Tři knihy /
Ukázka z knihy
PSI VRÁNY PSI
Člověk má polidšťovat zvíře
a ne zvíře sedlat člověka:
hra nespravedlivá, a tomu všemu navíc
odporuje naše masožravost:
baby s parukami venčí dakly:
alergie s pepřovkou v ruce
srazí tu ježové postavení:
tažení proti smrti, marné, opakované,
v Šanghaji za divadlem, na sklopné Potale,
tažení bez vojsk, s anděly v prostěradlech,
utahanými levharty, střepy v berlínské zdi,
ve spánku, při souloži, na procházce:
chtěl bych zahlédnout otce, an s hlavou napřed
letí rychlostí duchů k Fossmanore,
připojit se k němu, plouti Skotskem,
stříhati sukno na veselé kostky:
to však nestává! Zato určitě v koštivém křoví,
proti mně ježibaba s tváří galoše
venčí bělohlavou smrt: Jamonte, komm doch her!
Příště tu rozsypu pytel pepře...
Tažení proti smrti... kára, jejíž pažení
otlouká hlava tvá, ne moje.
Tažení proti smrti. Holistá poušti bez žaludku,
s konečnou Charbin. Legionáři, padám!
Tažení proti smrti, s okem vytěkaným
těkáním bělmatě záhubným, těkáním,
přecházejícím v cvakot lupaných perel,
s okem neschopným přistihnout samuraje
o holi spatné: ale právě v něm, těkání utěkaném,
na cestě spatříš rukavičkářské psí lejno
a nedaleko zachřípíš déšť:
samí psi a čubky, a mokro...
Odplivneš obloukem kobry: za doteku zdraví,
za něž se modlíš střelně, ve filmařském cvaku,
lupnuvším mušku na střelcově víčku,v
ramenem cukneš proti vráně biskupce,
napařené, ale kupodivu s nepřelstitelně
vysokou útěkovou vzdáleností:
netrefils! Tím líp! jenže už zatím bíle ti vyhřměl
olšanský židovský hřbitov,
v jehož první řadě při pravé ruce,
nasucho, zoufaje si v rakvi, klečí Josef K.
Tady přes léto
shlukuje se vranstvo i havranstvo,
třída to dělnická ptactev stěhovavých,
zde, na okrsku difúzního holocaustu
promenuje přes cestu bažant, pták Tuatam,
tady, při odhozeném Kohéletovi, můžeš pomilovat
a pak si zapálit… jedině tady,
na hololbi Golgaty, před tebou neutíká
shromážděné to panstvo havranstvo,
aby pak zimně osadilo nájezdem střelným
střechy of a declassed middle class:
jaký těžký hnus! Jak naděje, kobyla sivá,
pod trokarem Rodionovým klopýtavě škytá...
Jak ty, můj bratře, i já
vyšel záhy s porušenou sic, leč slušnou výzbrojí:
fotóny jepičně blyskaly se o hrot.
Nevarován, provedl jsem všehovšudy
přemety tři: souborným jejich prismatem
byla nezdrženlivost vůči jakémukoliv výronu krásy;
při první přeshubě, hned u hydrantu,
koho nevidím? nenáviděného sedět askétu
a kolem pod fíkusem, v prachu leprózním,
na vandráckých pláštích žáky:
Mistr poučoval jak ten žebrák Chleboun:
žáci v první řadě: Malý, Zajíc, Vyskočil,
žáci v řadě druhé: Tvrdý, Bobek, Vytlačil.
Uctivě mektali: vyhnout se bolesti!
Jaký asociální podvod! a, což souhlasí,
u příští pagódy přežrali se šperky:
Roztrh' jsem ve hřbetě Maharesh Mahesh Jogi,
roztrh' jsem ve hřbetě His Holiness...
Vítej mi, otče! Vítej mi, máti!
S rukama propletenýma stoupáme Jánským vrškem
ochutnat jablkový závin,
co tu schne po Švédech: U Šretrů
ze zásady polívku hnědou a pak vídeňský řízek.
Nad Riegrákem se smrákal šerý dým,
čínskej cuc na vrtuli kouřil z bedýnky.
I já byl z lišky, kočky, krávy, psa,
i já z živelných prsů,
navíc ale na hlavě nes' bůvola s žampiónovým hrbem,
jemuž na hlavě zas číhal stavroginský had:
nepoučitelně stoupám, prsoma to beru:
potkával jsem národy, jichž celý výkon
spekl se do valounu žárlivého šafáře,
který onánii za dřevníkem tresce
výžehem z knihy života.
Potkával jsem národy, které porozeny pod Meteórou
končily na pláni na zpracování herynků
Sahara-Sázava, ano, začal jsem se přistihovat
při slovních botách, pozoroval troubelí,
jak se čirost pouště zvrhá v mnutí spraše
i chvalně začal jsem telefonovat:
haló!? Je tam Karel Jaromír Erben?
Tady stárnutí, odpovídalo z pásku -
co uchopit, když povětří klacků plno
a všude samé vrány, všude vrány.. .
Začalo padat: jak se říká těm uhlům,
shazovaným na kvetoucí Pompéje?
Žádné meteórity, a ona zem pod nimi nikoli Meteóra,
ale Luka pod Medníkem! Ty básně nejsou lumpové,
to jsou trampové! Co nám zbývalo než sen -
případně kamení, vrhané proti vlakům brambor:
proletariát není žádná sranda...
V sálu Lucerna, mezi samými Josefy,
přišlo první zření:
sám, srázně, pořáde srázněji saměji
a poesie střídmo bude ti připlouvat,
střídmo ti rvána z ruky, a tak pořád:
pod tebou ustavičný svědek, město z doutníků,
plné oharků kol šeříkových týnů:
nashledanou otče-nashledanou matko,
myslíte, že je mně to lhostejné? Zda
setkáme se, padáni světlem,
anebo minem, se spečeným ledem na rtech?
A ta poesie psy bude ochcávána
a ta bolest vranami bude roznášena
a tak pořád. Myslíte-
že je mně to lhostejné?
Jsem z Prahy -
a vlak se šine směrem ku Praze.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz