Opšlstisova nadace /
Ukázka z knihy
S postupující graviditou se Silke stávala dojímavou a lítostivou. Často plakala nad nepravostí světa a Kaplan ji musel utišovat. Občas tak činila už dřív, ale teď se scéna odehrávala téměř denně. Bylo jí jaksi metafyzicky líto všech křivd a špatností, které se dnes a denně na zemi dějou — telat vlečených na jatky, hladových dětí v Etiopii i plevelů mořených herbicidy k smrti. To vše na ni jaksi fatálně doléhalo a Viktor se těšil, že snad po slehnutí bude lépe. Datum porodu se kvapem blížilo, téměř již na doraz. Jednou na ulici potkala Rebeku Raabenschrein, kterou po několik měsíců zanedbávala. K svému neobyčejnému překvapení shledala, že je taky v jiném stavu, byť zřetelně méně pokročile než ona sama. Protože znala Rebečin ostentativní nezájem o muže — sloužila pouze hudbě s velkým H, překvapeně se zeptala, s kým že to čeká. Dotázaná namísto odpovědi jen neurčitě ukázala prstem k obloze. „Jsem děvečka Páně,“ dodala pak šeptem bez jakékoli logické souvislosti. Nežli se překvapená Silke zmohla na repliku, ucítila v břiše prudký pohyb, v podstatě kopanec. Viktorek zřejmě zkoušel udělat dříve obvyklý kotrmelec, který se však pro nedostatek místa už nezdařil. Náhle zažila Silke i další nával bolesti dosud neznámé kvality. Došlo jí, že překotný porod už začíná. Jen s největší námahou se jí podařilo s Rebečinou pomocí zavolat sanitku a do bran Všeobecné nemocnice už s nimi vjel i Viktorek, utrživší o podlahu auta notnou bouli. O podivné příhodě předcházející odvozu posléze nikdy nikomu nevyprávěla, ani Kaplanovi ne. Jednak si nebyla jistá, jestli ji v rámci fyziologické smrště už nešálily smysly, jednak to její realisticko-vědecká duše pociťovala jako zahanbující a vůči přítelkyni v podstatě jako pomluvu. Překvapený otec se o celé události dověděl až za dva dny, kdy se vrátil z inspekce klášterního archivu v Melku — i tento monastýr Turci během své rakouské kampaně marně obléhali a výhružný dopis paši opatovi byl dosud pietně uchováván. Kaplan byl v podstatě rád, že nemusel u porodu asistovat, jak si jeho žena přála, protože takto drsně živočišné scény s krví, hlenem a plodovou vodou by jistě špatně snášel. Líhnutí kuřete z vajíčka tak možná ještě snad, ale tohle… Trochu litoval, že se lidé také neklubou z vajec, na které by dnes určitě byly elegantní elektrické inkubátory či inklubátory, jen je postavit do obývacího pokoje — bylo by to jaksi decentnější. Do špitálu jel nicméně do krajnosti napjat. Ani audience u ministra nebyla kdysi takový nervák jako představování vlastnímu potomkovi. Jaký asi bude? Silke už kupodivu čile aktivovala a Viktorka právě krmila, ač ten se příliš nadšeně netvářil. Jeho příchod jako by dokládal tézi některých filosofů, že člověk je do světa vržen. Kaplan si ho po uvítacích ceremoniích nechal rozbalit a během kolaudace nevycházel z úžasu. Nic nechybělo. Okončetinky s miniaturními prstíky a ještě miniaturnějšími nehtíky ho fascinovaly. Snad si ve své archivní zabedněnosti představoval, že v případě potřeby teprve dodatečně dorůstají, jako u pulců. Kupodivu měl mimín z lehkého ochmýření naznačený i knírek a vousky, ovšem stejně nezřetelně jako vlasy na hlavě. Zato traumata v podobě zasychajícího pupečního pahýlu a boulí s podlitinami na hlavě naopak bila do očí. I Decentní orgánek nechyběl, jakož i varlátka v sametově růžovém pytlíčku. Jako by chtěl co pravý Vídeňák ilustrovat Freudovu tézi o nevědomém propojení výkalů a pokladů, vyprodukoval na ukázku drobný zlatožlutý exkrementík. Vzhledem k tomu, že do vypočteného data porodu chyběl sotva týden, nemohlo být o nějaké nedonošenosti ani řeči. Kaplana zaplavila nepopsatelná směs nadšení, znechucení, něžnosti a zmatení, takže téměř nebyl mocen slova. Maskoval to předáním veliké primule v květináči, ježto Silke řezané květiny nesnášela. Viktorek byl opět zabalen a za několik dní se přestěhoval domů. Pokud se Kaplan jako nezaměstnaný nenudil předtím, nemohlo být teď už o nudě ani řeči. Viktorek držel oba rodiče v nepřetržité pohotovosti navzdory tomu, že moudrá matka příroda odstraňuje nutnost komplikovaného míchání krmných směsí a všechny živiny uchystá i s vodou v žádoucím poměru. Kaplan se sice pokoušel Viktorkovi z jeho přídělu mírně upíjet, ale byl napomenut, že se to nesluší. Teď šla veškerá alternativnost stranou. Po několika týdnech začal utíkat pod různými záminkami do knihoven, protože Viktorkův nářek, byť z hlediska decibelů tichý, byl dyzajnován právě tak, aby se zarýval až na dno nervové soustavy. Mrňous se už taky chtěl bavit a takto si žádal být nošen a hýčkán. Odkládání kojenců do postýlek a kolébek je ostatně hrubým týráním, a kdyby totéž dělali v západních zoologických zahradách s malými šimpanzi, zajisté by se dočkali záhy kriminálu. Lidé sami se sebou ostatně v mnoha případech zacházejí hůře než se zvířaty — jako malá embrya ještě chráněni nejsou, zatímco rozbíjet i vejce orla mořského je na paragraf. Kaplan si dobře pamatoval na nekonečné diskuse svých spoluúředníků o blahu jejich čtyřnohých miláčků, s nimiž vymetali ordinace veterinárních psychologů a zakupovali jim mechanické myšky. Rovněž pak na vídeňské excesivní zimní sypání ptáčkům, kdy mu jen intelektuálská hrdost bránila vybírat z krmítek všechny ty mandle a oříšky pestrých typů, od vlašských až po kešu. Být psem či kosem je dneska terno.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz