Hoväda, česky hovada /

Ukázka z knihy

O koňských podkůvkách a mé hrubínovské romanci

Ulice mého dětství byla v tom roce pořád ještě jenom ulicí. Později se stala třídou a ještě později náměstím. Ale ať byla ulicí, třídou či náměstím, pořád byla stočená do vinglu a v tom vinglu byla najednou široká, že se do jejího středu vešla vysoká lucerna se třemi žárovkami, a právě v tom místě z ní odbočovala Myší díra, kterou se dalo projít až na Koňský trh, a taky v mém nejranějším období života v ní mizely desítky koní, koní zapřažených do bryček a kočárků, do selských povozů a taky do lehkých žebřin a nikdo mi už dnes neřekne, proč se tam jednou či dvakrát do roka ty koně sjížděli, koňské trhy už to být nemohly, už byl socialismus, už vládla dělnická třída prostřednictvím svého předvoje, komunistické strany a všech těch Násvetříků a jim podobnejch, ale bylo krásné se dívat na koně klapající svými podkůvkami po žulových dlažebních kostkách šestnáctkách, které byly vypouklé, po kterých se koním podkůvky prosmykovaly, a kočí na ně křičeli „Pomalu malá!“, a když už se tahle koňská představení dávno přestala konat, tak jsem jednou zaslechl zase sklouznutí podkůvek a vykoukl jsem z okna a naší ulicí cválal bělouš se zlatým chocholem na ohlávce a neměl na sobě sedlo, měl na sobě jen slečnu v přiléhavém živůtku a v přiléhavých kalhotkách, a protože neměl ani uzdu, řídila ho slečna za dlouhou hřívu, kterou měl jakoby vyrobenou ze žíní smyčce od mých houslí značky Riedl, a já nevěděl, jestli se mi líbil víc bělouš, nebo slečna, a nic jsem se neohlížel na to, že jsem měl úkol z matematiky, a nic jsem se neohlížel na to, že jsem mamce slíbil, že budu doma, až přijde ze školy, běžel jsem ven a viděl jsem na kostkách šestnáctkách znaménka po podkůvkách a ty mě vedly Myší dírou dolů, kde už šestnáctky nebyly, kde byly kočičí hlavy zalité blátem, a tady byla běloušova cesta zřetelná, a tak jsem šel pomalu, docela jako náhodou, a když jsem došel až tam, kde bylo vidět na celý Koňský trh, který už dávno koňským trhem nebyl, dokonce se už ani nejmenoval Koňský trh, už to byly Obecní sady, tak jsem uviděl barevná nákladní auta a barevné traktory, a když jsem uviděl i barevné maringotky, už jsem věděl, že slečna je slečnou od cirkusu, už jsem věděl, že mamka bude říkat, že musíme zamykat domovní dveře, že i pan Mařák říká, že lidi od cirkusu, co neukradnou, to nemají, ale šel jsem blíž a zastavil jsem se až u barevných zátarasů, které si cirkusáci postavili nejdřív, nejdřív si udělali zábor právě tak, jak si nejdřív vykolíkovali svoje uzemí zlatokopové na Klondiku, a opřel jsem se o tu ošuntělou barevnou nádheru a díval jsem se, jak muži roznášejí do pomyslného kola železné tyče, někteří už ty těžké tyče zabíjeli obrovskými kladivy do udusaných Obecních sadů a jiní rozbalovali obrovský balík plátna a jeden, který byl spíš kovbojem než cirkusákem, projížděl tím vším s traktorem bez kabinky, s traktorem Zetorem s dvaceti pěti koňskými silami vykružoval po bývalém Koňském trhu dokonalé obloučky a jeho pomocník, jeho helfr mu připřahal na závěs ocelová lana, a když kdosi zavolal „Můžeš!“, tak kovboj vrazil ostruhy svým dvaceti pěti koním do pedálů a najednou se začalo vztyčovat sousloupí čtyř barevných stožárů a za mnou cinkly podkovičky a mého levého boltce se dotklo něco vlhkého a byl to ten nádherný bělouš s chocholem a s jezdkyní, o které jsem už byl stoprocentně přesvědčen, že není jen nějakou takovou obyčejnou jezdkyní, ale skutečnou krasojezdkyní, a když jsem se podíval do koňské tlamy a když jsem se přestal ulekávat, tak jsem se podíval výš a viděl jsem za chocholem dětskou tvářičku, krasojezdkyně byla ještě skoro holčička, jenže to byla holčička, jaká se mnou do školy nikdy nechodila, byla to holčička-žena a měla nádherně učesané vlasy a oči měla omalované jako dáma z vysoké společnosti a ruce, které se držely běloušovy hřívy, měly prsty dlouhé, jako mívají herečky na filmových plakátech, a na prstech byly prsteny s barevným drahým kamením a ta holčička-malá dáma se mě zeptala, jestli mám rád cirkus, a já řekl, že mám, a vtom za má záda přijel traktor s kovbojem a kovboj řekl krasojezdkyni, aby se nepředváděla, a viděl jsem, že se na ni dívá, jak se ve filmech dívají muži na ženy svých srdcí, a myslel jsem si, že to nemůže být pravda, že dáma krasojezdkyně je opravdu ještě docela malá holka, ale nebyl jsem si jistý, jistý jsem si byl až později, až když jsem četl příběh o křídlovce, mám podobného traktorového kovboje stále v knihovně a byl jsem na něm od té doby nesčetněkrát v biografu.
Krasojezdkyně se nejmenovala Zuzana Kocúriková, ale Maruška Chalupská a vím to moc dobře, protože druhý den jsme už seděli ve třídě v lavicích, když někdo krátce zaťukal a hned otevřel a vešel soudruh ředitel Chvost a řekl „Soudružko, vy máte ve třídě volné místo, že?“ a soudružka řekla „Jistě, soudruhu řediteli, Vaňátko je dlouhodobě nemocný!“ Vaňátko měl komplikovanou zlomeninu pravé nohy a byl to můj spolužák z lavice a volné místo bylo vedle mne, a tak soudruh ředitel natáhl svou paži někam do chodby a vtáhl za sebou slečnu krasojezdkyni a nám řekl „Maruška bude několik dní navštěvovat naši školu!“ a postrčil Marušku směrem ke mně a řekl jí „Tam se posaď!“ a Maruška šla přímo ke mně, vůbec se nestyděla, nedívala se nikam jinam než na mne, a když byla skoro u mne, tak řekla „Ahoj!“ a já jsem jí sklopil sklápěcí sedátko v lavici a přidržel jsem jí ho, aby si mohla pohodlně sednout, a ona si pohodlně sedla a uhladila si sukénku v klíně rukama s dlouhými prsty, ale bez prstenů, a řekla „To je ale náhoda, co?“ a já se nezmohl na nic jiného, než že jsem řekl „To je!“ a pořád jsem se na ni díval a viděl jsem, že se mi nezdálo, že je krásná, viděl jsem, že je opravdu nejkrásnější ze všech holek, kolik jich bylo nejenom ve třídě, ale v celé naší osmileté základní škole. Díval jsem se, jak jí vlasy padají do očí, a zdálo se mi, že se dívám na řeckou bohyni v naší učebnici dějepisu, ale té se nezvedala tak nádherně prsa při každém nádechu, a pak mi dala soudružka učitelka lehký pohlavek a řekla „Dávej pozor!“ a už jsem se nedíval, jak moje nová spolužačka dýchá, ale myslel jsem na to a někdy mám dojem, že na to občas myslím pořád.
To dopoledne o přestávkách mi museli všichni moji spolužáci přijít něco povědět do lavice a všichni na mě mluvili a všichni se přitom dívali na Marušku, myslím, že se všichni dívali, jak dýchá, a nakonec jsem jim řekl „Děte do prdele!“ a Svoboda mi řekl, abych se z té cirkusačky neposral, a Maruška mě chytila za ruku a řekla „Nech je!“, a když jsme zůstali v lavici sami, tak řekla, že by nechtěla, abych se kvůli ní se všemi hádal, ale jestli chci, že prý můžu přijít na představení od čtyř, že v pokladně je její ségra a že jí řekne, aby mi dala volňáska.
Volňásek byla ušmudlaná kartička z tvrdého papíru s razítkem Československé cirkusy a varieté Praha a cirkusák v lesklých kalhotách a ještě lesklejší košili mě posadil do ohrádky hned vedle manéže, která byla označená jako lóže římská jedna, a neseděl jsem na zahradní dřevěné skládací židličce ani minutu, když jsem viděl, že na mě mává Maruška, a jestli byla krásná na koni a jestli byla krásná v lavici, tak v tom okamžiku byla úplně božská, byla celá bílá, ve vlasech měla obrovskou bílou mašli a od krku dolů to nejdřív začalo tak těsným běloučkým trikůtkem, že byla vidět každá maličkost na jejím těle, a nejvíc byly vidět její bradavky a pupík a od pasu dolů měla bílé punčochové kalhoty a na nohou měla bílé saténové cvičky, tak malé a jemné, že musím říct, že to byly cvičenky, a měla je k nohám přivázané, jako mívají přivázané baletky své piškotky, a ona byla vůbec jako baletka, protože v pase měla sukénku z bílého krajkoví, ale nebyla to sukénka, která zakrývá klín a prdelku, byla to sukénka kolo, kterým byla Maruška jakoby protknutá, a mně bylo jasné, že ta holka už není moje dočasná spolužačka, ale že je to ulétnutá labuť z jezera všech těch dlouhokrkých ptáků, a ten pták, který tak krásně dýchal dopoledne vedle mne v lavici, mi naznačoval „Pojď za mnou dozadu!“ a já šel a dostal jsem do ruky uzdu jejího bělouše, který se zase dotkl mého boltce svojí vlhkou pusou, a Maruška mi řekla, že mu musím pošeptat do ucha, že je můj Brouček, a já jsem uzdou stáhl jeho velkou bílou hlavu dolů a zašeptal jsem mu „Ty můj Broučku!“ a Brouček byl tak šťastný, že mě líznul svým velikananánským jazykem pravé ucho, a Maruška se smála, až se celá rozkašlala, a najednou stál vedle mě traktorovej kovboj a mně bylo jasné, že jsem tam nevhod, a on mi to taky hned řekl, řekl „Vypadni!“ a Maruška mu řekla, aby mě nechal, že se mnou sedí v lavici, a traktorista se na ni ani nepodíval, jen řekl „Drž hubu!“, ale šel pryč, a když jsem chtěl jít pryč i já, tak Maruška řekla „Jdi si sednout do lóže, za chvilku bude moje číslo!“, a tak jsem šel a počkal jsem na pauzičku mezi čísly, abych nerušil, a když jsem si sedal, tak klaun dělal skopičiny a pán v černém smokingu ohlásil, že okouzlující Marion bude se svým koněm tančit na hudbu Petra Iljiče Čajkovského, a nemusel říkat nic víc, já věděl, že to bude moje spolužačka Maruška, a byla to ona a celá manéž potemněla a jen bodový reflektor ji čekal u vchodu do manéže, a protože bylo odpoledne, tak to nebylo ono, ale večer to muselo být překrásné, a do manéže vjela Maruška na bílém Broučkovi a byla krásná a já se díval, jak se dívají diváci, a viděl jsem, že se líbí všem mužskejm, kteří se dívali, a věděl jsem, že za žádnou jinou mojí spolužačkou by se ti mužští tak nedívali, oni se na ni dívali všichni tátové a všichni dědečkové, kteří byli na tom představení, jako na krásnou ženu, ale vona to vůbec žádná žena ještě nebyla. Maruška Marion okolo mé lóže projela tolikrát, že jsem to nestačil počítat, ale nikdy se na mě nepodívala, a potom, když na Broučkově hřbetě udělala třikrát salto mortales a když na něm zůstala stát, jak stojej artistky po povedeném čísle, na napnuté levé noze s pokrčenou pravou a s levou rukou pokrčenou nad hlavou a s pravou ve všeobjímajícím oblouku, s hlavou v mírných úklonách, tak teprve potom, když mě míjela, jsem poznal, že jedna z těch malilinkatých úklon patřila jen mně, a já tleskal jako pominutý a v další pauzičce jsem chtěl jít za Maruškou zase dozadu, ale traktorista, který mi už nepřipadal jako kovboj, ale spíš jako blbec, mi řekl „Kolikrát ti mám říkat, abys šel do prdele!“, a tak jsem dozadu nešel a po představení, které končilo rejem motocyklistů v čele s traktoristou, bůhvíproč s vlajkami všech zemí socialistického tábora, jsem obešel šedivou ohradu cirkusu, kde bylo všechno šedivé, šedivá nákladní auta i traktory i maringotky, ale svoji spolužačku jsem nikde nezahlédl. Druhý den byl velmi mimořádný, protože jsem se do školy těšil, ale zůstal jsem v lavici sám, Vaňátkova komplikovaná zlomenina mu stále bránila ve školní docházce a něco zabránilo ve školní docházce i krásné Marion. Po škole jsem třikrát obešel cirkusovou ohradu, ale něco bránilo krásné Marion i v pochůzkách po cirkusovém záboru. Další den to bylo právě tak a čtvrtý den po škole už na bývalém Koňském trhu byly jen zbytky pilin a sena a díry po železných tyčích a potom byla brzy ve škole čtvrtletní konference, to mi mamka vždycky říkala nějaké drby ze školy, a tenkrát řekla „Jak tady byl ten cirkus, tak jsme měli ve škole nějakou jejich holku. Byla krasojezdkyní a už prý byla ve čtvrtým měsíci!“ Já jsem se asi podíval dost nechápavě, protože mamka mi upřesnila „Už čtyři měsíce čekala dítě. Snad prý dvakrát nebo třikrát opakovala, ale šestnáct jí prý ještě určitě nebylo!“ Od té doby nějak vím, že bělouši jsou spíše na smutek než na co jiného. A křídlovky asi taky.



O stařičkém dalekohledu a hruškách na zavářku

S mými spolužáky z Východního předměstí a s jejich kamarády jsem toho moc nenachodil. Hry, kterými plnili hodiny volna, byly až moc často bolavé a krvavé, podobné spíše zábavám mláďat divé zvěře, mladých lvíčat, která při svém kočkování nezatahují drápky, vlčat, která ještě nevědí, kolik síly mají vložit do stisku svých čelistí, a tak hrátky s kluky z Východu obvykle přinesly každému nějaký ten šrám, a to nejen na těle a ošacení, ale i na duši. Ovšem když jsem o zářijovém poledni zaslechl, že po odpoledce se musí jít do rákosí, kterým bylo obklopeno městečko mezi Východním a Severním předměstím, musel jsem se přidat. Francán již několikrát jistil uprostřed hustého porostu známou šoustalku Pavlínu. Byl jsem tou partou darebáků přibrán bez řečí, zvláště když jsem slíbil, že budu mít na krku na sisalovém provázku zavěšený stařičký dalekohled, který byl jednou z několika málo památek po dědečkovi Vilim, jenž si ho přinesl z první světové války.
Šli jsme podle vody, a přestože do rákosí vedlo několik vyšlapaných cestiček, Francán přesně věděl, kterou máme odbočit. V rákosí jsme šli už velmi pomalu a dávali jsme bedlivý pozor, aby již téměř suché rákosiny nešustily, a když Francán dal znamení, zastavili jsme. Bylo nás sedm a já šel hned druhý, měl jsem dalekohled a Francán zašeptal „Tam!“ a ukázal rukou kamsi dopředu a já se otočil dozadu a ukázal jsem také rukou dopředu a taky jsem zašeptal „Tam!“ a Svoboda za mnou také ukázal rukou dopředu a také zašeptal dozadu, a když už byli všichni upozorněni, že tam, tak stejně nikdo nic neviděl a Svoboda do mne zezadu šťouchl a zašeptal „Na co máš ten dalekohled, ty vole!“ a já jsem hned přiložil starobylý přístroj k očím a seřídil jeho optiku a byl jsem první, kdo uviděl ve vysokém rákosí nějaký pohyb, ale vůbec jsem nedokázal rozeznat, co se to tam hýbe, a tak jsem řekl „Něco tam je!“ a Francán zašeptal „Co by tam bylo, ty vole! Šoustá tam Pavlína!“ a vzal mi dalekohled a zaměřil a hned potvrzoval „No jasně, zase prcá!“ Pak šel dalekohled z ruky do ruky od očí k očím a každej, kdo se podíval, řekl „Prcá!“ a Výborný, kterej byl v řadě až poslední, řekl „Prcá!“ tak nahlas, že přehlušil rákos šumící ve větru, a to, co se hýbalo za oponou travin, se hýbat přestalo a nad zasychající hladinu rákosu se vynořila hlava jednoho z hráčů městského fotbalového mužstva, o kterém fandové říkali, že by mohl hrát i za Spartu nebo Slávii, dokonce i za nároďák že by mohl hrát, kdyby tolik nepil, kdyby tolik nechlastal, a nalévali mu do víček od svých placatic vodku i o přestávkách mistráků. Hlava se nad rákosinami začala rozhlížet a my jsme hned padli k zemi a hlava křičela, že nás nakope do prdele, ale nerozběhla se za námi, protože se vedle ní objevila druhá hlava s černými dlouhými vlasy sepnutými nad ušima do dvou psů. Viděli jsme ji sice jen zezadu, ale nemohla to bejt jiná hlava než hlava Pavlíny, protože v celém městečku nechodila jiná hlava s takovejma dvěma černejma psama, a viděli jsme, že pod Pavlíninou hlavou jsou nahá ramena, a pak ruce od Pavlíniny hlavy objaly krk fotbalistovy hlavy a Pavlínina hlava se zvrátila dozadu a fotbalistova hlava ji následovala a my jsme se zase odvážili postavit a zase se tam něco hejbalo a Francán řekl, že musíme jít blíž, a Svoboda řekl, že by nám ten blbec mohl rozbít hubu, a řekl to samozřejmě šeptem a Francán taky zase šeptem řekl, že je to blbost, že ten blbec nás nebude honit bez kalhot, že kalhoty určitě nemá, a hned se shrbený plížil blíž a nás šest ostatních pomalu za ním, a když dal Francán znamení, tak jsme se pomaloučku vztyčovali a viděli jsme docela jasně vedle hráčovy hlavy zvednutá chodidla Pavlíny a hráč funěl a Pavlína vzdychala a bylo je slyšet i přes šum usychajícího rákosu a Výborný řekl, že nic nevidí, a řekl to zase, jak se normálně mluví, zase zapomněl šeptat, a hráč kopané odhodil Pavlíniny nohy a vztyčil se tak rychle, že jsme se nestačili ukrýt, už jsme se ani ukrývat nechtěli, protože jsme museli rychle pryč, jenže hráč fotbalu nechal Pavlínu Pavlínou a rozběhl se za námi a my se rozběhli od něj a mazali jsme na cestu, co vede podle vody, a fotbalista se k nám přibližoval velmi rychle, ale měli jsme štěstí, stihli jsme doběhnout až k cestě a viděli jsme, že od městečka jde procházkou stará paní Růžičková, která byla tak stará, že i její dcera, se kterou když nebyly na procházce, tak se pořád dívaly z okna v naší ulici, byla v důchodu, a my jsme si byli jistí, že hráč kopané nás dál honit nebude, a taky ne, vyběhl z rákosí, a jak uviděl obě Růžičkové, zůstal stát, byl docela nahej a my se začali smát a Francán na něj zařval „Utři si ptáka!“ a obě Růžičkové taky zůstaly stát a neříkaly nic, jen ta starší se třásla po celém těle a my jsme je pozdravili a viděli jsme, že stará Růžičková se určitě netřese strachem, ona se tak smála, že se celá klepala, a zdálky bylo slyšet Pavlínu, jak volá „Pepíku, vyser se na ně a pojď ke mně!“ a hráč kopané Pepík se na nás vysral a šel za ní.
Možná, že to bylo ještě ten samej tejden anebo jen o málo později. Docela náhodou jsme se s mamkou sešli před Zlatou stokou a těch pár kroků k našemu domu jsme už šli spolu a musel jsem říct mámě, co bylo ve škole, a nevěděl jsem, proč se ptá, právě šla přece z té samé školy, ale ona řekla, že přece vím, jak to myslí, a znovu se mě zeptala „Jak jsi se měl?“ a já jí na to řekl, že dobře, a ona na to, že si to mohla myslet, a já řekl „Tak vidíš!“ a neřekl jsem, že jsem dostal jedničku z češtiny, protože jsem věděl, že co nevidět dostanu nějakou kouli a že se schovaná jednička bude hodit, když vtom jsme potkali pana Zahradníka, který by mohl být ukázkou toho, jak vznikají lidská příjmení, protože pan Zahradník byl zahradníkem, v našem podělaném městečku bylo před válkou sedm velkých zahradníků a ten pan Zahradník byl zahradníkem v zahradnictví, které už také nebylo jeho, ale které předtím, než se stalo zahradnictvím státním, bylo zahradnictvím jeho táty a jeho dědečka a táty jeho dědečka a možná že byla dokonce před tátou jeho dědečka ještě celá řada Zahradníků, kteří byli zahradníky ve svém zahradnictví, a zahradník pan Zahradník řekl „Jé, paní učitelko, vás už jsem neviděl! Jak se pořád máte?“ a pořád něco říkal a vlastně nic neřekl, až najednou si vzpomněl, že by se mohl mámy zeptat „Nechcete nějaké solanky na zavaření?“ a na to mamka řekla „To víte, že jo, pane Zahradník!“ Zrovna šla okolo paní Bondarčuková, která bydlela naproti nám, a slyšela něco o hruškách na zavaření, a tak u nás zastavila a zeptala se „Mohla bych si taky pár kilo koupit?“ a pan Zahradník, který paní Bondarčukovou vůbec neznal, řekl „Samozřejmě. Ale já neprodávám. Zkrátka přijdete a natrháte si, kolik potřebujete!“ A to byl konec rozhovoru, zahradník pan Zahradník podal obřadně ruku mé mamce a paní Bondarčukové se při tom představil, a když řekla paní Bondarčuková své jméno, tak dodala „Já jsem byla po válce hodně mladá a pitomá, já si vzala jednoho Rusa, o kterým už pár let nevím, kde vůbec je!“ a zahradník pan Zahradník se usmál a řekl, že se takový věci stávají, a potom podal ruku mně, a když odešel, tak mamka řekla paní Bondarčukové, že zahradnictví pana Zahradníka je u zastávky na Zámeckém předměstí, a ta zase řekla „Aha!“ a pak přišla na to, že bych tam mohl jít s jejich Julií, že si můžeme vzít kárku, a bylo to hotový, druhý den odpoledne Julie zapískala na prsty pod naším oknem a měla kárku se dvěma bedničkami a byla otrávená, byla tak otrávená, že to ani nijak netajila, a já jí řekl „Už jdu!“ a hned jsem byl u ní a hned jsem se jí zeptal „Co ti je?“ a Julie mi řekla, že z takového výletu na hrušky tedy na větvi rozhodně není, a ještě dodala, že kdyby ty hrušky nemusela trhat a pak je ještě vézt na kárce, tak že by radši šla sama než se mnou, a já jsem se jí ani nedivil, protože Julie byla už prvním rokem na průmce a nebyla jen o dva roky starší, byla dokonce starší o tři roky a byla to krásná holka, za kterou se otáčeli nejen kluci ze školy, ale i jejich tátové, a byla štíhlá a vysoká a prsa měla jako normální dospělá krásná žena a pak řekla „Tak už pojď!“ a chtěla jít po hlavní ulici, ale já jsem jí řekl, že bychom mohli jít podle vody, a jí se to samozřejmě líbilo, podle vody se nebude muset ukazovat ani s kárkou, ani se mnou, a tak řekla „Dobře, ale povezeš káru!“
Když jsme se dostali k vodě, tak jsme šli po té cestě kolem rákosin, a když jsme míjeli první cestičku do rákosí, tak jsem řekl, že je tam spousta cest a že se tam člověk může úplně ztratit, a když jsme byli u té odbočky, kudy jsme se šli dívat, jak šuká Pavlína, tak jsem řekl, že tady je to obzvlášť pěkné, a Julii se to tam určitě líbilo, a tak řekla, že se tam můžeme podívat, a strčili jsme kárku do rákosí a šli jsme a já se trošku bál, aby tam zase nebyl ten hráč fotbalu, ale nebyl tam nikdo. Došli jsme až na to Pavlínino místo a bylo to tam rozválené a Julie to hned poznala, řekla „Tady se někdo válel, co?“ a já řekl „Jak to můžu vědět?“ a ona, že se to pozná, a pak se mě zeptala, jestli tam nechodím šmírovat, a já jsem se určitě začal červenat, protože Julie řekla, že jsem prase, a otočila se a šla z rákosí ven a poručila mi, abych vzal vozík, a už se se mnou nebavila, nemluvila se mnou, ani když už jsme byli na solankách a ani potom, když jsme měli naloženo a jeli domů, a domů chtěla Julie nejdřív po hlavní, ale pak jí připadlo, že bude lepší, když se zase se mnou nebude ukazovat, a zase jsme jeli podle vody a u rákosí jsem se Julie zeptal „Ty sem chodíš taky šoustat?“ a Julie zůstala stát zlomeček vteřinky jako zkamenělá, ale pak vybuchla a začala mě mlátit oběma rukama po hlavě a při každé ráně si mou skloněnou hlavu přirazila na svá malá prsa a mě to bolelo a mně se to líbilo a volal jsem, aby mě nechala, že jsem se přece jen zeptal, a ona se na mě podívala a pak docela klidně řekla „Ne, já na to potřebuju postel!“ a z ničeho nic mě pohladila po hlavě skoro tak, jak mě hladily po hlavě obě mé babičky, a řekla „Co já vím, až budeš větší, třeba ti ukážu, jak to dělám!“ a to už jsme šli přes starej železniční most a kolem sámošky jsme došli až domů a Julie mi pomohla dát jednu bedýnku k nám do chodby a já jí pomohl s kárkou k nim na dvorek, a když jsme si řekli „Ahoj!“, tak mě pohladila po hlavě ještě jednou a naposled, protože když skončila na průmce prvák, tak šla do druháku, ale z toho ji v pololetí vyhodili a utekla z domu, a když jsem ji po mnoha letech potkal, měla čtyři děti, a když jsem se jí zeptal, koho si vzala, tak řekla „Nikoho!“ a vypadala, jako by mě chtěla pohladit po hlavě, ale neudělala to, jen řekla „Na děti manžela nepotřebuješ. Ty ti udělá kdejakej vocas a ani mu vo to nemusíš říkat!“

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage