Ukázka z knihy
Když zhaslo slunceKdyž zhaslo slunce, bylo ještě líp.
Všemožným chlastem jsme se nalili,
chodili jsme a žvanili,
chrastilo listí, hulilo se z lip,
pod kterejma se pálily
nějaký hadry a nějaký kosti.
Blábolily se pitomosti
a vonělo to koncem léta.
Zmejlili jsme se. Byl konec světa.
***
Pojízdný hřbitov — to je vynález!
Jednou tady, jednou tam. A dnes
ho máme právě před okny
své oblíbené restaurace!
Pojďte se všichni podívat —
zábava počká, práce neuteče!
Pozoruhodná věc je kupříkladu
náhrobek z plexiskla, nástrčný strom,
nafukovací pomník. Skládací pěšiny,
přídavná křoví,
cvičenky s ratolestmi.
Žehu zdar! Několik místních starců
využívá příležitosti a dává se
bezplatně zpopelnit. Někteří
i dvakrát, třikrát. Podlezou plachtu,
obejdou hrazení a znovu se staví
do řady. Jak malé děti! V gumákách
a v rádiovce na vlastní pohřeb!
Kdyby tě viděla
stará, blboune!
Ještě se ani pořádně nesešeřilo
a s. Mokřín, pořadatel zábav,
dal spustit osvětlovací agregát,
vykázal Cikány, strhla se
veselice. Žehu zdar! Na rozkymácené slavobráně
hvězda z žárovek
a loňský nápis.
Bufeťáci
středokluky dolní planá
dobrá voda horní chabry
pane vrchní ještě jednou
bóže to sem utahaná
osobní vlak z bumcarára
přijíždí na čtvrtou kolej
směr bohumín přestavlky
skal a stepí divočinou
tak soudruhu tohleto ne
poněvač já nejsem žádná
my sme tady slušnej podnik
polibte mi všichni prdel
počkej na mě du se vychcat
co sem řekla to sem řekla
horký párky horký párky
hele vole naval love
oblečte se pojďte s námi
povídá kchón kchónovi
více píče republice
nejlepší je zavřít voči
přikrejt jí čepicí dršku
oprostit se překonávat
rozhodněji usilovat
zvyšovat a rozšiřovat
rozvinout a prohlubovat
jenom žádný extrabuřty
dej si vodpal čuráku
Hugo von Hofmannsthal: Prolog
Vysoká mříž, husté tisy,
erby s opršelým zlatem,
houštím probleskují sfingy...
Nyní zaskřípěla vrata. —
S usláblými kaskádami
a Tritony ospalými
líbezné a zaprášené
rokoko... hle, Canaletto,
jeho Vídeň — sedmnáct set
a šedesát... hněď a zeleň,
tiché tůně lemované
hladkým, bílým mramorem,
za zrcadlem vodních žínek
stříbrné a zlaté rybky...
Kmeny štíhlých oleandrů,
všechny stejné, zdobí stínem
hladce sestřižený trávník;
husté větvoví se klene,
halouzky se naklánějí,
v loubí stojí zkamenělí
heroové, heroiny...
Tři brumlaví delfínové
plivají do mušlí vodu...
Z kaštanů voňavé květy
pomalu se sypou, svítí,
snášejí se ke dnu kašny...
A za hradbou hustých tisů
zvuky houslí, klarinetů —
jako by je vyloudili
graciézní amoreti
sedící na rampě kolem,
hudoucí, či hrající si
s květy v mramorových vázách:
zlatý déšť a bez a jasmín...
Na zábradlí, mezi nimi,
sedí ženy koketnice,
fialoví monsignoři...
Na trávě u jejich nohou,
na stupních a na poduškách
kavalíři, abbéové...
Páni pomáhají dámám
z navoněných nosítek...
Skulinami v hustém listí
svítí na žlutavé hlavy,
světla kloužou po poduškách,
po křemíncích, po trávníku,
světla kloužou po lešení,
jež jsme chvatně vystavěli.
Psí víno nám na ně šplhá,
trámy zatemňuje svlačec,
vlaje pestré čalounění,
tapety se třepetají —
odvážné pastýřské scény
malované Watteauem...
Namísto jeviště loubí,
letní slunce místo světel,
tady své divadlo hrajem,
vystupujem ve svých rolích,
přehráváme smutné kousky,
komedie vlastních duší,
včerejší i dnešní city,
dotěravé ohavnosti,
hladká slůvka, pestré scény,
věci zpola vyslovené,
agónie, epizody...
Mnozí naslouchají, mnozí...
Jiní sní, jiní se smějí,
mlsají zmrzlinu... nebo
baví dámy řečičkami...
Ve větru se třepetají,
jako bílí motýlové,
bílé, útlé hvozdíky.
A malý boloňský psíček
užasle štěká na páva.
za pívo si jenom šáhni
hergot zavřete ten dráťák
proč bychom se netěšili
s náma už to nevyhrajou
pane vrchní budu platit
zase začne řepná kampaň
z toho kouká nejmíň rok
no tak panstvo zavíráme
vlak odjíždí v 9.15
šla nanynka do zelí
s natrženou prdelí
Má kytku
Anna Kytka má kytku.
Kytka je červená.
Považte: červená, červená, zčervivěnalá.
Považte: Anna Kytka má kytku a ta kytka je
zčervivěnalá.
Co k tomu neříci.
V tom ohledu je všechno zcela jasné.
Má ta kytka ostré drápy
a špulí ústa. Nešpulí, ó ne, protože teď právě
vyplazuje jazyk — zlá, nezpůsobná —
nezpůsobná kytka.
Růžový jazýček má růže.
Anna Kytka má kytku.
Anna Kytka má růži.
Anna Růže.
Kdybych se rozplakal,
slzy by mě štípaly do poškrábané tváře,
zrůžovivělé, zčervivěnalé tváře.
Proto se raději směju.
Směju se a počítám:
kominík a kominík, to jsou dva kominíci.
A ještě kominík a ještě kominík a ještě.
Kominíci kominíci tancovali po ulici.
Sotva se proplétám ulicí plnou kominíků.
Považte.
Považte: Anna Kytka má kytku a ta kytka je
červená.
Má ostré drápy a růžový jazýček.
Růže to je.
Anna Kytka, má Anna Kytka má kytku;
má.
Přišel jsem…
Přišel jsem na svět za heydrichiády. Přesněji 18. června 1942 v Praze na Karlově, jen kousek od místa, kde byli dopadeni atentátníci, a právě ve chvíli, kdy se na jejich mrtvoly přijel podívat nový říšský protektor K. H. Frank. To ale píšu jen proto, abych nějak začal — nemohu říci, že by mé dětství bylo těmito zvláštními okolnostmi nějak poznamenáno. Jen od babičky Karolíny jsem někdy slýchal povzdech: Jó, ten se narodil, když se střílelo. Snad tím chtěla říci, že tak, jako jsem se narodil, když se umíralo, dělal jsem vždycky všecko nevčas.
Kdyby bylo úřady nařízeno užívat otěčestvo, psal bych se (nedej bože, snad už se toho nedočkám) Ivan Adolfovič. Můj tatínek byl sudetský Němec z Lanškrouna, matka Libuše (rozená Janžurová) byla Češka z Cerhovic (okres Hořovice). Protože smíšeným rodinám se za Protektorátu nepřálo, přijala matka říšské občanství, což mě později přišlo draho. Naše rodinné poměry byly skrovné. A taky neurovnané — hlavně po válce, kdy matka začala otci zazlívat jeho národnost.
Největší podíl na mé výchově měli rodiče mé matky. Babička Karolína byla to, čemu se říká prostá žena z lidu, dědeček Jindřich byl dobrodruh. Pocházel ze zámožné statkářské a kupecké rodiny, nezdědil však ani haléř, pro což upadal často do trudnomyslnosti, z níž se léčíval ve vinárnách (nejraději docházel k Bužančičovi, což byla dalmatská špeluňka poblíž dnešního náměstí Krasnoarmějců). Únor 1948 dědečkovi přinesl trochu zadostiučinění, víno mu však chutnalo stejně a na babiččino upozorňování, že teď už by snad mohl s tím chlastem přestat, odpovídal: Mýlíš se, milá Karolíno, revoluce ještě není dovršena. — Dědeček rád dával k lepšímu, proč a za jakých okolností k onomu vydědění došlo. Ty důvody i okolnosti se čas od času měnily, protože dědeček byl pořádný pábitel (to mám asi po něm: jako hošík jsem trpěl chorobnou prolhaností a dodnes jsem se z toho úplně nevykřesal). Zdá se však, že dědečka o jeho podíl na majetku připravilo divadlo. Přestože se producíroval opatrně, pod uměleckým jménem Jaroslav Květenský, byl rodinou odhalen, dopaden a přísně potrestán.
Tolik o dědečkovi. Psal bych o něm raději než o sobě — měl zajímavý život, rád vyprávěl a byla s ním legrace.
Můj otec měl poněkud složitější původ. Nikdy jsem se moc podrobností nedozvěděl, vím jen to, že otcův otec se do Čech přistěhoval roku 1905 odněkud z Ruska, kde Wernischové žili odnepaměti. Jedna z mých prababiček prý byla Tatarka.
Po zřízení Protektorátu můj otec uprchl do Polska, ale Poláci ho zatkli a vrátili německým úřadům, takže zanedlouho mašíroval do Polska znovu, tentokráte s německou brannou mocí. Mohl se tedy pomstít.
Já toho z války moc nepamatuji, byly mi tři roky, když skončila. Jen trochu vzpomínám na noční nálety, ale opravdu jen trochu — velký dojem na mne neudělaly — trocha rámusu, čísi nářek, cizí starosti, k jídlu brambory ve slupkách. O něco víc dojmů mi zůstalo z kláštera sv. Markéty, kde jsem byl s matkou po osvobození internován. Nevím, jestli jsem viděl mučené a mrtvé (později jsem o tom hodně slýchal a z toho vyprávění jsem si možná vytvořil jakési falešné vzpomínky), ale musel jsem tam zažít něco velmi nepříjemného. Ještě dnes chodím kolem toho kláštera s nepěknými pocity.
Další významnou událostí v mém životě byl požár našeho břevnovského bytu, požár, který jsem z nudy založil jednoho dlouhého dne v odpoledních hodinách. Přežil jsem díky šťastné náhodě, zahrabán v koši se špinavým prádlem, v koupelně, pod otevřeným oknem do světlíku.
Pak přišla tuberkulóza — jako důsledek toho, že jsem prohrál válku (neměli jsme totiž nárok na potravinové lístky). Nevím, jak to matka dokázala, ale byl jsem nakonec umístěn v sanatoriu v Košumberku. Díry v plicích (byly dvě) se zajizvily, což je prý lepší, než kdyby zvápenatěly.
Někdy v roce 1950 nebo 1951 se matka znovu provdala za drobného stranického funkcionáře (nic ve zlém, vyklubal se z něj slušný člověk) a s ním jsme se přestěhovali na jih, do Vyššího Brodu. Otčím byl inženýrem vodních staveb (a vynálezcem: měl patent na první československou přenosnou skládací přehradu) a ve Vyšším Brodě dostal jakousi příležitost vyniknout ve svém oboru. V tomto malebném městečku s gotickým klášterem nastříkaným nazeleno (proti náletům: byla v něm za války Hitlerova obrazárna) žilo v té době už jen málo původních obyvatel a s nimi neuvěřitelně pestrá společnost: Cikáni, Slováci, Rusíni, Řekové, rumunští repatrianti i lidé bez národnosti. To byl blázinec. Zažil jsem tu tzv. Zenáhlíkovu aféru (místní příspěvek k procesům se zrádcovským a špionážním centrem), Stalinovu a Gottwaldovu smrt, měnovou reformu, ukradl jsem ze školního kabinetu přírodnin obrovský krystal soli, tělocvikář jménem Slípka (kde je tomu blbci konec) mi prorazil ušní bubínek, dále jsem (s kamarádem) odcizil a zčásti utratil výplatu opilého traktoristy z hrudkovského statku, několikrát jsem utekl z domova a krátce přebýval v opuštěném lesním domě poblíž vystěhované vesnice, které se říkalo Pošlák (vrátil jsem se domů vždycky dřív, než mě stačili najít). Pak jsem podpálil listí v polozříceném baráku na vyšebrodském náměstí (škoda téměř žádná, požár však velmi efektní — upadl jsem do podezření z pyromaniakálních sklonů), nacpal učitelce Buzkové zimník do latríny na nádraží a k dovršení všeho se poškleboval při sborovém předčítání článku Malý Soso Džugašvili. Konečně, v sedmé obecné, mě vyloučili ze školy. Bohužel ne jednou provždy. Musel jsem dojíždět do Loučovic. Důvodem pro mé vyloučení však nebyl žádný z vyjmenovaných prohřešků.
Tohle bylo vážnější. Byl jsem dopaden, kterak se navracím ze Západního Německa. Představte si: v době, kdy se kdekdo pokouší uprchnout z Československa, přistihnou bedlivé pohraniční orgány dvanáctiletého kluka, jak kráčí opačným směrem. To byl průšvih. Ty výslechy. Těch facek. A nakonec jsem si ještě vymyslel (chorobný prolhanec), že mě špióni a diverzanti používali jako spojku, estébáci tomu uvěřili a celá ta legrace trvala o nějaký den déle. Vzpomínám si, že jeden z vyšetřovatelů (obzvláštní zuřivec: měl na svetru ozdobně vyšito BÉĎA) volal: Mě vůbec nezajímá, jak to bylo, ty hajzle, já chci vědět pravdu.
Inu — nějakou tu pravdu ze mě nakonec dostali, ale jak to bylo, to jsem jim neřekl.
Máti plakala, otčím se zarputil a já začal dojíždět do Loučovic. To bylo. Říkám dojíždět, ale nejraději jsem chodil pěšky přes lesy nebo po kolejích kolem Čertovky, často jsem do školy ani nedošel. Měl jsem tam v lesích kamaráda, jmenoval se Wolfgang, říkal jsem mu vole a on mně taky, chodili jsme spolu na ryby nebo se hrabat v hromadách loučovické papírny. Tam bylo knih. V té době byli okolo Vyššího Brodu nasazováni mufloni a Wolfgangův táta z nich dělal náramný salám. S vepřovým a s česnekem. Na ten dodnes vzpomínám.
Někdy v té době jsem se rozhodl, že budu malíř. A pustil jsem se do studia. Za peníze vybrané otčímovi z kapes jsem si kupoval sešity a tužky. Kreslení podle přírody se mi nějak nedařilo, zato se ze mne stal docela šikovný kopista. Pajcoval jsem kdeco, od Mikoláše Alše po Rembrandta, a bavilo mě to jako nikdy nic předtím. Škoda, že mě pak dostali, nejspíš díky protekci (otčím funkcionář, matka předsednice místního Svazu žen), na výtvarnou školu. Tam mě zase odnaučili všechno, co jsem se naučil, a jednou provždy mě připravili o radost z kreslení.
Ta škola byla v Karlových Varech a po čtyři roky se tam ze mě pokoušeli udělat keramického výtvarníka-modeláře. Nepodařilo se. Raději než do školy jsem chodíval do městské čítárny, do galerie, nebo jen tak někam, každou chvíli na mě přišlo loučovické toulání a já třeba jen tak vysedával v parku na lavičce a — teď to přijde — psal jsem básně.
Zpočátku jsem bydlel v internátě na Zámeckém vršku, pak mne ale z nějakých příčin vyloučili (ani už si nevzpomenu proč, muselo to být kvůli nějaké malichernosti, nejspíš opilství), nastěhoval jsem se do podnájmu do Školní ulice (kousek nad rodným domkem K. H. Franka) a to znamenalo úplný konec mých keramických studií. Celé dny jsem proležel na holé drátěnce jedné ze dvou železných postelí (nic jiného v té mansardě nebylo, ani kamna) a šťasten, že mě nikdo nikam nehoní, četl francouzskou poezii Karla Čapka nebo Nezvalovy básně. Míval jsem hlad, útlocitná sousedka mi nosila chleby se sádlem. Svítil jsem svíčkami ukradenými na hřbitově a na suchém lihu vařil čaj.
Pak mi najednou v Kultuře otiskli básničku a jinde druhou a třetí a čtvrtou, něco odvysílal rozhlas, a byl ze mne Mistr. Dokonce jsem dostal nějakou tu korunu.
Jednoho dne mi přišel dopis od dr. Vladimíra Dostála. Pozvání k návštěvě Ústavu pro zkoumání díla Zdeňka Nejedlého. Byl podzim a Kampa, na které se ten Ústav tehdy nacházel, mi připadala krásnější než jindy. Vstoupil jsem do tajuplného domu, procházel místnostmi, v každé z těch velikých pracoven vážný muž nebo více vážných mužů zkoumalo Zdeňka Nejedlého a v té poslední u okna vstal z křesla maličký dr. Vladimír Dostál. Hovořil se mnou o mé budoucnosti. A byla to moc pěkná budoucnost.
Později jsem ústav pro ono zkoumání navštívil častěji a docházel jsem dokonce do Dostálovy domácnosti. To už se Karlovy Vary staly vzdáleným městem a já se začal živit vlastníma rukama. Považte — rukama. Nastoupil jsem jako betonář na sračkárně. Tak se říkalo stavbě vyhnívacích nádrží čistící stanice na Trojském ostrově. Práce se mi nelíbila, odjakživa nějak nesnáším cement, a tak se mi zdálo, že povolávací rozkaz k vojenské prezenční službě přišel právě včas. Za další mou životní štaci byl určen Žatec.
Tak skončily mé styky s Vladimírem Dostálem. Měl jsem ho docela rád a respektoval jsem jeho politické přesvědčení. Samozřejmě se nepřikláním k názoru, že svět má být zreformován, nebo zničen. Dostál žvaníval hlouposti, ale myslel to dobře. A nelhal mně, a pokud vím, ani jiným. Když pak umřel, vzpomněl jsem si, že mu ještě dlužím báseň na jeho milovaného Fidela, kterou jsem mu kdysi slíbil pro potěšení, a zastyděl jsem se.
Tak tedy Žatec, kasárna podporučíka Jasioka, škola důstojníků v záloze, pak Louny, bojový pluk, lépe o tom nemluvit.
Po vojně jsem šel dělat kulisáka (jevištního technika, neboli, jak znělo jiné označení, člena umělecko-technického personálu) do Tylova divadla. Poznal jsem tam spoustu zajímavých lidí, ale divadlo se mi zprotivilo. Především opera. Dodnes nemohu poslouchat Mozarta (cokoliv), aniž bych si představil jistého dýchavičného obejdu, jak se sápe za Donou Annou po žebříku. A ze všeho nejvíc nenávidím balet. Nevím jak kde, ale v Národním divadle baletní soubor příšerně páchne. Celou řadu slavných herců jsem si zošklivil při pohledu zezadu, zpoza kulis. Možná je to tím, že jsem v divadle pracoval dlouho. Celých pět let.
Pak jsem vystřídal hodně zaměstnání. V družstvu Montáž jsem pracoval jako tesař — pomáhal jsem stavět zdravotní středisko v Plasích, stáje na chuchelském závodišti a rekreační tábor u Černého moře, v Kitenu, kousek od tureckých hranic. Nějaký čas jsem byl reklamním agentem sportovního nakladatelství Olympia — obcházel jsem propagační oddělení všemožných podniků, culil se na úřednice, kupoval jim květinky a vydělal všehovšudy tak 400 měsíčně. Pražský stavební podnik mě přijal jako kopáče — podílel jsem se tak na rekonstrukci Martinického paláce na Hradčanech. Načež jsem byl štukatérem. Pak u památkářského průzkumu — napřed sondy do starého zdiva, potom hledání zapomenutých sklepů, chodeb a kanálů. Toho jsem nechal a šel dělat zase něco jiného, toho jsem pak taky nechal a šel dělat něco jiného a tak dál a dál, až jsem se ocitl na stavbě pražského metra. U Metrostavu (závod 07) jsem vydržel čtyři roky. Prováděli jsme chemickou injektáž (v licenci firmy Soletange nebo tak nějak) zpočátku na Smíchově, na náměstí Sovětských tankistů, potom pod řekou (fáralo se z Mánesova nábřeží). Měsíční plat tři až tři a půl tisíce, práce na dvě směny, často i v sobotu a v neděli. Už bych nechtěl zažít znovu něco takového. Ze zdravotních důvodů propuštěn nastoupil jsem místo nočního hlídače u družstva Ostraha. Družstvo, patřící k národnímu podniku Stavoservis, půjčuje hlídače pražským podnikům. Já byl pronajat nábytkářům, střežil jsem jim sklady na Proseku (to bylo poměrně dobré místo a platil jsem za ně svému nadřízenému pouze láhev becherovky každého čtvrt roku). Pak jsem byl hlídačem strojního parku na Jižním Městě.
Teď hlídám loretánský poklad. Krom toho jsem zaměstnán na poloviční úvazek na petřínské hvězdárně ve funkci SP 0–18.1 uklizeč(ka). Má pracovní smlouva mi ukládá tyto povinnosti: — Uklizeč vykonává lehký a těžký úklid pracovišť s použitím čistících a desinfikačních prostředků i s použitím strojů. Zametá, utírá prach, vynáší odpadky, čistí nábytek a zařízení. Čistí koberce elektrickým vysavačem, vytírá PVC a dlaždice mokrým hadrem. Provádí mechanické mytí, leštění podlah, čistí osvětlovací tělesa, uklízí a desinfikuje klosety. Čistí velké podlahové plochy v sálech a na chodbách. Provádí náročnější úklidové práce na technicky vybavených pracovištích. Jako pracovník kulturně výchovného zařízení může konat práce večer a ve dnech pracovního klidu.
To je tak zhruba můj život (Jacques Riviere: Člověku se nestane to, co si zaslouží, ale to, co se mu podobá). Ještě jsem napsal nějaké knihy, navštívil vzdálené kraje, nadělal si přátele i nepřátele, platím 650 korun měsíčně výživného, nekouřím, někdy se napiju, mám rád bramborovou polévku a pečenou telecí ledvinu. V příštím životě bych si přál být malířem. Nedávno se stalo, že jsem potřeboval jakési potvrzení, které bylo možno získat pouze po předložení křestního listu. Na tento křestní list (mám pouhý opis) se zadíval úředník a pravil: Německý stavovský úřad? Vida, takže vy jste vlastně Němec.
— Jen tak trochu — odpověděl jsem a zatvářil se skromně.
Úředník pokračoval: — Ale tady, v rubrice národnost, jste, pane Wernisch, uvedl, že jste národnosti české.
— To proto, že jsem vlastně národnosti české — vysvětloval jsem.
— Chcete tím říci, že jste Němec české národnosti? — zajímal se úředník dále.
— Snad by to bylo možno říci i tak — souhlasil jsem.
— Tak poslyšte — pravil úředník — se mnou se dá mluvit, ale být na mém místě někdo jiný, ověřil by si pravdivost vašich údajů. Je vám to jasné? Jestli jste nějaký ten zašmodrchaný případ, nesmíte se divit, když se ta vaše záležitost poněkud…
To nic — jednalo se pouze o chvilkový rozmar zpozdilého činovníka. Můj případ přece už dávno není zašmodrchaný, všecko je úplně jasné. Dokonce i mně samotnému.
I když — tuhle jsem zažil překvapení: dočetl jsem se v jedné slovenské publikaci, že jsem — básnikom Hanzlíkovej generácie.
