Steiner aneb Co jsme dělali / Recenze /
Josef Chuchma, MF Dnes, 18.9.2002, s.C/7
Velká slova, kterým lze věřit
V krátké době již podruhé vydalo brněnské nakladatelství Petrov prózu Martina Fahrnera (1964) Steiner aneb Co jsme dělali. To ještě nesignalizuje mimořádný zájem o tuto knihu, neboť její první vydání čítalo několik stovek výtisků. Reedice je "pouze" signálem toho, že Fahrner našel své čtenáře, byť recenzí na první vydání se objevilo - neprávem! - poskrovnu. Ostatně i tato je splátkou dluhu.
"Můj tatínek byl opravdu fotbalista a později pracoval na vlečce, babička rozsvěcovala výhybky na nádraží v Lysé nad Labem a maminka působila na očním oddělení, kde mi ošetřovala drobnější zranění ze skal... Skutečné lidi i skutečné události jsem si však domýšlel, protože jsem nechtěl vytvořit deníkový záznam a také mi v tom bránila úcta k soukromí mých blízkých," předesílá autor. Autobiografičnost románu je zřejmá i z dalších údajů připojených na záložku svazku: vypravěč díla, stejně jako prozaik, studoval dramaturgii na pražské DAMU, působil v několika divadlech, živil se výrobou keramiky. Ale i kdybychom nic z toho nevěděli, bezpečně bychom poznali, že základ románu je autobiografický; některé věci člověk prostě nevymyslí, nanejvýš přimyslí a domyslí.
Vypravěčem je třicátník, muž nacházející se pár let za Kristovými roky, v onom čase, kdy život jedince je zhruba v půli se svou poutí. V krátkých kapitolách, řazených někdy chronologicky, jindy s asociativní volností, se nejmladší z rodu Steinerů probírá svými zážitky, bilancuje, svěřuje se. V 70. a 80. letech prošla oficiálně vydávanou českou literaturou vlna takzvaných předčasných memoárů - s výsledky vesměs problematickými, v nejlepším případě ucházejícími. Fahrnerova próza umožňuje zřetelněji si uvědomit jednu z příčin tehdejších nezdarů - autoři neměli možnost do vzpomínek svobodně vnést historický čas, vřadit své bytí do dědictví předchozích generací. "Memoáristé" se znicotnili ve vlastních bolístkách, zakukleni do světa bez souvislostí. Fahrnerův vypravěč je naopak téměř posedlý poměřovat zpětně každý svůj krok "historicky" - ptá se zas a znovu, byť to vždy nevyslovuje přímo, zda obstál tak, aby se nezpronevěřil nejen tomu, co se do něho snažili vložit rodiče, nýbrž též poselstvím, která v sobě nese konání jeho prarodičů a dalších předků.
Při takto zavazujícím, pozitivním a emotivním odkazu předků není samozřejmě daleko k idealizaci a idyličnosti - s nimi Martin Fahrner také vědomě pracuje. Tvoří jakýsi sled "pohádek pro veliké děti", což jsou ostatně slova z titulu jeho prvotiny, která vyšla v roce 1993. Bylo by nemístné žádat po autorovi, aby svůj náhled "přitvrdil". Jednak by to, myslím si, odporovalo jeho naturelu, jednak mu nejde o to předvést jakoukoliv variaci kronikářských "báječných let pod psa", ať vieweghovsky smířlivou, natož uchopenou brutálněji s ostrou ironií, jak to u Viewegha reklamoval nejeden kritik.
Fahrnerovo psaní má ráz čtivě a mile podané intimity a důvěrnosti. Autor ji bohužel občas pokazí nebo téměř popře tím, že vymyslí různé dějové kejkle, aby osudy jednotlivých postav do sebe hladce zaklaply, a tím vyjádřily smysl. Fahrnerův román je pochopitelně licencí, smyšlenkou, ba vskutku svého druhu pohádkou, ale vše má mít přirozený svůj řád věcí, a v řádu této knihy nejsou kouzla, čáry a ponaučení, nýbrž uměřenost, citlivost a citovost, což by se mělo promítnout do stavby a důvěryhodnosti každé epizody románu. Kde Fahrner tuto harmonii zvládá, lze bez uzardění přijmout i jeho velká slova o lásce, smyslu či kráse života, před nimiž necítí ostych, neboť v ně skutečně věří.
Ta výtka je ovšem víceméně poznámkou na okraj, nikoliv podstatnou pochybností nad prózou, která je ještě něčím: totiž jímavou oslavou sportovního ducha, jehož zosobňuje vypravěčův otec fotbalista. S motivy utkání, vítězného mužstva a fair play přístupu autor vesměs zdařile nakládá během celého textu, aniž ovšem sport jako takový idealizuje až k selance; úmyslný likvidační faul málem stojí fotbalistu Steinera život a vděk je ve sportovních klubech velmi vzácným zbožím, jak stárnoucí a nemocný otec později pozná. Jsou zkrátka ve Fahrnerově knize pasáže, za něž by se nemusel stydět ani Ota Pavel.
PŘÍMÝ POHLED M. F. "Chtěl jsem vyprávět příběhy postav hledajících v životě to nejcennější: jeho hlubší smysl. Svou knihou bych rád vzdal hold každému, kdo tohleto úsilí nevzdává," píše autor na záložce své knihy Steiner aneb Co jsme dělali.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz