Ukázka z knihy
I.Představuji si v pravěku takovou situaci:
Lovci se vrací z lovu zcela zbídačení a zkrvavělí. Mají za sebou střetnutí se stádem rozzuřených mamutů, z něhož vyvázli víc mrtví než živí. Do smíchu jim rozhodně není.
Když po čase na tuto zlou událost vzpomínají, najde se určitě mezi nimi jeden, který ji vypráví tak, že se ostatní téměř svíjejí smíchy. A dostanou odvahu znovu na ty mamuty jít.
Nebudu vyprávět o mamutech, nebudete se také svíjet smíchem. Stačilo by mi, kdybyste po mém vyprávění s úsměvem usínali a ráno šli statečně do školy střední, vysoké i do školy života.
I.
Když můj otec, profesor dr. František Pešl, DrSc., mluvil o životě, užíval slova „kariéra“. Užíval ho, i když mluvil o mém životě: „Musíš se připravovat na svou kariéru.“ „Pro tvou kariéru je nejdůležitější...“ „Až budeš na vrcholu své kariéry...“
Mně tento termín připadal poněkud přehnaný jako název pro životní pouť, kterou jsem tušil před sebou. Kariéra byla pro mne strmá křivka mířící kamsi do oblačných výšin, společensky mocných a finančně košatých. Já před sebou viděl spíše vodorovnou přímku, zvedající se po dlouhých intervalech mírným schodkem (přechod do vyšší platové kategorie) a nakonec v bodě P (penze) prudce klesající.
Otec však u termínu kariéra tvrdošíjně setrvával. On měl tu strmou křivku totiž za sebou. Pro něho kariéra byl nádherný pochod vzhůru po mramorovém schodišti za vytrubování pozounérů, za obdivného, či závistivého mručení příbuzných. Byl totiž vysokoškolským profesorem s momentálním výhledem na děkana.
Jeho otec, můj dědeček, byl také vysokoškolským profesorem. Rodinná tradice, která zavazuje a ze které bych si měl vzít příklad hlavně pro píli a houževnatost zdobící náš rod po meči. Dědečkův otec byl prostý dělník, ale dědeček to navzdory svému dělnickému původu dotáhl, právě díky píli a houževnatosti, až na vysokoškolského profesora. Tím dosti zkomplikoval vstup do života mému otci, ale i ten, navzdory svému profesorskému původu, to dotáhl díky své houževnatosti a píli až na vysokoškolského profesora. Byly prý takové doby. Alespoň otec to tvrdil.
A teď se předpokládalo, že já navzdory své nulové píli a houževnatosti to dotáhnu aspoň na profesora středoškolského. Mou zcela nedostatečnou píli a houževnatost vysvětloval dědeček postupnou degenerací rodu. Byl vášnivým čtenářem rodových kronik a gründerských románů typu „Sága rodu Forsythů“, a tak svého otce pokládal za zakladatele rodu, za člověka se silnou zdravou krví, která se už bohužel v třetí generaci různými neuváženými sňatky ředila a ředila a rod slábl a slábl, degeneroval tělesně i duševně, až vypučel v podivného oblégra — mne. Otec tuto teorii ředění krve nezastával, byl by z jejího hlediska sám dosti rozředěn, a to nemohl připustit. Pro něho bylo vše v pořádku až po mou generaci, kterou jsme rozmazlili, o nic jí nejde, žádné hodnoty pro ni neexistují a všechno je jí jenom k smíchu.
Možná, že budete chtít znát i mou teorii. Je velmi prostá. Když odmalička slyšíte dvakrát (ba i víckrát) týdně — „to já, když jsem byl v tvém věku“ nebo „už tehdy jsem měl ctižádost být ve všem první“ — tak zcela zákonitě ve vás vznikne ctižádost být zcela nectižádostivým.
Otec tento můj vývoj vůbec nezaznamenal. Měl ke mně poměr trenéra dlouhodobě stimulujícího svého svěřence tak, aby podal špičkový výkon na vrcholu své kariéry. Používal od mého mládí velmi svérázných metod k posílení mé psychické a fyzické kondice. Musím se o nich zmínit trochu víc ze široka.
