O nakladatelství / Webové stránky – archiv rubrik / Internet New Line/Webová rubrika Nezavedení /
Martin Vokurka
Martin Vokurka
Narodil jsem se roku 1962 v Praze, vystudoval medicínu, pracuji jako odborný asistent na lékařské fakultě. Kromě výuky patologické fyziologie se věnuji vědě. Jsem hlavním autorem lékařských slovníků (Praktický slovník medicíny, Velký lékařský slovník — nakl. Maxdorf) a autorem několika menších odborných prací. Psal jsem dosud zejména poezii (ojedinělé publikace v Literárních novinách 2000, Tvaru 2001, Dílně Hostu),
v poslední době převažuje próza.
HAJZLTETA
Prateta Mářa dělala hajzlbábu na nádraží. Vždycky když k nám přišla na návštěvu, přinesla jednu nebo dvě role toaletního papíru a někdy také laciné mýdlo.
„Holka, dneska je všechno tak drahý,“ říkala mámě, „a ty se musíš hodně otáčet, když máš ty hladový krky uživit.“
„Jsme chudý, máme akorát holý prdele,“ říkal brácha, když Mářa odešla. Máma ho okřikovala, protože neměla ráda, když jsme mluvili sprostě. Já jsem sprostě nemluvil, ale brácha to zvládal za dva.
„Vyrve to někomu od zadku, ten pak jde posranej domů a my ušetříme dvě koruny,“ posmíval se dál.
„Kdyby aspoň dělala v drogerii, mohla by mi nosit špricky.“
To dodával až večer, kdy jsme byli sami v pokoji a Luboš si pod dekou hrál s přirozením. Zatím kondom k ničemu nepotřeboval — ale to mi došlo až později. Tenkrát mi mohlo připadat, že jeho život se odehrává v neskutečných a vzdálených sférách. Brácha ve mně tyto pocity utvrzoval, když na mě přezíravě shlížel z nekonečných výšek dvou let, o něž byl na světě déle.
Za chvíli vyběhl z postele, ruku v kalhotách pyžama a zmizel na záchodě. Pak se spokojeně vrátil a plácnul sebou na postel.
„To byl parádní hon,“ pomlaskával si a rozpovídal se o holkách ze třídy.
Připadal mi v té době dost nechutný. Já jsem vždycky své potřeby skrýval a nikdy bych o nich před nikým nemluvil. Ležel jsem v posteli, a zatímco brácha ještě blaženě oddychoval, začalo se mi chtít na záchod.
„Když ten tvůj mladší má pořád průjmy,“ říkala prateta často. „Taková role hajzlpapíru je pak hned pryč, ani se nestačíš otočit.“
Snažil jsem se nutkání potlačit, protože jsem věděl, co si bude Luboš myslet, ale taky jsem věděl, že dlouho to už nevydržím.
„Tak si to taky užij,“ slyšel jsem bráchu, když jsem stál ve dveřích záchodu. Nejradši bych ho v ten moment kopnul do rozkroku. Vlastně už dlouho jsem to chtěl udělat. Jenže jsem na to právě neměl čas a navíc brácha byl větší a určitě by mi to neprošlo.
Prateta Mářa byla jediná příbuzná, která nám něco nosila. Věděla to a patřičně toho využívala. Pomlouvala ostatní z příbuzenstva, jaké jsou to všechno krkny, když matce samoživitelce (to slovo jsem tehdy nechápal, když matka neživila jen sebe, ale i nás) nepomůžou a přitom si stavějí chaty a kupují auta. Nejvíc to však odnášela máma, které se pořád do něčeho pletla, radila jí, jak má co dělat, a dokonce jak nás má vychovávat. Viděli jsme, jak to mámu štve, ale Mářa byla sestra její matky, a tak si to s ní nechtěla rozházet. Samozřejmě že ne kvůli tomu hajzlpapíru, ale prostě z potřeby mít nějaké příbuzné a ukázat dětem, že existují rodinné vazby. Že jsme dostávali příklad úplně opačný, to jí asi nedošlo. Nebo to i tušila, ale řekla si, tak ať, aspoň uvidí, jak to v životě chodí.
Jednou to však Mářa přehnala. Když jsme přišli domů, našli jsme mámu sedět ubrečenou u stolu, zatímco Mářa stála u kredence a mluvila a házela rukama, takže mi se svým knírkem na horním rtu připomínala Hitlera, kterého jsem znal z televize. Moc jsme nechápali, oč jde. Vypadalo to, že máma už tam sedí celé hodiny, a zatímco se pomalu hroutí, Mářa nabírá další obrátky, jako by chytala už stopadesátý dech, a chrlila jednu výčitku za druhou.
„Nikdy sis ničeho nevážila, všechno máš za samozřejmost, nemáš žádnou úctu k lidem, co se ti snaží pomoct. A děti vychováváš tak, že jeden roste pro kriminál, a je jen otázkou času, kdy ten druhej to od něho taky pochytí… A do toho všeho bys teď ještě chtěla…“
„Tak už toho sakra nech,“ vykřikla najednou máma. „Aspoň teď, když zrovna… A neurážej kluky, jsou to slušný kluci. A že občas — vždyť jsou v pubertě…, ale nejsou to žádní gauneři, jsou to hodný děti.“
Mářa se tvářila uraženě. Ani se na nás nepodívala, a než jsme se nadáli, slyšeli jsme prásknutí dveřmi.
„A je to,“ řekla máma.
„Však ona se vrátí,“ řekl Luboš. Nevím, jestli v něm začínala klíčit životní moudrost, nebo už věděl, co udělá. Co uděláme. Protože já jsem to vlastně celé vymyslel. Nechtěl jsem už zůstávat pozadu, i když jsem tím riskoval pověst hodného a tichého dítěte. Ještě předtím jsem jí však využil.
*
Nádraží jsem vždycky miloval. Vůně dálek, zápach přepálených klobás a lidé, kteří se tvářili, že už jsou někde jinde. Jak jsem toužil cestovat! Co bych za to dal, kdybych mohl denně dojíždět třeba do školy nebo na sobotu a na neděli odjet někam pryč. Dokázal bych prosedět celý víkend ve vlaku a jezdit sem a zase tam. Ani by se mi nechtělo vystoupit.
„Co tu děláš?“ zeptala se Mářa, když jsem se objevil ve dveřích záchodků a ucítil zápach moči spojený s lacinou dezinfekcí. Nejprve natáhla ruku pro obnos, ale pak mě poznala a hned vyzvídala.
„Chtěl bys nějaký peníze?“ zeptala se a sáhla do zástěry, kde měla nějaké drobné.
„Nebo potřebuješ…“ a ukázala směrem dovnitř, kde se otvíraly útroby kanalizace, aby pojaly to, čeho se lidé potřebovali před cestou zbavit. Cestovat nalehko, za dobrodružstvím, zatřepetala se mi v hlavě představa.
„Ne, děkuji,“ řekl jsem. „Víš, jsem tu kvůli tomu, co se minule…“ Udělal jsem rozpačitý pohyb. „Zkrátka máma by byla ráda, kdybys k nám mohla přijít. Pozítří odpoledne.“
„To jsou mi pěkný pořádky,“ bručela Mářa, zatímco kolem chodili zákazníci a kladli na bílý talíř drobné mince. Viděl jsem tenké roličky toaletního papíru, které odměřovala a dávala do rukou těm, kteří si zaplatili kabinku.
„Nejdříve mě vyhodíte, a pak zase… No dobrá, přijdu, když si to přejete.“
S pár korunami v kapse jsem běžel za Lubošem. Ještě předtím jsem využil jedné z kabinek a pečlivě si přitom prohlédl nápisy a kresby na dveřích a stěnách.
Na nákupy padla většina našich úspor, ale měli jsme pocit, že právě na to, co se chystáme udělat, jsou peníze určeny ze všeho nejvíc. Pomsta je vždycky sladká a navíc to, co k ní kupujeme, budeme moci ještě jednou použít.
Pozítří hned po škole jsme začali s přípravami. Máma se měla ten den vrátit domů později, což našemu plánu vyhovovalo.
Mářa zvonila ve čtvrt na čtyři. Šla přímo z nádraží, kde měla ranní směnu. Chudší na výdělek, ale méně pracnou, pokud jde o úklid a hádky s ožraly.
„Tak co, přinese dneska jeden, nebo dva?“ ptal jsem se Luboše.
„Určitě nejmíň tři,“ tipoval brácha. „Dneska se bude chtít ukázat. Sázím se, že přinese aspoň tři hajzlpapíry.“
„Nazdar kluci,“ řekla Mářa v předsíni a začala se shánět po mámě.
„Ještě cestou z práce něco nakupuje,“ zalhal jsem a zval Mářu dál. Ne že by na to čekala, protože se už hrnula do kuchyně, jak byla zvyklá. Přesto mi moje dvorné gesto v celé té maškarádě připadalo důležité. Poprvé jsem s neobyčejnou silou pocítil chuť posunovat světem kolem sebe, aby to mezi jeho příběhy jiskřilo. Nenápadně, tiše se připravovat, čekat mezi valícími se kameny událostí a využít první dobré příležitosti.
„Co jsi nám přinesla?“ ptal se Luboš, zatímco já jsem hrál hodného prasynovce a bráchu jsem okřikoval.
Mářa se zastavila ještě v předsíni a z ošoupané, beztvaré tašky vytáhla dvě čokolády. Ne moc velké, ale ani ne nejmenší.
„To je pro vás, mámě to dám, až přijde.“ V tašce jsme se snažili odhadnout počet rolí.
Prateta postoupila do dveří kuchyně a nám bylo jasné, že už není cesty zpět.
Výzdoba se nám opravdu povedla. Navrhl jsem ji já a ani dnes bych na ní nic neměnil.
Mářa vešla a obličejem se ocitla v něčem, co jsme nazvali papírový lustr. V kruhu visely dolů od stropu skoro dvoumetrové pruhy růžového toaletního papíru. Sehnat tehdy jinou barvu než bílou či šedou nebylo snadné. Pruhů bylo šest nebo osm, možná dokonce deset, už si nevzpomínám, ale padla na to celá role. Byl to mnohem lepší papír, než který nám Mářa nosila. Nejen barvou, ale byl taky měkčí a jemnější.
Další pruhy byly nataženy křížem v celé místnosti, z jednoho rohu do druhého. Asi tak metr dvacet od země jako páska vítězů určená k protržení. Menší kusy visely ze šuplíků s nádobím a příbory, vytvářely obloučky mezi skříňkami kuchyňské linky a na stole byly dokonce prostřeny s talířky a skleničkami jako pro vzácnou návštěvu.
Mezi pruhy se skvěly nápisy jako HAJZLHOSTINA, HAJZLTETA nebo údaje s vymyšlenými statistickými údaji o spotřebě toaletního papíru. Brácha tam propašoval nápis VYLIŽ SI PRDEL, kde slovo VYLIŽ bylo přeškrtnuto a nahrazeno slovem VYTŘI. Já jsem přidal VYTŘI, ALE ŠETŘI a ROSTEME PRO ŠIBENICI.
Mářa stála uprostřed kuchyně, oči upřené před sebe, a ani nevím, jestli všechny ty nápisy četla. Čekal jsem, že začne řvát, strhávat papíry rozvěšené po kuchyni, že se po nás vrhne a bude nás chtít zabít. Mářa tam však stála bez hnutí, jen hluboce dýchala a měla nepřítomný pohled.
Pak jí ze skelných očí začaly vytékat slzy. Nevím, jestli je složení slz odlišné podle příčiny, která je vymáčkla ze slzných žláz. Možná v nich jako v křišťálové kouli lze číst, jenže ne budoucnost, nýbrž minulost. Minulost, do níž se zhatila budoucnost.
Jak dlouho to trvalo? Kdybych byl filmový režisér, kolik vteřin či minut bych tomu vyhradil?
Ozvalo se klapnutí dveří a máma se nečekaně vrátila domů. Energicky, jak byla zvyklá, vešla do kuchyně a obličejem se okamžitě zamotala do papírového lustru. Obklopil ji růžový toaleťák. Prateta stála dva kroky před ní a právě protrhla jednu pásku a další se kolem ní začala ovinovat.
Jestli jsem někdy viděl, jak někomu zmrznul obličej a slova se rozpustila ještě v ústech, pak to bylo tehdy. Máma, která se chtěla s námi přivítat, ucítila v obličeji lechtání papíru a před sebou uviděla zavalitou Mářu, jak se zmateně točí a své široké boky ovíjí do hajzlpapíru. Jejich pohledy se setkaly.
Prateta měla stále slzy v očích. Stékaly jí po obličeji a ztrácely se v knírku na horním rtu. Máma, jejíž předchozí slova ještě někde blokovala řečovou dráhu, mlčela, ale pohyby ve tváři promlouvaly jasnou řečí.
Mářa se probrala první.
„To jsi pěkně vymyslela. To bych se nenadála, takový špinavosti, a že bys k ní využila i děti! Čeho všeho jsi schopná!“
Máma stále nic nechápala.
„Už ti nejsem dost dobrá,“ pokračovala Mářa. „Půjčovat si ode mě peníze a nevracet je, to ti šlo dobře. A teď, teď, když je na obzoru ten nafoukanej frajer, tak se ti hodí do mě kopnout. Jenže nemysli si, že on ti bude dávat prachy na dva puberťáky, který sotva řeknou ,děkuju´, když něco dostanou.“
To už Mářa získala zpět kontrolu sama nad sebou. Slzy jí přestaly téct, obličej si otřela velkým kapesníkem, který vyndala z beztvaré ošoupané tašky, a vykročila k odchodu. Než se máma vzpamatovala, prošla kolem ní a ještě v předsíni se otočila:
„Buď si jistá, že tentokrát jsem tu opravdu byla naposledy, i kdybys mě jednou na kolenou prosila, protože já když se zatvrdím, tak jsem neoblomná.“
Nakonec se ještě obrátila ke mně a bráchovi.
„Už byste měli mít rozum a nenechat se tak zneužívat. Co z vás takhle bude...“
Dveře se zabouchly. Vinul se od nich pruh toaletního papíru, který Mářa pořád táhla za sebou.
První se vzpamatoval Luboš. Ještě do dunění dveří na Mářu křičel, že máma za nic nemůže, že jsme to byli my, kdo to celé vymyslel. Pak za ní chtěl vyběhnout na chodbu, ale máma ho zadržela.
„Nech ji, Lubošku, nech ji, teď to nemá cenu.“
Vypadala unaveně, jako by právě absolvovala dlouhatánský pochod, ale výraz v obličeji měla kupodivu klidný. Přesto se mi zdálo, jako by očích měla lesk, který mohl být i slzami. Najednou jsem si uvědomil, že lesk a slzy tam byly i v okamžiku, kdy vešla do kuchyně.
„Tak, a teď to tu co nejrychleji ukliďte a pak si promluvíme. Já si zatím odpočinu.“
Uklizeno jsme měli hned. Seděli jsme u stolu a navinovali hajzlpapír. Brácha na tom trval. Přeci to nevyhodíme.
„Musíme to nějak vysvětlit, omluvit se, to musí pochopit…“
„Ta nic nepochopí…“
„A co máma, všiml sis, že brečela, už když přišla?“
„A přišla dřív, než říkala… A o kom to Mářa mluvila?“
„Máma má chlapa…“
„A ten ji nechal!“
Jak jsme si toho mohli nevšimnout! Máma se víc parádila, chodila častěji ven, přicházela později z práce. Taky nám došlo, že prateta mámě půjčovala peníze.
„Ta Mářa je stejně divná,“ řekl jsem. „Nemá děti, vysedává na záchodcích, roznáší toaletní papír… Byla vůbec vdaná?“
„Je to stará panna,“ řekl brácha rezolutně. „Hroznej život, k čemu je vůbec takovej život?“
„Tak hrozně zbytečnej. A ještě chce parazitovat na jinejch. Dobře jsme udělali…“
Úplně jistí jsme si ale nebyli. Něco jako by v tom celém nesedělo.
Druhý den jsme za Mářou vyrazili. Mámě jsme to samozřejmě neřekli. Chtěla to vyřídit sama, ale až po neděli. Měla pořád ten unavený výraz. Ani se na nás moc nezlobila. Mluvila o úctě ke stáří, o těžkém životě, který Mářa měla, a o tom, že někteří lidé jsou trochu divní, ale nedá se s tím nic dělat.
„Musíte se chovat jako velcí, vždyť budete za chvíli dospělí,“ usmála se a přejela nám prstem pod nosem. Brácha měl už zřetelný porost a i mně tam začínalo cosi rašit.
Na záchodky se nám nechtělo, tak jsme se vydali k Máře domů. Dlouho jsme zvonili, ale nikdo neotvíral. Nakonec z vedlejších dveří vykoukla sousedka.
„Chudák Maruška,“ zabědovala. „Vy ještě nic nevíte? Auto ji porazilo! Syčák jeden, nabral ji a odhodil dvacet metrů!“
Rozmáchla paže, jako by Mářu chtěla v jejím letu ještě zachránit.
„Byla hned mrtvá.“
Zdálo se, jako by někdo vyřešil celou věc za nás. Nebo spíš nám nedopřál čas, abychom ji vyřešili sami. Celý svět najednou vylétl z kolejí, po nichž se dosud tak zvolna sunul. Onanovat a tajně koukat holkám pod tričko najednou nebylo jediným dobrodružstvím.
„Mami, mami, Mářa je mrtvá!“ vběhli jsme do kuchyně.
„Porazilo ji auto,“ snažil jsem se o věcný tón. „Řekla nám to paní Bartoníčková, ta stará ba… sousedka,“ opravil jsem se.
Máma byla bledá a musela si sednout. Chvíli se zdálo, že by mohla upadnout, ale pak to přešlo. Seděla u kuchyňského stolu, vyptávala se na podrobnosti a tvářila se ustaraně. Víc než jindy.
„Chci vám taky něco říct,“ tiše dodala.
„Ten hajzl tě nechal,“ řekl Luboš hlasem, do něhož se pokusil vpašovat dospělost. Máma se trochu zasmála, jako by takové věci byly v životě spíš pro legraci. Nebo možná ten smích patřil bráchovu hlasu. Její oči však zůstávaly vážné. Ve vzduchu se objevilo cosi tísnivého a v okamžiku to prolezlo celý byt. Oba jsme mlčeli a čekali, co máma řekne.
„Jste už velcí. Já teď budu muset na pár dnů do nemocnice na nějaká vyšetření… Možná na drobnou operaci, ale to se ještě uvidí. Takové ty ženské věci, rozhodně nic pro vás,“ chabě se usmála. „A vy to tu budete muset nějak zvládnout. Teď i bez Máři,“ povzdechla si.
Byla to další rána jako palicí. Ta nejtěžší ze všech. Nechápali jsme, jak se to všechno mohlo přihodit. Najednou jsme byli úplně bezradní. Na mámina chlapa jsme dočista zapomněli.
„Mářa — prateta Maruška — špatně viděla,“ pokračovala máma skoro normálním hlasem. „Často se jí motala hlava. Už jednou ji málem porazilo auto. Nesmíte si nic vyčítat. Já jsem s tetou mluvila a už se nezlobila. Byla uražená, to ano, ale ona bývala vždy prchlivá. Vypěnit — a pak se zase zklidnit. Vás měla ráda. Byli jste jako její vnuci. Moje máma vždycky říkala, jak moc Maruška chtěla děti. Nevyšlo to a strejda od ní nakonec odešel. To se pak nedivte, že se z ní stala trochu divná ženská.“
Bylo nám smutno. Moc jsme se báli o mámu. Připadala nám teď bez Máři zranitelnější.
„Když jste dokázali takovou věc, určitě se budete taky umět pár dnů postarat sami o sebe. Jednou se budete starat o sebe pořád. Cítíte v sobě tu sílu, víte už, jak snadno se vymkne kontrole, když ji použijete neuváženě?“
Svět ležel před námi zamotaný jako role hajzlpapíru. Brácha do mě šťouchl. Zavřeli jsme se v našem pokojíku a pustili se do sebe. Poprvé jsme se porvali úplně rovnocenně, bez ohledů a beze strachu. Ani jeden z nás si nebral servítky.
Když bylo po všem, cítili jsme úlevu. Luboš zastrčil pod postel smotané role šedivého papíru a pak jsme přemýšleli, jak se zařídíme na těch pár dnů, kdy bude máma v nemocnici. Předchozí úzkost ustupovala a pár dnů samoty lákalo jako nekonečné dálky, jako ostrovy čekající na objevení, jako kontinenty připravené k dobytí.
/Zveřejněno 4.3.2003/
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz