Triptych / Recenze /
(ši), Svobodné slovo, 7.3.1995
(…) Jde o apokryfní, téměř lyrické, prózy, jejichž zakotvení v „zemi Orplandské“ je stejně fiktivní jako tam, kde už už málem dohledáváme historickozeměpisné reálie. Ale o ty vůbec nejde. Látka, s níž autor pracuje, je mnohem subtilnější a podstatnější: jde o dějinnou duchovní zkušenost, jak nám je zůstavena v různých duchovně mytologických rovinách, ať jde o Bibli, pravosloví, věrouku řeckoantickou či křesťanskou, nebo o podobu, jako má v myšlení staré Číny. Přes tuto mýtičnost, nebo právě díky jí, nelze pochybovat, že jde o duchovní zázemí současného člověka. Není to zázemí zrovna útěšné. Spíš než historický optimismus se v něm jako memento ozývá slavný výrok Šalamounův a přece z té četby nevychází člověk bez perspektivy a naděje. Ne náhodou mají jednotlivé části této skladby názvy: Martyrium aneb Černý cestopis, Enkómion aneb Azurová zahrada radosti a Eikonostasion aneb O marnosti zobrazení. Nejde o názvy ani zdaleka snad jen ironické. Je v nich spíš zakódována tragika oné marnosti snahy uniknout z osudového chomoutu, člověku přiřčenému. Celkový čtenářský dojem z tohoto Triptychu dotvrzuje dovětek Zpěvy země Orplandské.
Pro zábavu číst tuto Vokolkovu knížku nelze. Ale kdo se do ní, jak se říká, dostane, pochopí i to, proč ona marnost není beznadějná. Nadnáší ji bytostná ryzost slova. V rukou Vokolkových čeština zpívá.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz