trochu neubírala na apetitu zapřáhnutému, strakatou dekou přikrytému nenasytnému hnědákovi, s chutí požírajícímu sušený jetel z převázané plátěné nůše. Při každém soustu mu na postroji vesele zazvonily tři rolničky — jedna větší uprostřed a dvě menší po stranách. Pach zřejmě nevadil ani dvěma vedle pokuřujícím mužům. Staršímu bylo něco nad čtyřicet, druhý snad s věkem kolem dvacítky. Upocení, v holínkách upachtěných od hnoje, po namáhavém kydání odpočívali. Unavení, stojíce opřeni o vidle, očekávali občerstvení.
Ti muži byli otec a syn. Lehkou svačinu v domě připravovala synova manželka Naďa, vládnoucí domácnosti teprve druhý týden. Přivdala se ze sousední vesnice. V Uliči se teprve rozkoukávala. Od prvního dne její svěží, téměř holčičí přítomnost k nepoznání oživila dosud pochmurnou atmosféru, jež opanovala zdi domu po smrti bývalé hospodyně. Smrt si ji vzala záludně, nečekaně, tiše, bez předchozího varování. Následující dva roky muži cítili jen bolest a nespravedlnost. V místnostech po ženě a matce zůstalo pusto, smutně, žalostně, nevlídně. Až nedávno se díky svatbě syna život a radost snad natrvalo opět vrátily. Naďa obydlí vdechla nový ráz. Osamělí muži znovu objevili smysl života.
Teď si oba dlouhou chvíli čekání krátili pozorováním dění za řekou. Mladší sevřel rty a zamračil se. Starý vousáč opět začal vyvádět. Vehementně se oháněl holí, divoce poskakoval jako opařený a bůhvíco vyřvával.
„Sakra, zase blbne…“ řekl mladší, „… a k tomu ještě u okraje srázu… jednou sletí po dláždění a rozbije si hlavu… blázen starý!“ Nato tiše zaklel.
„Blázen možná je a možná ne… já vím, někdy se zdá šílený…“ zareagoval ihned starší. „Ale chlapče, je to jen ubožák, o kterém nic nevíš, protože se o to nezajímáš. Takto dopadne nešťastný člověk, jemuž osud nadělil příliš mnoho utrpení… příliš těžký kříž…“ Dál se nedostal. Náhle jejich pozornost upoutaly dveře kuchyně. Objevila se v nich mladá tmavovlasá krasavice držící podnos s jídlem a pitím.
„Tak a máme to tady!“ promluvila veselým hlasem. V té chvíli snad i hnůj přestal smrdět. Její andělský vzhled mužům doposud pokaždé vyrazil dech. V srdcích pocítili teplo, lásku a bez ohledu na dění kolem vyvolal široký radostný úsměv. Otec zářil jako obvykle, syn ale z podivína nespouštěl oči. Manželku pouze zaregistroval. Na Nadině ostýchavém obličeji zvláště poutaly pozornost velké modré oči, z nichž vyzařovala pohoda. Něžný výraz neposkvrněné lilie doplňovaly do růžova zbarvené, zdravím kypící líce a ústa vykrojená přírodou snad jen k vyslovování příjemných zpráv, k šeptání něžností a k přijímání cudných polibků od milovaného muže. Navíc z ní zářila moudrost, nadhled a důvtip, vlastnosti, které výjimečně hezkým lidem příroda občas naděluje současně s krásou těla. Naďa podala tác mladšímu. Ten se ušklíbl, pohledem upřeným za řeku byl duchem u nešťastníka, ale tác držel pevně, až křečovitě. Trochu ji to zmátlo, potom však pokračovala v načaté práci. Do dvou sklenic nalila slivovici. Tchánovi vsunula do ruky vidličku, na okraj velkého talíře s nakrájenou slaninou, chlebem a kyselými okurkami položila nástroj i pro manžela a poté mu uvolnila ruce. Pobízet je nebylo zapotřebí. Zato jim popřála dobrou chuť. Bez okolků začali ukájet hlad. Nejdříve však spláchli nepříjemný zápach vyprázdněním sklenic.
S jídlem byli rychle hotovi. Naďa se cítila výborně. Když byli spokojení oni, i ona zářila spokojeností. Konečně mohla položit podnos na řadu poskládaných polen podél zdi domu a přitulit se k manželovi. Tvrdý výraz z jeho očí však nezmizel. Zamyšlená pohlédla tam, kam mířily oči jejího muže.
„Kdo to je?“ zeptala se zaraženě. „A proč tak poskakuje?… Zdá se, jako by nám tou holí hrozil!“ pronesla se zaujetím v hlase.
„Je to starý bl…“ Mladý chtěl říct blázen, ale v půli slova zmlkl. Zatím si uvědomoval nevhodnost takové ponižující nálepky v její a tátově přítomnosti. S neúspěšně skrývaným úšklebkem se poopravil: „… je to starý nešťastný člověk.“ Parafrázoval otce. Jenomže poťouchlý úsměv a posměšně laděný tón prozradily, že vyřčená slova ani zdaleka nemyslí vážně.
„A… a cože se mu to přihodilo?“ Naďa zřejmě nepostřehla škodolibost a ptala se neodbytně dál. Postupně v ní vzrůstal zájem o nebožáka. Otec synovu poznámku překousl a zatvářil se, jako by posměch vůbec nepostřehl. Rázně a zřetelně promluvil.
„Je tomu dávno, snad pětatřicet nebo sedmatřicet let. Vím určitě, že to bylo ještě před druhou válkou. Tenkrát jeho manželka v krátkém sledu dvakrát potratila. Přišli o toužebně očekávaného potomka. Ona z toho zešílela. A vůbec s ní nebyla řeč. Dodnes je v blázinci. Jak vidíte, jemu zřejmě přeskočilo také, ale teprve nedávno, zřejmě to skrýval. V poslední době to s ním pádí z kopce. Přestal se ovládat. Lépe řečeno ovládlo ho to. Také se už na něj chystají. Co nevidět bude v kleci. Bodejť taky ne, když začne vykládat takové nesmysly, jako že dovede přivolat duchy svých nenarozených dětí a hrát…“ Dnes podruhé nedořekl větu. Jeho výklad přerušila událost, po níž následovalo polekané zavýsknutí nevěsty, která s neutuchajícím zájmem soustředěně pozorovala vyvádějícího nešťastníka. Ten znenadání uklouzl a vyvrátil se na znak do sněhu. Chvíli zůstal nehnutě ležet. Naďa zkoprněla, přitiskla dlaně na hruď a vytřeštila oči. „Propána, on snad umřel?!“ hlesla vyděšeně. Za okamžik se jakž takž vzpamatovala a naléhavým hlasem oslovila manžela: „Mirku, honem! Běž za ním!“ Pohled na její pobledlý obličej mu zmrazil úsměv. Bleskově se rozeběhl, ale po několika krocích zastavil. Za řekou nastal obrat. Postižený nejenže nezemřel, ale nebývale čile a křepce se začal zvedat na nohy, jako by Nadě chtěl poděkovat za obavu o život. Jen co ze sebe setřásl chomáče sněhu, vylekaným zarmouceným pohledem zamířil ke trojici. Pak opět, již uklidněn, zaujal osvědčený, nehybný postoj. Zřejmě ho pád umoudřil.
„Chvála nebesům!“ zvolala rozrušená Naďa, ale dlaně nadále držela zkřížené na prsou, pod nimiž nestačil ustat splašený tlukot srdce. Ta křehká duše se polekala možná víc než neukázněný děda.
„Doufejme, že pro dnešek skončil. I když za vyučenou by potřeboval,“ řekl mladý naštvaným hlasem. Z očí mu přitom vyšlehl záblesk zloby, který citlivou manželku zasáhl jako blesk z čistého nebe. „Co se děje, tohle přece není Mirek, vždyť tak ošklivě se předtím nikdy nechoval!“ přemýšlela zaraženě a zůstala stát jako u vidění.
Tchán zavětřil v ovzduší cosi zlého a obrátil pozornost na sebe. „Už se uklidnil, já ho znám. My teď pojedeme s nákladem… uvidíš, Naďo, vše bude dobré.“ Přitom ji pohladil po vlasech. Mirek odstoupil od ženy. Zahálčivým krokem zamířil za náklad a čekal na chvíli, kdy bude muset zatlačit do saní, které stačily zlehka přimrznout ke zledovatělému povrchu. Naďa s mráčkem na čele vběhla do domu, vzápětí se vrátila s půlkou kýble vlažné vody. Položila ji před koníka a čekala, až uhasí žízeň. Otec pak ze zvířete sundal deku, ujal se oprati a opatrným plesknutím biče koníka pobídl. Na ostro okovaný kůň zaryl do ledu podkovy. Svaly na nohou a řetězy v postroji se napjaly k prasknutí. Současně se do zadní klanice opřel vší silou a vztekem mladší z dvojice. Společným trhnutím odlepili těžký náklad od ledu. Saně se pozvolna rozjely. Poslední dávka vyjela na pole. Oba muži ji doprovázeli. Starší šel vepředu vedle koníka. Mladší vzadu, ledabyle mávaje vzdalující se zamyšlené manželce, doprovod uzavíral.
