Zuzanka a tibetské velehory / Recenze /
Karel Franczyk, Tvar 13/2002, s.21
Tibet pohledem skeptického čtyřicátníka
Richard Erml není člověkem veřejnosti neznámým. Zabývá se divadelní kritikou, působí v Divadelních novinách a občas píše i do Mladé fronty Dnes a jiných periodik. Na druhou stranu ale není člověkem jaksi notoricky mediálním; lidé ho určitě nezastavují na ulici, nežádají autogramy a bulvární listy jej evidentně nechávají klidně spát. Nyní nám Richard Erml předkládá cestopis Zuzanka a tibetské velehory.
Tím, co bylo řečeno výše, je zřejmé, že vznikla zajímavá situace - své dojmy a pocity z cesty po Tibetu nám předkládá člověk, který jednak perfektně ovládá psaní jako řemeslo (což myslím v dobrém), má schopnost analýzy a vyzrálého úsudku už tak. jako tak v popisu práce, a tyto jeho názory a postoje jsou svým způsobem veřejnosti známé. Na druhou stranu ale půjde opravdu jen o ty názory a postoje; nikdo si asi nekoupí jeho knihu proto, aby se dověděl, jak probíhala Ermlova svatební cesta, jak by to zřejmě bylo v případě, kdyby autor nebyl známým divadelním kritikem, ale známým divadelním hercem.
Tohle všechno jsou výborně rozdané karty pro poutavý a nevšední cestopis a Richard Erml je příliš zkušeným hráčem, než aby takovou šanci zahodil. On však má v ruce ještě jeden vysoký trumf navíc: jeho manželkou, se kterou se vydal na popisovanou svatební cestu, je tibetoložka Zuzana Ondomišiová.
A kniha tím pádem získává nejen výrazný zdroj zasvěcených informaci, ale i základní sémantický náboj - je jím lehká, ale všudypřítomná konfrontace vševědoucí tibetoložky, která zná odpovědi na veškeré základní cestopisné otázky, rozumí kultuře, jazyku i historickým souvislostem regionu a je k němu i poutána citově, a autora, čtyřicetiletého intelektuála a skeptika, který má ve zvyku dívat se na svět jako na soubor paradoxů, ironie a relativity.
Autor však neudělá tu chybu, aby knihu utopil v navzájem se vylučujících intelektuálních pochybnostech, které v konečném důsledku neposunou látku ani o píď kupředu. Zejména v otázkách čínské okupace a jejího destrukčního vlivu na poklady tibetské kultury je autorova orientace jasně zakotvena a stoji samozřejmě po boku své manželky tibetoložky. Avšak jeho skeptický postoj nepustí přes tuto základní bariéru ani kapku dalšího zjednodušení.
Do nemilosrdných osidel jeho pohledu se pak dostávají jak čínští okupanti, tak i samotní Tibeťané -občas apatičtí, často pasivní, někdy i kolaborující s režimem. Nemyslím si, že by tento plastický pohled byl škodlivý, naopak v konečném důsledku může být užitečnější než nějaké černobílé omalovánky.
Celá kniha je napsána formou dopisů adresovaných příteli (lhostejno, zda skutečnému či imaginárnímu) Dušanovi. Tato forma samozřejmě nebyla zvolena náhodně. Umožnila autorovi být na jednu stranu velmi osobní, vypsat své názory, pocity a zážitky, a na druhou stranu mu ponechala svobodu zamlčet cokoliv bez udání důvodu (což je propastný rozdíl mezi deníkem v dopisech a deníkem osobním).
Přítel Dušan je (proč ne?) velmi intelektuálně orientován a autor se tak může rozepisovat o kdejakých etnografických, psychologických i filozofických detailech, jak se mu zachce. Kdo se však bojí suchých a rozvláčných teorií, bude příjemně překvapen. Kniha je na celých dvě stě dvaceti šesti stranách poutavá a čtivá a dá se číst jedním dechem.
Líčení cesty a jejích útrap i slastí není zbytečně komplikované, čtenář se má možnost velmi dobře
přenést do indických, nepálských a tibetských autobusů, vesnic, hotýlků a chrámů, kde se převážně děj knihy odehrává. Z těchto přesvědčivě modelovaných situací se pak vylupují jednotlivá témata autorových úvah a konfrontací s manželkou, při kterých vždy míří hluboko pod povrch - pod běžná cestovatelská pozorování a často i pod slupku výlučně čínsko-tibetských vztahů až někam k tématům všelidským.
A protože to vysoké tempo a hloubku záběru dokáže autor udržet po celou knihu, stojí před námi cestopis v podstatě bez větších slabin. Zvláště když jedna taková hrozící slabina - nedostatek dobrodružných zážitků - byla zažehnána, byť ne zrovna příjemným způsobem. Autor totiž během cesty onemocněl na břišní tyfus a i toto dokázal v textu prodat. (Kdyby nebyl popis nemoci tak přesvědčivý, musel bych autora podezírat, že si ji vymyslel vzhledem ke svému profesionálnímu citu pro scénické efekty.)
Nicméně, jsem si vědom, že každá správná recenze se bez nějakých těch výtek neobejde, a tak si risknu jednu poněkud levnou a banální poznámku: Jak to, že mezi fotografiemi (překvapivě malým počtem, a nenapraví to ani odkaz na rozpracované webové stránky) v knize se neobjevuje portrét tak důležité postavy, jako je novomanželka Zuzanka? Máme si snad myslet, že tou novomanželkou je usmívající se tibetská stařena na obálce? Přes veškerou úctu k moudrosti tibetských babiček dovolím si ukončit recenzi poznámkou, že za tak pěknou knížku si Richard Erml nepochybně zaslouží nějakou hezčí novomanželku, což, jak věřím, ve skutečnosti platí.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz