Upadlí vlastenci aneb Český wake /
Ukázka z knihy
* * * Když přišel Jarda do Austrálie, tak to byla prý morálně země zaslíbená a vyprávěl mi, jak se poprvé v hospodě popral. Ten kluk, co Jardu urazil, se na něj výsměšně díval, skoro až urážlivě jako na sraba, a Jarda věděl, že mu musí jednu ubalit, aby si získal respekt. Jenže se bál, že se pak na něj jako na Novoaustralana vrhne celá hospoda, a tak mu dal jen českou facku. Kluk se do Jardy pustil s vervou Australanům vlastní a Jarda se jen bránil. Když ale viděl, že se kolem nich udělal kruh a nikdo tomu klukovi nepomáhá, že je to zkrátka jen rvačka jednoho proti jednomu, dodal si odvahy a začal útočit. Nakonec toho kluka tak dobil, že ten zvedl ruku na znamení, že má dost. K Jardovu nesmírnému údivu mu ten kluk potřásl rukou a pak ho pozval na pivo.
— Jo, Pepíčku, říkal Jarda zádumčivě, — to byla země! Všechno muselo bejt fér, a kdo nebyl fér, s tím nemluvila ani jeho babička! Dneska už to ale tak není, jen na venkově, v buši, ale ve městech se to všechno zkazilo. Tam, když v pabu uklouzneš, tak tě všichni ukopou… To má ta dnešní mládež z americký televize, víš? A jestli se tady na ten jejich hroznej krep budete dívat taky, tak vás to zkazí zrovna tak…
— Kde ta zatracená holka je? chtěla vědět švagrová Lída a utřela si ruce do zástěry.
— Pošleš ji pro kmín a ono jí to zabere celou věčnost! Vždyť to je za rohem!
— Třeba ho neměli a musela přes celý město do lahůdkářství k Liškům, prohlásila Božena.
— Hmm, zamručela Lída, — já to nemůžu dát do trouby, dokud nemám kmín. Kmín se musí na pečeni přilepit, jinak to nebude mít tu chuť. Pepíčku, nechceš na záchod?
Mečel jsem že ne a rychle jsem otočil vozík a odjížděl z kuchyně. To tak! Já se trochu stydím i před Bětuškou, i když jsem na ni zvyklý, protože mamince pomáhala, a teď by mě chtěly svlékat švagrové!
— Máme trochu volna, mohly bysme tě vzít…, volala za mnou Lída.
Vyjel jsem otevřenými dveřmi na dvoreček a pak za barák, abych viděl před dům, a na betonu jsem zastavil. Auto mladého JUDr. Ludvíka Zemana stálo zaparkované před domem, ale nikdo v něm nebyl. Tak Lída už má kmín, napadlo mě. Vtom se auto jako by pohnulo. Trochu se zakymácelo a nad sedadly se na okamžik vynořila Bětuščina hlava, pohlédla k domu a zase zmizela. JUDr. Zeman musel s Bětuškou na těch sedadlech ležet! Doslova jsem zpanikařil. Kdyby teď Lída vyšla ven, aby se podívala, kde ta zatracená holka je, tak je musela od dveří vidět. Rychle jsem otočil vozík a uháněl zpět. Už v chodbě jsem začal mečet.
— Co je? zeptala se Lída a vyšla z kuchyně, — už přijeli?
— Nééé, mečel jsem zoufale.
— Že ty chceš na ten záchod? hádala Lída.
Úplně jsem se rozhýkal. Hýkal jsem své ano tak šťastně, až jsem úplně zapomněl, že se mi vůbec nechce.
Lída byla praktická, však s Tondou měli dvě dcery, které byly sice mladší než já, ale už také plnoleté. Když někdo vychovává děti, má v sobě jakousi imunitu k ošklivostem tohoto světa, protože tím s těma dětma už prošel. Švagrová Božena však žádné děti neměla a také byla mnohem mladší než Lída. Olda si ji namluvil vlastně po studiích v Moskvě, kdy už v Rusku dělal praxi, než dostal umístění v našem cukrovaru, a z Ruska si ji také přivezl. Přivezl ji jako mladičkou nevěstu do Čech, plnou nadšení, že bude žít na „Západě“, ale také plnou ideálů, že Češi jsou bolševici a kovaní soudruzi, kteří tu zatočili s kontrarevolucí. Z toho zde brzy vystřízlivěla, prakticky hned, jak se naučila česky, ač pochybuji, že pochopila nevyhubitelnost kontrarevoluce. Ta přece musí přijít všude, kde proběhne revoluce? To je zákonité. Tak jako když se lumpové trestají sametem, musí skončit v sametu, a ne kam patří. Co ale mladá ruská nevěsta pochopila ihned, bylo, že jako Zinověda tu moc oblíbená nebude, a protože si vzala Oldu, stala se z ní přes noc Božena.
Ne že by se mě Božena štítila, ale nebylo jí to asi příjemné, když mě s Lídou na záchodě svlékaly. Já jsem si toho moc nevšímal, protože jsem musel myslet na naši Bětušku a co jí teď asi pan doktor práv na těch sedadlech dělá, takže jsem si ani nevšiml, že mě to pomalé a opatrné osahávání a svlékání v kombinaci s mými myšlenkami celého vzrušilo.
— Ježišikriste, Božka, vyjekla Lída, — podívej se na něj, na hajzla!
Božena se podívala a řekla: — Dobrej… ale takhle se chlap nikdy nevyščí, a do přirození mi cvrnkla, až mi vyhrkly slzy. Tak mě to zabolelo, že bych se nedokázal vyščít, i kdyby se mi chtělo.
* * *
Krematorium už bylo při našem příjezdu dost plné a spousta lidí stála venku a kouřila. Moji bratři byli dole u schodů před hlavním vchodem, a když mě Jarda opatrně přenesl z taxíku na vozík, každý z nich se chopil jednoho kolečka a zvedli mě do výše. Já moc nevážím a skládací vozík také ne, takže moji silní bratři mě zvedli lehce, jako pírko si ten vozík hodili na ramena a nesli mě nejen do schodů, ale i hlavní uličkou mezi sedadly pro pozůstalé. Lidé se rozestupovali a pozorovali nás, jako se pozoruje papež, když ho nosí na slavnostech kardinálové, jenže já jsem ze své výše nikomu nežehnal, protože nejsem papež. Jsem jen ukřižovaný zaživa a jako takový na sebe beru hříchy všech a především svých bratrů. Já jim však už dávno odpustil, jen pro to jejich potěšení bych z toho vozíku rád jednou vstal, aby viděli, že se zase tak moc nestalo, a už se netrápili. A tak jsem si představoval, že se v životě všechno jen opakuje, však už mě jednou mí bratři takhle nesli, ale nebylo to ve vozíku, nýbrž v košíku, a já jim tehdy asi žehnal, jak jsem šermoval svýma ručičkama. Jenže tehdy mě bratři nenesli na pohřeb, ale k ukřižování… Teď jsem naopak seděl na trůnu jako to Jezulátko na klíně Panny Marie. Její klín je pravým trůnem Boha, protože mystérium stvoření směřuje přes ženy, ale ten symbol křesťané převzali z Egypta, kde maličký Hóros seděl na klíně své matky, královny a bohyně Isis. Její manžel Osiris byl zároveň její dvojče bratr, ale Hórovo početí bylo zrovna tak mysteriózní jako Ježíšovo. Byl počat ve člunu na Nilu, když Isis vezla mrtvé tělo svého manžela zpět do Egypta a lehla si na něj. Ano, ze smrti klíčí nový život. Ach, kdyby mě tenkrát mí bratři poslali v košíku po vodách Botiče jako Plaváčka! Ale vždyť mě maminka jako Plaváčka vylovila! I když jen ze syrovátky a ukřižovaného! A já se jí teď odměňoval tím, že jako nejmladší syn jsem plaval ve vzduchu na trůně všech ukřižovaných kriplů, a podporován rameny jejích božských synů jsem tu zprávu symbolicky předával dál, jak se to předává ze století do století… jenom s tím rozdílem, že náš národ si v posledních padesáti letech nechal vygumovat všechny symboly, všechnu moudrost předků, a nic si nepamatuje. Poslední dvě generace neměly co předávat, protože všechno zapomněly. Dochovaly se jenom útržky zpráv, ale sama tradice vzala za své a s ní i úcta a respekt nových generací. Ach, maminko, odpusť jim, neb oni nevědí, co si měli pamatovat, proč stojí za to, umírat jako Čech i Evropan a člověk vůbec, a moje plavba vzduchem jim nic nepřipomíná a připomínat nebude, i kdyby tví synové náhle přestali vozík podporovat a já plachtil vzduchem dál. Ty odcházíš jako bohyně! Která žena měla při svém odchodu tolik symboliky?
* * *
Zmáčknul jsem knoflík a odjel k další skupině. Tahle skupina byla trochu starší a postávali v ní i oba Láďovi synové, Dalibor a Miloš. Miloše před časem vyslala univerzita na studijní cestu do Moldávie a já jsem brzo z jeho řeči vyrozuměl, že mluví o svých poznatcích právě odtamtud.
— Lidé tam jsou fakt docela zlí, závistiví a nenávidí cizince. To mě dost překvapilo.
— No jistě, potvrzoval kudrnatý tlouštík, — já to vždycky říkal. Čím víc na východ, tím větší pakáž!
— Ještě donedávna jsme k Východu patřili i my, ušklíbl se Miloš.
— To je ale jiný, pozor! My vždycky patřili kulturně k Západu! Tady se nemusíš bát jít po ulici jako v tý... jaks to říkal... Tramtárii...
— Tak se běž v noci projít před Hlavní nádraží, navrhl Dalibor.
— To je něco jinýho, zaprotestoval tlouštík, — tam to je samej Cikán, Rumun, Tramtar..., prostě Dálnej východ, co jsem vám říkal?
— Jenže v Moldávii jsou lidi závistiví a nenávidí cizince i ve dne, upřesnil Miloš. — Jak má nějakej auťák cizí poznávací značku, tak mu ho poškrabou klíčema.
— To tady taky a nemusí to ani mít tu cizí značku, stačí, když je novej, zasmál se Dalibor.
— No jo, vykřikl kudrnáč, — tak ze sebe nemá dělat hogo fogo a vytahovat se s novým auťákem. To se pak nediv, že se lidi neudržej, ale jinak jsme oukej oproti těm... jaks to říkal... z tý Tramtárie...
— Taky jsem tam nesměl mluvit rusky.
— A jak ses teda domluvil?
— No rusky, ale nesměl jsem azbukovat na veřejnosti, chápeš? Voni Rusáky nenáviděj, a jak tam někdo spustí ruštinu, tak by ho ubili.
— Já nevím, řekl Dalibor vážně, — vono se na Rusy a vůbec na všechno nadává, ale lidi zapomínaj, že nebylo tak strašně. Trochu se musela držet huba, to je pravda, ale jinak sis mohl dělat, co jsi chtěl, a práci měl zajištěnou každej.
— Nemohlo se jezdit ven, namítl Miloš.
— Do Moldávie se mohlo i za komunistů, zasmál se Dalibor.
— Příští měsíc jedu na podobnou stáž do Holandska.
— No dobře, uznal Dalibor neochotně, — do Holandska bys snad nemohl, ale na druhou stranu Holanďani zase nemohli k nám, takže se to vyrovnávalo... Ale podívej se dneska! Dneska sem jezdí kde kdo a všichni nás jenom vyžíraj. V Praze se pomalu nedomluvíš česky.
— Měl ses učit jazyky, ušklíbl se Miloš, — a že sem jezděj, je dobrý pro naši ekonomiku, aspoň přivezou valuty.
— To mě na nich sere nejvíc, zasyčel Dalibor, — všichni mají narvaný šrajtofle a můžou si dovolovat, zatímco my na nic nemáme. Jó, to se to utrácí, když tě pivo stojí pár centů a večeře je skoro za facáka. Já když jedu se starou do centra, tak se musím nejdřív stavit ve Vysočanech na oběd, protože v Praze si to dovolit už nemůžeme.
— Prosim tě, brácho, co to kecáš? řekl Miloš, — vždyť jsi byl letos na dovolený v Řecku a v Itálii!
— Byl, ale jak myslíš, že jsem si tam užíval? Vezli jsme s sebou kufry konzerv a kupovali jenom chleba, jinak bych si to nemohl dovolit, zuřil Dalibor, — zatímco kdejaká mastná huba vod olivovýho oleje si může přijet sem a má se tu jak prase v žitě! Tomu ty říkáš demokracie?!
— No jo, stojí to tu za hovno, přitakal kudrnatý tlouštík, — já byl na dovolený s Olinou na Moravě a tam už je tak draho jak v Rakousku. Já cizince taky nemám rád a Olina je vyloženě nenávidí... ale závidím vám, jak si jezdíte po cizině.
— Buďme rádi, že nejsme jako ty Moldavani, prohlásil Dalibor smířlivě, — dyk mohlo bejt i hůř...
