Ryba Oscar / Dokumenty /
Nekrolog Bohuslava Vaňka-Úvalského
Bohuslav Vaněk-Úvalský: Svět podle Rybouaca(zpráva o podivuhodné činnosti férového chlapa Oscara Ryby)
1. Úvod
2. Hlavní část 3. Závěr
1. Úvod
Nemám rád okamžiky, v nichž se „je“ mění na „bylo“. Nemám rád řeči „celou dobu si o to koledoval“ a „aspoň umřel jako chlap“. Nerozumím jim, nemohu je unést. Ale mám rád legendy a bohatýrské historie, které se budou vyprávět znovu a znovu. Proto vám chci říci pár zaručeně rybovských příběhů. Berte je jako opožděný návod k používání chlapa, který operoval na území mezi Petrovicemi, Braníkem, Kojetínem, Paříží až po Českou Kamenici a nenechal nikoho ani na chvíli v klidu.
2. Hlavní část
Obraz první. Únor, počátek devadesátých let. Kdesi na Klondike, nebo alespoň nad Jáchymovem. Vcházím do hospody. Někde má být čtení. Přehlédnu sál. Kolem zarostlí chlapíci, galérka od pera, námezdní spisovatelé a účetní z čistírny. Tam za mračnama kouře sedí na nehoblované lavici muž malé postavy s velkou červenou hlavou. Kolem je podezřele volný prostor. Přisednu. „Ty,“ povídá mi, „dneska večer padnou nějaký osmitisícovky. Ty zasněžený vrcholky, to je výzva.“ Pijeme pivo. První, druhé, osmé. „Žádný kopce, rozumíš? Férový osmitisícovky. Bez maček a bez kyslíku.“ Začínám mu říkat Messner. To mi vydrží ještě pár let. „Konec,“ hodí hostinský utěrku přes pípu. Férový šmejd. Klopýtáme z hospody a nad Klondikem a zbytkem Jáchymolandu je tma. Dvě odpoledne. Všichni jsme vzhůru. Chlápek s červenou hlavou ještě spí. Slézáme se v největším pokoji, každý šustí nějakými texty. Je kolem páté. Otevřou se dveře. Messner se ušklíbne a mizí v šusťákovce do tmy. Osmitisícovky volají. Vrátí se splavený kolem desáté. Na největším kopci v okolí nechal vrcholovou knihu, kterou za tím účelem vláčel s sebou. Je v ní první zápis. Jeho. Oscar nikdy nekecá.
Obraz druhý. Květen, Dolní Žleb. Normální vesnická knajpa. „Reklama je tu pro lidi. Musí se žít, ne se na ni dívat,“ říká Oscar. Má bílé tričko a nebezpečně dobrou náladu. „Ty půjdeš dovnitř a opřeš se o automat. Ty budeš dělat křoví,“ instruuje nás. Vejdu do hospody, opřu se vyzývavě o automat. Pár zaparkovaných dědků mě okamžitě začne jistit očima. Pavučiny se rozevlají, prach se zvedne. Vchází Oscar. „Jednou Jim Beam,“ řekne místnímu výčepákovi. Když mu naleje, zvedne skleničku k nosu. Očichá nápoj a zakaboní se. „Tohle není Jim Beam!“ Pak vylije alkohol mezi špinavé půllitry. Odchází středem. Máme co dělat, abychom situaci v knajpě uklidnili.
Obraz třetí. Kopr. Já, Beneš a Ryba utrpíme pocit, že je potřeba se situací v české literární kotlině rychle něco udělat. Propojit informacemi centra zmírající komunity. Být prospěšný. Dostat literaturu k cílovým zákazníkům. Ryba je ve svém živlu. Maluje grafy. Vymýšlí krycí jména. Technické termíny pro předávky propojovacího média, Bulletinu. Je pedantsky přesný, urputně bojuje o dokonalost detailu. Smysl celku se vytrácí. Schůzka střídá schůzku, posunujeme se po milimetrech. Rybovo pentium v lebeční dutině exceluje. Velký summit Kopru. Třicet lidí. Shodneme se na základních tezích. Na nutnosti „něco udělat“. Rybovo pentium se po litru vodky zavaří. Nelze jej restartovat. Požaduje definovat „prospěšnost“ a „co je oranžová“. Během půl hodiny rozloží veškerou komunikaci. Je třeba počkat až usne. Pak se znovu shodujeme na základních principech. Už nám to nejde spontánně jako předtím. Rybova destrukční činnost slaví úspěch. Když se probudí, pokračuje v žádostech o definici „prospěšnosti“. Než vrávoravě – s ohromně nafouklou červenou hlavou – odejde, je nám jasné, že semínko nedůvěry v naše vlastní schopnosti už začalo klíčit. Nikdy žádný KOmunikační PRostor nezačne fungovat. Jeden Ryba vydá za patnáct pum s grafitovou náplní. To platí i později, když mě učí obehrát v karambolu pražské taxikáře.
Obraz čtvrtý. Mistrovství Evropy. Česká republika se pere s Itálií. U rohového praporku Poborský právě vyškolil Maldiniho. Zvoní telefon. „Viděls to? Viděls to?“ povykuje na mě Ryba. „Ten skončil! Ať si stáhne rovnou trenky!“ O chvíli později promáchne ve velkém vápně Nedvěd. „Těžký kalibr,“ volá mi uznale Ryba. Bejbl dá gól a já volám Rybovi. „Já to říkal, jo!“ Pak už si voláme po celé mistrovství. Každou vteřinu, kdykoliv se něco stane. „Férovej chlap,“ oceňuje Kadlece, když promění poslední penaltu a jsme ve finále. „Kurva,“ řekne po gólu v prodloužení. „Ale bylo to férový.“
Obraz pátý. Příchovice. Na silnici leží sníh. Z Tanvaldu je to do Kořenova nějakých šest kilometrů do kopce. Oscar se na rovince snaží zapůjčenou žlutou škodovku donutit vzlétnout. Plynový pedál zmáčknutý až k podlaze. „Nesmíme ztratit rychlost, jinak pojedeme pomalu.“ V autě sedím vedle Ryby já a básníci Kukal a Janda. Už pár minut zarytě mlčí. Škodovka se řítí ke kopci stovkou. „Musím to dostat na stotřicet. Když je to míň, klepe se řízení,“ sděluje mi Ryba. Vlétneme do stoupáku. Stále plný kotel. Po kilometru nás zbrzdí přetížená škodovka plná Vietnamců. Ryba zuří. Zabrzdí, otočí se a sjede znovu do Tanvaldu. Tentokrát se pro jistotu rozjíždí až z náměstí. Janda chce jít pěšky. Ryba ale žene vůz mezi sněhové mantinely. Pneumatiky prokluzují, za námi zůstávají zvířené chuchvalce vloček. Po třech kilometrech dojíždíme znovu stopětku s modrožlutou poznávací značkou. Ryba divoce ztrhne volant doleva a za pomoci sněhového mantinelu se odrazíme před Vietnamce. V Kořenově divoce zabrzdí. Otevře si pivo a opře se o vůz. O pár minut později se Vietnamci proplouží kolem nás. Ryba na ně udělá sprosté gesto a směje se. „Nejde o to, že kopec vyjedeš, ale jak ho vyjedeš,“ říká potom. Že na cestě zpátky zvládl trasu Stará Boleslav – Praha, Hlavní nádraží za dvacet pět minut, raději vynechám.
Obraz šestý. Bítov. Sůra zuří. Oscar se nám nakýbloval do pokoje těsně poté, co odjel Martin David. Skoro to vypadalo, že číhal za dveřmi. Ubytování samozřejmě neplatil. Hned večer zprudí partu okolo kulečníku, když položí na hranu stolu žeton, což má znamenat: vyzývám a rezervuji. Alespoň to tvrdí během diskuze, při níž mu žeton několikrát strčíme do kapsy. Ryba ho vždycky umanutě vyndá a s příslušným komentářem vrátí na kulečník. Dokud mu ho nezahodím do bazénu. „To nebylo moc férový,“ prohodí neutrálně a vzdálí se. Střih. Je kolem jedné. Já a Sůra vcházíme do pokoje. Ryba zpruzeně leží na dřevotřískové posteli. Dává si opravdu záležet, aby bylo jasné, že leží velmi úporně. Zároveň vykazuje tendenci předcházející konflikt komentovat. Jeho červená velká hlava ozařuje místnost. Sůra toho má plné zuby: „Oskare,“ říká mu, „ještě slovo a ta postel se s tebou obrátí.“ „Slovo,“ řekne zpupně Ryba a postel se s ním obrátí. „A ještě slovo a ta postel na tebe spadne.“ „Slovo,“ ozve se ze změti prostěradel. Sůra tu strašlivě těžkou dřevotřískovou sektorovou vyhřezlinu socialistických designérů nelidskou silou zvedne a z výše jednoho metru přišpendlí Rybu k zemi. Dostávám hysterický záchvat. „Zkuste se rvát a jdu spát k Antošový!“ Z pod postele se ozývají sípavé zvuky. Společnými silami postel nadzvedneme, jde to těžko, ven se souká pomuchlaný Ryba. Neřekne ani popel, ustele si, zkontroluje prostěradlo a usne. Oskar umí uznat porážku.
Pak už se obrazy míhají. Ryba v Kojetíně naruší vystoupení Petra Váši, když mu – jsa probuzen umělcovým hrdelním skřekem – přeběhne v květovaných trenýrkách přes pódium. Ryba se fláká ulicemi Prahy s „demáčem“ Žiju si jako Rybouac. Ryba při čtení v Paříži, které pořádá kulturní atašé Jamek, usedne na stoly tak nešťastně, že se umělohmotné desky vzedmou a pohřbí jej pod sebe. Poté opustí sál i poslední legionáři. Ryba čelí trémě ze čtení v památníku písemnictví tak, že se opije do němoty. Ryba se pohádá s jednou lopatou v hospodě a zatímco se pere celý sál, sedí venku na schodech a poťouchle se usmívá. Ryba se dožaduje prosazení své pravdy tím, že se mnou uspořádá regulérní souboj v šesti disciplínách (např. kdo postaví víc pivních tácků na sebe, kdo dřív rozbije na náměstí sněhovou koulí okno).
Poslední obraz. Stáří tři čtvrtě roku. Sedíme u Kukala na chatě. Ryba se napájí jako vždycky. Ale na rozdíl od předcházejících setkání je velmi vstřícný. A kdybych to už chtěl přehánět, mohl bych napsat i přátelský. Sedíme u stolu a Ryba nikoho neurazil, do nikoho se nenaváží. Večer zpívá svoje pijácké písně. Jsou výborné, Měděný kříž musí dokonce opakovat. Koukám na něj. Svéráz Ryby mám rád.
3. Závěr
To, zda je Oscar tam, kam nemůžeme nahlédnout, spokojený, nechejme prosím na něm. Moje slova už jsou zbytečná. Svůj předcházející i jsoucí stav nejlépe vyjádřil on sám ve svém šlágru: Měděný kříž, měděný kříž / všichni jsou daleko, jen já jsem blíž…
(psáno pro www.ipetrov.cz)
