O nakladatelství / Webové stránky – archiv rubrik / Internet New Line/Webová rubrika Nezavedení /
Karel Kuna
Karel Kuna, 32 letVystudoval logiku a biologii. Publikoval povídky, eseje a komentáře v Literárních novinách, Salonu Práva, Tvaru, Mladé frontě Dnes, Protestantu. Autor scénáře k divadelnímu projektu Modrý Pták v pražských Starých Střešovicích (katedra scénografie DAMU). S V. Janotou a I. Malijevským provozoval mnoho autorských čtení, vlasteneckých merend a podobných produkcí.
BLÁTIVÁ LHOTA
Procházel se po malém asfaltovém plácku před hospodou, pečlivě se vyhýbal čerstvě napršeným kalužím a váhal, zda má jít dovnitř. Venku se mu teď docela líbilo, vzduch mladistvě voněl, vál lehký vlahý vítr. Ještě před chvílí bylo v kraji kolem Blátivé Lhoty divně. Všechno dusil olověný příkrov nekonturované oblačnosti, bylo nepřirozené ticho, vzduch byl těžký a nehybný. Teď konečně začalo pršet a strnulost se prolomila. Jako by se kdosi odhodlal k činu. Když přicházel k hospodě dlouhou jasanovou alejí, dokonce si polohlasně zpíval. Stále mu tanul na mysli verš v jasanové katedrále, tam zvolili svého krále, ale nenašel pokračování. Nemohl si vzpomenout, zda si s Terezou dali sraz před hospodou, nebo uvnitř. Nakonec ho do hospody vehnala nejen obava, aby se neminuli, ale i zvědavost.
Zde je namístě zmínka o hostinci v Blátivé Lhotě. Je to jediná hospoda široko daleko a vládne jí hostinský Bureš. Pavel o něm slyšel různé zvěsti, byli i lidé, kteří se kvůli Burešovi Blátivé Lhotě vyhýbali. Například se říkalo, že fackuje hosty. Pavel vstoupil s nejistým kompromisním úsměvem, který byl připraven podle situace změnit. Hospoda nakonec vypadala úplně obyčejně, snad trochu sešle. U dvou stolů sedělo jen několik lidí. Blíž u pípy seděli zoufalci v holínkách s vodnatýma očima, strništěm ve tváři a hřebenem čouhajícím z kapsy. Vedle půllitrů se krčily panáky s kořalkami pastelových barev. U druhého stolu seděli výhradně mladší chlapíci bez holínek. Jeden měl s sebou dokonce dvě děti, které prolézaly pod stolem a pošťuchovaly se. Pavel si k nim přisedl.
U pípy nikdo nebyl, na pultě stálo několik roztočených piv. Po Burešovi ani stopy. Pavel se rozvalil na židli a dopřál si chvilku čirého těšení.
Každou chvíli se tady totiž objeví Tereza. Rozhlédl se po chlapících okolo. Věděl přesně, jaké to bude, až se ve dveřích objeví její krásné zlaté vlasy. Hovor se ztiší, pohledy sklouznou nejdřív kradmo a pak vyzývavě nápadně na ni. Za chvíli se udiveně svezou na něj. Pak musí z hospody vypadnout.
Byl rád, že jsou tady děti. Atmosféra je díky nim měkčí, chlapíci s nimi laškují, kupují jim křiklavě červená lízátka, žvýkačky Huba Buba a ptají se, proč má táta ten šrám pod okem. „Poplal se v hospodě,“ odpovídá roztomilá holčička s beruškou ve vlasech.
Tereza. To jméno mu působilo rozkoš. Všeho na světě se dotýkal přes jména. Lásku k symbolům měl náhradou za vnitřní zrak. V tuto chvíli si například nedokázal Terezu vybavit. Všechno se mu soustředilo do jména. Její velké oči, dlouhé zlaté vlasy, její smích i strach. Tereza je zvláštní jméno, svým výrazným rytmem a žulově pevným r působí rozhodně. Je v něm jakási nadrzlá přímost i drsný půvab.
Tereza je zvláštní holka. Spousta věcí mu na ní vadí. Má na jeho vkus přílišnou zálibu v nepořádku. Ráda převrací slova a dává jim svůj vlastní význam, často opačný. Když dělá fotky, schválně je naklání, obrací, rozostřuje. On má rád věci, které věrně plní své poslání. Fantazie, radost i hra je pro něj ve spolupráci se světem, ne ve vzpouře. Toužil po ostrých pojmech a ostrých fotografiích. Připadalo mu nesnesitelně laciné říci o kruhu, že je to čtverec nebo že pravidelnost je nudná. Naštěstí ten, kdo stvořil Terezu, nebyl její letory. Kromě jistých rysů, které oceňoval jen on sám a které ho nesmírně přitahovaly, naplňovala obecnou představu ženské krásy. Věděl, že by toho měl vlastně litovat, protože ji tím dřív ztratí. Ale litujte takové věci. Ostatně, už tu měla být.
„Kávu,“ řekl, když za sebou spíš vycítil, než uviděl velké tělo hostinského. Pomalu se obrátil. Bureš byl obrovský růžolící čtyřicátník. Přes svou tloušťku se pohyboval dost pružně zvláštní nadutou chůzí. Jeho tvář vyzařovala totální zhnusení.
Pavla se okamžitě zmocnil leptavý pocit, že se nějak provinil. A že se to už nedá odčinit, že to bude horší a horší. Bureš beze slova odkráčel k vedlejšímu stolu. Tam zřejmě vzkřísil nějakou nekonečnou diskusi s Jardou, podroušeným chlapíkem v umolousané modrobéžové bundě z umělotiny.
„Seš teda pěknej tupec.“
„A co sem měl podle tebe dělat?“ zeptal se plačtivě Jarda.
„Já se s tebou vůbec nebudu bavit.“
„Promiň, tak promiň.“
„Co se zase vomlouváš?“
„Promiň, že žiju. Dej si na mě velkýho ruma.“
„Já ti na tvýho ruma seru.“
„Zejtra to udělám.“
„A už drž hubu.“
„Zejtra to udělám,“ opakoval muž s pláčem na krajíčku.
Chlapi u Pavlova stolu se odvrátili a dívali se do stěny. Věděli, co bude následovat. Zoufalec se jich začal dovolávat.
„Franto, ty seš svědek, že nekecám.“
Oslovený se zatvářil mimózně.
„Franto, zejtra se voběsim.“
„Hlavně ne u mě na zahradě,“ odpověděl Franta a muži se stručně zasmáli.
Pavla přitom zamrazilo. Chápal přesně to zoufalství i tu nemotornou vlezlost, kterou se zoufalec pokouší najít ztracenou cestu k lidem. Jenže je to už jen tápání v rumišti sebe sama, které ještě víc rozdírá. Přijímací salón pekla.
Zoufalství jako by vycítilo spřízněnou bytost a začalo se kolem Pavla stahovat. Věděl, že ho ochrání jediné kouzlo. Jeho čarovný kruh. Tereza. Úmyslně si dal kávu, aby si nemyslela, že pije. Kafe bývá v těchhle hospodách sice dost nechutné, z hrubě mletého standardu do tlustého skla, ale pro jednou to vydrží. Kvůli Tereze.
„Kde máš tácek?“ zahřmělo nad ním. Ten hlas fackoval, byla to směs pohrdání, arogance a nadutosti. Pavel už chápal, odkud se berou ty pomluvy. Je jasné, že Bureš hosty fyzicky nefackuje, to by mu sem nikdo nepřišel. Ani nemusí, protože způsob, jak mluví, či spíše plive slova, s děsivou intonační vlnkou na konci, to je pravá zvuková analogie facky.
„Už je tu, už je tu, pane vrchní,“ řekl se servilním úsměvem, který si později vyčítal, a přisunul po ublemtaném vikslajvantu promočený tácek. Okamžitě na něj přistálo pivo. No dobře, jedno ho nezabije. Pomalu usrkával řídké, zvětralé pivo. Pěna dávno klesla, na hladině plavaly nevábné sražené ostrůvky. „To přece nejsou Krušovice,“ zeptal se svého souseda, otce holčičky s beruškou. „Pšš! To pan Bureš nerad slyší. My tomu tady říkáme Krušovice.“ Pavel se studeně zasmál. To je hezká hra, pomyslil si. Ale Tereza nešla, čas plynul, tak srkal pivo dál. Co se dá dělat, když se ani nenamáhá přijít včas, proč by on musel pít kávu jako studentík z lycea.
Jen Tereza přijde, vypadnou. Bude to první velká zkouška jejich vztahu. Ve městě se většinou vidí jen večer. Pokud všechno vyjde, stráví na výletě několik dní. Blátivá Lhota je sice dost nepříjemné místo, ale výborné východisko pro dlouhé výlety. Když se dáte přes náves kolem slepých ramen řeky do lesa, narazíte na cesty, které vedou desítky kilometrů mimo vesnice mírně zvlněnou laskavou krajinou. Poskytne mu to iluzi, že si příroda, potažmo Bůh, přeje jejich spojení. Ve městě, v klubech, na diskotékách ho mučil pocit nahodilosti jejich vztahu. Jako by říkal já... já... a přitom neměl žádný argument, proč zrovna on. Potajmu obdivoval ostatní muže. Někdy je dokonce před ní vychvaloval, aby předběhl její myšlenky. Zatím ho vždycky odbyla svým hravým způsobem, mávla rukou, políbila ho, začala si zpívat nějakou písničku.
„Kdo ti to poradil?!“ zeptal se Bureš výsměšně.
„Pan Hannig,“ řekl zoufalec a vyřčené slovo se zachvělo pod tíhou, kterou na ně naložil, chvíli kroužilo v cigaretovém kouři a pak zůstalo viset pod lustrem jako vánoční jmelí. Byl to poslední zoufalcův pokus podepřít svou existenci jménem slavného advokáta.
Bureš se významně rozhlédl a zasmál se.
„A za kolik že jsi prodal akr?“ zeptal se, i když to dávno věděl, aby ho vydal napospas celé hospodě. Padlo číslo. Smích.
„Víš, co ti řeknu? Hannig si z tebe udělal srandu jako všichni. Vobral tě vo tolik, že Bůh brání. Ale dobře udělal, já mu to schvaluju.“
Bureš přišel s novým pivem k Pavlovu stolu. „Hannig je pěkná kreatura,“ řekl k chlapům, když jim rozdal půllitry. Jeden zbyl. Dostal ho Pavel. Neřekl ani popel.
Slovo kreatura v něm ožilo. Připomnělo mu jednu patálii s Američankou Lynn. Byla to taková klasická Američanka v Čechách, s příliš výraznýma očima, příliš vyzývavou angličtinou. Jednou mu vyprávěla o kursech kreativního psaní v Americe. Zasmál se tomu a ona se smrtelně urazila. Měla šest semestrů. Kreativní psaní. Pavel se rozhlédl po Burešově hospodě. Po růžových válečcích na stěnách, prokouřených plakátech mysliveckého sdružení Bláto a lov. Pořádně si nahnul piva. Muselo se pít ve velkém a moc na to nemyslet. Ne, to není možné, aby existovaly nějaké kursy kreativního psaní. Amerika, Lynn. To by nemohla na tomtéž světě existovat Burešova hospoda. Ve dveřích na souhlas prudce zavířil větrák. Kdepak, šeptaly mu stěny, pípa z pozinkovaného plechu, zablácená podlaha. Žádné kursy kreativního psaní, chichotaly se zatarasené dveře do sálu, který se nepoužívá od doby, co sem přišel Bureš. Jsi náš, zasykl poloslepý lustr. Pavel se pokoušel zrakem prodrat přes hospodu na nebe. Váleček byl dokonce i na stropě, malíř se tam pokoušel vytvářet nějaké ornamenty. Bůh. Během jediného tiknutí kukaček z umělé hmoty pochopil důkaz jsoucnosti Boží. Jedině Bůh může držet u sebe kursy kreativního psaní a hospodu u Bureše. A jedině odtud je vidět jeho gigantickou sílu. Bůh věčně působící ve světě, Bůh šev, Bůh suchý zip. Hospoda se vzepřela, jako kdyby ji pokropil svěcenkou, stěny se zavlnily a vyplazovaly na něj jazyky kalendářů dávných let. Radostně načal další pivo.
Bureš si přisedl k zoufalcům vedle, zapálil si startku a vzal plácačku na mouchy. Hovor u stolu byl tlumený, všude se plížila úzkost. Muž, který prodal pole pod cenou, tiše štkal. Občas se ozvala rána plácačky a na vikslajvant se rozmáčkla tučná masařka.
Pavlova radost byla tatam. Podíval se na kukačky a najednou mu bylo jasné, že Tereza nepřijde. Neměl tušení proč, nabízelo se tisíce důvodů. Zachvěl se zakrslou nenávistí k ní. Je to další z jejích nechutných frivolností. Určitě má radost, že zase udělala něco jinak. Zradila ho. Nesmí mít tak krásnou holku. Svět to nedovolí. Zrovna jako zoufalec vedle nemůže prodat svoje pole výhodně. Každé gesto se mu musí zlomit. Od čeho jinak ten slabý, ale dobře patrný výsměch v očích souseda? Je to nějak vidět. Cítil, jak se celá hospoda naparuje. Nevyzrál na ni. Čarodějný kruh se rozlomil.
A Bůh? Ten má své dlouhodobé plány, někdo musí být obětován. Bůh potřebuje spoustu odstrašujících příkladů pro ostatní. Člověk mu vždycky slouží jako prostředek. Z něho vyvaří klíh, kterým slepí k sobě kursy kreativního psaní a Blátivou Lhotu. Je směšné si myslet, že svět drží pohromadě suchým zipem. Bez lidských obětí.
Bureš roznesl piva.
Zoufalec se pokoušel platit.
„Co dělá cera?“ vyjekl. „Už z ní musí bejt velká slečna.“ Ach pozdě, pozdě na společenskou konverzaci.
„Cože?“ zeptal se Bureš dvakrát a potupený muž dvakrát doslova opakoval.
„Vo co ti de?!“ nedal se Bureš obměkčit jeho prosebným pohledem, že to jako smetou ze stolu, že se na nic neptal.
„Co je ti do mý dcery?“ zařval hodně nahlas.
Ne není naděje. Naděje je pro mladíky s fialovou šálou, pro naivní sestřičky, pro žoviální uzenáře, ne pro tebe. Zoufalec nebyl tak opilý, aby to nepochopil. Že to už není jenom hostinského příslovečná arogance. Že se sám Bureš bojí, aby pouhá zoufalcova otázka necákla na jeho dceru jako špína, aby na ní neulpělo jeho zavržení.
Bureš to zařval ještě jednou. Hospoda se zmenšila, zbylo v ní místo jen pro tři lidi.
Pavel poznal, že nad ním přestal platit nějaký zákon, který ostatní svazuje. Cítil se najednou neuvěřitelně lehce. Dostal nezaslouženou svobodu jako odsouzenec poslední cigaretu. Není Tereza. Není Lynn. Je zabalen do Burešovy hospody jako mrtvola do koberce. Nepatří do světa, proto už není za nic odpovědný. Kobercem nic neproteče, jeho smůla nikoho neušpiní. Rozmáchl se a shodil bůhvíkolikátý půllitr. Chtěl vstát, vadila mu židle, tak ji odkopl.
Zachránil tím v poslední chvíli zoufalce odvedle, protože Bureš se k němu okamžitě otočil.
„Hospodo, tak co bude sakra s tim kafem?“
Sotva se stačil podivit lehkosti, se kterou ta masitá ruka s chomáčky chlupů letí k jeho hlavě.
„Tady máš,“ sykl Bureš, „vídeňskou.“
A náhle byl ve Vídni. Seděl na kavárenské zahrádce na Körntnerstrasse a kyprá číšnice mu právě na servírovacím stolku přivážela kávu se šlehačkou a Mozartkugeln.
Už bylo dávno půl a Tereza pořád nikde.
/Uveřejněno 17.12.2002/
