Zvlčení (romaneto o vlcích, lidech a úkazech) /
Ukázka z knihy
6Vlci
Za tři dny uběhla vlčí rodina víc než sto padesát kilometrů. Štvanice už neměla viditelného pronásledovatele, živila ji setrvačná síla svalů a šlach, obnovovaná v odpočincích plných neklidu. Odpočinek potřebovali především desetiměsíční Beltýna a Ušál. Dospělí vlci jejich běžecké úsilí povzbuzovali, zároveň se však tempu nejmladších museli přizpůsobit; nutil je zákon soudržnosti, kterým nedávno otřásla ztráta Ódina, a do smířlivé paměti se zvolna vstřebával i konec Žabáka. Nepřítomnost obou narušila vratkou rovnováhu, ochudila ji o úsměvnost Žabákových kousků a sílu Ódinova zpěvu. Občas se ohlíželi.
Čtvrtého dne po východu slunce, právě když se rodina shlukla k odpočinku, zahlédla Vlčice párek krkavců snášejících se do prolákliny v protilehlém svahu. Stačil jediný tichý štěk provázený upřeným pohledem, aby ostatní pochopili, že nablízku je potrava. Znali ty ptáky s mohutnými zobany, dokonce k nim cítili zvláštní náklonnost, protože byli zábavní, často se slétávali ke zbytkům jejich kořisti a nasycení lovci pak v příjemném rozpoložení sledovali, s jakým půvabem dovedou přistát, jak razantně klovou, jak se natřásají a hašteří, jak si probírají peří. Někdy se mezi ně pokusila vloudit i straka, sojka nebo šedivka, potom bylo představení ještě živější.
Ale tentokrát měli vlci hlad. Když dorazili k mršině uhynulé laně, museli krkavci ustoupit. Příliš neprotestovali, došlo jim, že k hostině zasedli v opačném pořadí, jen samice si neodpustila nespokojené kráknutí. Jenže to už žádný z hostů nevnímal, všechny zvuky překryla směsice vrčení a štěků, jimiž si každý vymezoval své místo. Vlčice se vrhla na slabiny, které předtím načali krkavci. Prohryzala se až k játrům, zatímco Vlk škubal maso ze ztuhlého stehna, Čingis se pustil do krku, Purim trhala plec a Ušál s Beltýnou zápolili s druhým stehnem. Za půl hodiny zbylo ve zdupaném sněhu kromě potrhané kůže, hlavy a běhů se spárky jen torzo, jemuž vévodily obrysy žeber.
Pocit nasycenosti učinil okolní lesy přívětivějšími, vlci nakrátko zapomněli, že jsou bez domova. Vlčice si lehla na záda a radostí se několikrát převrátila z boku na bok. Vlk se k ní sklonil, ledabyle se dotkl její mordy. Olízl ji. Dělala mrtvého brouka, jen jiskřením ve štěrbinách očí říkala: Zkus si něco začít! Nápadník se zašklebil. Zvednutím pysků současně odhalil tesáky. Zavrčel, uchopil ji za licousy, škubla sebou. A taky, stále ještě na zádech, zavrčela, i když její projev měl blíž k holubímu vrkú než k temné hrozbě. Ale Vlk věděl, že pod zdánlivou bezmocností se ukrývají napjaté svaly, a pevně svou oběť držel. Použila osvědčený úskok: Jsem chudinka, zakničela. Pustil ji. Znal pokračování, i synové a dcery je znali. Čekali na tu chvíli, neboť jsou události, které nikdy nezevšední, a jestli má vlčí soužití nějakou jistotu, je to vášeň.
Vlčice stála rázem na nohou. Byla krásná. I Vlk se postavil do nejpůsobivější pózy se vztyčeným krkem a naježenou hřívou. Ona pohodila hlavou a tence štěkla, on naznačil vysoko zvednutým chvostem pár pohybů ze strany na stranu, oba si hleděli do obličeje a zároveň i kamsi daleko. Hra na schovávanou, ta nejniternější. Mladí je sledovali. Jak se tenčila jejich trpělivost, tak se víc a víc chvěli.
Potom se na nepatrný zlomek času oči Vlka a Vlčice setkaly. Nikdo (ani oni sami) neví, jaké vzpomínky, nálady, tajnosti a úmysly si v tom jantarovém záblesku vyměnili. Následovala prudká honička, která měla tíhu sděleného zlehčit. Mladí se k nim samozřejmě přidali. Uháněli mezi stromy, rafali po sobě, strhávali se k zemi, vyskakovali, padali, převalovali se jeden přes druhého a znovu pelášili, až se zase ocitli u ohlodaných zbytků laně, kde mezi sebe málem vtáhli rozčilené krkavce, kterým se jen tak tak podařilo vzlétnout na jasanovou haluz, odkud mohli sledovat finále vlčí činohry, z níž se nečekaně stala opera, protože nejdřív se z chumlu oddělila Vlčice. Přeskočila hašteřivý propletenec, znehybněla a upřeně pozorovala Vlka: Nech toho hraní a pojď. Vlk se vypořádal s Čingisem, obrátil jeho pozornost na Purim, postrčil Beltýnu k Ušálovi a obloukem přistál před vyzývavou družkou. Položil jí pracku na plec, ona jemu též, jejich obličeje se dotýkaly. Olízli se. Jen náznakem připomínajícím nazdařbůh prohozené slůvko. A přišlo báječné vzepjetí, na jehož konci stáli proti sobě na zadních bězích a objímali se. Začali tančit. Sotva se několikrát otočili, sotva se drobnými kroky přenesli blíž ke krkavčí lóži a zase zpátky, napřímili šíje. Zaklonili hlavy a z pootevřených mord jim k obloze, jež potřebovala opěrný sloup, vzešla úvodní sloka duetu.
Dcery a synové zažili naposledy podobnou scénu daleko na východě, ve ztraceném domově. Tenkrát doznívala říje vysoké zvěře, stáda sytila vzduch neodolatelnými pachy, stahovala se z travnatých hřebenů do údolí a nabízela vlkům den co den hodování. Jenže nyní…? Kde je ta spoušť, již stačí stisknout a zaplaví nás radost? Co je to za prst, připravený kdykoli vystřelit? Je uvnitř, nebo mimo nás?
Purim, Čingis, Ušál a Beltýna stáli kolem rodičů a nevzhlíželi jen k jejich zpívajícím obličejům. Dívali se mnohem výš, sledovali neviditelný pilíř vytí. Stoupal k mrakům plným prašanu. Jakmile se jich dotkl, došel sólistům dech, a aby se započatá stavba nezřítila, musel nastoupit sbor. Zahájil Čingis snažící se převzít roli famózního Ódina. S půlvteřinovým zpožděním se přidala Purim, jejíž alt se vinul vzhůru po bratrově barytonu jak divoké víno, a do díla nakonec svými fistulemi vtrhli Ušál s Beltýnou. Výsledný kánon, na který po chvíli opět navázali sólisté milostným dvojzpěvem, mohl znít nezkušeným uším barbarsky, ale krkavci mu naslouchali s přivřenýma očima a pootevřenými zobany. Nebyli sami. I jelení tlupa vzdálená od vlčí scény několik kilometrů se stala publikem přivandrovalých pěvců. Ohromeně stojí a do slechů jí proniká cosi, co nikdy neslyšela, neboť v okolním kraji se vlci po mnoho generací nevyskytovali. Ani statný šestnácterák nedokázal — pod tlakem nevidomých předtuch — tlumočit smysl sdělení vytvářejícího pod nebesy složitou klenbu, přestože samotné libreto bylo na slova skoupé:
útěk
hlad dálka slunce lidé tma
úkryt
kořist voda teď radost smír
úzkost
já pozor zloba vítr pach
vůle
trhat řeka mráz jasan mít
Bůh
krev světlo oči zákon mraky pojď
úlitba
Poslední tenký tón, ticho, konec. Klenba se zřítila, začalo hustě sněžit. V čele s Vlčicí se pěvci vydali k potoku, aby se napili. V nedalekém smrkovém houští zalehli k odpočinku.
Pátého dne krátce před půlnocí, poté co uběhli dalších dvacet kilometrů a dosáhli vrcholu hraničního hřebene, za nímž tušili možný konec cesty, zaslechli hlasy přicházející zepředu. Dělilo je od nich sotva dvě stě metrů vysokého porostu, který o kus dál prudce klesal k lesní cestě. Zároveň slyšeli úprk. Ve zmrzlém sněhu chrupal. Nasáli do čenichů směs lidských pachů, ale ta neobsa-hovala žádnou panovačnost; nesla vyčerpanost, strach a taky odhodlání. Dráždivé aroma. Nemít lidský rozměr, vybídlo by vlky k útoku.
Nejdřív bezradně stáli, potom si Vlčice, Vlk a s nimi i mladí lehli na břicho a stali se sfingami. Hned nato se ozvalo několik výstřelů a k nebi syčivě vzlétly rakety, které se na vrcholu dráhy proměnily v malá noční slunce, jejichž bílé světlo svléklo překvapený les nadlouho do naha. Kdesi vpravo jim odpověděla červená světlice, ta ale rychle zhasla a nahradila ji zelená na opačné straně. Odtamtud se k vlkům donesl závan koňského potu a dusot okovaných kopyt, vzápětí přibyl řev terénního vozu čekajícího předtím někde v záloze a začaly se přibližovat další lidské pachy — tentokrát útočné, chtivé kořisti.
Vlci nikdy nezažili štvanici lidské tlupy lidskou tlupou. I když byli připraveni kdykoli utíkat, cosi jim říkalo, že právě teď jsou v bezpečí. Podlehli výsadě pozorovatelů a nepřestali být sfingami ani ve chvíli, kdy se od skupiny pronásledovaných oddělili dva muži s ženou. Minuli je o deset patnáct metrů, zřetelně slyšeli sípavý dech. Rychle umlkl. S ním za necelou půlhodinu odplynuly i všechny ostatní zvuky. Také pachy rozptýlil vánek po okolí, možná ulpěly v kůře stromů. Vrátilo se ticho, les byl zase jen lesem.
Vlčí rodina pokračovala v cestě. Směr i tempo přizpůsobila Vlčice předcházející události, běželi obezřetně podél hřebene, aby se vyhnuli údolí, kudy vedla silnice a kam, jak tušili, odtáhli lidé. Daleko neuběhli. Po dvacetiminutovém klusu narazili na čerstvé stopy jelení zvěře. Takovou výzvu nemohli nechat bez povšimnutí.
U krmelce umístěného uprostřed podlouhlé mýtiny byli kromě dvanácteráka a dvou stejně statných osmeráků i dva šesteráci, kteří opustili tlupu laní na podzim. Protože měli postavení nováčků, stáli pár kroků od jeslí napěchovaných senem a vyčkávali, až na ně přijde řada. Jednomu z nich, spíš vidlákovi než šesterákovi, došla trpělivost a pokusil se urvat sousto sena předčasně. Dvanácterák ho dupavým poklusem odehnal kus stranou, ale zpět ke krmelci už se nevrátil. Z lesa vyrazili vlci a hnali se přímo na něho. On ani jeho společníci sice nikdy podobný útok nezažili, jen před lidmi se měli na pozoru, přesto se dal pan mazák ihned na útěk a s ním v následující vteřině i jeho poddaní. Nasadili nejvyšší tempo živené prvotním úlekem. Nehnali se spořádaně, oba osmeráci odbočili kolmo vzhůru, odkud přišli, dvanácterák zamířil do protějšího svahu a šesteráci se hnali podél potoka dolů, což pronásledovatelům vyhovovalo nejvíc. Jelínka se slabším parožím, kterého před chvílí pán tlupy odehnal od sena, nakonec ulovili. Stalo se tak v místě, kde se potoční ráztoka náhle rozšířila v prostranství s několika hromadami klád. Odtud vycházela lesní cesta navazující o kus dál na silnici.
Sotva se jakžtakž nasytili, zaslechli cosi, co znělo zblízka, ale pocházelo zdaleka. Nejvíc, snad že začínaly jevit známky hárání, poznamenal neslýchaný zvuk Vlčici a Purim. Matka vstala od žrádla okamžitě. Rychle polkla velké sousto plic, odběhla stranou a s nastraženými slechy znehybněla. Dcera se postavila vedle ní. Bez dlouhého větření, o to však obezřetněji vyrazily bok po boku směrem k vyzývavému stvoření. Vlk je zpočátku jen pozoroval, načež přikázal Čingisovi, aby zůstal s Beltýnou a Ušálem u chladnoucí kořisti, a s odstupem se vydal za nimi.
Pod otevřeným přístřeškem navazujícím na uzamčený srub, který sloužil lesním dělníkům jako dílna a skladiště, leželo na hrubě otesaném stole, z něhož někdo shrnul navátý sníh, nedávno narozené dítě. Bylo zabalené ve vlněné přikrývce, odkud mu vyčnívala hlava chráněná kožešinovým čepcem. Naříkalo.
Trvalo několik minut, než se Vlčice odhodlala vstoupit pod přístřešek, než vztyčila naježený krk a zahleděla se na křičícího nalezence. Kromě obrazu obličeje s rozevřenými ústy do ní pronikal i ten vřískot, který nebyl pouhým nářkem, a pach, který nebyl pouhou člověčinou; čpěl prvotní močí a mléčnými výkaly, lísal se k ní hebkostí všech mláďat. Pod tíhou vjemů se mordou zbarvenou jelení krví dotkla vlněné přikrývky. Potom olízla dítěti tvář. Křik ustal. Dítě otevřelo oči. Trochu ucukla, ale hned zase pokračovala v olizování. Purim její počínání sledovala zvenčí. Občas se ohlédla k otci, který seděl u napůl zaváté hromady pneumatik na stráži.
Vlčici se přístřešek nezamlouval. Uchopila balík s dítětem do zubů a opatrně se s ním vracela zpátky ke strženému jelenovi. Purim s Vlkem běželi pár metrů za ní. Stranou od zbytků kořisti položila dítě na zem a nemilosrdně vyjela po Čingisovi, který o ně projevil zájem. Tím vymezila jasnou hranici též pro Ušála a Beltýnu vyčkávající se staženými ocasy v bezpečné vzdálenosti. I Purim se ohnala po Čingisovi, málem z toho byla rvačka, ale otec zasáhl.
Matka dítě zase párkrát olízla a po stopách nedávné štvanice pokračovala v cestě. Hned se k ní připojila Purim, za chvíli zbytek rodiny. Průvod uzavíral jako obvykle Vlk nesoucí v tlamě kus jeleního stehna. Zastavili se až u jeslí, pod něž, na hromádku vydroleného sena, Vlčice nalezence uložila. Zdálo se jí, že spí. Ještě ho olízla a posadila se. Vlk před ni položil maso. Také si sedl. Seděli proti sobě a cítili příchylnost. Zároveň byli ve střehu. Cosi je pudilo k útěku, který jediný dokáže zahladit vlčí starosti. I v mladých narůstala netrpělivost. Beltýna tiše kničela, Ušál si přilehl k Purim, snažil se jí něco sdělit, a ona na něj výstražně zavrčela. Oči měla upřené na matku.
Vlčice vstala a rozběhla se. Byl to pokyn, na který všichni čekali. Běželi za ní vzhůru k hřebeni, kde pokračovali v přerušené cestě, jen Vlk chvíli váhal nad jelení kýtou. Nakonec ji nechal u krmelce.
