Zuzanka a tibetské velehory / Recenze /
Vladimír Just, Literární noviny 39/2002, s. 8
Pochybuji, tedy jsem aneb Příběh českého intelektuála v Tibetu(…) A zde jsme u druhého klíčového hlasu dramatického kontrapunktu, u motivu intimního vypravěčova vztahu k manželce, jeho prehistorie, současnosti i budoucnosti.Teprve toto privatissimum dělá z politizujícího cestopisu skutečný román. Cesta do Tibetu, plná nástrah a peripetií, je i cestou do vypravěčovy a Zuzančiny duše, cestou k jejich vztahu, kde na ně čekají peripetie neméně ošidné. Jedním ze stálých motivů, exponovaných už v úvodu a vlastně i celou knihu končících, je motiv žárlivosti: nejde tu jen o to, že Zuzka byla jednu dobu - jak to vypravěč "Dušanovi" postupně dávkuje - ženou mezi třemi muži a že se rozhodla řešit nepřehlednou situací po "mužsku" (jang) , tedy úprkem do profese. Ukazuje se, že vypravěčovým sokem tu není Zuzčin přítel či bývalý muž, ale právě její zamilovaná profese, velehory, Tibet, který ji bude vždy od něj vzdalovat. Vypravěčova cesta se tak vlastně jeví jako metafora pokusu o zdolání - a poznání – tohoto soka. Pokusu, který jej stál málem život, ale jehož plodem je nejen početí synka Tašiho, nýbrž i jedna z nejpozoruhodnějších knih posledního desetiletí.
