Ostrov / Recenze /
Vladimír Novotný, ČRo – VLTAVA, úterý 10.9.02
Charoustův román o slasti ztroskotání
Mezi novými jmény, která se objevila v českém písemnictví minulého desetiletí, figuruje i Milan Charoust, rodák z východočeské Čáslavi, který ve své vlasti absolvoval dvě vysoké školy, potom pracoval v mnoha manuálních zaměstnáních – a v roce 1984 se vystěhoval i s rodinou do Spolkové republiky Německo.Také se tam živil spíše nahodile, nedral se do zaměstnaneckých nebo podnikatelských struktur, začal však psát. Proto se smyslem jeho zralých let nakonec stal postulát niterné svobody – a také psaní. Již pár let po listopadu 1989 vydal Charoust v Čechách svou básnickou prvotinu Silnice a po ní následovala druhá a předloni dokonce pátá. A v roce 1997 umělec debutoval i jako prozaik.
Tehdy šlo ještě o sbírku povídek, v čase svých šedesátin se však Milan Charoust pustil do psaní románu – a výsledkem se stala obsáhlá generační zpověď, jeho román s výmluvným názvem Ostrov. Vznikl tak klasický typ románové životní bilance, tedy románová bilance dosavadní životní cesty, vylíčené s důrazem na autobiografické momenty. Sám vypravěč v něm vystupuje pod svým vlastním jménem, a i když se vyhýbá konkrétním názvům z české krajiny, jeho reminiscence do krajiny mládí a dospělosti jsou velice čitelné. Dodejme, že po sedmnácti letech strávených v Německu a na cestách se spisovatel loni opět usadil v Čechách. Pokud však na záložce knihy čteme, že u nás Charoust nalezl „klid, mír, lásku, porozumění a hlavně příběh“, lze o tom poněkud pochybovat: Ten příběh už nemusel Charoust hledat ani nalézt, ten si sám vytvořil svou životní filosofií v letech svého vnitřního a poté skutečného exilu, tedy v časech, kdy jako by toužebně všude a zejména ve svém nitru hledal nepomyslný ostrov, topos, kde by složil nikoli své kosti, nýbrž kolikrát až paličatě svobodomyslnou duši věčného tuláka a nezdolného romantika.
Být však neskonale svobodný při pouhém pohledu na hvězdy ve výši, k tomuto romantickému pocitu člověk může dospět jedině na základě toho, že se také důsledně zpěčuje všemu, co ho duchovně snižuje, zaprodání sama sebe na všelijaký způsob, ať už jde o zaprodání celé země a jejích dějin, anebo zaprodání vlastní osobnosti. Jeho autobiografický vypravěč se za nic na světě nechce během svého pobytu v Německu stát bezejmenným šroubečkem v tamější „vydezinfikované a vzorné společnosti upachtěných sobců“, nehodlá se začlenit mezi „nedomrlé roboty“ současné Evropy – a když se ve vzpomínkách a posléze i v reálu vrací zase do rodných Čech, nezbývá mu, než si postesknout, jaká je to zaneřáděná země, že je to sice jeho domov, jenomže také „hotový ráj ďáblem stvořený“. Proto nemá nikde stání, tam ani tady, stále pátrá a prahne po nějakém životním tusculu, po onom zmíněném ostrovu, kde by se mohla naplnit jeho generační touha po nirváně v duši. Zároveň si ale tvůrce uvědomuje, že taková nirvána, že taková duchovní harmonie vzniká jen tehdy, kdy do ní vložíme i svou vlastní energii a nečekáme zázraky na počkání.
Prý to znamená „stát se za cenu chudoby sám sebou“, ale to hlavní je „stát se sám sebou“ a nekorigovat to větší, či menší měrou pokušení. Milan Charoust napsal román, který je oslavou života jako nelpění, neulpívání – a oslavou snu o člověku, který dokáže být neskonale svobodný. Jenomže to nejde hned a teď.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz