Medvídek /
Ukázka z knihy
ObrazyVstupuje podruhé do toho bytu, podruhé od doby, kdy tady byla šťastná i nešťastná zároveň. Rozhlíží se, je překvapená a zaražená. Kde jsou? Minule tu přece byly, visely na stěnách. Na jejich místě jsou teď jiné, neznámé. Obrací se k hostitelce. Kde jsou? Minule tu přece byly, vidím je jasně oba dva. Tady a tady. A ukazuje rukou. Hostitelka jí odpovídá: visely tam před sedmi roky, tenkrát, potom je zničil, nemohlas je tu vidět. A ona si je tak jistá!
Orlové v kleci
Stojí za mřížovím obrovské voliéry a pozoruje ptáky, kteří jsou v ní zavření. Většina z nich sedí schoulená do sebe buď na skalce, nebo na větvích mrtvých stromů. Jen dva ptáci krouží omezeným prostorem. Jeden velký a jeden malý. Nejdřív letí velký a předvádí malému, jak se to dělá. A malý to zkouší po něm. Učí se létat v téhle kleci. Orlové asi nemohou jinak, říká si.
Přišla bys mi na pohřeb? Já bych na tvůj přišel. Nepřišel bych, jenom kdyby sis to vyloženě nepřála...
Byl to jeden z večerů dlouho se odvíjejícího příběhu. Seděli spolu v poloprázdné hospodě. Většina světel byla zhasnutá, topení přestalo topit a jim začala být zima. Zima byla i servírce, hladila si rukama ramena v tenkých černých šatech. „V kuchyni už vědí, že se netopí. Slíbili, že to za chvíli bude hřát.“ Tímhle vstupem přerušila jejich hovor. „Myslim v poslední době na smrt, hlavně po tom, co umřel Lízin otec. Nikdo to nečekal, byla to pro všechny hrozná rána.“ „Taky teď často na smrt myslim. Zdá se mi, jako by se od jistý chvíle čas najednou strašně zrychlil, jako by to byl let.“ „Mám úplně stejnej pocit.“ „Jak to, že ses teda skoro rok neozval, když víš, že času je málo?“ „ Přišla bys mi na pohřeb?“ zeptá se jí místo odpovědi. „No, nejdřív bych o tebe přijela pečovat, kdybys to potřeboval.“ „To já bych ti na pohřeb přišel.“ „Ale já nechci, aby mi někdo přišel na pohřeb, rozumíš?“ Už ho má dost. „Odehraje se to na takovym malym hřbitově na venkově, všechno v tajnosti, jen ti nejbližší.“ „Ale já bych chtěl přijít! Kdyby sis to ale vyloženě nepřála…“ „Koupil bys mi krásnej věnec. Už to vidim, to by bylo! Dovedu si představit, jak by sis to dokázal užít. Ale já jsem ještě živá, jak vidíš! Jak se můžeš rok neozvat!? Bylo ti úplně jedno, co se mnou je!“ „No víš, já tě znám, věděl jsem, že to sama zvládneš...“
Zpěvák
Na taneční zábavě ho uviděla. Pozdravil ji, ale nemohla si vzpomenout, odkud ho zná. Půlka večera byla pryč. Písničky, které byly na vrcholu v době, kdy jí bylo čtrnáct, ji posunuly zpátky, vzpomínka se stala skutečností a ona s ní splynula. „Pořád jsem si nemohla vzpomenout, odkud tě znám, a už vím.“ „Taky se snažím si vzpomenout.“ „Pamatuješ, Boudy, začátek prázdnin.“ „No jasně, to byl náš první koncert.“ Líbil se jí, tenkrát ale mezi nimi nebylo nic, jen rozdíl dvaceti let a ten i zůstal. „Pojď tančit,“ vyzve ho, když on nevyzval ji. A tak skoro dvoumetrový kluk tančí s malou ženou, a když mu chce ona něco říct, mluví k jeho břichu. A on není břichomluvec. Aby slyšel, co říká, musí se sklonit hluboko k ní. Pak ale nemohou tančit. A tak tančí a nemluví spolu. Tiskne se k němu, ale on k ní ne. Hrají právě samé ploužáky, po chvíli je to přestane bavit a jdou z parketu pryč. „Kdy budete mít koncert, chtěla bych slyšet, kam jste to za tu dobu přivedli.“ Snaží se ho co nejdéle zdržet u sebe, ale marně. „Osmýho, když tak přijď. A teď promiň,“ řekne a jde pryč. Vidí ho chodit sálem sem a tam, jako by někoho hledal. Pak stojí znovu před ní. „Pojď tančit,“ vyzve ji tentokrát on. Po tanci ale beze slova zmizí. Marně ho hledá, nikde tu není. Zanechal po sobě jen náhlé, nepochopitelné vzplanutí.
