Zuzanka a tibetské velehory / Recenze /
Milan Hrabal, Host 6/2002, s.III-IV
Příběh muže, ženy a TibetuJméno Richarda Ermla bylo dosud spojováno s divadelními kritikami v časopisech Scéna, Divadelní noviny a dalších periodikách a je známo i z dokumentárních pořadů České televize. Svou knižní prvotinou - pozoruhodným deníkem ze svatební cesty nazvaným Zuzanka a tibetské velehory - se Erml energicky vřadil mezi prozaiky, „kteří mají co říci a dovedou to napsat". Knihu koncipoval jako sérii dopisů příteli Dušanovi - lhostejno zda skutečnému nebo imaginárnímu - které píše z izolace nemocničního lůžka na Bulovce především za účelem autoterapie. Píše stylem tak naléhavým, že snadno uvěříme v autenticitu každé řádky. Přitom se mu daří v textu spojit poznávací bohatství tradičních cestopisů s beletrizovaným, syrově otevřeným příběhem nesnadné cesty člověka k člověku, muže k ženě a naopak. Pokud k tomu ještě připočteme myšlenkovou svěžest, vytříbený jazyk plný neotřelých, pronikavých metafor, máme před sebou dílo, které by rozhodně nemělo zůstat přehlédnuto.
Zastavme se alespoň u některých prostředků, jakými Erml dosahuje žádoucího efektu zejména u čtenářů, kteří mají rádi spojení mnoha vrstev literárního kumštu. Za prvé je to příběh sám - jeho konstrukce není téměř znatelná, ale pevně drží čtenáře "na uzdě". Jde o velmi přirozené propojení dálkového dialogu hlavního hrdiny s korespondenčním přítelem, kterému mohu svěřit vše, s všeobecně oblíbenými prvky cestopisu, kde důležitější než syžet bývá míra objeveného. A tady nastupuje jedna z nejsilnějších zbraní prozaika Ermla - totiž schopnost nabídnout současně, doslova jedním dechem, poznání krajiny (Indie, Tibetu...), lidí a jejich zvyků a vnitřního světa protagonistů příběhu konfrontovaných s různými filozofickými přístupy k životu. A navíc - což považuji za velmi důležité - činí tak s citem. Nikoho ani nenapadne, že by vlastně mohlo jít o jakýsi "literární sendvič". A kdyby přece - je tu Dušan, symbol autorského odstupu, který má za úkol vrátit ve správný okamžik čtenáře na zem za jediným účelem - oddechnout si. V tomto smyslu autor s textem pracuje promyšleně a úspěšně.
Další silnou stránkou Ermlova rukopisu je bohatá obraznost, užívaná ovšem s dobrou mírou vkusu, takže vůbec neruší. Naopak - umocňuje popisované události přesně tak, jak to má být - působí jako dynamizující „urychlovač představ". Tak například: první dojem ze setkání s indickou realitou je pocitem „kamene vrženého do letící laviny" (s. 19). Větve stromů za deště jsou „prohnuté za světlem jako těla akrobatů na hrazdě" (s. 35), pohled popásající se krávy je podobný „tichu černých zrcadel". Tibeťany žijící v indickém exilu vystihuje věta: „Krajina a lidé do sebe nezapadají, jen k sobě z nutnosti přiléhají ve víc než třicetiletém manželství z rozumu" (s. 27,28).
Důležité jsou pasáže, v nichž se Erml snaží poctivě dobrat podstaty jevů. Jsme-li v Indii nebo v Tibetu (ale i na jiných "třaskavých" místech světa), pak se nelze vyhnout zmatku v hlavě. Například rostoucímu pocitu, že tento svět je složen ze dvou polovin – jedné, která válčí, "aby ta druhá mohla poskytovat milosrdenství. Představ si nějakého slušného, obětavého doktora, který operuje průstřel břicha a sám má doma v šupleti nabitý revolver" (s. 33). Působivost takovýchto částí textu je umocňována následným zintimněním - přítomnost milované osoby pomáhá lépe se vyrovnat s absurdní realitou.
Nemilosrdné ataky reality se však vracejí. Cestou potkáváme indické silničáře opravující povodní zničenou cestu jako nečekaný symbol bezútěšného koloběhu života: „monzunem zdivočelá řeka rozboří silnici a stáhne se zpátky do sebe jako provinilý pes. Z jejího odkrytého řečiště lidé vypáčí balvany, na slunci je roztloukají na hrubý štěrk, kterým vyspravují zející rány s krotkou řekou za zády, a ta, sotva lidé odejdou, znovu jejich dílo zničí.. ." (s. 53). Prožíváme válečné napětí v Kašmíru, někdejším „pozemském ráji". A přitom si znovu a znovu uvědomujeme svár mezi touhou poznat krajinu i lidi zblízka a „po svých" a téměř nutností využít služeb nabízených civilizovaným světem okupantů. Kompromis je řešením, se kterým se svědomí musí vyrovnat. K tomu Ermlův text dává dost příležitostí. Mimo jiné velice často v konfrontaci s „domácí" (= českou) ne zrovna bezbolestně opouštěnou totalitou nedávno minulých let.
Everest (nebo spíš Čhomolungma) přirovnávaný k bělostnému čhörtenu (kapličce nebo chrámu) přitahuje bez rozdílu příznivce i odpůrce lamaismu -čtenáře okouzlí, stejně jako Lhasa a nad ní se tyčící legendární Potála a další místa (Káthmándú, Jamdog-ccho, Barkor, Džókhang, Dečhen Dzong) - slova magická až za horizont toho významu. Při tom opět nejde o slepý obdiv. Erml zas a znovu udivuje barevností a pestrostí vidění a také svou pamětí, z jejíchž - zdá se nekonečných -spižíren vynáší nová a nová fakta, střípky, postřehy. Prožité působí na čtenáře doslova fyzickou přítomností. Spolu s vypravěčem se všemožnými způsoby „prodíráme" pohádkovou krajinou dobrodružné svatební cesty, která se mění v únavný zápas o přežití mezi žebráky, vojáky, poustevníky, psy a znuděnými turisty, vedoucí k naprostému vyčerpání fyzickému i psychickému. V Ermlově případě se tato pouť mění ve skutečné tyfové delilium, za které se tak často platí životem. Autor přežil a napsal o všem strhující vyprávění. Řečeno s Ermlovým služebně starším a zkušenějším literárním kolegou Michalem Vieweghem: „Je-li kritériem kvality knihy její zajímavost, pak toto je dobrá kniha." Doufejme jen, že ona potřeba „autoterapie psaním" nepomine a budoucí Ermlova literární tvorba potvrdí velký příslib daný jeho knižní prvotinou.
