Andronikova Hana / Dokumenty /
Původní rozhovor nakladatelství Petrov (9. 8. 2002)
Hana Andronikova vydala v roce 2001 svoji prvotinu – román Zvuk slunečních hodin. Kniha získala Literární cenu Knižního klubu za rok 2001 a cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku za rok 2002.
V nakladatelství Petrov vyjde Haně Andronikové na podzim sbírka povídek.
Po maturitě na gymnáziu ve Zlíně jste odešla studovat do Prahy. Proč jste nezvolila bližší Brno?
Tehdy jsem se chtěla přihlásit na angličtinu – norštinu, kterou v Brně neotvírali, ale to jsem měla velké oči. Pak jsem byla jsem ráda, že mě vzali na angličtinu – češtinu. Navíc jsem asi chtěla do Prahy…
Čeština – angličtina. Lákavá kombinace. Nakolik naplnilo studium, zčásti ještě za minulého režimu, Vaše představy?
V každém případě to stálo za to. Nikoli pro to, co se tam člověk dozvěděl v akademickém smyslu slova, ale spíš kvůli lidem, se kterými se setkával. Obzvlášť na katedře anglistiky byli skvělí profesoři, kteří na nás nenásilně působili. Nebyli zdatní jenom profesionálně, byli úžasní i po lidské stránce. Nechávali nás svobodně dýchat, říkat, co si myslíme. V té době to pro nás hodně znamenalo. Na anglistice jsme nalezli jakési útočiště.
Mezi katedrou češtiny a angličtiny byl nebetyčný rozdíl…
Z bohemistiky Vás tedy nikdo neovlivnil, třeba výběrem četby?
No, mě ne. (Smích) Samozřejmě, že se mi líbili mnozí čeští autoři, ale kantoři na české katedře na mě nepůsobili zrovna pozitivně. Tam měl člověk spíš potřebu se nějak vymanit, ohradit se vůči dogmatům. Sama jsem se věnovala Máchovi, možná i proto, že ho věhlasný doktor Rzounek vykládal z pozic marxismu-leninismu. A později Josefu Horovi, psala jsem seminárku na Horovy Máchovské variace. Líbil se mi Havlíček Borovský, Neruda nebo Vrchlický. Pak ti novodobější autoři – Vančura, Čapek. Ti mě určitě ovlivnili.
A současná literatura? Kdo z českých autorů se Vám líbí?
Přiznám se, že jsem zatížená na anglosaskou literaturu. Ne že bych současnou českou literaturu úplně vynechávala, nedávno jsem četla Noční práci od Jáchyma Topola, Urbanova Hastrmana, což jsou dobré knihy. Právě dočítám Kratochvilovo Noční tango, na stole mi leží Temná láska Saši Berkové. A čtu spoustu dalších. Ale valná většina věcí mě neuvádí do nějakého transu. Tím rozhodně nemyslím autory, které jsem tady jmenovala, spíš současnou českou literaturu celkově.
Proč jste po dokončení studia nezačala pracovat tzv. v oboru? Měl na to vliv třeba i Váš roční pobyt v Torontu?
Ne, spíš to byla finanční situace. Říkala jsem si, že bych se potřebovala nějak uživit, nechtělo se mi bohémsky živořit, toho jsme si na vysoké užili dosytosti. Musela jsem si vydělat na podnájem, na naprosto základní věci, což literaturou dost dobře nešlo. Byla to záležitost zcela prozaická.
Sedm let jste pracovala jako personalistka v různých firmách. Co Vás vedlo k odchodu z nepochybně lukrativních pozic?
Právě stesk po tom, co člověk kdysi dělal a určitě chtěl dělat i dál. Myslím, že oklikou jsem se k tomu vrátila, z dosti silných vnitřních pohnutek Člověk si začne uvědomovat, že život je příliš krátký na to, aby neustále odkládal věci, které ho nejvíc lákají. Že asi nemá smysl dělat práci jen proto, že ji dělá dobře a že mu přináší slušné finanční ohodnocení, když uvnitř to prostě nefunguje. Najednou se všechny důvody, kvůli kterým jsem literaturu opustila, začaly jevit jako malicherné a nepodstatné.
Chtělo to odvahu – vystoupit z toho nesprávného vlaku?
Určitě. Začátek byl nejhorší. První myšlenka na takovou změnu je děsivá, pak si na ni zvyknete a posunete se dál, přemýšlíte, jak to přetnout, plánujete krok do neznáma. Ten vlastní okamžik vystoupení či vyskočení z jedoucího rychlíku není zdaleka tak dramatický, nejtěžší je dospět k definitivnímu rozhodnutí. Svazují vás různé záležitosti, status, všichni se na vás dívají jako na úspěšného manažera… To jsou věci, které – jak pak pochopíte – vlastně žádnou hodnotu nemají, ale chvíli to trvá. Teda mě to chvíli trvalo. (Smích)
„Končím, protože budu psát“. Argument – ať už pouze vnitřní nebo i pro Vaše okolí – jak to bylo s ním? Vy jste před Zvukem slunečních hodin nic nepsala, nebo se mýlím?
Psala jsem už na střední škole, hlavně básničky onoho sladkobolně náladového charakteru. Pak jsem si psala něco na vysoké škole, různé skeče, poznámky, zkrátka kratší útvary, povídky a tak.
Tedy nic co byste chtěla nebo mohla nabídnout k vydání.
(Přitakání)
Jak vnímáte pravděpodobně propastný rozdíl mezi prací mezi lidmi (a s lidmi) a samotářským životem v pracovně?
Docela dobře, já jsem se těšila. Na jednu stranu, člověk vždycky může být s lidmi, když chce. Takže to není tak, že by musel být sám, pořád. Ale není vystavený vnějšímu tlaku, invazi lidí, kteří dennodenně přicházejí do kanceláře. Na to je zapotřebí úplně jiné energie, třeba vést deset pohovorů za den nebo s někým rozvázat pracovní poměr, to je vyčerpávající.
Takže je to i v tom výběru lidí, předtím jste ho ovlivnit nemohla, teď můžete. To je ohromná výhoda…
Samozřejmě. Ale zase jsou za to jiné daně.
Jaké?
Člověk se musí uskrovnit a musí brát život z jiné stránky. Nemůže tolik konzumovat… Jiná hierarchie hodnot, to s sebou nese také určitá omezení – neříkám, že až na samou podstatu, ale určitá omezení tam jsou. Ale rozhodně neskuhrám, na nic si nestěžuju.
Očekávala jste úspěch své prvotiny nebo Vás její ohlas zaskočil? Příjemně…
Přiznám se, že jsem se nad tím ani moc nezamýšlela. Lidé se mě na to často ptají… Já jsem si nedělala žádné představy nebo iluze, chtěla jsem jenom napsat román, zbavit se tématu, které na mě doráželo. Úspěch mě nezaskočil, na druhou stranu nemohu říct, že bych ho očekávala. Nevím, jak bych na to odpověděla. Prostě to přišlo. Nic překvapujícího. Řekla jsem si, no, vždyť je to třeba dobrý…(Smích)
Za knihu jste obdržela ceny. Co pro Vás znamenají?
Už jsem to určitě někde říkala a nic nového asi neřeknu. Jsem ráda, myslím si, že pomůžou knížce. Ceny beru jako výborný prostředek k tomu, aby se o knize vědělo. Dostane se k více lidem, to je velké plus. Ale pro mě osobně nejsou ceny měřítkem úspěchu.
V Brně jste v rámci Měsíce autorského čtení absolvovala své první autorské čtení. Jaké to bylo?
Ze začátku – já se do podobných věcí musím vždycky trochu popostrčit - jsem se tomu nějak bránila, vnitřně. Moc se mi ten den nechtělo, ještě bylo dost hnusné počasí… Jela jsem krokem v šíleném dešti a říkala si, že to musím nějak přežít. Ale pak jsem dorazila do Brna a byla jsem překvapená. Celá akce byla dobře zorganizovaná, publikum reagovalo velice příjemně… Nakonec jsem byla opravdu ráda, že jsem jela. I přes počáteční cukání. (Smích)
Před nedávnem jste dokončila knihu povídek ze současnosti, co píšete nyní?
Teď si dávám trochu pauzu a snažím se sbírat materiály na nový román, který už delší dobu odkládám. V podstatě celou dobu, co jsem psala povídky, nosím v hlavě další téma. Jen od něj neustále prchám, ostatně stejně tomu bylo u Zvuku slunečních hodin. Místo pořádné práce sem tam napíšu nějakou bajku nebo říkačku, jen tak pro sebe, abych sama sebe pobavila. Pak si nadávám, že jsem hrozný lempl.
A jak vypadají vaše nové povídky?
Jako já. Skládačka se zdánlivě nesourodých kousků, které jakýmsi zázrakem drží dohromady na neviditelné tenké pavučině. Už se těším, až vyjdou.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz