Bilincová Naděžda / Dokumenty /

Původní rozhovor nakladatelství Petrov (12.2.2003)

Krátké prózy ze souboru Medvídek jsou staršího data. Nabízela jste je k vydání v době jejich vzniku nebo jste o jejich knižním vydání začala uvažovat až s odstupem?

O jejich knižním vydání jsem začala uvažovat až s odstupem. Chtěla jsem uzavřít určitou kapitolu. Dokud byly v rukopise, svádělo mě to občas se k nim vracet a vylepšovat je. A přišla chvíle, kdy jsem si řekla, že už je čas se jich „zbavit“.

Jedná se vesměs o literární ztvárnění chvilkových setkání, drobných událostí, myšlenek navozených určitou situací. Znamená to, že tyto či jiné (a zřejmě více či méně náhodné) momenty hrají ve Vašem životě důležitou roli?

Hrály a stále hrají - i když už ne asi tolik - velmi důležitou roli, byť nedovedu přesně definovat jakou. Snad jako když někdo fotí, tak zachycuje a uchovává určité pomíjivé okamžiky. Já se focení úmyslně vyhýbám, protože na to nemám „oko“, snímám ty momenty způsobem zápisů. Dlouhá léta jsem si vedla záznamy různých pomíjivých situací v denících.

Píšete ještě prózu?

Tahle otázka souvisí s předchozí odpovědí. Můj způsob vnímání se trochu změnil a já jsem s prózou přestala, i když paradoxně jsem minulý rok dokončila několik let rozepsanou novelu. Šlo to ztěžka. Nicméně jsem si při té příležitosti řekla, že bych mohla zkusit napsat několik povídek z pobytu ve Švýcarsku. Ale zvrtlo se to, vypadá to na další básnickou sbírku. A pak je tu ještě jedna věc, která je vlastně próza, také pozůstatek z dřívějška. Filmový scénář, který už mám téměř hotový, jen ho ještě vybrušuju . Tak tady jsem to „snímání momentů způsobem zápisů“ využila naplno. A vlastně bych ještě chtěla v budoucnu nějaký scénář napsat. Takže se tak úplně prózy nevzdávám.

Koncem osmdesátých let jste působila ve skupině Zuby nehty. Pod několika písničkami jste podepsána jako autorka hudby i textů. Na cizí hudbu slova nepíšete?

Nejdřív jsem chtěla říct, že jsem to ještě nikdy nezkusila, ale pak jsem si uvědomila, že moje několikaleté působení v kapele Hučení větrných mlýnů bylo „psaním“ textů na cizí hudbu. Kluci improvizovali (Tomáš Míka hrál na saxofon a Vláďa Horák na sampler) a já jsem k tomu zpívala, co mě na jejich hudbu napadalo. Byla to velká tvůrčí svoboda. Jinak jsem na cizí hudbu žádný text nenapsala ani se o to nepokoušela. Ale třeba někdy…???

Co vzniká nejdřív, texty nebo muzika?

Texty i hudba vznikají paralelně, něco se mi objeví v mysli, já si to začnu zpívat, nebo si to zahraju na kytaru, a už to je.

Píšete písničky pro nějakou kapelu v současné době? Vystupujete?

Mám hotových několik písniček pro svoji novou kapelu, která ale zatím neexistuje. Čekám na ta správná setkání. Takže momentálně nikde nevystupuju a strašně mi to chybí.

V rukopisu máte čtyři básnické sbírky. Cítíte nějaký rozdíl mezi psaním písňových textů a poezií? Existuje nějaká hmatatelná hranice?

Mezi písňovými texty a básněmi cítím velký rozdíl. Řekla bych, že je to hlavně v rytmu slov. Když mě napadne text bez melodie, tak je to báseň. Jednou jsem zkusila udělat z takové básně píseň a nešlo mi to. Snad že báseň už je píseň sama o sobě, kdežto píseň je hudba s textem.

Překládáte ze švédštiny. Jak jste se dostala k tak poměrně exotickému jazyku?

Ze švédštiny jsem přeložila jen knihu Tove Janssonové Dcera sochaře. Ke švédštině jsem se dostala přes touhu. Po revoluci jsem byla několikrát u svého přítele -Čecha, který žije ve Švédsku. Má dům na západním pobřeží a já tam prožila krásné chvíle. Krajina kolem moře mě fascinovala a já jsem se do ní zamilovala. Pak jsem z různých důvodů několik let do Švédska jet nemohla. Bylo mi v té době těžko a hrozně se mi stýskalo po těch krásných chvílích a po milované krajině. Abych se jí nějak přiblížila, začala jsem se učit švédsky.

Knihy Tove Janssonové k nám doposud uváděl ve svých vynikajících překladech pan Libor Štukavec. Příběhy o skřítcích Muminech vyšly v češtině myslím kompletně, Vy jste nyní přeložila knihu autorčiných vzpomínek na dětství. Přes tematickou rozdílnost knih možná budou Váš překlad srovnávat s těmi předchozími. Máte ráda takové „výzvy“?

Ano, mám ráda takové výzvy.

Jak to vypadá s filmovým scénářem, který jste psala k uvedení knihy? Byl realizován?

Dá se říct, že realizován byl. Nebyl z toho nakonec plánovaný krátký film se simultánním překladem, kde jsme se chtěli vyřádit s různými švédskými jazykovými výmysly, frázemi a speciálními slovy, ale živá performance při křtu knihy. Vyřádili jsme se i tak.

Zapomněla jsem ještě na nějakou oblast Vašich tvůrčích aktivit?

Třeba aktivity výtvarné, ale poslední výstava byla před rokem a další zatím nechystám.

Na webu Zubů nehtů se uvádí, že „N.B. říká, že žít život je z největších to největší umění. Tomuto umění se výhradně věnuje“. Platí to ještě?

Platí. Jen se to občas trochu zadrhne.


/12.2.2003/

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz