Dousková Irena / Dokumenty /

Zápisky z přízemí (příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z února 2003, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz)

I.
středa 5.2.

V přízemí teď bydlím. Maucta, dobrý den, nedá se nic dělat, když jsem to slíbila, musím konečně začít něco psát. Napřed jsem paní Blatnou chtěla poprosit o odklad na jiný měsíc, 31.1. jsme se totiž stěhovali, takže veškeré moje konání i uvažování je už několik týdnů zcela obráceno tímto směrem a není času nazbyt. Nakonec jsem ale souhlasila, tak teď to mám. No co, však není proč se tvářit, že se člověk pořád vznáší v nadoblačných výšinách ( to tedy vůbec málokdy a poslední dobou teprv ne). Dneska je 5. února – první den – kdy je počítač opět rozdýchán. Přečetla jsem maily, dobrou polovinu tvoří blbosti a srandičky od všech možných známých – to tedy dělají ti, kteří dělají, že dělají a domů chodí s uštvaným výrazem nejdřív v sedm večer. Zbytek se týkal Maskilu, to je věstník Liberální židovské kongregace Bejt Simcha, který rediguju a taky programů BS na příští dny. Dnes večer tam bude „hostující“ rabín, ráda bych šla – budu to teď mít blízko, ale vzhledem ke stavu, v němž se naše nové doupě nachází, to asi ještě nebude možné. No, uvidíme, dušička už si taky žádá nějakou tu péči.
Přestěhovali jsme se ze Smíchova na Žižkov, resp. na rozhraní Žižkova a Vinohrad, do jedné z relativně poklidných ulic za Jiřákem. Je to nezvyk, ale jsem nadšená. Nevím, kde co je ( teď nemyslím doma, to taky ne, půlka věcí je ještě v krabicích), vyběhané cestičky zmizely a všechno je třeba znova objevit. To miluju, dětinsky průzkumničím a velice si to užívám. Sama se sebou a taky s dětmi hraju hru na nové, neznámé, cizí město. Přímo proti našim oknům je vinný sklípek, to je ten, který Karolína v hovoru s matkou své spolužačky označila za důvod našeho stěhování – „aby to táta s mámou měli jen přes ulici, až se budou v noci vracet domů…“. No nic. Na rohu potraviny, s nápisem „Občerstvení Havel“, pod nimi trafika a hned vedle papírnictví – samé důležité věci. Všechno přes pult a miniaturní rozměr. Blízko do Karolíniny školy, do BS, do provizorní redakce Maskilu a taky do bazénu, kam už léta jezdím plavat. Takže teď budu moct chodit. Všechna ta místa jsou dosažitelná pěšky, což je fajn. Jsem autor-chodec, nejlíp se mi tak přemejšlí a vymejšlí. Jenom Matesova školka zůstala přes půl Prahy daleko, ale to už je stejně otázka pouhého půl roku, v září jde do první třídy.
Mates je dneska doma a zůstane až do konce týdne, nechce se nám teď do všeho zmatku jezdit dvakrát denně na Letnou a zpátky. Na chvíli jsem přerušila svoji budovatelskou činnost a vytáhla ho ven, na procházku. Došli jsme až na Olšany, chtěla jsem najít babiččin hrob, resp. okýnko s urnou. Babička zemřela nedávno a teprve před pár týdny táta se strejdou uložili urnu, takže jsem tam ještě nikdy nebyla. Radši jsem Matesovi předem neřekla kam jdeme, nechtěl by, ale po cestě jsem přiznala barvu a ani moc neprotestoval. Koupili jsme jednu růži a hledali to nekonečně dlouho, nakonec úspěšně, ale málem už jsme to vzdali. Chodil za mnou tiše jako pěna, nezvykle hodnej a zamlklej a nakonec z něj úzkost vyrazila veselou písničku. Oba jsme si vydechli, když jsme zase prošli branou do hlučného a smradlavého světa živých. Židovský hřbitov, kam jsem původně taky ještě chtěla zajít, jsme si už raději nechali na jindy. Matesovi se vrátila řeč a měl pochopitelně plno otázek – proč se urna jmenuje urna, proč babičku „upálili“ a tak podobně. Vysvětlila jsem rozdíl mezi upálením a spálením a taky důvod, proč se to tak již po mnoho desetiletí s pozůstatky většiny lidí dělá. Proto, protože se tak vejde více mrtvých na menší prostor. Je to tak, ne? Samozřejmě jsem dodala, že Židi a katolíci to nedělaj a že já jsem proti. Takže Mates byl taky proti.
Koupila jsem po několika dnech noviny a pokochala se návrhy nejnovějších prezidentských kandidátů. Vládní koalice je čím dál vtipnější, mám ráda humor, i černý, a tohle už jsou vyložené kameňáky. Kolik škodolibé radosti jsem zažila již při první volbě, když byli vlastními navrhovateli postupně smeteni Bureš a pak i Petr Pithart – po mém soudu kandidát vhodný spíše coby další svazek nestárnoucí malé tlusté edice „Rozum do kapsy“ – o Burešovi vůbec škoda slov… A tak to pokračuje dál a dál s jmény čím dál fantastičtějšími. Čekám, že se každým dnem v tisku objeví celostránkový inzerát, přibližně následujícího znění: „Hledá se starší člověk bez závazků, bez minulosti, bez názorů, bez ksichtu a bez koulí. Zn. – všeobecně přijatelný kandidát.“

Ještě říkanka:

Trápil se jeden poník
Jak malý je oproti koním
Koupil si domeček šnečí
A hned si připadal větší.

No, je to o bydlení, o čem jiným teďka…


II.
čtvrtek 6.2.

Kdepak, kdepak, žádnej rabín se nekonal. Tedy konal samozřejmě, ale já jsem nešla. Místo toho jsem si střihla večerní žehlení. Už se to nedalo odložit, poněvadž zejména našim dítkám docházelo ošacení a taky K. postrádal košile. O rabína jsem tak sice přišla, ale zato mi byl dopřán jiný povznášející zážitek. Pustila jsem si k tomu žehlení televizi a shlédla nominační večer Českého lva. Žádný z předchozích dvou ročníků moderovaných opěvovaným Duškem jsem neviděla a včera jsem jen nevěřícně zírala na obrazovku. Pocit trapnosti narůstal každým okamžikem. Něco tak nudného, rozpačitého a přiblblého už jsem dlouho neviděla, takřka se to nedalo vydržet. Rozhodně to nebylo veselé, předpokládám, že mělo být… Dovedu si představit, že moderovat podobnou záležitost je věc už z podstaty problematická a nevděčná a samozřejmě nudou hrozící, ale přece jen – co je moc, je moc. Mám dojem, že Dušek ( dobrý, vtipný, zábavný, jako zajímavá marginální figurka, jako typ) je tlačen – ať už jako herec či jinak – do polohy velké hvězdy, což prostě není. Jak bylo geniální jeho obsazení v Pelíškách, tak zase naopak spolehlivě pohřbil Prohazku ( nebo jak se jmenoval ) v Musíme si pomáhat. Udělal z něj plochou komiksovou postavičku bez psychologie, která nemohla fungovat, protože neměla okamžiky, kdy bychom uvěřili, že přes všechnu vnější bodrost je proč se ho bát. Zkrátka pouhá komická šarže. A vůbec, ten film se mi nelíbil, ačkoli knížka, kterou jsem četla dřív, než jsem ho viděla, celkem ano. Ale dost o tom, nemám teď chuť to celý rozebírat. Když už jsem se pustila do těch nominací, tak ještě jen napíšu, že tři nejčastěji zmiňované filmy jsou O.K. (Resp. dva, Smrady jsem ještě neviděla.) Rok ďábla není žádný zázrak, ale film je to příjemný ( miluju Čechomor, tak už jen proto se mi nemohl nelíbit), a Výlet považuju za vůbec nejlepší český film několika posledních let. Je naprosto symptomatické, že ta šikovná a chytrá Alice Nellis, vystupuje naprosto přirozeně a normálně, bez jakéhokoli afektu a pózy. Nemusí házet patky, nemá to zapotřebí.
Konec žvanění, jdu něco dělat. Krabice číslo 76 až 88 čekají.

Později téhož dne

Ještě si trochu zanadávám. Pokorný měl v Radiožurnálu Špidlu, zaslechla jsem jen tak v pohybu sem tam něco, nicméně můj dojem z pana premiéra stejný jako obvykle. Ještě jsem snad nezaznamenala, že by se k něčemu vyjádřil jasně a jednoznačně. Tentokrát byl např. tázán, co soudí o projevu amerického ministra zahraničí k situaci v Iráku a o předložených důkazech, a samozřejmě, že nezklamal. Nesoudí nic, nemůže se vyjádřit. Možná někdy příště. Na všechno většinou odpovídá v tom smyslu, že to nejdříve musejí probrat po stranické případně vládní, koaliční a čertvíjaké jiné linii. Nemám tyhle kapesní formáty a tajnosnubné tichošlápky ráda. To už mi byl svým způsobem milejší Škrhola Zeman, byť to byla taky pěkná hrůza – viz. spálená země a tak dále a tak podobně. Ale občas měl i světlejší, takřka státnické okamžiky. No, opravdu jen okamžiky, ale stejně, minimálně člověk věděl na čem je.
Cílevědomě se snažím vykázat politiku na příslušné místo a příliš se tím nezabývat a nevzrušovat, zatím ale s úspěchem jen dílčím. Moc se mi to nedaří. Živým důkazem budiž Mates, který na podzim, po nějakých těch posledních volbách, přišel po delší absenci do školky a jeho první slova při uvítání s kamarádem byla:
„Nazdar Tadeáši, tak co, koho jste volili?“
Tadeáš a ostatní pětiletí trpajzlíci koukali jako puci, neboť slovo volit ještě v životě neslyšeli, natož aby věděli, co to znamená… Zato paní učitelky se dobře bavily, mají celkem slušný přehled o všem, co se u nás doma jen šustne a Mates je populární figura. Jenom si stěžují, že jim dá velkou práci potlačovat smích, který by ho mohl ranit, poněvadž on všechny ty své šílené hlášky myslí pochopitelně smrtelně vážně.


III.
pátek 7.února

Dneska je to týden, co jsme se přestěhovali. Jsme unavení, přetažení a podráždění. Dochází ke konfliktům. Jsme teď v takové fázi, kdy by se každý z nás, myslím z nás dospělých, nepřiznaně nejraději vrátil zpět. Alespoň o měsíc – do starých vyježděných kolejí.

Příhoda z města

Na chodníku před přechodem pro chodce stojí malý, podsaditý dědeček vlídné tváře. Vysvětluje slečně, která se ho ptala na cestu, kudy kam. Pomáhá si rukama. Zaslechnu útržky – zpátky, pak zahnout za roh, atd… Slečna poděkuje. Odchází. Dědeček za ní ještě s úsměvem pohlédne a praví sám k sobě: „Slovenka.“ Načež si povzdechne a dodá: „Zasraná!“


IV.
pondělí 10.února

Asi tak po měsíci jsme se viděli s našima, v pátek jsme přijeli a v sobotu se vraceli – pokračovat v práci. Karolína má jarní prázdniny, takže děti tam na týden zůstaly, aby zbytečně nesmrděly v Praze. Setkání se záhy změnilo v „citový horor“ – jak pan redaktor Navrátil z nakladatelství Hynek kdysi žánrově označil jednu z mých knížek. Nechci se pouštět do podrobností, ani nemůžu, jen to tak pro pořádek zaznamenávám. Ještě jsem se z toho nevzpamatovala, je mi bídně. Smutek, bezmoc a jakési celkové ochromení.
Moje maminka je jako takový velikánský vír, disponující ohromující dostředivou silou. Stačí se mírně přiblížit k okraji a už se člověk veze. Fascinující a patřičně nebezpečný zároveň. Pracně se teď budu drápat nahoru - a hodně dlouho – zase až do příštího setkání…


V.
středa 12. února

Včera odpoledne malá redakční rada. Malá – tj. tři lidé, kteří Maskil udržují už rok a půl při životě. Dosud se tak dělo v totálně amatérských podmínkách, na počítači v kolegově firmě, peníze stačily sotva na tiskárnu. Teď přišla dobrá zpráva, dostali jsme dotaci od ministerstva kultury. Skromnou, ale pro nás zcela zásadní. Znamená to, že bude možné připravovat čísla v grafickém studiu a zbavit se tak nepěkné, nouzové grafiky a ohavných počítačových obrázků (ty mně ležely v žaludku ze všeho nejvíc). Podle předběžných propočtů by mělo být dost peněz na honoráře za fotografie a případné ilustrace, něco málo snad zbyde i na, jistě jen symbolický, plat dvou redaktorů. Takže radost.
Před dvěma lety se ovšem stejně slibně vyvíjelo vydávání obdobného liberálně-židovského plátku, který se jmenoval Hatikva, ale po prvních čtyřech „profesionálních“ číslech byla redakce rozprášena pro ideové neshody s mateřskou organizací (což byla ŽLU čili Židovská liberální unie). Spor se vedl především o množství a rozsah nábožensky zaměřených textů. Čas totiž ukázal, že ŽLU vidí sebe samu spíše jako spolek kulturně společenský a že preferuje a vyžaduje jakýsi judaismus bez Boha a náboženského obsahu, což je podle mého názoru, i názoru mých tehdejších redakčních kolegů, naprostý nesmysl. Celá redakce tehdy odešla a časem založila při kongregaci Bejt Simcha Maskil. Hatikva pak učinila ještě několik pokusů o oživení v novém „světštějším“ duchu, načež – očištěna od zrádců – vrátila dotaci a spokojeně zanikla. Doufám, že tentokrát se nic podobného opakovat nebude. Člověku je pak líto práce a času.

Pár vět – jako možný začátek povídky nebo čert ví čeho:
„Líbí se mi jeden chlapík. Je to děvkař, intrikán, slaboch, lhář a podvodník. Asi proto se mi líbí. Připomíná mi otce.“

Jak jsem napsala slovo otec, vybavilo se mi, že tátovy šedesátiny se blíží. Dneska jsem mu koupila dárek. Na pátek chystáme s bratrem takovou malou oslavu v jedné smíchovské hospodě - širší rodina a pár přátel. Těším se a zároveň mnou lehce zachvívají obavy, co všechno se zase může semlít. Víc příbuzných pohromadě – to je vždycky vzrušující dobrodružství. Měla bych se pokusit sesumírovat nějakou krátkou oslavnou řeč. Jestli to neudělám já, tak to nebude, to je celkem jasné. Zní mi v uších ta písnička od Buty „Tata“, právě tak to je.


VI.
úterý 18. února

Už jakž takž bydlíme, zbývají asi tři nevybalené krabice, ale ty jsou prozatím nevybalitelné, poněvadž jejich obsah není prostě kam dát. Všude po povrchu se ještě válí spousta věcí – ze stejného důvodu. Člověk donekonečna třídí, uklízí a taky vyhazuje a každou tu věc vezme do ruky několikrát a je celý nadšený, když se mu konečně podaří se jí tak či onak zbavit. Na Žižkově dnes dopoledne jasno, dokonce svítí sluníčko – na Vinohradech taky. Půl naší ulice je Žižkov, druhá půlka už jsou Vinohrady a na zdi ve dvoře se drží slabý sněhový poprašek. Zrovna se po ní, po té zdi, špacíruje kočka.
Včera jsem šla spát pozdě, byla jsem na plese a teď nejsem zrovna v nejlepší kondici. Jak říkává můj kamarád Petr Ulrych, se zájmem pozoruju, jak tělo zápasí. Hlava koneckonců taky. Jsem sama s dětmi, K. je ve Francii a vrátí se až ve čtvrtek v noci. Čeká mě několik pracovních setkání kolem Maskila, taky schůzka s redaktorkou z ČT, poněvadž budou točit příbramský představení Budžese. Nevím, co přesně ode mě očekává, snad chce něco zkrátit, což režisér naopak za žádnou cenu nechce. Uvidíme. V pátek mám jet do Olomouce, kvůli povídání do rádia. Je úplně příznačné, že se všechno – plesem počínaje a Olomoucí konče – nahrnulo právě do těch několika dnů, co bude K. pryč, ale zatím organizuju docela zdatně.
Letmým pohledem do novin jsem zjistila, že Richard Falbr uvažuje o prezidentské kandidatuře. Ještě budu nakonec prstíčkem hrabat po Pithartovi! Ale jsou i horší věci, například situace kolem Iráku, terorismus, atd... Dlouhodobá deprese a strach, radši o tom ani nebudu psát.


VII.
pátek 21. února

Ráno schůzka a ještě nějaké zařizování ve starém bytě. Podivný rozpolcený pocit, ale to přejde.
V 10 dopoledne odjezd do Olomouce. Po dlouhé době cesta vlakem, tři a půl hodiny, příjezd na místo kupodivu takřka na minutu přesně.
Olomouc – jsem tu asi tak po sedmi letech – zase o něco hezčí, vypadá jako příjemné místo k životu. Projde-li člověk kolem budov zdejší univerzity, má na chvíli pocit, že by snad nemuselo být špatné zase si trošku zastudovat. Nebo zapřednášet? Ale co? Třeba : „Totalita a míra deformace vašich životů až do jejich úplného konce, jí způsobená, bylo-li vám v době revoluce víc než patnáct“. No, žertuju jenom, samozřejmě.
Nejenom město, i počasí je uspokojivé, předjarně výletní. Na místě se rozhoduju, že přespím.
Pan redaktor – profesor – sympatický. Představovala jsem si ho staršího, nejspíš jenom proto, že mi pořád ještě nedochází, že na univerzitních katedrách bohemistiky nebo čehokoli jiného se mohou vyskytovat nejen lidé mého věku, ale klidně už i o nějakých deset až patnáct let mladší.
Jinak – nahrávání… Slyším-li, byť jen zlomky, stejný pocit jako vždy. Připadám si jako úplný pitomec, který nedá dohromady smysluplnou větu. No co, alespoň opětovné varování pro mé vlastní tak časté rychlé soudy a odsudky. Kolikrát člověk zaslechne v rádiu útržek rozhovoru a hned je s pozvaným ubožákem hotov - nemožný blekota, který neumí ani pořádně česky, natož aby ze sebe něco zajímavého vymáčkl… Takový ten malý revoluční tribunál – rozsudek bez soudu – taky to dělávám, skoro jako někteří literární a jiní kritici. Ačkoli, teď se musím hájit sama před sebou, když už něco formuluju písemně, přece jen tak úplně od boku nestřílím. Nemíchat emoce a věcnou podstatu, hledat pro svá vachrlatá tvrzení ukázněně argumenty – tak by to být mělo. No, alespoň se snažím… Ale já koneckonců nejsem kritik a nechtěla bych být. Jenomže ona ta schopnost oddělovat, pokud je to jen trochu možné, emoce a racio, v českém prostředí strašně chybí v každé sféře. To není jen kritika, veškerá publicistika, politika – kam se člověk podívá. Zajímavé je, že ačkoli to vypadá jako rozpor, častý bývá nedostatek obojího zároveň, rozumu i citu.
Dočetla „Želary“ – pěkné. Ale jen tak pro legraci, kdybych si chtěla zahrát na „zlého“ kritika, taky by se dalo napsat, že je to dost velká „rytírna“, že se tam „trhaj kulisy“, že pořád dují vichry a že všichni ti ztepilí horalé mají tmavé nepoddajné kučery atd… Ale ne, přečetla jsem s chutí a už se poohlížím po „Jozově Hanuli“. Taky „Loučení k panně“ jsem přečetla s velkou chutí a na jeden zátah, jakož i před tím „Cestu na Praděd“. V našem přátelském kruhu měli jsme o Vaculíka velikou rozepři. Většina přítomných dam nebyla příliš nadšena, rozhořčeně stanuly na pozicích zdánlivě „nehrající“, podváděné, manželky a tím to celé haslo. Fakt je, že teprve během té debaty jsem si uvědomila, že já sama se s drzou samozřejmostí vidím v postavení vypravěče příběhu, tedy toho, kdo je hybatelem a kdo má ještě pořád na vybranou. Tím nenaznačuji své hodnocení věci z hlediska vyššího principu mravního, je-li něco takového vůbec na místě. Však on si to hodnotí sám a musím s pobavením konstatovat, že jelikož se jedná o Mistra, poznenáhlu dosáhne toho, že vám ten mravnější a správnější postoj panny chtě nechtě začne být dost protivný.
Jo, a ještě taky, že prý je to sprosté, říkaly přítelkyně. No ano, je to sprosté, ale pěkně sprosté. A pravdivě. Vaculík - dle mého soukromého názoru - bezkonkurenčně nejlepší erotika v české literatuře. (Čímž ho samozřejmě nechci redukovat jenom na ni.) Už jsem podobné výhrady mezi ženami slyšela mnohokrát, jenomže – já jim to tak úplně nevěřím. Mám dojem, že se k některým pocitům či tužbám prostě nechtějí hlásit, alespoň ne v přítomnosti mužů. Ovšem, i tu variantu neochotně připouštím, třeba jsem já nějaká podivná. Každopádně mi asi konvenuje taková ta poněkud archaická představa muže jako chlapa. Tak dost, nebudu zabíhat do zbytečných podrobností. Konečně, následky svých voleb a splněných přání si každý nese na svých zádech a ve své tváři.
Takže teda z Prahy do Olomouce, z Olomouce do Želar, ze Želar k Vaculíkovům a zase zpět do Olomouce. Po skončení nahrávání jsem si v místním knihkupectví koupila Kosatíkův rozhovor s Madlou Vaculíkovou a ten si teď v noci přečtu.


VIII.
čtvrtek 27. února

Takový veřejný jakoby deníček, to je stejně podvod. Všechno to, co člověk napíše, je sice pravda, ale co s tou pravdou, kterou nenapíše? A té je samozřejmě o něco víc. Pořád toho zbývá dost, o čem by rád psal, ale z různých důvodů nemůže. Protože, co kdyby ty zápisky nakonec opravdu někdo četl?
Dnešní kousek deníčku bude asi poslední. Moc jsem toho v posledních dnech nezapsala, ačkoli jsem to dělala docela s chutí, jenže nebyl čas. Nový týden začal a probíhal stejně hekticky jako ten předchozí. Je to shoda okolností – bývá klidněji. K. se sice v pátek vrátil z Francie, ale přivezl si angínu nebo něco na ten způsob a rovnou ulehl do postele. Takže suma sumárum je už nějakých téměř čtrnáct dnů mimo hru a rodinný zvěřinec nadále zůstává v mé laskavé péči. (Ale taky to má své výhody, je-li K. nemocný a je-li třeba – hlídá. S angínou přece nemůže po večerech nikde courat, to dá rozum. Já toho tedy, vzhledem k časnému vstávání a rozvážení dětí městskou hromadnou dopravou, taky moc nenacourala, jen trošku…)
Taky jsme měli uzávěrku, netřeba podrobně líčit, je asi celkem jasné, co z toho vyplývá. Předtisková příprava Maskila se přenesla do grafického studia, vypadá to nadějně, mám radost a zase o něco větší chuť do díla. Dá-li pánbůh a naše finanční možnosti, ráda bych z něj časem viděla přece jen něco víc, než pouhý zdroj informací pro jednu mrňavou židovskou komunitu. Uvidíme…
Včera jsem si, jako obvykle, k nějakým domácím pracem pouštěla Čechomor, děti radostně poskakovaly kolem a Mates měl, taky jako obvykle, spoustu otázek. Především chtěl vědět, jestli ti guralé z písně „Za horami, za lasami, za dolinami…“ co sa „pobili čupagami“ (nebo čím), opravdu žili. A jestli žili, tak kde vlastně – Beskydy, Jeseníky? A co ještě dělali a vůbec, jak to přesně bylo. Poněvadž tihleti dva guralé patřej vedle Krtečka a Karla Lopraise k jeho nejoblíbenějším hrdinům. Než jsem stačila jakkoli zareagovat, vysvětlila mu celou situaci z výše svých devíti let stručně Karolína, slovy: „Ty seš ale blbej!“ Dostala pěstí do ramene – ne ode mě, rozumí se, od Matesa - a už to lítalo… Karolína oproti tomu chtěla vysvětlit, co je to francouzák. Příliš jsem se zrovna nesoustředila a bezmyšlenkovitě jsem řekla, že je to snad nějaký klíč na utahování šroubků nebo matiček. Zatvářila se dost udiveně, ale já jsem si stejně, už v okamžiku, kdy jsem to vypustila z pusy, uvědomila, že asi půjde o nedorozumění. Když pak dodala, že by jí ho ňákej Max ze třídy rád dal, honem jsem uvedla věci na pravou míru. „Fuj!“ řekla. Zatím…
No, mě by za normálních okolností taky dřív naskočila ta zajímavější varianta, ale teď po tom stěhování, kdy se nám doma pořád ještě všude válí spousta nářadí…
Jestli se nepletu, zítra nás zase čekají prezidentské volby, (vidím, že kde jsem se zápisky začínala, tak tam je taky skončím), ale už se mi nechce víc o tom psát.
Tak já se vám, intelektuálům, teda jenom ještě konečně přiznám – já jsem pro Klause.
Ráno odjíždím do Bratislavy připravit pro příští číslo Maskila rozsáhlejší materiál o tamní židovské obci. Spousta schůzek, rozhovorů a tak. Už se na to těším. Až se vrátím, bude sobotní noc, tedy už březen… Takže, bylo mi potěšením, mějte se hezky.


IX.
pátek 28.února

Nedalo mi to. Před odjezdem ještě básnička z dnešní noci:

Je kolem třetí hodiny ranní
Úzkostný dech se dere tmou
Na stole pase se jelen i s laní
Po stropě truchliví velbloudi jdou
Škaredý trpaslík s vousy jak ovsy
doprostřed čela právě ti šláp
Na kole nahý vozíš mě po vsi
Za námi letí červený čáp
Je kolem třetí hodiny ranní
Úzkostný dech se dere tmou
I moucha na zdi má lepší spaní
Vstávat se bude před sedmou



Ireně Douskové můžete psát na: irena.douskova@razdva.cz

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz