Berková Alexandra / Dokumenty /
Milý deníčku... (příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z března 2003, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz)
neděle 2. březnaTak nám zvolili prezidenta. Nic proti němu – nic pro něj. Nejpoutavější byla ukázka stranické discipliny proti bezradnému demokratickému chaosu; jde o jev neúprosný jako přírodní zákon: jako se z nesouhlasu
s centrální mocí katolickou definovala a oddělovala různá evangelická náboženství, bezradná, slabá a pravdu mající, tak podobně se kolem monolitu ODS hemží různé rozhádané, bezradné, neschopné a pravdu mající politické strany; asi to bude tím, že pravda a moc nejsou synonyma…
Pan prezident podal brilantní výkon, jak se dostat k moci. Smůla moderního světa je v tom, že se dostávají
k moci ti, kdo po ní velmi touží. A kdo toužíš po moci, vyhledej lékaře… Správně by rada moudrých měla několik let hledat a nakonec v chudé chýší nalézt toho pravého a toho požádat, aby se ujal vedení. Má to svou logiku stejně jako fakt, že by lékař měl být hmotně zainteresován na zdraví – nikoli na nemoci pacienta. Kdyby šlo
o zdraví, a ne o kšeft, pak by i postoj k léčitelům byl jiný…
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Čeká nás referendum o vstupu do EU. Osobně bych to nejradši odsunula nebo zrušila, protože těch hrůz, které nás čekají, je moc. Čekají nás velkoryse blazeovaná napomenutí typu máte právo mlčet, čeká nás okamžité vykoupení pozemků, protože poloha naší parcely je velmi zajímavá – a kdo jel vlakem kolem Rýna, nemohl nevidět hustotu osídlení u sousedů, kteří už čekají, až otevřeme vrátka… Už dnes je skoupeno celé pohraničí a spekulanti nepustí ani trávník zvící kapesníku. Už proto, jim natruc, bych ráda pozdržela náš vstup do EU nejmíň o deset let… Ale nejde to: jsou to představy pacienta po amputaci – že všechno bude fajn: už to nebolí – už je po všem a za chvíli půjde k muzice. A nějak nechce vědět, co nehrdinského, únavného a těžkého obnáší to perlivé slovo rehabilitace; kolik slz a krve a potu to bude stát, než se vydrápe na vlastní, aby se belhal s proudem… To nás čeká. Nás, co už nikdy nebudeme normální, podobně jako po rozvodu člověk není svobodný, ale rozvedený, a po amputaci není zdravý, ale invalida. Bude to hrůza, ale musí to bejt kvůli dětem. Nevpustit Evropu - to bychom svým dětem nemohli udělat. Teprve ony budou – snad, doufejme – plnohodnotnými Evropany, kteří se rozlétnou do dáli v rámci odlivu mozků … Nejsme tak báječně stranou jako Norové, takže i kdyby se nám nechtělo, politici a spekulanti to tak nenechaj a EU lobby nám to už vtluče do hlav, že ano, jistě, na věčné časy a nikdy jinak, protože z EU se nedá vystoupit; to vše za dvacet milionů Kč z kapes našich daňových
poplatníků…
A klady? Inu – ti nejhorší ze všech krajů se potáhnou ne do Prahy, ale do Bruselu, takže my zbylí nakoupíme kroje a budem cifrovat a na dudy dudlat dudlaj dudlajdá, aby Němec viděl, že nám to neva, my to vydr, jsme veselí chlapíci a umíme žít…
úterý 11. března
Už jsem do tebe dlouho nepsala, milý deníčku, a to proto, že laik žasne, odborník se diví – co teprve srdéčko dívčino, celé zmatené?
Posttotáčový jedinec se cítí právem zrazen, protože opak okovů není ráj, jak jsme si všichni vroucně přáli, majíce všeho po krk, nýbrž svoboda, což znamená, že okovy jsou pryč, ale ke spravedlnosti daleko, protože svoboda je pro všechny, to je na ní to nejhorší, a každej si dělá, co chce; tak zmatení poctivci hledí na tu glorifikující se aroganci, lidi si na silnicích a v metru nepomáhají a umravněnci za všechno kářou řadového občana, úpícího pod nejvyšším zdaněním v Evropě; také se mi nelíbí tzv.lhostejnost, ale líběj odpustit: ryba hnije od hlavy, takže není těžké se vcítit do „blbé nálady“, kdy jen komunisti si pomáhají, jsouce ve válečném stavu jako ryba ve vodě, a tuhý rypák, mocí zkamenělý, jemuž špinavé a čisté peníze jedno jsou, klene se nade vším jako drzá duha ČEZu a říká: jsem tu pro vás pro všechny, abyste se smáli – a věru že i smích je pojem velmi relativní, jak nás učí smích té značky ČEZu, povzbudivý jako druhdy Gottwald na stovce…
Tlak na otevření našich vrátek sílí – jsou stejně celá zpuchřelá – a je to tak asi dobře, protože naši okresní giganti budou smeteni giganty od sousedů a bude na ně víc vidět – a tlak kultivovaných raubířů se dá očekávat snesitelnější než drzý a samolibý tlak našich domácích – vyjdeme-li ze srovnání stavu silnic a kriminálů…
Ovšem, bude následovat a všem na očích se připravuje odliv mozků, a to bude rána z nejtěžších; zabránit se tomu nedá, lze jen spláchnout závist a odstřihnout konečně tu jedovou žlázu závisti, srovnávající nesrovnatelné, a radovat se ze štěstí našich venku a doufat, že z jejich úspěchů kápne taky něco pro rodnou vesnici; ne že budou solit, ale že se budem snažit popularizovat jejich práci a realizovat jejich případné projekty.
Co se dá čekat doma? Tipuju Ransdorfa na hradě: medializované roztržky s rodnou KSČ jsou přípravou půdy pro přechod na střed – možná přímo doprava – kde někde ve vyšším úřadu vyčká, až nechuť z voleb bude přebita jinou nechutí – aby vstoupil do reflektorů. Však už jako mraveneček kámoší s tátou Klausem, otcem Halíkem a strejdou Zemanem, do jehož partaje s tichou podporou obou kmotrů zřejmě vsákne. Stolec nejvyšší mu bude ale nejspíš odepřen – na to není dost fešák. Zatím. Ovšem v Brazílii uměj věci…
Nicméně počítám, že příštím kandidátem bude žena, Klausem dosazená, vyškolená a médii řádně protažená. Aby poslouchala – a aby umenšila tu ostudu, co máme v EU ohledně nerovného odměňování za stejnou práci apod…
Vovka Železný unikne kriminálu – jak jinak – a pokud neobsadí nějakou dobře placenou sesli v EU, (smích ČEZu, Gottwald na stovce) v nejhorším si odkutálí své melouny a jardy někam do Švýcar.
A my ostatní? Inu – jak dříve řečeno, pokud odetnem to věčné srovnávání a přijmem individuální vývoj po kolmici, umenšíme spotřebu – čímž raníme obchodního molocha a vykouříme reklamu – v palicích se nám rozsvítí – jednomu každému a tím pádem skoro všem – a jsme za vodou čili spaseni a prakticky neprůstřelní, protože tohle hromadící hmotař ani mocensky prdlý hysterik nikdy nepochopí, protože nemá čím měřit a v čem soutěžit a nad kým vítězit a koho ovládat, protože z osvícených jedinců armádu nepostavíš…
čtvrtek 27. března
Omlouvám zdržení, milý deníčku – nepodařilo se vykřesat z přítomnosti humor, vtip, eleganci – naopak – jakoby mi svět ztěžkl…
Je válka: konec legrace, konec vtipných poznámek; jak pravil Diderot: kde tečou slzy, padá pero z ruky…
Chtělo by se o jaru, o teple, o rašících pupenech, ale něco jiného si přeje být vysloveno: stydím se za demonstranty!
Ach bože, to už všichni zapomněli? Kolik bylo mrtvých při nejrůznějších atentátnických a teroristických akcích,
k nimž se halasně a okázale hlásil jen a pouze arabský svět? To už si nikdo nepamatuje, co všechno předcházelo jedenáctému září? A kde byli všichni ti umravněnci, kloktající mírem, že je po jedenáctém září nebylo vidět? Kdo z nich měl odvahu z plných plic si zařvat na Araby? A tehdy – jen tak, bez varování – zahynulo desetkrát víc nevinných civilistů než teď po týdnu války – jen tak – jako krvavá vizitka zrůdného náboženství, které káže podřezat krky jinověrcům. Kde byli všichni ti evropští demonstranti, když kamery zabíraly muslimský svět, jásající na náměstích nad tou krvavou lázní nevinných? Vrtěli pohoršeně hlavami, ano, ale před příslušnými ambasádami žádný dav nevřel. Vypadá to, že umravněnci demonstrují pěkně hlasitě jen tam, kde vidí, že nedostanou po čuni. V tom asi bude taky tajemství zdrženlivosti Iráčanů samotných, kteří vědí, kde jsou a co mohou čekat, a tak si své autentické projevy nechávají pro sebe.
Taky by mě zajímalo, který dement vymyslel otázku válka – ano, či ne? Nezní otázka teror – ano, či ne? Nevšimli si, že Saddám po řadu let nejevil žádnou ochotu k jednání? Až ke konci, strategicky, protože jeho postup je lest? Že klidně použije vlastní lidi jako rukojmí, jako živé štíty, a že už dávno vyhlásil válku Americe, demokracii a všem pohanským psům, jimž podřezat krky káže jeho bůh – jak to stojí černé na bílém v Koránu, ať už naše TV v rámci „vyváženosti“ tvrdí opak? Zapomněli, že jakoukoli totalitou na zeměkouli jsme ohroženi všichni stejně? Asi ano. Sytí umravněnci, kteří se v klidu a teple a hojnosti rojí jak jepice, kdykoli mohou předvést svůj zapařený humanismus. Velmi rádi se prezentují jako obhájci čehokoliv – třeba i diktátora, hlavně, že jim to sluší a budou při tom kamery...
A jak to bylo s Hitlerem? To se Evropa taky eklovala šlápnout do toho osobně – i přenechala nás Francie jako krmivo, proč ne, máme právo mlčet.
Ve chvíli, kdy se statečné země rozhodly vstoupit do přímého boje proti letitému teroristovi, s nímž domluva není možná, proti stupňující se hrozbě demokracie a vtělení nejtužší totality, morální fešáci namísto upřímné podpory zasažené a čestně bojující Americe demonstrují proti válce. Co počít s agresivní, hlasitě hrozící odumřelou totalitou, která nemá sílu na vlastní existenci, protože jí mladí utíkají k demokracii – to moralisti nevědí. A my sice poslali podporu, ano, ale my nic, my muzikanti, my chemici, my neválčit, protože válka špatný…
Od Ameriky se očekávají peníze na jakoukoli katastrofu ve světě a místo díků se horlí, že je to málo.
K americkým břehům přirážejí tisíce (před pěti lety to byly dva tisíce denně – !!) běženců všech národností, barev a smýšlení, aby se zde chovali ne jako na návštěvě, ale jako na dobytém území: aby si užili demokracie, kterou doma neznali, a zvesela házeli své vládě klacky pod nohy.
Ubohá Ameriko! Země chaotická, bohatá a slabá, protože demokratická, boj se duchů, které jsi vyvolala: boj se demokracie!
Stydím se za Evropu – odpusť jim, neboť nevědí, co činí…