III
Naďa v domě osaměla. Po návratu ze dvora ještě pár minut přemítala o muži, pak zapudila chmury a dala se do práce. Nejdříve uklidila zbytky z talíře. Umyla nádobí a přiložila do kamen. Poté se znechuceně podívala na plechovou vaničku mokrého prádla, jež musela ještě dnes vymáchat v ledové říční vodě. Při té představě se zimomřivě otřásla. „No, co se dá dělat, zima nezima, prát se musí,“ povzdechla si odevzdaně. Za okamih začala s přípravami. Do kovové konvice nalila horkou vodu. Se značným úsilím vynesla vaničku na dvůr. Odběhla do kůlny pro malé dřevěné sáňky. Vyložila na ně prádlo, přidala konvici a dva lavory. Na závěr se pak teple oblékla. Nejdříve na sebe hodila delší ovčí kožíšek. Nohy omotala tlustými onucemi a vstrčila je do manželových — o dvě čísla větších — zánovních, čistých gumových holinek. Pod bradou pečlivě uvázala šátek chránící hlavu, krk a uši před mrazem. Poté vyrazila k řece. Sáňky musela táhnout plynule, aby nenadálým, nevhodným škubnutím nepřevrhla konvici s horkou vodou. To si nemohla dovolit. Bez horké vody na oživení křehnoucích rukou nelze v této roční době na máchání v řece ani pomyslet. Za řekou bylo vše při starém. Schoulený podivín, pokyvující hlavou střídavě dopředu a dozadu, tam pořád stál. Chvěje se zimou hleděl neznámo kam. Sáňky za ní poslušně klouzaly. Pozvolna se blížila k místu, k němuž teď cítila až nepřirozený odpor. U řeky na plošince zastavila. Pod splavem, kde se již voda opět formovala do normálního toku, byly v kamenném obložení obou břehů vydlážděné, něco přes metr široké schůdky, vedoucí do vody a k oběma plošinám. Na Nadině straně Mirek dopoledne odsekal tlustou vrstvu sněhu a ledu a odkrytý kámen posypal pískem. Přesto si musela dávat při sestupu velký pozor. Voda se od splavu tříštila na miliony neviditelných kapiček, ty v mrazivém ovzduší okamžitě ztuhly a vánek je spolu s popraškem sněhu zanášel až na schůdky, kde vytvářely tenký, záludný, ledový povlak. S lavory pod paží opatrně, krok za krokem sešla k obrovitému plochému kamenu, šikmo trčícímu z vody. Na něm se ždímalo. Opodál ležel větší, odkládací, na něj rozložila lavory a vrátila se pro teplou vodu. Napravo u třetího schůdku visel na řetízku prajnik, jímž se někdy tlouklo do větších kusů prádla. Mlácením se rychleji uvolňovaly zbytky pracího prášku nebo mýdla. Naďa se dnes obejde bez prajniku. Na pořadu byly pouze drobnější, tenčí kousky oblečení.
Naďa vkročila do řeky. Teď už se uhnout nedalo. Mysl se soustředila pouze na nezbytné: co nejrychleji a nejlépe zvládnout to nadělení. Nepárat se s tím, zkrátit čas utrpení. Rozhodnými, navyklými pohyby prohnala vodou několik kousků. Následně odkryla konvici, vstrčila do ní obě ruce, pár vteřin nechala působit ulevující teplo a pak opět s prádlem „šup do vody“. Samovolnými pohyby, připomínajícími mechanické úkony pracovního stroje, pozvolna přemísťovala šatstvo z lavoru do lavoru. Když byla s prací někde v půli a znovu máčela prsty v konvici, z neznámého popudu zvedla hlavu. Za řekou na plošince nad protějším schodištěm stál stařík a upřeně ji pozoroval. Rychle hlavu sklonila a zatvářila se, že ho nevidí. Stařík se zavrtěl, párkrát na místě přešlápl, zvedl hůl, nasměroval ji na dům, v němž teď bydlela, a začal něco halekat. Dopad vody na hladinu nevydával příliš rušivý zvuk, ale přece jen ho bylo dost, aby zabránil porozumět slovům nečekaného pozorovatele. „Na to, v jak zuboženém stavu je, se nějak rychle přemístil,“ problesklo jí myslí. „Možná mne sledoval už od momentu, kdy jsem vyrazila ze dvora. Že by po mně něco chtěl? … hm…“ uvažovala dále. Zatím se nijak nenechávala vyvést z míry. Nerušeně, pouze s občasným kradmým pohledem pokračovala v činnosti.
Její netečný postoj přiváděl muže v zoufalství. Ječel a ječel… vyskakoval a nástojčivě se domáhal pozornosti. Holí bodal do sněhu. „Měla jsem pravdu, něco po mně chce! … Ale co?“ přemýšlela. „Musím být ostražitá!“ napomínala se. Nakonec se vzpřímila, hodila košili do lavoru, obrátila se k němu a na znamení, že nerozumí a neslyší, přiložila ruce k uším a současně zavrtěla hlavou. Tohle ale staříka rozlítilo ještě více. Řičením přehlušil šumění vodopádu a i na tu vzdálenost uslyšela útržky jedné věty: „Stále… vidím… Božka… vidím…“
Naslouchala pozorně, ale dát slova do srozumitelného tvaru se jí nepovedlo. „Co jen mohl vidět, ubohý človíček,“ zašeptala tiše se zvědavostí v hlase. Když si však uvědomila smysl své otázky, zalekla se. „Díky Bohu, že to nevím,“ vyřkla s ulehčením. „Kdybych věděla, možná by mne navždy opustilo klidné spaní… Ne, ne… nechci vidět svět očima blázna.“ Stařec se choval, jako by ho ovládla zlá moc, jakási posedlost. Najednou, z ničeho nic vykročil na první ze schodů. Jakž takž to zvládl, ale hned na druhém uklouzl. Nohy mu vylétly do vzduchu, poté dopadl na zadnici a pleskaje zadkem o schody se šinul do ledové vody.
„Jéé… jéé…“ zanaříkal.
„Nu vida… takové neštěstí!“ polekaně zvolala. Těch několik vteřin dědkova pádu sledovala se zatajeným dechem. Kdyby její oči mohly sloužit jako brzda, určitě by ho ubrzdila. Ale Bocan — tak se totiž jmenoval — se šinul dál. Záchrannou brzdu vytvořil sníh. Dnes sudičky stály při něm. Zůstal sedět na posledním schůdku. Jen nohy neuchránil. Zastavily se v ledové vodě. Za ním se ve sněhové pokrývce vytvořila ladná oblá brázda.
„Oh, oh…“ byly první vzdechy ulehčení. „Mohlo to skončit… strach pomyslet… Díky, Pane, žes ho uchránil…“ pokračovala Naďa zmateně. Pak ještě zjihlým hlasem dodala: „Začínám, Pane Bože, věřit, že nad opilci a blázny držíš ochrannou ruku.“
Bůh pomohl jen částečně, ostatní zbylo na ní. Vykročila směrem k nešťastníkovi. V tak ošemetné situaci se ještě v životě neocitla. Pokojně plynoucí voda nebývala v zimě hluboká. Opatrnou chůzí se k němu mohla dostat bez větších problémů. Stačilo jít pomalu a zlehka došlapovat. Jinak hrozilo, že uklouzne na slizkých kamenech. Udát se příhoda z jara, při tání sněhu, kdy se klidná říčka mění v dravou potvoru, mohlo vše skončit katastrofou. Bocanův krásný sjezd by s největší pravděpodobností byl i poslední. Mrtvolu by pak prudký proud doplavil až do Sovětského svazu.
Naďa znala záludnosti řeky. Už od dětství chodila s mámou prát. Teď mohla uplatnit letité zkušenosti. Opatrně se přibližovala k výtečníkovi, který se s námahou vztyčil ve vodě. Plaše pokukoval sem a tam. V jeho obličeji již po vzteku nezbylo ani památky. Nevěřícně vrtěl hlavou — kupodivu s kloboukem, který jakoby zázrakem nespadl do vody — a podepírán holí udržoval rovnováhu. Pud sebezáchovy mu dodal potřebnou sílu, prozatím statečně odolával. Naďa trnula nejistotou, jak dlouho vydrží. Velké šance mu nedávala, proto ji opět ovládl nepokoj.
„Už jen pár krůčků… Držte se, chlape jeden… Pane na nebesích, dej, ať neuklouzne… Brr,“ ořásla se při představě, co by následovalo.
Stařec stál ve vodě jako kupka neštěstí. Když uzřel zachránkyni, prosebně natáhl paži. S nataženou rukou se podobal nemluvněti vyhlížejícímu mámu-spasitelku, jež ho má vytáhnout z kluzkého bahna, do něhož zabředlo vlastní neopatrností. Chlad vody nemilosrdně působil na Nadiny nohy. Možná proto pohlédla do čisťounké vody na mužovo obutí. To, co uzřela, ji šokovalo. Měl na nohou jen obyčejné šněrovací boty. Konečně byla u něho. Žensky jemně jej chytila kolem pasu, pravou ruku si přeložila přes rameno a pevně stiskla zápěstí. „Co teď?“ napadlo ji. „Na této straně se na břeh nedostaneme. Když ho převedu na naši, budu ho muset co nejrychleji naložit na sáňky a odvést domů. Ale kam? Kde bydlí? Anebo ho snad odvést k nám do domku? Co by na to řekl Miro?“
Její myšlenky přerušil mužův tenký hlas. „Božka… Ty jsi moje Božka… Jo, jo… Konečně ses vrátila… Přišla jsi… Našel jsem tě,“ šeptal něžně a zalíbeně si ji prohlížel. V očích měl tolik radosti, až ji to na chvíli omráčilo. Zastyděla se, neboť u Mirka nikdy něco podobného nespatřila. Nevydržela se mu dívat do tváře, viděla dost, aby mohla tvrdit, že tyto oči kohosi opravdu milují.
Vzpamatovala se, pak odhodlaně s břemenem zamířila na svoji stranu. Neprošli ani třetinu strastiplné cesty a děda začal ochabovat. Na okamžik zmlkl, zbledl a strašlivě jím začala třást zima. Zůstali v proudu zaklesnutí do sebe jako milenci. Bezradně se rozhlížela. Hledala odvahu k dalším krokům. „Kde jsou všichni lidé? Někdy jich je plná cesta, ale dnes sedí doma!“
V zoufalství jí vyhrkly slzy. V největší bezmoci se v dálce najednou ozval spásný cinkot rolniček. Zvonění sílilo. Rozeznala známou siluetu klusajícího koníka táhnoucího saně, na jejichž sklopených bočnicích seděli dva muži. Téměř nepříčetně začala křičet radostí. „Miroó… Miroó… tátoó… tady! Mirku, pojď sem rychle, já ho už neudržím!“
„Prr… prr,“ zavelel kočírující tchán na pádícího koníka, který parádně vyklusával, jako by si prázdných saní chtěl pořádně užít. Mirek svižně seskočil ještě za jízdy. Sešel po schůdcích a dlouhými, pomalými kroky kráčel vstříc schoulené dvojici. I on se třásl, ale rozčílením. „Anciaša tvojho!“ zaklel na adresu starce. „Já to tušil… ba ne! Já to věděl, že jednou sletíš, jen jsem to nečekal tak brzy. To věru ne!“ soptil. „Ty smrade!“ obořil se nevybíravě na nešťastníka, „proč nezalezeš ke své pošahané sestře? Proč lidem otravuješ život?… Do prkýnka, já tě snad nakopu!“ Vzápětí ho podepřel z druhé strany. Bocan se na něj nechápavě díval, myslí však byl daleko. Znova začal mluvit o Božce. Otočil se k Nadi, oči se mu rozzářily a Mirek uslyšel slova, jež se mu zaryla hluboko do duše. Slova, která vyvolala plamen žárlivosti takové síly, že podivína znenáviděl až k smrti.
„Božka… Ty jsi moje Božka. Ty jsi moje Božka,“ opakoval.
„Já ti dám Božka, ty šílenče… drž už pusu, zatraceně… To je moje manželka, ty prevíte! Je mi špatně, když vidím, jak se jí dotýkáš!“ zuřil. Nebýt Nadi, snad by ho na místě zardousil. Naďa nechtěla věřit svým uším. Tak brutální útok na bezbranného, zhasínajícího ubožáka by od Mirka neočekávala ani v nejhroznějším snu.
„Podej mi ruku, poneseme ho!“ požádal ji stroze. Vůbec si nevšiml jejího vyděšeného výrazu. Podvědomě, mechanicky uposlechla. V uších jí zněl jeho hrozný hlas. Hlas zloby a nenávisti. Strašné! Ďábel žárlivosti dovede pořádně vyděsit.
Rozněžnělého starce položili na ruce a opatrně přenesli na břeh. Chlad jím lomcoval, a pokud něco nemumlal, zvučně cvakal protézou.
„Za chvilku budete v teple,“ konejšila ho, když jej pokládali na saně. Z bot mu už voda necrčela. Odpoledne bylo v druhé půli. Začalo přituhovat. Kalhoty a boty se pomalu měnily v kost.
„My ho s tátou odvezeme domů, k jeho sestře Haně. Bydlí jen kousek za mostem. Za čtvrt hodiny bychom měli být zpátky,“ vychrlil ze sebe Mirek.
„Rozumím, jen už jeďte!“ pobízela je. „Spěchejte, ať vám neumrzne!“
IV
Naďa měla o čem přemýšlet, ale na to teď nebyl čas. Přesto se ještě jednou vrátila k ubožákovi. „Chudák… takový podvyživený, lehký byl jako pírko.“ Jen pohlédla k lavorům, okamžitě se zhrozila. „Voda mi už asi vychladla… hm… to bude zážitek!“
Hned zapudila myšlenky na střízlíka, opatrně sešla dolů a ponořila ruku do konvice. Byla ještě trochu teplá. Úlevně se usmála, na nic nečekala a začala pracovat. Den se pozvolna nachyloval k večeru. Dosavadní příděl denního světla se poskrovnu vytrácel. Z oken domů halících se do šedavé záclony blížící se tmy slabě probleskovala světýlka. Kdekdo již měl „padla“. Z blížícího soumraku si nic nedělala. Zato jí tížilo pomyšlení na Mirkovo chování a na drtivý chlad ledové vody, jehož neblahému účinku nešlo přivyknout. Východisko nebylo. Nakonec potlačila odpor a ponořila ruce do vody. Potom šlo všechno jako na drátku. Snažila se, aby vše stihla, než se muži vrátí. Stihla to, neboť se zdrželi déle, než předpokládali. S hluchoněmou sestrou se těžko dorozumívalo, než ho vyzuli, vysvlékli, namasírovali zkřehnuté nohy, a jí vysvětlili, co se přihodilo, uteklo hodně času.
Naďa hodila poslední kus prádla do lavoru. Spokojená s výsledkem, lehce unavená se narovnala a protahovala záda. Zrak jí zabloudil k místu, kde před nehodou postával starý podivín. Vzpomněla na slovo „vidím…“ V místech, kde po něm ve sněhu zbyl důlek, ji teď něco neobvyklého upoutalo. Jakýsi podivný stín. Trvalo to snad sekundu, potom bylo opět prázdno.
„Asi jsem unavená,“ řekla si. „To mám z toho neustálého předklonu a také od zimy,“ dokončila úvahu o své halucinaci. Sebrala lavory a vítězoslavně opouštěla tuhle otrockou mučírnu.
Na plošině se dočkala návratu mužů. Cinkot rolniček jí zněl jako rajská hudba. Mirek beze slov naložil sáňky s prádlem a v zamyšlení ujížděli domů.
V
Asi po hodině byly všechny dnešní práce ukončeny. Tchán ustájil, osušil a nakrmil koníka, Mirek očistil saně od hnoje. Naďa na půdě rozvěšela prádlo a pak společně povečeřeli zbytky od oběda.
Příhoda je nenechávala v klidu a bylo jen otázkou času, kdy se k ní vrátí.
„Povím vám to, co vím. Co mi říkal otec a co mělo být utajeno,“ začal po večeři nesměle vyprávět únavou zívající tchán.
„Ti manželé přišli o děti, Bocanova žena zkrátka dvakrát po sobě potratila,“ pokračoval už zostra. „Nemalou vinu má na tom naše rodina. Zásluhou mého bratra Jiřího přišli o prvé.“ Na chvíli přestal mluvit. Zamyslel se. Bylo vidět, že mu dělá potíže rozebírat minulost. Vnitřně byl však dávno rozhodnut shodit břímě mlčení. Teď, když nastala ta možnost, zaváhal. V myšlenkách si připomněl Mirkovou nenávist vůči starému Bocanovi. To ho utvrdilo, že je nejvyšší čas prozradit synovi, co se stalo. „Ano, teď, nebo nikdy,“ řekl si.
„Dlouho čekali na otěhotnění,“ navázal. „Když pak zjistili, že se vše vyvíjí zdárně, že potomek je na cestě, byli úplně u vytržení. Těhotenství probíhalo bez potíží až do osudného dne… Jirku odmala zajímalo vše, co bouchalo, a drželo ho to i tenkrát, v sedmnácti letech. Někdo mu poradil, že nehašené vápno v lahvi, zalité vodou a utěsněné, silně vybuchne. Rozhodl se to ten den vyzkoušet. S nezalitým vápnem v lahvi odešel k řece. V místech, kde jsme dnes viděli hopsat Bocana, tenkrát čněla tlustá vrba a pod ní…“
Naďa ho nenadále přerušila, najednou zbledla. Slovo vrba jí připomnělo stín, nebo naopak stín, co dnes viděla, matně připomínal vrbu.
„Ano, vrba, vrba to byla…“ užasle vyslovila poznání a doširoka rozevřela oči.
„Co je na tom divného?“ otázal se Mirek. „Předtím — to si pamatuji jako dnes — nebyla řeka uzavřená v kameni a betonu. Tekla volně, v zákrutech. Znásilnili ji nedávno,“ dodal. Nic nechápal. Neznal příčinu jejího rozrušení. Kdo by mohl něco takového pochopit? Naďa vrátila slovo zpět tchánovi.
„Jen pokračujte, už budu zticha,“ poprosila naoko klidná. Pro sebe si v duši neustále opakovala: „Tak přece vrba, vrba, vrba…“
„K vrbě chodily ženy dělat to, cos dnes dělala ty… Co čert nechtěl, toho odpoledne — snad byla sobota, nevím — pod ní máchala prádlo Bocanova manželka Božena. V té době už měla pořádně velké břicho. Několik kroků po proudu blbnul Jirka. Vápno zalil vodou, utěsnil a čekal, co se bude dít. Uvnitř začalo syčet, bublat. Láhev se v krátké době ohřála. Žhavé sklo mu nesnesitelně pálilo dlaně. Ve strachu z nejhoršího ji hodil do proudu. Voda ji kousek nesla a pak to bouchlo. Žena zaujatá prací nic takového neočekávala, lekla se a hned po výbuchu omdlela… Potom… Potom dostala křeče a zbytek víte. Jen tak tak přežila. Zdálo se, že po této ráně osudu jejich životy předčasně skončí. Ale člověk je divný tvor. Vbrzku se vzpamatovali a o to víc přilnuli k sobě. Zanedlouho otěhotněla znova. Bůh chtěl, že se vše zopakovalo. Tentokrát potratila samovolně. Z toho se pak už nedostali. To byl začátek jejich konce… Ji vzali do blázince hned poté, co se ze všeho pomátla. On ještě dlouho trpěl a odolával, pak i jemu nemoc zamlžila zrak. Snad proto ty jeho výpravy k místu, kde vše začalo. Možná proto v tobě viděl Božku. A také snad proto hrozil našemu obydlí, nám. Možná mu to pomáhá na chvíli uniknout bludným představám, a třeba se jen na chvilinku vrátí do krásné doby před neštěstím. Je také možné, že ve mně vidí bratra Jirku. Chudák neví, že Jirka padl u Kyjeva.“ dořekl ochraptělým hlasem. Zatěkal očima. V pokoji bylo ticho. Vstal a bez rozloučení odešel spát. Nadi se zdálo, že při odchodu měl v očích slzy. Manželé osaměli. Mirek se neopovážil na Naďu ani podívat. Tížily ho výčitky svědomí? Cítil, že ve vztahu s ženou se něco porouchalo?
Se skloněnou hlavou mlčky vstala, vstoupila do ložnice a najednou pocítila chlad. Stejně vtíravý, krutý, smrtelný chlad, jaký pocítila v řece. Pomodlila se, a než váhavě ulehla, oči se jí zalily slzami. „Mirku, co bude s námi?“ řekla plačící. Jedna pochmurná myšlenka střídala druhou. Slzami smáčela polštáře. Halucinace vrby věštila zlo. Zda už Mirek půjde taky spát, jí bylo úplně lhostejné. Bolavou duši zatěžovala vzpomínka na jeho drsné jednání. „Jak je možné, že jsem to nepostřehla dříve, před svatbou?“ položila si mučící otázku, na niž nedovedla nalézt odpověď. Trvalo dlouho, než ji peřina alespoň trochu zahřála. Mirek zatím vstal od stolu. V očích mu zářil divný zlověstný plamínek. Z kuchyňského kredence vzal krabici zápalek. Z poličky na koření malou uzavřenou skleničku. Prohlédl obsah, byla plná mletého pepře. Oboje položil na stůl. Vzápětí natáhl ruku po zimním prošívaném kabátě. Rozhodoval se. Váhal jen chvilku, pak si ho bleskově oblékl. Do jedné z kapes strčil pepř a do druhé velkou krabici zápalek. „Já ti dám Božka… ty… ty půjdeš tam, kam patříš — do blázince… vyženu tě z toho pelechu,“ dořekl se zasyčením. Hnán slepou nenávistí vyběhl z domu. Jako každá jiná zločinná duše, i on nechtěl být polapen. „Pazur mě stejně nevystopuje, ožralý strážmistr ho včera zmlátil řetězem. Jen co otevře dvířka klece, Pazur zdrhne a zaleze bůhvíkde,“ přemýšlel zahalen nocí o starém esenbáckém, téměř bezzubém vlčákovi. „Raději se ale pojistím pepřem! Co když dovezou schopnějšího?“ Byla hvězdná zimní noc. Přihrbil se, aby ho náhodný kolemjdoucí nepoznal. Za mostem se těsně minul se starým Cikánem Puškou. Puška měl také své důvody, aby ho nikdo neviděl. Stejně jako Mirek, s vyhrnutým límcem kabátu, přihrben tvářil se, jako by nic neviděl, nikoho nepotkal.
Najednou se octnul před zahrádkou Bocanova domu. Přeskočil plot hbitě jako rys. Stodola se senem byla v zadní části stavení. V hrudi cítil zvláštní šimrání. Byl nadmíru vzrušen. Přestože hořel nedočkavostí, rozhodl se, že dříve, než to udělá, ještě nahlédne do pokoje, v němž bydlel nešťastník se sestrou. Byl nesmírně zvědav, jak asi tráví večery blázen a hluchoněmá.
Svíce spoře osvětlovala stroze zařízený pokoj. Neposedná rtuťovitá činnost vrhala mátožné strašidelné stíny po zdech. Zpoza okna uviděl obličej promrzlého ubožáka ležícího v posteli, po bradu přikrytého peřinou. Pozoroval neholený, bolestí zkřivený obličej, ve kterém vpadlé, zastíněné oči vytvářely smrtelný přízrak. Čelo pokrýval pot. Najednou se přízrak rozkašlal. Kašel ho zmáhal skoro minutu. Běloba ve tváři svědčila o naprostém vyčerpání. Pak přestal kašlat. Sípání v hrudníku bylo slyšet až za okno. Za chvíli kašel znova udeřil. Němá vše pozorovala se zalomenýma rukama. Rychle odběhla pro čaj a Mirek stál za oknem a koukal. Nějak mu vyschlo v krku a pronikla jím nevýslovná hanba.
Bocan neustále kašlal. Hana zapudila myšlenku podat mu čaj. Viděla, že nejvíce si potřebuje odplivnout. Donesla kýbl. Ulevil si. Němá nahlédla do kýblu a vzápětí jí vypadl z ruky. Chytila se za hlavu, vzepjala paže k nebi a zoufale zakvílela.
„Asi plivl krev… Pane na nebi… To znamená, že je s ním konec.“
Kvílení ubohé Hany trhalo srdce. Zahanben, ponížen a hlavně probuzen ze sžíravé žárlivosti kradmo chvátal domů. Ve sněhu pod okny po jeho nestoudné osobě zůstaly jen otisky bot.
Naďa stále nespala. Lehl si k ní. Netlačil se na ni jako jindy. Otočil se k ní zády. Jejich nohy se dotkly.
„Jsi jakýsi studený, a chvěješ se,“ řekla ledabyle, zaměstnaná myšlenkami o záhadné vidině vrby.
Neodpověděl, pouze vzdechl a oddal se trudným myšlenkám.
/Uveřejněno 14.8.2002/
