Lulku tatíčkovi /

Ukázka z knihy

...

Mám tolik času.
Hynek, Anička hladí sáňky,
píchají ukazováčky do barevných map.
Nosy mají sladké.
Hynek si vysypal na břicho
oříšky v čokoládě.
Anička řekla německy: „Tatínku,
za chvíli bude léto.“
Usmál se tatínek,
šoupl nohou v kuchyni.
Nezajiskřilo nic, nesmyklo se.
Lesk podlahy jako slunko
nad Kraví horou.



...

na výtoni jen další variace deště, kostek,
co obroseny hnisem zelenkavým z vody vltaviny,
tam na nábřeží, kde psi a labutě vlažně leží,
kde není nic, jen pražské blboviny,
a vlaky dlouhé míří k němcím, pod vyšehrad
se sune voda a na ní šífy rekreační,
člověk by ňáko lyricky žil, ale je tolik debat,
též televizních a nejlepší ty z výtoně,
kde pod mostem železničním až sebevrah vytone,
v zub zažránu kůstku rybí, oko vycucaný
říčními želvami a vůbec krokodýly rozedrán,
tehdá my zdejší, co nežijeme tady,
se votočíme k městu zády, jakej pán, takej kmán,
a v dešti, v křepistém svistu ranní tramwaye
uprchnem v dál a v hloub vlastního muže,
vlastního srdce, je posraný teď a díra zeje,
jak když ráhno lodi prorazí podpalubí
(ještě se podíváme na holuby), a mizíme vprostřed děje,
tam na výtoni, pod železničním mostem,
kde ňákej blb pěje blues, ze mě zlost tu roste,
áďos, vy labutě zabahněný, áďos, vy racci
kříkaví, áďos, přiblblí námořníci říčních vodstev,
áďos, vy mizerové s bakelitovou kotvou na límci,
áďos!



...

Je bratr Jeroným Vojtíšek Kučera z Brna.
Ruce má složeny na dlouhém stole.
A já jsem vedle něj, ač ne benediktin,
ač ne katolík. Mluvíme tiše, vzpomínáme.
Je bratr Jeroným jako srna,
jako rým Mrázka-Hořického Joži
a sedí tu smutný a sám, je jako kámen,
jako přes židli přehozený kožich.
Půjdu už, Vojtíšku, chlad večer nese.
Vstane Vojtíšek, sám bloudí černým lesem,
vstane a klášter hoří, klášter hoří,
Vojtíšek tiše vzdechne tomu vesel:
— Už půjdu i já. A Reynka — čet’ jste?
— Čet — Pavučin uvízlých tam v koutech
chlévů co je, viďte?
Hm. A jiné věci — nějak si zařiďte,
abyste mohl za mnou chodit.



...

nejrychlejší zvíře je malý svišť.
jsou i velcí svišti, ale to už není ono.
můžete jít jako Kristus po vodě a stejně vás uslyší,
hrozné.
ti jsou jenom v televizi.
aničku to bude zajímat.
vezmeme ji do vysokých tater.
tatry jsou svišťuplné.
tam jsou svišti na každém rohu.
můžete do nich píchat hořickou trubičkou,
nic s nimi nehne.
můžete jim nafoukat do uší.
navléknout jim na ocásek prstýnek.
vůbec se nepohnou, jsou děsně rychlí.
nebojí se ani mentolových furé.
můžete je posypat krupicí,
vůbec nic.
je to hrozně rychlé zvíře.
skoro nespí.
anička si jedno pohladí.
tomu nikdo nemůže zabránit.
už ji vidím, jak ho hladí.
má ruku od marmelády, hladí sviště.
jsou hrozně rychlí.



...

Domy u Ponávky se potápějí;
nejchudší domácnosti klesají ke dnu.
Prší, maminka zachycující se zábradlí na Radlase
vidí červené ryby.
A než se utopí, projíždí nákladní auto Plynáren.
Říká: „Vidím, Františku, červené ryby.“
Domy se potápějí, ve všech sklepech tolik vody.
Chladný stisk rukou, někdo říká:
„Babičce to ani neoznámíme.
Zažínají lampy, voda stoupá.

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage