Růžovejch květů sladká vůně (Virtuos na prdel) /
Ukázka z knihy
***
Déšť — příběh dešťové kapky.
*
Mně stačí zaslechnout jen „Byl jednou jeden“, abych se posral.
*
Soucit s větví, která klepe na okno.
*
Moucha bzučící na okenním skle znamená samotu.
*
Když se rozvoní déšť, znamená to naději. Čím silnější vůně deště, tím větší očekávání. Jako by začínal nový život.
*
Stále se vracející vzpomínka na jeden obyčejný den, kdy obyčejně pršelo, jen pršelo a jinak nic… Jak silně, jak prudce ta vzpomínka voní!
*
Vyprav se na cestu. Už houká tvůj čajník.
***
Národ Plimunam žije v jiném světě, ale přibližně na stejných místech jako my. Plimunam a ostatní lidé se spolu setkávají jen málokdy. A nikdy docela.
Večerní ticho, vracíte se po lesní cestě, jste ještě hluboko v lese a najednou docela nablízku slyšíte zařinčet řetěz, zaplakat dítě, zafrkat koně. To právě procházíte vesnicí. Také se může stát, že až otevřete dveře svého domu, vstoupíte do nějaké cizí místnosti — v kamnech oheň, na stole ovoce, chléb a nůž, můžete ochutnat, posedět. Můžete zůstat na noc, budete v domě sám, nikdo se neobjeví. Chvílemi něco zašramotí. Myšky Plimunam. Hezké sny. A když ráno vstanete a odcházíte, raději odtud nic neodnášejte. Jen byste někoho zarmoutil. A pak — jakým důkazem by byly nůžky, hrnek, obyčejná lžíce? — Co komu dokazovat? — Vyjdete na ulici, obrátíte se… jen se obrátíte, stisknete kliku dveří, které jste za sebou právě zabouchl, zas je otevřete a jste doma. Hezké sny.
***
V denní vinárně U Juliše. Venku (za zamrzlým oknem, za mléčným sklem?) svítí slunce. Jan Zábrana mhouří uslzené, zarudlé oči. Má bílou, modře proužkovanou košili rozhalenou u krku, je to asi v červenci nebo v srpnu… Na mramorové desce stolku leží můj rukopis. Samozřejmě básně, co jiného. Jan Zábrana se jimi unaveně probírá, obrací vždy několik listů najednou.
Přečte si dva tři řádky z nějaké parafráze a zadívá se na mě: „Tak ty máš rád Číňany.“
„Starý Číňany,“ říkám.
Chvíli mlčí, pak do rukopisu odklepne popel z cigarety a pokračuje: „Starý Číňany. No jo. A Řekové nic. Římani — taky nic. Aischylos — nic. Horác, Lukrecius — prd. Zkrátka nic. Číňani. Ťí-ňja-ni.“
Dopije víno, zaklapne desky a zvedne se k odchodu.
***
Se zatajeným dechem se snažím projít dlouhou chodbou mezi ubikacemi. Opatrně našlapuji. Stěny z prken, prkenná podlaha, na stropě prkna, vlevo i vpravo zavřené očíslované dveře. Přicházím ke stojanu se samopaly. Na židli sedí dozorčí roty a spí. Přidávám do kroku. Zdá se, že mi přálo štěstí, tady už bude východ. Ještě kousek a dostanu se ven. Ach ne! Dozorčí se probudil a píská. Dveře se otvírají, na chodbu vybíhají křičící děti. Konec hodiny.
***
Prastrýc Karel (bratr babičky Karoliny): Jednou v zimě, v šestnáctým, konec ledna, začátek února, dřepěl jsem až do noci nahoře na beobachtunkštele a vracel jsem se celej zkřivenej, a jak nebylo nic vidět, spad jsem do ňáký díry a hned jsem usnul. A ráno se probudím a koukám, že ležím na mrtvým Rusovi. Chci se zvednout, a nemůžu, ten Rus je ke mně přimrzlej. Hergot, musel jsem se vyvlíct z kabátu. Pušku jsem z Rusa ulomil, ale kabát utrhnout nešel. Krásně teplej kabát z kořisti. S liščí podšívkou a sobolím límcem.
A ještě k tomu jsem tam v kapse nechal rozečtený psaní od bráchy. Vzpomněl jsem si na to až odpoledne v pozici, a sofort jsem se hnal zpátky. Díru jsem našel snadno, byl nad ní kus plotu s nějakou cedulí, tak podle toho jsem to místo poznal, ale Rus už tam nebyl. Svítilo slunce, tak možná rozmrz a utek.
Od tý doby jsem se už nikdy na pořádnej kabát nezmoh. No podívej, v čem chodím.
***
Ráno jsem vstal, uvařil si čaj, a než ten čaj vychladnul, zašel jsem naproti do trafiky pro cigarety. Pak jsem čaj vypil, napustil vanu, zapálil cigaretu, lehnul si do horký vody a kouřil.
Kecáš.
Kecám. A když jsem se probudil, voda byla studená, klepal jsem se zimou, tak jsem si zase udělal čaj.
Kecáš.
Kecám. A pak jsem si lehnul na kanape a spal až do večera.
Kecáš.
Kecám. To už byl čas jít do hospody, tak jsem se sebral, no a jsem tady.
Kecáš.
Kecám.
***
Zámecký vrch. V domě, ve kterém jsem kdysi bydlel, je všechno pozotvíráno. Dokořán jsou dveře, za nimiž se rozkřikoval poštovní úředník, a dveře, za nimiž plakávalo dítě, a dveře, na něž jsem zaklepal jednou, když manžel měl noční...
Čáranice na zdech, na schodech nasráno, stříkačky, prcgumy, kus kočárku, děravej uhlák, drátěnka, pelest od postele, obrázkový časopisy, plechovka od krevní tučnice, rozmlácený flašky... To je všecko? Z tohodle mně má bejt smutno? Chci aspoň roztrhaný dopisy, chci papírovou růži.
***
Setmělo se, padá sníh, jdu po nábřeží. Zahazuji láhev. Dopadla dolů na náplavku a nerozbila se. Přede mnou železniční most. Chtěl bych si lehnout.
Snad ani nejsem unaven, ale potřebuji si lehnout. Musím se někde natáhnout, a hned.
Tady. Tady začínají železné schody, schovám se pod ně!
Klečím, hmatám ve tmě.
„Hergot, co je?“ ozve se.
A nějaká ženská: „Co tu chceš? Vypadni, kreténe!“
Lezu ven. Na chodníku svítí sníh.
Sníh, který padá, je černý.
Tisknu se ke zdi. Hřmotí vlak. Byla ta láhev úplně prázdná? Jistě v ní zbylo aspoň pár kapek. Raději bych usínal tam nahoře ve vagóně a odjížděl. Přitáhnu peřinu k bradě. Usínám. Maminka ještě svítí v kuchyni.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz