Formanová Martina / Dokumenty /
Původní rozhovor nakladatelství Petrov (21.5.2002)
Martině Formanové vyšla před nedávnem v nakladatelství Petrov její první kniha. Na trhu byla Skladatelka voňavého prádla sotva několik dnů, a již se suverénně zařadila mezi nejprodávanější belestristické knihy - hned po Tolkienově Hobitovi (zdroj: MF Dnes, 25.dubna 2002, Kultura, C/10Martino, co se změnilo po vydání knihy?
Ta nejhezčí změna je, že mi chodí dopisy čtenářek.
První jsem našla, když jsem zrovna byla v Praze, v takové malé internetové kavárně. Musím říct, že jsem zápasila s chutí okamžitě dotyčnou vyhledat, vzít ji na oběd, na večeři, zavalit dary, pozvat ji k nám a nabídnout, aby se nastěhovala… S tím se potýkám prakticky u každého milého dopisu.
Čtenáři nepíší?
Napsali mi dva muži, ale ti tak věcněji... Mimochodem, jeden z nich je ted mým černým svědomím... Chtěl fotografii s podpisem a já než našla fotku, založila jsem jeho dopis a teď si představuju, jak stává smutně u schránky...
Ale ten dopis se vynoří, mám už s tímhle ve své kanceláři zkušenosti...
V čem se liší Martina - spisovatelka od Martiny předchozí?
Ráda bych řekla, že nijak. Ale pravda je, že vynoří-li se na povrch ta "spisovatelka", proměňuji se v soběstřednou, ješitnou, nedůtklivou a ambiciózní osobu, kterou ani rodina nepoznává.
Jaké jsou ohlasy na knihu z řad nejbližších - rodiny, kamarádů, přátel?
Úleva, že už je nenutím naslouchat měnícímu se textu, neptám se stále dokola, zda to vydat a zda mi zachovají přízeň, i stanu-li se terčem veřejného posměchu…
Jedná se o autobiografii, zmiňujete v ní spoustu konkrétních lidí. Jak se vyrovnávají s tím, že se z nich staly literární postavy?
Ale docela statečně. A moc si toho vážím, zvlášť u rodičů. Na začátku jsem jim vysvětlila, jak hrozné je pro autora, když nemá absolutní tvůrčí svobodu a pak už jsem jen prosila, ať nad ničím neprotestují. Že si přece nemůžu dělat legraci z lidí, kteří by mě mohli eventuelně žalovat…
Jinak mě dva lidé, kteří taky napsali autobiografické knížky (Igor Chaun a Honza Novák), shodně uklidnili, že urazí-li se někdo, pak to bude ten, kdo v knížce není.
Kniha je napsaná, vydaná, výborně se prodává. Je to splnění snu, je to vítězství?
Možná, v určitém směru. Dokázala jsem si, že už nemám na prvním místě předvádět, jak ten život úžasně zvládám. Že jsem setřásla tu pražskou blazeovanost, to zívání nad vším… a že jsem jako člověk ušla nějakou cestu.
Jak hodnotíte krátký pobyt v vlasti, naplněný rozhovory, natáčeními, autogramiádami?
No, že byl krátký.
Ideální bývalo, když jsme do Čech jezdili s Milošem tak dvakrát za rok, byť na pár dní. Večery s námi vždy trávili Milošovi i moji přátelé v hotelovém baru, ráno jsem se šla projet stanici metrem, koupila si noviny a poslouchala lidi… To už s dětma nejde. Ale rozhodně nenechám uběhnout další čtyři roky, než zase přijedu.
Jaký je přístup českých médií k nově se zjevivší hvězdě?
Do hvězdy mi teda hezkých pár světelných let chybí…
Byl ten několikadenní kolotoč příjemný, byl určitou satisfakcí za, dejme tomu, méně skvělá období, nebo to byla jen povinnost?
Můj pobyt v českých zemích byl extrémně příjemný. Akorát tak zkondenzovaný, že jsem vůbec nestačila vstřebávat dojmy. Ke všemu jsem měla hrozný problém v noci spát, takže jsem hodiny bloumala po svém hotelovém pokoji a nemohla si srovnat v hlavě, že jsem v Praze, sama, bez Miloše, bez dětí, všechny ty vzpomínky a povinnosti.
Zbyl vám čas na kamarády A nejste už pro ně ´někde jinde´?
To si pište, že mi zbyl čas na kamarády! To byla přece ta nejlepší část celé cesty! Sednout si večer do příjemné restaurace a mít kolem sebe lidi, pro které jsem nezačala existovat, až když si mě vzal Miloš.
Mě už ty historky z dob za svobodna dojímají, a oslovení "Zbořilová" mi zní sentimentálně…
Ano, žiju jinde, ale to nemusí nutně znamenat odcizení. Kromě toho, díky internetu je dnes tak lehké zůstat ve spojení…
Jaké bylo uvítání v ´Konoušku´? Jak s vámi váš muž sdílí úspěch, a zda-li vůbec?
Miloš má ohromnou schopnost mě povzbudit a moc se mnou všechno kolem knížky prožívá. Jednoznačně jemu vděčím za to, že jsem vůbec měla kuráž ji napsat.
Vědí o knize lidé, se kterými se stýkáte v nynějším bydlišti? Není úspěšná kniha, vydaná někde za devatero lesy, až příliš snadno přehlédnutelná?
Naši američtí přátelé o mé knížce vědí. Ale jak jim mám vyprávět, že je opravdu čtená a jaký má ohlas, když jsem ji stejně tak mohla vydat samizdatem a pes po ní neštěknout… Zkrátka, mluvím-li o ní, připadám si jako podvodnice, no ale to ostatně pro mě není zas tak neznámý pocit…
Na čem pracujete nyní (není-li to tajemství)?
Už zas po večerech sedávám v té své "kanceláři" a píšu, ale mně to jde pomalinku, protože mám opravdu jen velmi málo času.
Měl by to být příběh vztahu dvou lidí… Ale jak to mezi nimi dopadne, to ještě sama nevím. Už mi ´ožili´, už to každý z nich tlačí trochu jiným směrem, tak se nechám překvapit.
(21.5.2002)
