Jablko přešlé mrazem /

Ukázka z knihy

Pufa

Jak náhle podzim zmrzl! Mráz bez hlesu střásá starou hněď. Modříny zcela sesypány, brdské borovice znehybněly. Kam se podělo vše, na co jsem se těšil? Celý rok se chystám na tři čtyři dny do srubu, a když se konečně vytrhnu z neodkladné všednodennosti, končí podzim a mrtvo je i ve mně. Mára mrskne hadrem do škopku a syčí: „Zas jdeš za ženskou, vím to!“ – Jaké zas, jaké jdeš, jaká ženská? Ale co jí mám vysvětlovat, když ona ví! Jak ona pořád všechno ví. „Rádio z kredence shodila Pufa, kdy ho spravíš? A uhlí na zimu máme snad dost? Na stole máš hromadu nevyřízené pošty. Taky ti došlo parte nějakého Motla. A ty si teď na konci roku, do toho všeho, táhneš na srub. Co tam budeš dělat? Zas psát, he?“ – Psát ne. A žádného Motla neznám.

Srub jsem si ještě za onoho režimu postavil na zasutém místě pod brdským vrchem v dohodě se starým hajným. Ten koncem léta, před deseti lety, zasmušile stál před Hluboší a vyhlížel autobus. Jel jsem s pragou a zastavil, údolí Litavky bylo plné čpavého dýmu, protože jézéďáci pálili na poli nesklizené obilí. „Tak se hospodaří?“ divil jsem se, ale oni, místo aby mě nabádali, abych si hleděl svého, smutně vysvětlovali, že zaorat to z vážných důvodů nelze. Starý hajný se vsoukal do auta, kašlal, protože do kabiny z prasklého výfuku čišel kouř. „Otevřete si okno,“ radil jsem mu, ale jen mávl rukou. Tak jsme se skamarádili. Později, když už u Hluboše čekával na mě, jsem se do rachotu motoru odvážil vyslovit svůj sen: Jen tak ruční pilou a sekerou si někde v hloubi lesa postavit malý srub a pak v něm tajně psát. Tomu se hajný jen stařecky pousmál, ale pak dodal, že o takovém místě, kam lidská noha nejméně pětačtyřicet let nevstoupila, možná ví, sám tam aspoň patnáct let nebyl. A ještě na podzim jsme pod kamenitým vrcholem brda, v malé proláklině, kde se před sto lety pálily milíře dřevěného uhlí, vyměřili obdélník třikrát čtyři metry. Pak hajný sehnutě odešel za svými výkazy.
Podezdívku jsem nasucho vyskládal z kamenů prvohorních slepenců, které zde rozsul ledovec. Souše jsem tehdy porážel obezřetně, aby se mýtinka příliš neotevřela slunci ani lidem. Nejtěžší bylo vyvláčet sem písek a vápno, protože komín jsem musel skutečně vyzdít. Voda vyvěrala asi o sto metrů níže. Ačkoliv jsem si vypomáhal i kladkostrojem, nezmohl jsem se na srub, jak si představujeme, z řádných klád, ale vznikl pouze sroubek, jehož stěny mnohde nejsou tlusté ani šestnáct centimetrů. I tak to byla strašná práce, a když jsem hajného poprvé vítal v otevřených dveřích, velice zestárnul. Domluvili jsme se, že druhý klíč bude mít on, aby se rovněž měl kam uklidit před hajnicí a odpočinout si od úmoru výkaznictví poražených stromů. Za celý čas jestli jsme se tu spolu sešli čtyřikrát? Jednou jsme hráli asi hodinu a půl šachy, on neřekl více než dvakrát garde a jednou mat. Aby mi vyprávěl o lese, na to jsem byl příliš starý, a na chmury jeho stáří jsem ještě mlád. „Vy asi moc nepíšete,“ pohlédl k prázdnému psacímu stroji a mně se nechtělo mořit ho úvahou, že před převratem svobodné psaní bylo přípravou na čin, kdežto dnes je jeho zradou. Dnešní pisatel shlíží na nás pánovitě, nebo naopak schválně bolestínsky vleče ulicemi své škorně. A od slova k činu má ještě dále než opilec k abstinenci. Pilný pisatel bývá životně líný nebo zbabělý. Ovšem pravý důvod mého nepsaní byl jiný. Už napoprvé jsem si zapomněl vzít papíry, přesto rojení myšlenek nad černým válcem nešlo zastavit. Bezmocně jsem rázoval srubem sem a tam, světový postmoderní manifest vyvstával a vzápětí zanikal pouze v mé mysli. V zoufalství jsem vryl do trámu aspoň čtyři slova – „Důvěra je sociální kapitál“ – jako šifru, která mi příště snad pomůže vybavit celý myšlenkový konstrukt. Ale příště – bílý list ve stroji – nic. Oč srozumitelněji zní šifra hajného, která přibyla nad dveřmi – „Bože, žehnej nám i naší práci“.
Pečlivě jsem čistil cylindr petrolejové lampy, mazal veřeje a pořád měl pocit, že zásoba dřeva na topení není dostatečná. Na psaní vlastně nezbyl čas. Hajný dbal, abychom na stole měli vždy čistý bílý ubrus – každý z nás se snažil, aby pro druhého připravil co nejlepší podmínky.
Přehnal se převrat, mě vtáhlo fórum, městská rada nebo pořád někdo něco chtěl a telefonoval, takže ve srubu častěji pobýval hajný. Zezadu přistavil malou kůlničku a výbavu srubu doplnil budíkem, projektoval sklípek. Záviděl jsem mu a tesknil po ohni v rezavých kamínkách, po vůni dřeva, zádumčivé samotě.
„Musím jít psát do srubu!“ vykřikl jsem a bral si kabát. Aspoň na pár hodin.
„Máš ženskou!“ syčela za mnou Mára, „to tvé psaní bych jednou chtěla vidět.“
Vím, že se pak zmítala pod duchnou a živě viděla, jak ta panička má nalakované nehty, jaké má špidlaté botky a jak svá horká ňadra klade na mou hruď. Chudák Mára. Která by se tam kvůli mně plahočila čtyři a půl hodiny pěšky? Vždyť největší potěšení je sám hledět do zeleně tak upřeně a dlouho, až se obraz rozmlží a člověka pohltí jiný svět. Ve srubu se cítím opravdovým pánem, protože nic zde nepřesahuje mé schopnosti. Všechno umím opravit, všechno si udělám, spáry utěsním mechem. Pro bezradnost zde není místa. Na konci roku 1992 starého hajného konečně penzionovali – v sedmdesáti letech –, na oslavu jsme spolu podle jeho myšlenky vykopali ve srubu pod podlahou malý sklípek. Žádné těžké lámání brdské břidlice, ale snadno jsme těžili rozrušenou horninu. Hajný usoudil, že srub stojí na zasypaném ústí středověké šachty. A patrně i celá proláklina je starým dílem lidských rukou.

Proč se netěším? To mě tak rozkolísala při odchodu váda s Márou? Mráz leze po zádech, tlačí v uších, až hlava rozbolela. Za Rpety na polní cestě z bujného trniště jasně svítí, na pozadí šedé oblohy, červené šípky. Trhám je mdle, z povinnosti, abych měl do čaje. A přitom jsem se na ně tak těšil, jak mi budou plnit hrst. Taková cizota, studeno, strkám je do kapsy. Ne, vracím se, ještě aspoň deset, plod malý hruškovitý boží. Taky v krku mě začalo něco svírat. Vlastně nebýt roztržky s Márou, asi bych se vrátil. Trochu mě bolí i břicho – chřipka nějaká? Kdybych odvážněji už včera zhurta Máře řekl: „Jdu do srubu psát,“ mohl jsem chřipce uniknout. I teď kdybych přidal, kdyby se mi chtělo přidat do kroku, možná bych ji setřásl a uvízla by v šípkovišti. A když ne, v noci ji celou vypotím, ve výši skoro osm set metrů nad mořem se sama živa neudrží. Jen k tomu jsem upnul mysl, a tak cesta docela ubíhala. Z hloží vyrazil zděšený zajíc, káně nebojácně shlíželo ze staré hrušně. No kdo tu šel naposled?
Až posledních sto metrů, kdy na strmé cestě překonáváš balvany zvětralých drob a slepenců a nohy se smýkají po kořenech borovic, cítil jsem silné bušení ve spáncích, pot tekl po zádech a ruce mrzly. Kolena rozbolela tak nesnesitelně, že jsem musel lézt po čtyřech, jako bych byl pytlem cementu. Horečkou sotva popadám dech a už je tma. Trmácení nemá konce. Konečně třaslavě stojím u dveří srubu, rukou se přitahuji k zmrzlému zámku. Jak dobře bylo, když jsem ho v létě promazal silikonovým olejem. Vší silou obou zkřehlých rukou otáčím klíč, milá moje chýži! A honem zatopit, ať nezmrznu. Dvířka kamínek vrznou, ale na zátop je připraveno, hodný hajný, stačí škrtnout. Avšak v mém stavu i to je úkon, k němuž sbírám všechny síly. Profil topeniště má úhlopříčku sotva sedmnáct centimetrů, bídně do televize ohnivé vměstnáš čtyři polínka. Za oknem minus šestnáct stupňů a zde uvnitř už jen minus jedenáct? S konvičkou se potácím ke studánce. Padám a vstávám, už aby se voda vařila, vhodím do ní všechny šípky, zaženu strašnou žízeň, krk se uvolní, hlava rázem přestane bolet a ráno budu zdravý. Už jsem u pramene, před očima se mi horečkou točí žlutá kola, zurčení neslyším. Konvička naráží na led. To ticho, mráz vodu zaklel. Nožem sice odrypuju malé kousky ledu, ale zkřehlými prsty je neseberu. Chvíli lížu led, to jsem asi neměl. Tak já tu nakonec pojdu. Nehledě na škrábance a odřeniny deru se zpět ke srubu. Tálek je studený, rošt topeniště jen trochu teplý, uhlíky vyvála komínem zima. Jen žluté kruhy ve tmě, po zápalkách hmatám marně. Modlit se?
Nemůžu tady zmrznout, nezmrznu, vždyť můj životní čin mě teprve přeci čeká! Kde by zůstal můj zvláštní otisk? Vše, co jsem zatím udělal, mohl udělat kdokoliv jiný. K tomu mého života nebylo zapotřebí. Ale co když má jedinečnost je v něčem, co už jsem dávno splnil, aniž jsem si toho všiml? Měl jsem jen omést ve sklepě pavučinu, nic víc. A význam toho činu já nejsem schopen posoudit, to až historie. Že by tedy člověk byl zcela v osidlech prozřetelnosti jako zvíře? Kolik talentu mě jenom stálo, abych nebyl Máře nevěrný. A že by právě věrnost byla mé největší dílo? možné? Doufám, že k mé rozhodné chvíli teprve dospívám. Všechno, čím jsem prošel, mě žene do obtížné situace: Až v pustém nočním metru skinheadi budou nahánět cikána, musím mu jít na pomoc. Měl bych jim umět vyrvat z rukou jejich řetěz a nasekat jim. To je dílo. Vím, že primitiv se k této nutnosti nedobere, a intelektuál zase o tom napíše mravoučné pojednání, avšak sám skutek bude vyžadovat po jiných. Naší intelektuální bídou je, jak nám ten úmysl vždy rozleptá chemická šťáva: Riskovat vlastní život kvůli cikánovi? A kdo je cennější?
Probudilo mě jektání vlastních zubů. V péřovém spacím pytli mnou lomcovala zima. Touha zachránit cikána je jenom dalším zastavením v řadě, v níž se člověk nejprve nestane kosmonautem, letcem, boháčem, politikem, řidičem kamionu, učitelkou, investigativním žurnalistou, zachráncem cikána…
Krutá žízeň, sípavý dech. Svit měsíce kreslí přes okno na podlaze světlejší obdélník. Jeho pravou část zřetelně zatmívá silueta černé kočky. Upřeně se na mě dívá – vždyť to je Pufa! Nebo mě jen dále šálí horečka? Ale ona dobře ví, kde sedí – na poklopu do sklípku, protože tam je tepleji. Ve spacáku se sunu po podlaze, Pufa neslyšně mizí. Odklápím poklop, z díry dýchne vlahé teplo. Vzápětí vytahuju láhev minerálky. Ze zásob hajného, který jí musí zapíjet svůj ledvinový neduh. Dobrý hajný, nejlepší pití. Zbytek vylévám do kastrůlku, tu jsou i zápalky a třas se mírní. Když minerálka vře, téměř si hovím ve spacáku vedle kamínek, červené šípky se zmítají jako spásné bójky. Horký šípkový čaj – uvařte si, v krku se všechno vyčistí, odplaví vám jedovaté šťávy a horečku vystřídá blažené teplo. Je-li vám hodně zle, uvařte si čaj z podbrdských šípků. S posledními doušky pak snězte i šípky a nazítří budete jako rybičky.
Časně zrána mě probouzí nesnesitelná bolest kloubů. Okno zarostlo tlustou jinovatkou, s hekáním belhám se, škrábu na skle – venku je, Kriste pane, minus osmnáct. Během té minuty mi prsty zkřehly, bojím se, že nerozdělám ani oheň. Chvíli si hřeju ruce ve spacáku, pak rychle do práce s ohněm, ale dobře mi není ani trochu. Až teď si všímám, že na stole leží kartička se vzkazem: „Milý příteli, 30. září jdu na operaci do příbramské nemocnice. Do lesa se hned tak nedostanu. Kdybyste měl snad cestu kolem a zastavil se, byl bych velice potěšen. Váš Motl.“ Aha, tak hajný se jmenuje, se jmenoval Motl. Nevěděl jsem to. Nikdy jsem ho ani neoslovoval. Jenom někdy… když jsme hráli šachy: „Ale pane vrchní nadlesní, že vám to trvalo…“
Zezadu čiší chlad, do obličeje od rozpáleného tálku až nesnesitelné teplo. Sbírám odvahu k cestě domů. Matnicí zmrzlého okna proniká rozptýlený jas. Poezie? Zima, zima. Na hrubě tesaném fochu skoro deset let sedí strojní psací nestvůra. I z jejích páček ježí se jehličky jinovatky. Což kdybychom do ní zkusili natočit papír? Důvěra je sociální kapitál? Nebo Bože žehnej… Na známém místě u Rpet zase trhám do kapsy šípky. Mráz odpadl od zad, v uších přestalo tlačit, hlava přestala bolet. Normálně se těším domů na Máru.
„Tady ti nesu šípky,“ a honem je kladu na stůl.
Dívá se na ně nechápavě: „Podívej se, jak vypadáš! Ty kruhy pod očima! Ta tě teda zase vylágrovala! A teď půjdeš a praštíš sebou do postele. Jak já to vždycky všechno znám,“ mrskla hadrem do škopku. Unikám do ložnice.
Spát!

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz