Původní rozhovor nakladatelství Petrov (14.12.2002)
Vaše biografie – alespoň ta na obálce knihy – to je poměrně obsáhlý soupis míst po celé republice (Jablonec, Náchod, Broumov, Ústí, Praha, Jihlava, Pardubice, Brno, Pustina u Litomyšle, Osikov v Jeseníkách). Které Vám nejvíce přirostlo k srdci? A nebo je to spíše „všude, kde jsem byl, byl jsem rád“?Já jsem si na každém tom místě – kromě Jablonce nad Nisou, kde jsme bydleli do mých tří let – našel několik výborných kamarádů a ta místa pro mě znamenala především lidi. Proto se mi dokázalo líbit i v Ústí nad Labem, což je asi objektivně vzato dost otřesné místo na mapě.
Když dnes většinou těch měst a míst projíždím, jsou to pro mne cizí domy a zdi, protože ti kamarádi už tam nejsou.
S některými z bývalých přátel se vyhledáváme a je pro mě obrovské štěstí, že jsou na světě, i když se vidíme třeba párkrát za rok.To když přijdou na kamarádství hubená léta… Máme rodiny a zaměstnání a povinnosti, znáte to. To jsem mluvil o samotných městech. Každé to město má ale nádherné okolí, do kterého jsem často vyrážel, a dodnes, když zavřu oči, dokážu si ty výlety, nebo alespoň některé z nich, vybavit.
Dnes, když se vracím domů z práce, musím od autobusové zastávky kilometr přes les, mám tam své buky a borovice a modříny a smrky a javory a i když se vracím někdy dost obtížený starostmi, tak domů dojdu s lehkým srdcem. Někdy úplně fyzicky cítím, jak to ze mne cestou všechno padá.
Přírodu považuji za jeden z velikých zázraků.
Takže zatímco města mi trošku splývají, můžu odpovědět, že k srdci mi nejvíce přirostly Labské pískovce a teplické a adršpašské skály. Z toho asi plyne, že se poslední moje knížka odehrává částečně v Adršpachu a druhá se bude odehrávat z velké části ve Hřensku.
Pro mě to jsou místa spojená se štěstím a když jsem potkal svou ženu, hned jsem ji tam zavezl.
Co pro Vás znamená práce dramaturga? Čím Vás oslovuje, čeho byste v ní chtěl dosáhnout?
Našel jsem si na té práci řadu hezkých věcí, z nichž asi nejhezčí je ta, že můžu pomáhat na svět divadelním hrám, které, dokud se nedostanou na jeviště, vlastně nežijí. Když pak vidím spokojené diváky, mám hezký pocit. Naštěstí mám ve svém současném zaměstnání v pardubickém divadle velkou tvůrčí svobodu.
A co bych v ní chtěl dosáhnout? Já nemám takové divadelní sny, jako třeba dostat se na „Vinohrady“ nebo do „Národního“, jsem spokojený v Pardubicích. Takže pokud bych dělal dobře svou práci tady, bylo by to něco, čeho chci dosáhnout.
Napsal jste v poslední době dvě divadelní hry. Píšete další?
Ne. Teď jsem dopsal filmový scénář, mám rozepsaný román, rozestavěný dům a tři děti. A chodím do práce.
Ale možná se jedna moje hra, kterou mám dlouho v šuplíku, dočká v příštím roce uvedení, svitla mi taková naděje.
Někdy v budoucnosti bych napsat divadelní hru chtěl. Považuji divadelní tvorbu za vůbec nejtěžší žánr. Divadelní hra má svá přísná pravidla, která se musí dodržet, zatímco třeba próza dává ve srovnání s divadlem neuvěřitelnou svobodu.
Jste i autorem písňových textů. Prozradíte nám něco bližšího?
Mám tři děti a všechny jsem vozil v kočárku a něco jim broukal. Takhle vznikla řada textů. Hodně jsem spolupracoval s Petrem Ulrychem, krásně se mi spolupracovalo. On pochopil, že jsem diletant a nevadilo mu to. Já mu zabroukal, jak si to představuji a on mi třeba řekl, že mi to nejde proto, že někde chybí jedna slabika. Ulrych je snad jediný člověk, před kterým jsem si dodal odvahu a zpíval. Děti v kočárku si to ještě nezapamatovávají, tam jsem se nebál.
Dále jste překladatelem. Je to pro Vás dostatečně tvůrčí činnost, není to jen pouhé převádění cizích myšlenek do jiného kódu?
Já jsem přeložil z angličtiny muzikál Pokrevní bratři, prý docela dobře. Bylo potřeba ho přeložit rychle a já se
k tomu nachomýtnul. Petr Novotný, udatný režisér muzikálu Jesus Christ Superstar a podobných, se mne nedávno zeptal, jestli bych pro něj nechtěl zase něco přeložit. Nakonec z toho sešlo, ale udělalo mi to radost.
Pak jsem přivezl z Ameriky hru, která se jmenuje Měsíční běs, žena ji přeložila a já trošku dopřeložil.
Trošku legrační na tom je, že já mluvit anglicky nahlas moc neumím. Nad textem je to ale jiné. Můžu se podívat do slovníku, ale hlavně jsem sám autor a velmi brzy pochopím, kterými cestičkami se autor ubírá a kam směřuje. V tom mám obrovský náskok před překladateli, kteří jsou výborní angličtináři, ale v divadle se nepohybují každý den jako já.
Když si udělám jasno, co která postava a situace znamená , rád si s tím pohraju a trošku to dotvářím, přidávám nebo ubírám, hlídám si tempo dialogů, vývoj postav, hodně do textu zasahuji, takže můj překlad je současně taková dramaturgická úprava.
Tím pádem mi to přijde velmi tvůrčí…
Příběh je vypůjčený, ale všechna ta slova, která česky na jevišti postavy řeknou, jsou moje.
Oscar Wilde někde uvádí, že s překladem je to stejné jako s krásnou ženou: když je hodně věrný, většinou nebývá moc hezký a naopak. Když je hezký, většinou je těžké, aby byl ještě věrný. Ze mne by tedy měl Wilde určitě radost.
Jinak je pro mne překládání spíše koníček. Dramaturgie je pro mne zaměstnání. A psaní, moje knížky, to je moje opravdová práce.
V Čechách se tím ale málokdo uživí, ne jenom dnes, odjakživa. Hodně českých spisovatelů pokukuje po zemích, kde je velký trh a kde vydání knížky znamená zajištěnost na dobu potřebnou k napsání jiné, jako po ideálu.
Ale podle mého právě to, že čeští spisovatelé musí chodit do práce, dává české literatuře obrovské kouzlo. Někteří spisovatelé přinucení režimem dělat podřadné práce načerpali právě v té době témata na své vynikající knížky. Konkrétně mne okamžitě napadá Ivan Klíma.
Z české literatury je cítit, samozřejmě podle mého, velká životní zkušenost a to ji v mých očích staví hodně vysoko. Já vůbec žádný problém s tím, že jsme takhle malí, zeměpisně malí, nemám.
Třeba česká divadelní síť je svou hustotou při zachování docela slušné úrovně umělecké světovou raritou. Teď to berte opravdu jako slova člověka, který by to měl vědět.
Kolem druhého vydání Vaší knihy Steiner aneb Co jsme dělali se (konečně!) začínají hromadit pochvalné recenze se superlativy běžně nevídanými – neslýchanými. Sledujete je a máte z nich radost?
Když mi na Silvestra roku 2000 volal domů pan Pluháček, že vydá v Petrově Steinera, ptala se mne žena, jestli mám radost. Já jsem jí řekl, že moc nemám, že vydat knížku ještě nic neznamená, že to může dneska udělat kdejaký grafoman. Ale že jestli ta knížka vyjde ještě podruhé, budu mít obrovskou radost, protože to bude znamenat, že si našla cestu k lidem.
Dobré recenze jsou pro mne vlastně také takovým důkazem, že se něco dobrého vydáním Steinera stalo.
Nezřídka padá z úst kritiků srovnání s poetikou Oty Pavla, styčné body lze nalézt i v tematické oblasti. Máte rád knihy Oty Pavla?
Mám. Velice rád. Protože Ota Pavel byl hodně nemocný a mohl psát knihy plné bolesti a strachu a zoufalých otázek, mohl si v těch knížkách požalovat. A nikdo by se na něj nemohl zlobit. Jenže Pavel si tohle všechno řešil sám v sobě a do světa postavil v podobě svých knížek to nejlepší, co cestou životem posbíral. Tím se pro mne stal velikým autorem. Mám ho raději než třeba Kafku nebo Ladislava Klímu, kteří jsou považováni za spisovatele světového formátu. Ale na Klímovi si řady věcí velice vážím. Třeba důslednosti.
Čím se nejvíce zabýváte poslední dobou?
Dokončil jsem filmový scénář Stadión, což by měla být filmová podoba Steinera. Ono převádět literaturu na plátno je šlamastika. Já to vyřešil tak, že jsem ze Steinera vzal tři kapitoly, Johnnie Walker, Morálka mužstva a Tatínkovy čtvrtky. Kolem nich jsem dopsal další příběhy, které nejsou v knížce, takže se nermoutím nad tím, co všechno se do filmu nepodařilo dostat, jak to většinou bývá, ale raduji se z toho, že jsem přivedl na svět nové pasáže.
Celé jsem to přihlásil do soutěže o Českého lva, v příštím roce poprvé se bude udělovat i cena za dosud nerealizovaný scénář. Dozvěděl jsem se to v novinách a řekl si, že by to mohl být dobrý způsob, jak dostat knížku do širšího povědomí.
Pokud se soutěže nezúčastní Svěrákovci, Zelenka a asi tak dvacet dalších lidí, tak bych mohl mít šanci.
Vyjdeme-li z nálady, vyvěrající ze Steinera, zdá se, že je Vám rodina nade vše. Jak se Vám všem v Osikově žije a daří?
To máte pravdu, já vyrůstal v paneláku a mně a všem mým kamarádům se rozvedli rodiče. Člověk pak nemá
v sobě takovou tu naději, že to může také někdy dobře dopadnout. Ale nějak o to víc po tom prahne.
Proto je pro mne fakt, že budu zanedlouho deset let šťastně ženatý, daleko důležitější než třeba rozvíjející se úspěch Steinera. Až tak.
Tuhle prostřední synek nakreslil naši rodinu a všichni se na tom obrázku smějí od ucha k uchu. Já prošel
v životě i pár semestry pedagogiky a psychologie, tak vím, že se takové obrázky používají k sondování rodinné situace u malých dětí. Když se třeba tatínek na obrázku mračí, něco s ním většinou nebývá v pořádku. Prý to funguje.
Tím pádem máme z toho obrázku velikou radost. A visí nám na zdi.
Chystáte další prozaickou knihu?
Mám skoro dokončenou knihu Pošetilost doktora vinnetuologie. V rukopise má přes tři sta stran, je to román a odehrává se v Ústí nad Labem a ve Hřensku. Vypadá to pro mne hodně nadějně a cítím, že je to má klíčová kniha, že bych mohl povystoupit o trošku výš. Proto čekám, až budu mít měsíc dva klid na dokončení, abych něco nezanedbal. Ten čas jsem si ještě nedokázal najít.
A mezitím jsem si naskicoval další knížku, která bude povídková a bude se jmenovat Jak jsem se stal idiotem. Názvy kapitol, jak půjdou kapitoly po sobě a co se ve které odehrává bych už měl, teď si jen najít čas a napsat písmenka. Vypadá to jednoduše, že?
Ale na druhou stranu – já nikdy neměl tvůrčí muka. Pro mne je psaní nádherná, i když převelice odpovědná hra.
