Steiner aneb Co jsme dělali / Recenze /
Michal Schindler, Tvar 17/2002, s.21
Fahrner aneb Lekce Steiner
Nebudu se s tím nikomu chlubit, ale skutečnost, že jsem minulý rok nevěnoval dostatečnou pozornost prvnímu vydání knihy Martina Fahrnera (*1964) Steiner aneb Co jsme dělali (Petrov 2001), považuji sebekriticky za hrubou nekázeň na hřišti. V duchu jmenované knihy bych si měl jaksi interně udělit aspoň žlutou kartu a nechat se poslat na zbytek utkání na střídačku. Manšaft Tvaru ale letos nemá skoro ani na dresy, na soustředění k moři se v létě taky (zase) nejelo, takže do týmu se nikdo moc nehrne a trenér Horák za mě nemá koho postavit. Zlatej fotbal, na ten se u nás prachy vždycky někde najdou.
Kdo nezná Martina Fahrnera jako dramatika, mohl zaznamenat jeho prozaickou prvotinu Pohádky pro veliké děti z roku 1993. Po jejím vydání si dal autor od spisovatelství pohov a raději se svou ženou zplodil tři děti. Ale hned po Adamovi, Richardovi a Alžbětě přišel na řadu Steiner. A ten se teda vyvedl, radost pohledět! I když nutno dodat, že opravdu k světu je tenhle malý Fahrner/Steiner až ve druhém vydání. Ostatně, proč to neříct otevřeně, právě díky novému faceliftu a ilustracím Bedřicha Vémoly mi klučina padl do oka. Chápu, je v tom trochu zmatek, Fahrner, Steiner. A možná už dokonce někoho napadá: Jestlipak on je ten Steiner Fahrnerův vlastní, co? Ale je, buďte v klidu. Za prvé v knížce rychle vycítíme základ v autobiografické autentičnosti a za druhé se právě Steinerem Martin Fahrner představil jako prozaik velkého formátu, s vyzrálým a nezaměnitelným projevem. A jestli u Steinerova porodu přece někdo asistoval, byl to ze své nebeské vyhlídky Ota Pavel a držel Fahrnerovi palce.
Knížku si můžete užít jako povídky, pro mě je to ale románová próza postmoderních rysů, například s kapku rozvolněným časoprostorem. V krátkých kapitolách se Steiner objevuje hned tady, hned zase jinde, někdy jako sympaťák, jindy trochu prevít, ale vždycky se nám dívá zpříma do očí. Upřímně, bez okolků a svěžím jazykem vypovídá o své více či méně úspěšné snaze žít tak, aby to dávalo smysl. V době krátkých kalhot to bylo relativně snadné: "Pravidla byla tehdy ještě jasná. Ti, se kterými hrál tatínek, ti byli dobří, a když dali gól, křičelo se "hurá", aby všude slyšeli, že dobro vítězí." Ale jak léta a kapitoly běží, je to stále těžší.
Nebudu se pokoušet o žádný steinerovský výcuc, přečtěte si ho sami, od toho ostatně v Petrově ty knížky vydávají. Můžu jenom říct, že jen párkrát jsem zažil takovou radost z prostého umění zachytit literárně nekomplikovaným způsobem složitost našeho motání se na světě. Navíc jsem se už dlouho nesetkal s tak laskavým vypravěčem. "Čím dál více si myslím, že jsem v životě dokázal mnohým projít, protože do mne v těch krásných chvílích, kdy se mnou tančila po pokoji, zaklela maminka navždycky velký klid a důvěru v to, že na světě je spousta štěstí."
Fahrner dokáže být i břitký, ale nikdy není hrubý. Umí být něžný, ale za hranici celuloidové sentimentality nevkročí. Proto je Steinerovou hlavní zbraní upřímná, neafektovaná, takřka plachá láska k lidem, o kterých knížka vypráví. "Jenže tatínek věděl, že primáři nejde o jeho proužkované pyžamo, ale že ho chce poslat domů, aby se před operací rozloučil, protože už dávno věděl, že mu nedávají žádnou šanci. A tak se nadechl, aby byl co největší, napumpoval do sebe vzduchu, co jen to šlo jeho nádorem prorostlým krkem, a řekl, že v žádném případě, že po operaci si svého pyžama ještě dost užije, protože mu připadalo, že nechat se poslat domů na rozloučenou by znamenalo uznat, že je bez šance, znamenalo by to debakl, znamenalo by to vůbec nenastoupit k zápasu."
Nemám co dodat. Navíc se bojím, abych za hranici celuloidové sentimentality nevkročil já sám. Ne pro Fahrnerovu prozaickou virtuozitu, ale pro nezlomný optimismus, se kterým se dokáže postavit skutečnosti, že "v každém z nás se perou o míč dvě protichůdná mužstva" a že zblízka je každé dobro mnohem těžší, než si představujeme.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz