Ostrov / Recenze /

Jan Nejedlý, Tvar 14/2002, s. 23

Nehybné pevniny, plovoucí ostrovy

Rozdělíme-li tvůrce realistické prózy velmi zjednodušeně na analytiky (Kundera) a empiriky (Hrabal/), pak Milan Charoust bude bezesporu patřit do té druhé skupiny. Skutečnost syrová, nekašírovaná, na vlastní kůži prožitá sytí básně, povídky a nejnověji i rozsáhlou prózu Ostrov z pera letos jednašedesátiletého autora, kterého pro českou literaturu objevil holanovský lyrik Miloš Vacík.
Charoustův Ostrov můžeme charakterizovat jako román s výraznými autobiografickými rysy, nechceme-li přímo mluvit o beletrizované životní zpovědi. Začíná tam, kde emigrantské historie zpravidla končí. Prvotní euforie z nabyté svobody se rozplynula a přichází rozčarování, umocněné v tomto případě fatální nepřizpůsobivostí protagonisty (sám Charoust odešel r. 1984 do Německa), který se s blahobytným a workoholickým Západem nesžije a posléze prchá i z této pasti. Děj se otevírá scénou z německého blázince, kam se vypravěč dobrovolně uchýlil deprimován manželskou krizí i ubíjející prací. Zanedlouho následuje prozření, charoustovské satori: „Měl jsem dvě možnosti, buď se stát řádným občánkem, což znamenalo smekat uctivě čepici před kdejakým blbem, anebo za cenu chudoby stát se sám sebou. Rozhodl jsem se pro druhou možnost.“ Poté se próza co chvíli překlápí ve svérázný cestopis, neboť probuzený hrdina se nejsvobodněji cítí „on the Road“.Text končí téměř symbolicky, nalezením „Utopie“ na ostrově v Michiganském jezeře, kde se novopečený spisovatel chystá prožitý osud svěřit psacímu stroji – mimochodem v poslední době poměrně častý způsob katarze v tuzemské próze.
O tom, že Milan Charoust ztělesňuje postmoderního romantika,samorostlého hipíka, který se dlouho nemohl vymotat z bludiště střední Evropy, snad nepochybuje ani on sám. Námitky by mohl mít ohledně tvrzení, že je zároveň též moralistou. Pokud tím ale míníme toho, kdo nám ukazuje, jak místo života podivně a často beze smyslu živoříme, není na tom nic hanlivého. Zvláště v případě autora, který nám svým proměněným zrakem umožňuje vlastní ostrov spatřit pomalu jako neznámou pevninu: „Zbídačelá Evropa se všemi spotřebními krámy narvanými do obchodů, žebrácký světadíl s ulicemi páchnoucími výfukovými plyny a nicotou, s lidmi ženoucími se odnikud nikam, Evropa zdevastovaná nesmyslnou pílí a pachtěním, uštvaná, zavšivená nedomrlými roboty, džungle páchnoucí potem, harampádím a hnilobou.“
Pravda, ze své romantické rozhledny vidí svět pod sebou občas ploše a zjednodušeně – jako hnojník, hmyzí říši, maloměšťácké mraveniště, v němž se hemží „počestní občánkové“, „odkojenci televizního přepínače“, „všichni ti snažseurvatcosedá“, „lidské kalkulačky“. Ale přejme mu tu zuřivost vidoucího. Má na ni právo. Koneckonců, vždyť literatura je jen zkratka, šibolet, zmuchlaný obraz světa. Pro mne zůstává Charoust silný tam, kde sází na vlastní prožitek, méně už v případech, kdy se snaží zobecňovat. Říká-li o víře a náboženství, že je to jen „jáma vystlaná prázdnými kecy“, cítím v tom silácké gesto. Když však napíše na konto svých exulantských zkušeností v Německu: „O spasitele na kříži tady nikdy nebyla nouze, jen o člověka se mi podařilo zakopnout málokdy.“, jako by ťal do živého.
Prozaik Charoust nepíše žádnou „vysokou“ či „uměleckou“ literaturu. A jestliže se jako leitmotiv Ostrova vrací hledání příběhu, nutno dodat, že autor nehledá příběh literární, nýbrž příběh vlastního života. Hledá něco opravdového, smysluplného, hledá energii proti zmrtvění a vyhoření, které vidí všude kolem, hledá sebe sama. A činí tak prostě a až s jakousi klukovskou vervou. Ani v životě, ani v psaní si nepotrpí na ozdoby a efekty. Jeho parketou je spontánní vyprávění v ich-formě, které ani na velké románové ploše neztratilo tah. Charoustův Ostrov má podle mne šanci oslovit zvláště mladé lidi. Mohou stokrát slýchat o ideálech nonkonformismu, ale osobní zkušenost holt žádná idea netrumfne.

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz