Původní rozhovor nakladatelství Petrov (3.6.2002)
Irena Dousková se na podzim 2001 stala kmenovou autorkou nakladatelství Petrov. Na jaře 2002 jí v Petrově vyšla sbírka povídek Doktor Kott přemítá, na letošní podzim je připraveno druhé vydání doposud nejúspěšnější autorčiny knihy Hrdý Budžes (1.vyd. Hynek, 1998).Jak dlouho jste psala dvanáct povídek, obsažených ve Vaší novince?
Nerada vymezuji nějaký přesně ohraničený čas, většinou se toho prolíná víc, ale plus mínus dva roky.
Hned v té úvodní a zároveň titulní si nelze nevšimnout, že nejen protagonista – dr. Kott – je skvěle propracovaná postava. Jste dobrým psychologem i ve skutečném životě?
Asi ano, ale nejsem si jistá, jestli je to nějaká zvláštní výhoda. Člověk pak má totiž tendenci donekonečna se snažit pochopit, vysvětlovat, případně omlouvat pohnutky toho druhého i tam, kde by už dávno bylo na místě poslat ho jednoduše do háje.
Mají Vaše literární postavy své reálné protějšky? Poznávají se v nich lidé?
Snad si, proboha, opravdu vážně nemyslíte, že Vám na tohle odpovím?! Jsem relativně šťastně vdaná…
No dobrá, stává se samozřejmě, že si někdy někteří lidé myslí, že se poznávají. Většinou se ovšem pletou. Někoho realisticky popsat, to je jistě možné, ale jaký by to mělo smysl? A byla by to nuda.
Ale něco Vám přece jenom prozradím. Jedním z předobrazů doktora Kotta byl nepochybně skrze Katovnu všeobecně známý brouk Pytlík – dr. Just. Kdo by odolal…
Kýčovitá idylka první části povídky „Alice“ se ve chvíli, kdy hrdinka opustí snovou rovinu úvah, propadne do nemilosrdné reality. Sníte ráda? A jaká jsou Vaše probuzení?
Nevím, jestli ráda, spíš chtě nechtě. Pominu-li snění v bdělém stavu, ze „skutečných“ snů se po ránu probouzím velmi ráda, protože většinou bývají totálně katastrofické. Šílenou rychlostí blížící se vlna tsunami nebo něco na ten způsob. Probuzení tedy bývají příjemným překvapením.
Jste tzv. “na volné noze“ — jak vypadá Váš denní rozvrh? Jaký je poměr péče o děti a rodinu a více tvůrčích činností?
Je zajímavé, že jsem ještě v žádném rozhovoru se spisovatelem – mužem neviděla otázku týkající se rodiny a dětí, ačkoli i muži děti mívají… U žen jako by se naopak tiše předpokládalo, že takřka o ničem jiném mluvit nechtějí nebo nemohou.
Nicméně, v ideálním případě dopoledne nebo alespoň jeho část věnuji psaní, odpoledne dětem a všemu ostatnímu. Ne vždycky se to ovšem podaří, což je vidět i na tom, jak dlouho mi většinou trvá napsat jednu nepříliš rozsáhlou knihu. Takže i mnohá dopoledne bývají všechno jiné než tvůrčí. A naopak, vzácně se přihodí, že si místo psaní dopoledního dopřeji nějakou tu noční směnu nebo se mi dokonce povede na dva dny se někam ztratit a uspořádat si „výjezdní zasedání“, což mám strašně ráda. Ale stává se to opravdu jen zřídka.
Povězte nám něco o spolupráci s měsíčníkem Liberální židovské kongregace Bejt Simcha „Maskil“. Co pro něj píšete, jak spolupráce vznikla…?
Pokusím se být stručná a příliš se do tématu nezaplést, ale trochu vysvětlovat musím…
Po revoluci Český zemský rabinát i Pražská židovská obec vykročily cestou ortodoxního judaismu a zdaleka ne pro všechny lidi, kteří jsou nebo se cítí být Židy, je tento směr židovství přijatelný a samozřejmě také oni pro něj. Proto postupem času vzniklo několik alternativních židovských společenství, zaměřených spíše reformním nebo chcete-li liberálním směrem. Jedním z nich je i Židovská liberální komunita Bejt Simcha, jejíž jsem členem. Bejt Simcha (dům radosti) vydává nejen pro své členy, ale pro všechny, kteří mají o toto otevřenější pojetí judaismu zájem, měsíčník Maskil (osvícenec).
Tematika článků je poměrně široká – od náboženství a náboženského vzdělávání, přes kulturu, historii, společnost, zprávy ze života českých židovských komunit a programy jejich akcí, až po židovské anekdoty. Věstník vzniká v amatérských podmínkách, zejména pokud jde o finanční prostředky, což je na něm samozřejmě vidět. Nemá stálou redakci, pouze redakční radu, tiskne se na recyklovaném papíře atd… Vyrábí se zkrátka tak trochu na koleně. No ale žije, dýchá a je o něj zájem. Doufám, že ještě bude mít čas a šanci se zlepšovat.
Já pomáhám s redigováním jednotlivých příspěvků (ne vždy a ne všech) a pokud je čas, sem tam něco napíšu. Většinou a nejraději dělám rozhovory, do každého čísla rovněž vybírám anekdoty anebo alespoň, když nic jiného, říkám těm ostatním, co všechno zase udělali blbě. (To je ostatně bezkonkurenčně nejoblíbenější činnost všech zúčastněných.) A tak podobně… Zkrátka, co je potřeba a co mě baví.
Máte ráda autorská čtení? Je pro Vás tento typ kontaktu s lidmi, potažmo vesměs Vašimi čtenáři, přínosný? Ověřujete si takto, „v terénu“, účinnost svých textů?
Autorská čtení mám moc ráda, ačkoli mívám trému. Pokud je příležitost, rozhodně se jim nevyhýbám. Vylézt občas z nory je nutné a často i příjemné.
Povídáte si ráda o svých textech, nebo raději „rozebíráte“ autory jiné?
Já si vůbec ráda povídám. Když na to přijde, může to být i o textech. Důležitější, než jestli o vlastních nebo o cizích, je určitě to, s kým si povídáte.
Jste s finálním tvarem knihy spokojená?
Jsem. Je to první kniha z mých dosavadních čtyř, která vypadá tak, jak jsem si představovala. Mám z toho radost. Mluvím teď samozřejmě o její podobě, obsah nechť posoudí čtenáři.
Co píšete nyní?
Dodělala jsem dramatizaci své prózy Hrdý Budžes. Dne 7.listopadu 2002 bude mít – v hlavní roli s Bárou Hrzánovou – premiéru v Divadle Příbram. Potom by se představení mělo přesunout na některou z malých pražských scén. Teď dokončuji rukopis, který tvoří sedm baladických příběhů, tentokrát nikoli ze současnosti. Jmenuje se „Čím se liší tato noc“.
(3.6.2002)
