Servus, Ser-vá-ci /
Ukázka z knihy
Kluk v kostce
Kluk, který sbíral míčky na kurtu, opřel se o drátěnou ohradu, jako by si chtěl odpočinouti.
Eins, zwei, drei — řekla černooká slečna v bílém a usmála se na bláznivé míčky, které byly posedlé zpupností a umíněností. Bily právě do ohrady nad hlavou klukovou. A jak se na ně usmála černooká slečna v bílém, poskočily ještě dvakrát, potom ztichly a plazily se k jejím nohám, zatímco ten, který je sbírával, opíral se o drátěnou ohradu, jako by si chtěl odpočinouti.
Ze všech radostí, které byly zaklety v pádících a odrážených míčcích, postoupili hochovi tolik, kolik bylo vyjádřeno dvěma penězi kovovými nebo papírovými. Dvě Kč za hodinu za to, že tuto pružnou radost zdvihl, polaskal ve svých dlaních a podal těm, kteří mávajíce pálkami, tloukli a odráželi pružnou radost, podávajíce si ji a přitahujíce jako v souboji. Usoudili, že tolik jest dostatek podílu klukova na všech radostech, které byly zaklety v pádících a odrážených míčcích.
— Nu? — řekla černooká slečna v bílém, a nemajíc právě možnost usmáti se na bláznivé míčky, ponechala úsměv klukovi. — Haló — zakřičel pán na druhé půli kurtu, jako se volává z druhého břehu. Neboť bylo nutno zdůrazniti, že víme, co jsme usoudili. Hoch, opírá-li se o drátěnou ohradu a nehledí-li na míčky, které se kutálejí po zemi, ale pouze na míčky, které se vymršťují, na pálku, která jim dává let, na paži, která v pohybu září, na úsměv, který možno darovati, přisvojuje si jistě větší podíl na všech radostech, které byly zaklety v pádících a odrážených míčcích, než mu byl přisouzen.
— Nu? — řekla černooká slečna v bílém a překlenula přestávku v symfonii hry svým úsměvem jako zlatým mostem. Sehnul se tedy hoch, aby polaskal ve svých dlaních míčky, což bylo jeho zaručeným podílem na pružné radosti. A shýbaje se pro ně, sehnul se pod zlatým mostem, podoben míčkům, které se připlazily k jeho
nohám.
Eins, zwei, drei — počítala slečna, zachycujíc míčky, jak jí je hoch přihazoval. Usmívala se zase na míčky a kluk, který je sbíral na kurtu, opřel se zase o drátěnou ohradu, jako by si chtěl odpočinouti. Snad že si dost už odpočinul, snad že se tentokrát zmýlil. Ale když slečna vztyčila zase zlatý most svým úsměvem, pod nějž se měl shýbnout, vyrazil jako odvážlivec, který se rozhodl: nikoliv pod něj, ale nahoru! Na zlatý most! I po něm mohu jíti!
Tak tedy vyrazil, poskočil, nesehnul se a všecky překvapil. A byla černooká slečna v bílém nejvíc překvapena, div jí pálka z ruky nevypadla. Neměla možnosti usmáti se na bláznivé míčky ani ponechati úsměv klukovi. Také pán na druhé půli kurtu zapomněl zakřičet haló, jako se volává z druhého břehu. Tehdy byl kluk pánem přestávky v symfonii hry, a vytrhnuv slečně pálku ze ztichlé ruky, zamával jí a diktoval: sbírejte! Sbírejte a podávejte! Teď zase já! Teď zase já!
Pružná radost vymrštila ho na zlatý most, ale jen na něj vkročil, pocítil, že zlatý most se řítí. Neboť zlatý most budovala černooká slečna svým úsměvem a neměl delšího života a pevnější kostry než právě tento úsměv. A tento úsměv mohla kdykoliv pohřbíti a s ním i toho, kdo bez jejího svolení příliš důvěřoval zlatému mostu. Což nedala svolení, aby se pouze shýbal pod zlatým mostem? Kde by byl řád a pořádek světa?
— Marš — zařičel pán, z něhož vytékala zlost jako špinavá voda ze struhy a zatopovala trosky zlatého mostu a pod troskami klukovskou duši.
Vidíte ho — kluka bláznivého? Tak asi Adam s Evou, vyhnáni byvše z ráje, stáli za ohradou a strkali nos do drátěného pletiva, ryjíce prsty do ohrady mezi spásou a zavržením.
Neboť pán i slečna nyní usoudili, že ze všech radostí, které byly zaklety v pádících a odrážených míčcích, nelze postoupiti tomuto klukovi ani tolik, kolik by se dalo vyjádřiti dvěma penězi kovovými nebo papírovými.
Pikolíkovo vyhnanství a smrt
Pikolík měl modré, dychtivé oči, které byly vším vinny. Pobíhaly od jednoho stolku ke druhému a očmuchávaly slávu velkého města, která usedala v jeho kavárně. Neboť kavárna byla skutečně jeho; své srdce pověsil mezi její rozkošnická světla, ruce napřáhl do všech jejích koutů a hrdlo napájel radostí šťastného hostitele. Ale oči byly vším vinny. Bylo dobře, dokud pobíhaly. Jednou se zastavily v lóži, druhé okno, vlevo. Tu začínala pikolíkova smrt. Když jí nesl čokoládu, jeho nohy se chvěly a ruce naříkaly. Nebyl k ničemu celý večer. Nešťastné oči jeho i její! Jeho oči byly ovšem dychtivější než dříve, ale pouze jedním směrem. — Ach, má lóže, druhé okno, vlevo — šeptal si, když usínal.
Druhý večer byl večerem slasti a hanby. Jeho oči besedovaly s ní a nestaraly se o pikolíkovy ruce a nohy. Bez očí — jaképak ruce, jaképak nohy? Jsou slabé, nemotorné a nevědí, jak mají zakroužiti sebevědomě s podnosem, plným šálků a sklenic. A když už potřetí upustily drahé nádobí, vzpamatoval se pikolík. Ale to už běžel uličkou hanby a posměchu. Také ona se usmála, pohlédnuvši na jeho bázeň. Pan šéf se velmi rozhněval, chytil pikolíka, běžel s ním do kuchyně, a kdož ví, co mu pověděl. Jen to jest jisto: svázal si pikolík uzlíček, dal do něho své dychtivé oči i její úsměv a šel. I přišel do předměstské hospody, a že byl způsobný pikolík z velké kavárny, řekl hospodský, že může sloužiti jeho hostům. Bude-li řádně sloužiti, že nic na to nebude hledět, že byl vyhnán z velké kavárny, ale až přijde čas, že mu dá vysvědčení, aby se mohl státi číšníkem a potom panem vrchním. Pikolík složil svůj uzlíček do kouta, nechal v něm své dychtivé oči i její úsměv a šel po svých. Jeho ruce nosily těžké džbánky, jeho hlas byl ochotný jako stroj a jeho srdce bobtnalo odporem, když zdvihal hosty, kteří se v noci skulili pod stůl. Ale pikolík byl pamětliv své viny a naděje, kterou mu dal hospodský, a byl čím dále ochotnější a o své hosty dbalejší; ba i domů je doprovázel, byli-li tak ubozí, že zapomněli umění choditi. Toť se ví, že tuto ochotu si velmi pochvalovali hosté i jejich manželky i policie a pověst o „malém, hodném pikolíkovi“ rychle se roznesla po celém předměstí, ba i dále. A tak každý den natáhlo se do hospody mnoho lidí z blízkého i dalekého okolí, kteří byli rádi, že nezůstanou v noci ležet jako dobyteček pod stolem, ale že budou dobře opatřeni. I zbohatl velmi hospodský a nesmírně si vážil svého pikolíčka. Ale pikolíkovo srdce nabobtnalo steskem a bídou, že nebylo k unesení. Bylo už k ránu, když padl na svůj uzlíček a hořce zaplakal nad svým osudem. A když sáhl do uzlíčku, aby si vzal čistý kapesník na čisté ranní slzy, vyskočily z něho dychtivé oči a její úsměv. Otřásl se náhle pikolíček, podivil se a celý se rozechvěl, jak se kamsi do dálky zahleděl. A když se trochu vzpamatoval, napsal na kus papíru: „Milý pane starý! Lituji, že odcházím, ale musím, abych Vám nenaplil do obličeje. Odpusťte smutnému pikolíkovi. Nota bene. Ostatně nic Vám po tom není, kam jdu.“ Toto rozloučení položil pěkně doprostřed stolu, vzal uzlíček a po špičkách vyšel na ulici.
Bylo už ráno, ale ulice spala a měla v náručí hustou tmu; jen sníh svítil na pikolíkovy nohy. A to stačilo, neboť srdci by pikolík v té chvíli nemohl důvěřovati: točilo se jako větrná korouhvička. Jeho nohy zamířily do středu města, tam kde chodili uhlazení páni a tančily krásné dámy. Tři dny a tři noci proplétal se mezi nimi a prohlížel si jejich obličeje a jejich úsměvy. Opět a opět se vracel ke své kavárně, ale takového úsměvu, jaký si nesl v uzlíčku, nenacházel. Čtvrtého dne, když už měl na nohou prsty hodně omrzlé, rozhodl se, že půjde do jiného města. Došel za město a musil si odpočinouti. Usedl a pomodlil se: — Já, malý pikolík, prosím, abych našel tu, kterou hledám; neboť myslím, že už mně to nic nepomůže a že jí musím vrátit její úsměv. Hle, Pane! Mám pracovité ruce a vystavím pro ně pěknou hospodu, aby sloužily Tobě a lidem, zbavíš-li mne mého uzlíčku. Hle, Pane můj, tu je —
Uzlíček dal si pod hlavu, usnul a k ránu odešel do nebe. Lidé říkali, že zmrzl.
Kostka dá se do vařící krve a přisolí se slzami. Touto jednoduchou přípravou vyrobíte pikantně sentimentální příchuť.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz