Ta hudba / Recenze /
Vlasta Skalická, Literární noviny 12/1994
(...) Ve svých pozdních zralých textech zachytil Ivan Slavík mučivé pochybování též o smyslu poezie jakožto duchovní formy existence, například ústy krále Líra-lyrického já: Komu chceš odkázat své království? Tvé království je pár čáranic/ Ty tvé čáranice! Od počátku je básníkem tematizujícím existenciální prožitek světa, určovaný vlastní spiritualitou křesťanské orientace. Ta hudba vyznívá jako kniha-osti-nato básnických reflexí a meditací výrazně zpovědního charakteru o posledních věcech člověka, o smrti, o posledním soudu, o ráji a radostném setkání s Bohem. Často je v kulisách syrové přírodní scenérie s úlomky melancholických "čínských" výjevů demonstrován stav opuštěnosti, ztracenosti, ztráty, prázdnoty - tedy přítomnosti, odkud se vydává za personifikovanou vysvobozující věčností (Má touha k absolutnímu středu). Výrazová expresivita se zklidňuje v metaforiku inklinující k vizuálnosti, aniž poezie ztrácí na dynamičnosti a dramatičnosti, harmonizována vyrovnanou zpovědní linkou. Autorova jazyková a stylová virtuozita se projevuje i v diskursivních textech-básních v próze, stejně jako v parafrázích modlitby či v rýmovaných modlitbičkách – čistých, prostých, líbezných, vytrysklých z vroucnosti, obdařených dětským viděním. Pro verš se stává charakteristickou oproštěnost, úspornost až gnómičnost. Ivan Slavík ví, jak mnoho lze vyjádřit málo slovy, je-li soustředěn k tomu nejpodstatnějšímu, k tomu natřenému vlastní duší.
A ta hudba? Hrála na moji neviditelnou ale tak skutečnou duši/ moje srdce byl její mučený nástroj/ Nemilosrdně rostla/ a neúprosně tichla... Jsi to Ty Pane/ kdo mě tak drtí?/ aby jen láska a naděje zbyla?/ Věřím. - Ivan Slavík je básník důvěryhodný.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz