O nakladatelství / Webové stránky – archiv rubrik / Internet New Line/Webová rubrika Nezavedení /

Vladimír Pavlovič

Vladimír Pavlovič
nar. 1963, civilním povoláním stavební inženýr, projektant. Žije v Čelákovicích, pracuje v Praze. Publikoval časopisecky (Iniciály, Literární noviny, Tvar, Moderní analfabet, Almanach Pant, Almanach klubu 8, Modrý květ, Sojky v hlavě, Jihovýchodní pošta, Občanský deník, možná Host).
„Ve své tvorbě vycházím zejména ze svých autobiografických zážitků, kterým se snažím dát posunutý rozměr. Dále zobrazuji především prosté, vykonstruované výmysly. Ve svém písemnictví považuji nejdůležitější humor, jazyk a autentickou poetiku (vyšinutí, jinakost, absurditu, insitnost, outsiderství, truhlickost, jemnost, kultivovanost, ale i reflektované hulvátství, buranství a hrubost). Je mi cizí působit dojmem tradičního prozaika. Organicky cítím, že nemohu být brilantním prozaikem bez sebeironie, formální i tematické sebereflexe. Cítím se určen pro vřelé koktání než chladnou a sebevědomou profimluvu, prostou jakéhokoli zadrhnutí. Jsem si tak milejší, protože ani jinak nemohu.To je přece jasné. Každý je rád, čím je — protože musí, protože mu nic jiného nezbývá.“


DRUHÝ NEJKRATŠÍ OKRUH

Když nepočítáme zrušené či nefungující přívozy, inženýrské lávky pro dálková energetická vedení, zdymadla, většinou uzavřená pro veřejnost, propouštějící jen vodu a domácí hrázné, co nám zbyde? Pohled na kotrmelce a tonutí hrázného ve zpěněném vodním mase? Vodní maso? To jsem se ale špatně vyjádřil. A kromě toho jsem chtěl pouze nastínit komplikovaný sortiment možného překonání Labe v okolí Čelákovic.
Tudíž druhý nejkratší okruh z Čelákovic přes Labe do luk a lesů a zpět vede přes zdymadla. Přes zdymadla, pochopitelně. Do luk a lesů myšleno kamkoli. Ovšem zase ne příliš daleko, abychom dokázali udržet pořadí. Čili žádné houby, žádné lelkování, strohý výlet.
Přes zdymadla se počítá začátek každého okruhu z Čelákovic za Labe. Milé. Návrat tímto druhým nejkratším okruhem vychází přes dálniční most u Brandejsa. To není zrovna moc dobré.
První nejkratší okruh za Labe, když směrem tam vyrazíme přes zdymadla, jak jsem se snažil naznačit pravidlo platné pro výlety, zpáteční cestou vede přes ocelový železniční most. A to není taky zrovna moc dobré. Zde vidíme, že prvenství ve výletu se nezískává úředně podporovanými způsoby. Vysvětlením za okamžik přisvítím. Jenom ještě malinkou poznámku: Když bychom přešli jenom zdymadla, tzn. že bychom se na jejich konci prostým pohybem otočili na podpatku a hurá zpátky, připouštím, že v jistém topologicky formálním smyslu by to zajisté znamenalo jakési nejkratší učinění okruhu směrem za Labe, ale to bychom byli příliš singulární a s povídkou by mohl být konec.
Každopádně se lze z Čelákovic za Labe a zpět vydat i osmatřicátým nejkratším způsobem přes Otradovice, Sedmihorky, Přistoupim a Litoměřice. A zdali je toto dobré, přiznám se, jsem až tak sáhodlouze nezvažoval. Žádná výhra není ani hned třetí následující nejkratší okruh v podobě exhalačního smilování chůzí přes silniční most, spojující diskutabilní dvojměstí Brandýs a Starou Boleslav. (Jinak se samozřejmě říká Brandejs.)
Čtvrtého umístění se lze úmyslně dobrat přes havarijní betonový most u Lysé nad Labem. Tam je instalován přenosný semafor a auta jezdí vždy jen v jednom směru. Vy ovšem proběhnete bez čekání. Otázkou je taková výhoda za bramborovou medaili.
Pátý nejkratší okruh je snad přes Kostelec, či Lobkovice? Či Nymburk? Ano, přes Kostelec, či Nymburk? — tak zní odpověď, či spíše logicky upřesněný dotaz. Lobkovice jsou z čelákovického pohledu po proudu dál než Kostelec. Tak abychom nekladli nesprávné otázky! Čili buď přes Nymburk, nebo Kostelec. Obě města, na řadě dle předešlého výčtu, jsou na opačné strany; pohlíženo z Čelákovic, mohou tedy svou účastí soupeřit o pátý nejkratší okruh. To je toho. Potom z toho pramení, že místní obyvatelé lecjakého sídla v republice ani nevědí, že bydlí na trase určitého pořadí výletního okruhu.
Nemyslím, že bych měl pokračovat. Koneckonců byly doby, kdy jsem okolí Čelákovic neměl až tak probádané a dopouštěl se hrubých chyb v odhadu návratu na večeři, na ples, na rodinnou událost, oproti dnešnímu stavu, v kterém běží o literární zakázku s vlastivědným předstudiem a celým programem ověřovacích expedic.
Byly tedy doby, kdy jsem byl nucen s hrůzou zjišťovat, kudy všudy se do Čelákovic nazpátek dostat:

Ten den jsme měli jako obvykle cosi v rodině na práci. Byla neděle, ukládali jsme do hrobu urnu tety Heleny. Bylo u nás celé příbuzenstvo, druhý bratranec se sestřenicí, sestřenice s bratrancem, jejich ženy, děti a muži a my sami. Pozůstalí. Urna byla nová, ta z černého polyetylénu. Polyfúzně svařovaná novinka pohřebnictví. Na temném oválu pěkně vyvedený svítící zlatavý nápis. Patkově-stužkový rozevlátý font. Jak bylo libo si vybrat posmrtnou okrasu. Schrána se zaklápěcím temenem. Materiál, který něco vydrží. Jenom se na to nesmí vzít šroubovák, jak zjistil strýc při neopatrné manipulaci, když páčil víko. Výrobek jsme dostali i s návodem. Ale existuje na něj v Praze i certifikát! Hlavně nesmí zkřehnout. Vzaly se rovnou čtyři kusy. Maminka je nechala přidělat, abychom do nich přesypali obsah ostatních, starých, kovových. Vybralo se celé rodinné hnízdo. Aby to bylo při jednom. Nakládání s rodinným plechem začínalo být totiž zrádné. Mohlo se stát, a probořil se prst dovnitř. Mohlo se stát, a všechno se rozsypalo pod rukama. Bylo nutné vyměnit ty staré prorezavělé bandasky s nálepkami papírových štítků, vydané kdysi okresním pohřebním ústavem. Bylo na čase zbavit se té neohrabané úřední identifikace, vyřadit unifikovaný tiskopis, vybledlý text vyťukaný sekretářkou na Consulu.
V průběhu odpoledne se to pomalu rozprchlo, bratranci odjeli se sestřenicemi a na návštěvu za mnou přišla Květa. O ničem nevěděla, přišla jen tak. Bez piety. Přivedla si kolo. Květa je hrozná. Kdyby se nepudrovala, byla by jako mumie. Mám ji rád, ale třetí den mě štve. Poslední příbuzný opustil barák a my jsme se vydali na cyklistický výlet. Tři dny jsme se neviděli, tak jsme jeli. Já — trochu se osvěžit, vzpamatovat a narovnat. Květa — pobýt na chvíli se mnou, v mé přítomnosti. Navrhl jsem Květě bez váhání program, musel jsem to trochu ze sebe setřást. Taky protáhnout cemr, hnul jsem si s ním, jak jsem ani nehnul s náhrobní deskou našeho dvouhrobu, našeho zmechovatělého teracového letiště. To jsme s Květou ještě netušili, že pojedeme druhým nejkratším okruhem. To jsme ještě netušili, že takový okruh existuje!
Byly už čtyři odpoledne a podzim na postupu. Pravidelná nedělní seance začínala v šest, na ní Květa nesmí nikdy chybět, nuž měli jsme co dělat. Nejdříve jsme si ovšem řekli, není kam spěchat, jen se trochu provětráme. Nevěděli jsme ještě, do čeho se to pouštíme. Druhý nejkratší okruh, pro pána!, chytám se při té vzpomínce za čelo.
Zvolna jsme usedli. A jedeme. Na konci města jsme kopečkem klesli směrem k rašeliništi okolo půlkruhové úpravny vod k čističce splaškových vod. Půlkruhová vodárna, stáčírna vod z artézských studní, chvěla se jemným bzučením čerpadel. Pamatuju si to ze školní exkurze. Filtrační sudy, celé vnitřní vybavení mi vytane jako dnes pokaždé, když jedu okolo té úvratě, baráku na úpatí svahu. Cisterny na stojato, tisíckrát zvětšený bojler jak malá, orosená vysoká pec naložená slojí písků a živočišného uhlí. Pach chlóru. Starodávné dlaždičky. Vteřinové litry se jenom točej.
Strojník v olejnatých montérkách je jak hmyz. Kontroluje budíky, rve volanty kohoutů. Pobíhá po lávkách tam nahoře. Běhá po rohožkách, po plošinách z ocelových pásků, po plátkových mřížích, ortogonálních sítech. Běhá odborně po roštech. Poházet mu tam brambory, našlapal by si hranolky. Bydlí hned vedle, v kostkaté trojbytovce. Po směně mu za zdí hučí do spaní. Aby nezapomněl, že má vodu gratis.
Sjíždíme z kopečka, v zimě jsme na něm jako děti sáňkovali. Míjíme ten půlkruhovej barák se záhadnými dírami po obvodu. Jsou to rezavé výdechy, aby se voda nezkazila. V zimě jsme se jich jako děti skoro báli, zarůstaly ledovým masem, pěkně prokrveným korozí. Tam se srážel čerstvý dech z útrob počínající vodovodní sítě. Abychom neměli doma bublinky. Aby nezarostlo potrubí. Aby nebyla polízanice. Tam se hromadí levnokamy odloučených solí, hroší rampouchy blité za mrazivých dnů, žíhané rzí.
Kopečkem jsme spadli za město. Kousek za vodárnou se objevila čistička. Přihlásila se po čichu. Je to taky vlastně taková vodárna. Vodárna spotřebovaných vod. Ta předtím byla vodárna potřebovaných vod. Na zdravotně-technické názvosloví jsou úřady háklivé, když nic jiného, když města chcípaj nákazou, tak aspoň ať je názvosloví v pořádku. Tam však kroky školních exkurzí nevedly. Nikdo si nevzal na triko provádět štrúdl po rampách nad čeřenou hladinou kalových bazénků. Tam provozář s rodinou bydlí v domku přímo na místě. Za plotem v pěkném areálku. Tam v podzemí se dovaluje stoka z celého města, tam se slévají žalozpěvy. Tam vyhnívá exkrement. Tam na česlech visí den co den shluky ovčích střívek. Cáry do hajzlu spláchnutých semenných váčků. Jak těm by se vyhýbal poučný komentář? Tam kdo by garantoval hygienu, když děti na všechno šáhnou, strkají hned všechno do huby? Tak tamtudy jsme okolo projeli.
O stupeň globálněji vzato, byl to směr k Toušeni. Cestu jsme znali. Byl to směr poskytující neznámému turistovi bohatý výběr přírodně poetických krás netušených tras. Ne však tak dokonale jsme cestu znali, jak bychom byli schopni před cestou komukoli tvrdit. Do Toušeně podél Labe, či lukami? Či snad pod vzrostlou vegetací podél tůní začínajících bahnitým rašeliništěm? Nebo méně útulnější civilizační variantou po asfaltu, daleko stranou od meandrů, úplně bokem v prachu, okolo elektrorozvodny, tzv. tahem na Brandejs? Tak kudy na Toušeň? Dnes již otázka tak nestojí, jak jsme poznali. Kilometrovým návrším po „pláži“ po břehu, jak kdyby jen po hrázi mezi Labem a obrovským jezerem. Jinudy nebylo v přírodě jak. S otevřenými ústy plnými plomb zřeli jsme novodobou, mnohahektarovou, nám doposud neznámou vodní plochu. Hromada bagrů. Hromada písečných kuželů nakurtovaných do nelidských výšek. Vodní plocha se rozlévá jak prasklý meloun nebeského rozměru. Lužinám se páře břicho, otvírá rána, obnažuje se hladina spodní vody živená českou národní řekou, zakousává se skoro až k čističce, skoro až k Labi, skoro až rašelinným tůňkám, k úpatí svahu s Volmanovou vilou, architektonicky zdařilým a velmi ceněným studeným studentským excesem, zaplavuje břízky vyrostlé na hnědých poduškách, zaplavuje plantáže ostružin, kam jsme jako děti chodili mlsat do houštin ostnatých šlahounů, do vosích hnízd. Voda podmáčí Národní divadlo!, ehm, zeměpisný omyl. Z velkého překvapení se dopouštím mnoha přehmatů. Otvírá se před námi jediná varianta, jak se dostat do Toušeně, tzv. zúžená. Hledíme při šlapání po krajině kolem, Květě to není moc platné, ležej jí doma v pouzdře čtyři dioptrie. Slovně se snažím vše zprostředkovat. Hledím nadvakrát. Pociťuji krajinné inženýrství. Jedeme vyvýšeným koridorem z Čelákovic do Toušeně. Vpravo Labe, vlevo... Už vím, křičím na Květu. Už je mi to jasné, Květo. Povím ti skutečnost, která mi tehdy, kdy jsem ji zažil, zněla jako hodnotná anekdota. Dnes vidím, že to nebyl vtip: Koukal jsem jednou na hokej. Extraliga Staropramen či co. Po mantinelech kolem dokola samá reklama. Telecom, Škoda, Siemens, Coca Cola... a mezitím vším najednou Pískovna Toušeň... A brázdili jsme v chudé, ušlapané trávě vyježděný ztvrdlý žlábek, propadlou hliněnou cestičku, jediný přírodní tah na Toušeň. Na Lázně Toušeň, jak správně zní novodobý název vsi, abych neurazil místní patrioty. Majitel pískovny ale není příliš pyšný na svou obec, kam katastrálně spadá jeho impérium. Jinak by si dal napsat reklamu: Pískovna Lázně Toušeň. A to by znělo možná jako ještě větší vtip...
Suneme se podél nedozírného impéria pískového podnikatele, který dolování drobného kameniva kloubí s chovem jatečného plovoucího dobytka na vybagrovaných zaplavených plochách. Toť ta bílá hejna masonosných kachen, či hus. Doprostřed nich hodit šutr, kdyby tam člověk dohodil, nezachovaly by se jako vrabci. Natěsno namačkány pomlátily by se, chtěly-li by se houfně vznést. Takový je to milovník zvířat, hrabopísečník, jedinou výhodu namačkáním chovu poskytne trapič zvěři tak maximálně v mrazu, a i to je pofiderní. Pryč od něj. Pryč od něj do Toušeně. Párkrát jsme šlápli, hejna světlých opeřenců v dálce na pozdrav ani nehlesla, bagry spaly. Okolo hřiště, přitoušeňským lesejkem, párkrát se přidržet řídítek, párkrát se vrtnout na sedle, a přibyli jsme do vsi. Do Toušeně. A tam to bylo taktéž jaksi pofiderní.
V Toušeni jsme to zamotali. Vytvořili jsme si tam krátký přelud návratu. Utvořili jsme si jeden vnitřní okruh. Takovej oddělenej, subordinérní, samostatnej nájezd do smyčky okolo lázní, nákupního střediska a domku Pavla Sysla u přívozu. Toušeň už je zkrátka takové uskupení, které k tomu vyzývá. Zamotá hlavu kdekomu ten složitý vesnický urbanismus.
Když jsme smyčku zatáhli, zbavili se přeludu a vyvázli nad Toušeň, směrem k horní autobusové zastávce u přejezdu vlečky do školního statku SZTŠ v bývalém cukrovaru, tam, na konci Toušeně, jsme minuli návršní planinku, za dešťů zaplavenou kalužinami, směsici vesnické výpadovky s podivně dětskými pískovišti, s vrakem autobusového vlečňáku. Tam jsme se jenom mihli, minuli téměř nepoužívanou odbočku na Zápy, kde na samém konci, téměř v polích bydlí osamocená Brněnka. Nikdy nemytá Brněnka, živoucí skanzen nelidské podoby, bydlí ve stavení chátrajícím stovky let. Tam jsme ani nejeli, tam, kde za rozvráceným plůtkem na uschlé švestce se houpe za nohy pověšený černý kohout. Pěkně svěšený, uleželý, opeřený lampion, temný poznávací středobod, kam nikdo nechodí, kam se nikdo nedívá, kam mají děti zakázáno, kam jenom občas zemědělci vyjedou do polí, kam jednou za tejden vyveze traktor na valníku středoškoláky na praktika. Tam navrchu na okoralé planince jsme drncli kolama o přejezd, o koleje podlézající žbrdlová ocelovrata do bývalého cukrovaru. Tam navrchu jsme to hupsli přes přejezd, kde děti hrajou klacíkem o železné plaňky, kde vtéká vlečka do nádvoří, odkud dávno zmizel pach řízků. Tam jsme opustili Toušeň. Párkrát jsme šlápli, tam navrchu na mýtince, u vjezdu do žlutého kolečka, jak jsou na mapách značeny i zapomenuté, zakomplexované potravinářské areály. Tam když posunovač zapomene otevřít vrata, prolomí se mašina dovnitř s burácivým rachotem, tam, na konci Toušeně, skočí stroj přes rozviklaný spoj kolejnic, až vysmekne se strojvůdci mazlavý řepný kolík. Posunovač dostane za vyučenou. Řepou do řepy. Tam, na konci Toušeně, se obluda naklánivě, jak je povrch nerovný, s jedním vagónem řítí do dvora. Po chatrných, vykloktaných švech ovdovělé jednokolejky na zvětralých pražcích těžce se valí tuny prázdného železa, hromotlucky se plíží a duní jak obr po plechových schodech.
Tam jsme to za Toušení spustili z táhlého mírnospádu podél cukrovarnické zdi, podél patníků z pařezů pokácených starých topolů směrem na Brandejs. Nejdřív k Prefě. Nasadili jsme dráhu koule do kuželek, tak by se přímočarost našeho pohybu dala označit. Uháněli jsem po černém asfaltu, byl to gramofonový primabalerinský asfalt. Atletický koberec, gymnastický mlaskanec. Uháněli jsme ke vrátnici Prefy, kde hlídá tuhnoucí betonové desky dědek s flobertkou. Spěchali jsme minout pravou odbočku na Zápy, u osamělého strážního domku, u takové ubytovny dělníků z betonárny. Spěchali jsme to hvízdnout tam, v mírném ďolíku okolo rodiště paneláků, vyhoupnout se na novou rovinkatou trať podél drátově průhledného plotu Prefy, s řadou nemocných topolů. Ty na pokácení teprve čekají. V zaslepení šlapeme s větrem o závod. Šineme se jako huróni, vezou nás kola štyrycítkou...
Až jsme narazili na zábranu se zákazem vjezdu, zákazem pokračovat v našem okruhu a nařízeným odklonem na Zápy. Vydat se právoplatnou odbočkou na Zápy velela cedule! Užít nesprávný směr? Motoristé ať si jistě užijí. My ovšemže ne. Tůdle, táhnout se do kopce na Zápy. Dnes se jede rovinkatý okruh! Nejsme přece blbí. Objížďku jsme zamítli a šup rovnou za nosem, přes zátaras. A uvelebili jsme se na vozovce. Rozlezli se po celé její šíři. Jeli jsme jako páni na pláni, jak poslední opilí hosté z večerinku, neohrožení výletníci. Tam asfalt dostal zaprášený potah. Vyježděná vymetenost povrchu přešla v zestárlý poprašek s úlomky větviček z nemocných topolů, kamínků od dočasného nepoužívání silnice. Ta vypadala, jako vypadá zamrzlý rybník poházený shnilými jablky, popelem domácností, sobecky osetý kameny od nebrusličů, kteří mají co nejvíce zapotřebí srabácky ze břehu zkoušet sílu ledu nárazy kamenů. Najednou jsme se ocitli jako v terénu. Mírně oživlý plevel nenápadně prorůstal ke krajnicím, byl čas jej dopodrobna sledovat. Oči bylo možno ponechat během cesty kdekoliv, bylo možno šněrovat silnici. Byla jenom naše. Tempo jsme zvolnili, hleděli do kraje a rozjímali. Z hal byla cítit prefabrikovaná unifikace. Ztuhlé desky skladem už vypotily hydratační teplo. Chladně seštosovány čekají na odbyt pod osaměle spuštěnými háky z výložníků, pod spícími havrany na lanech obkročujících je jeřábů, co dělaj na nás mrtvá ramena. Tedy zevlovali jsme a jeli, až jsme přece jenom dojeli. Skoro na začátek Brandejsa, ke čtvrti Kralovice, tam jsme dojeli, kde šťourali kanalizaci, což byla ta příčina zákazu vjezdu. To jsem potřeboval vědět. Celá léta jezdím přece neomylně na Brandejs. Na rovnátka, do gymplu, na daňový úřad, a najednou bych měl být toho ušetřen a nevědět proč? To tedy ne. A teď jsem svého dostál. Samý okraj Brandejsa u čtvrti Kralovice je odkrojen dálnicí na Mladou Bouli. Dálnice nazývaná silnicí pro motorová vozidla přetíná obchvatem území jak zápasnicky. Škrtí město hned před prvním barákem, neboli hned za posledním, chcete-li. Silnice od nás, od Toušeně, od nás z Čelákovic, po které s Květou jedeme, se řítí kolmo na ni, až ji musí podject. Dálnice se řítí od Prahy, od Záp širokým zářezem a míří si to nesmírně dlouhým obloukem přes Labe do luk a lesů okolo Houšťky na sever k devíti kamenům, k Benátkám do hor, kam v zimě jezděj lyžaři blbci. My jsme dálnici nepodjeli. Viděl jsem i přes ni okamžitě, že příčina objížďky je ve výkopu. To já poznám. Nesjeli jsme do ďolíku pod most, pod dopravácky svištící čtyřproud. Nevjeli jsme do Kralovic, čtvrti brandýské. Pokračovali jsme s Květou rovně po krátkém úseku původní silnice, kterou dálnice doslova uřízla a která byla nepoužívaností poznamenána tisíckrát zřetelněji. Nejen kamínky, větvičky. Kameny a větve, plechovky i harampádí, místama nános půdy s bohatým zárůstem trav. Jeli jsme těch pár desítek metrů velmi vyhýbavě. Tedy alespoň já se snažil šetřit tatínkovo kolo. Co Květa? Co ženy ušetří? A tak jsme jeli, až jsme narazili na svodidla. A za nimi to už doopravdy svištělo všechno hodně přes stovku. Škodovka neškodovka. Květa se trochu zalekla, co že mám v úmyslu s vedením výletu. Já měl zasuto v mozkovém útulku, že překonáme Labe právě dálniční metodou. Květa mě sice ještě následuje, ale již se zdráhá bezhlavě šlapat. Je vidět, že přemýšlí. Přijeli jsme na dotek k dálnici a Květě se rozležel v hlavě černý kohout. Musím vysvětlovat a přesvědčovat Květu o významu druhého nejkratšího okruhu. Zřejmě jsem zapůsobil, pár metrů jsme ještě před svodidly souběžně ujeli bezpečně po zaprášeném pruhu trávy, až jsme se dostali nad ploché údolí s Labem a museli chtě nechtě do víru žíznivých čar za svodidlo, mezi zvěř, mezi gepardické karoserie.
Ale pozor, vysvitla zde ještě jedna příležitost. Dostali jsme se do uzlového problému dálnice pro pěší. Dálniční most šel totiž překonat úzkou mezírkou mezi svodidly a mostním zábradlím. Dráha přes most zde měla dvojité zábradlí, svodidla byla jištěna, kdyby si chtěl zřejmě někdo za jízdy vyskakovat. Vlezl jsem do mezírky, tlačil kolo před sebou a nadával na projektanty, že nepamatují na zbloudilé chodce, na výletníky.
Všeho jsem nakonec po pěti metrech nechal, přehodil kolo přes svodidla do odstaveného pruhu, slovně Květě napomohl s tímtéž... a ujížděli urychleně přes most. Květu jsem poslal napřed, poháněl ji všemožnými výhrůžkami, aby byla co nejdříve na druhém břehu, a sám se otáčel, jestli nejede nějaký nezřízený šílenec, nebo popřípadě fízlové na kontrolu.
Zdárně jsme se přemostili, vydechli naposled malou dušičku a přehodili opět kola přes svodidla a jali se sestupovat sjezdem ke břehu, dolů k vodě. Přesněji já jsem uplatnil své kaskadérské vlohy a po strmých škvárových serpentinách jsem s předkročenou nohou plochodrážnicky vykroužil s mírnými oděrkami zákrut a počkal na Květu, až po čase sestoupí za mnou. Přímo pod mostem nebylo uklizeno, nalézal se tam věhlasný bordel kahudovských smetišť. Květa ke mně s kolem přiskotačila, odhlédli jsme od něj a vydali se nazpět uzavírat okruh proti proudu řeky. Nazpět k Čelákovicím.
Vyrazili jsme tedy směle širým poloprostorem. Širokorozchodná nohavice — úzkorozchodná sukně, napadlo mě, když cesta necesta nás zavála širokorozchodným plemenem nedozírných celin. Tato část okruhu nás velmi překvapila. Byli jsem zavedeni do krajů zcela bezprizorných míst na pravém břehu Labe, kam jsme vždy pouze dohlédli tušenými zraky ze silnice skrz Prefu či podobně. Přes několikerou oponu cestou autobusem do gymplu, přes topolovou alej, ramena jeřábů, haldy kameniva a písků, občas nějakou mlhu nebo špinavé okénko, a bylo. Teď máme ten prostor celý autenticky na dosah, stojíme mu přímo u nohou. Je to pláň s prohánějícím se větrem. Zemědělsky bohužel ošetřeno amatérsky. Jedna vepřová šlápota, tedy povrch v minulosti, kdysi v době prehistorie zdusán dozajista kopyty všeliké zvěře. Cesta nás uvrhla do totálního osamění, hluk z dálnice nebyl po chvilce ani znát. Přijali jsme za své hektary mimo dosah teplovodních kanálů, štvavých vysílaček a služebních psů. Byli jsme uvrženi do chladnoucího odpoledne. Do zimy bez pilivárků, jak říkala babička, tj. infračervených zářivých kamínek. Zdecimované buňky, zanechané u dálnice Stavbami silnic a železnic po opravě mostu, vynášely své trumfy ještě notnou chvilku. Provizorní přístřešek, kam není proč zbloudit, kde se vyskytnou jen občas zemědělci se svou technikou, rachotící plečkou, secím stejnokrojem, komplikovanými kombajny konstruovanými ve snaze vyzrát nad úrodou, do míst neúspěšných šlechtitelských pokusů. V této oblasti za Labem panuje zvláštní místopisné bezčasí. Ani cesta tudy nevede. Musíme po poli. V dálce někde Houštka, nic víc. Ani hřib tříšť, ani hřib hnúšť, ani hřib pachohřib, hřib suchohřib. A cesta těžkne. Začínám mít první pochybnosti. Květa má za dvě hodiny seanci. Dochází mi, bude-li vůbec snadné bez okolků dosáhnouti nazpět Čelákovic. Nastane-li někde brod, vracíme celý okruh nazpět, tím jsem si jist zcela bezpečně, znaje Květu. A druhý nejkratší okruh se propadne rázem o několik pater níž. Nuž, ale pořád jedeme. Květa úděl cestovatelky snáší navenek bez problémů, trasu zná ještě méně než já, což s sebou nese slibný psychický vliv.
Jizera!, vzpomněl jsem si. Vždyť se nám do cesty postaví Jizera!, zděšeně vybřednu ze zeměpisného zapomnění a vykřiknu na Květu více ze strachu o svůj okruh, o své pohodlí než o včasný stih její seance. Vyhrne se mi do čela dvakrát teplý pot. Půda je těžká, nesu odpovědnost. Záhy mě zklidňuje blahodárná upomínka na most přes Jizeru u Káraného. Na chvilku v klidu pokračujeme. Za trojitou topolovitou oponou nás zasáhlo ploché temeno tetřevsky hluchého, setsakra mlčícího úhoru, kurevsky plachého obyvatelstva syslích rojnic. Jakpak by ne, když v povzdálí na druhém břehu někde určitě v meandru uvízlá Toušeň. Cesta se nesla v duchu těžkého šlapání, neboli šlápnutí kance do země i nás do pedálu. Rýhy po kolech se mění mokvajícím linutím v uzavírající se, neostře narýsovaný žlábek rozbahněné kejdy se směsí trav a vyšisovaných slaměných stébel, bez klobouku naboso. Těžko bylo roztáčet soukolí a sunout se vpřed. Květa se silně potí. Potí sliny. Mně začíná být teplo. Já jsem luňák, ona tlustoprd. Zmocnil se nás kraj výsostné bezbřehosti, ačkoli jedeme kousek od řeky. Je to jízda napůl krajem, jízda poloprostorem od Labe na jednu stranu pryč, nikde nic daleko. Dřeme od hlavy do plic, od plic do nohou, krátce od hlavy k patě. Jedeme s hlemýždi o závod, tlačíme do pedálů a skoro stojíme. Obáváme se úskočného manévru, kterým nás polabská nížina překvapí. Těžce dýcháme, spíme na kolech. Sípot a šedivá obloha, stojící topoly šumí v jedné řadě. Radím Květě, kterak nohou hmátnout ve správném úhlu. Tenčí pneumatiky jejího dámského kola se ostřeji zařezávají do hliněného hnoje. Já na široce obantamovaném tatínkově kole, s kolama jak od mopedu táhnu prapor fyzického šílenství. Květiny galusky se zařízly definitivně. Jak do tančící prdele na báru v najt klubu, nebo na koženkovém sedadle krasojezdkyně Květy, to je jedno. Neváhám a zarputile sbírám zbytky houževnatých schopností a rozmotávám gumový popruh z tatínkova nosiče a zahakuji za něj Květu i s kolem. Tažní ptáci, tažná souprava. Na Labi postrk. Na pláštích nalepený hlinomaz. Je ze mě naráz dvojitý garant výletu. Rvu to do šlapek. Široký úchop řídítek, nad nimiž jsem skloněn jak střední lehkonohý tank. Mokřiny! Rozčísnu pěšinku jako levoruký kadeřník a brázda se stahuje jako po tahu vařečkou kádí rozvařených kolínek. V mozkových závitech nám to prokluzuje jak ve slizkých těstovinách. Hovořím ke Květě mezi rychlými výdechy o svých odhadech budoucího terénu, co nás tak může potkat. Hladkost trasy visí ve vzduchu nejistě jak vyfouklý balón. Jestli přijdou opravdové bažiny, jestli bude ústit nějaký neznámý potok, co potom? Několikrát bezpečně vítězoslavně vyhrknu, ano správně, správně jedem. Několikrát stejně podobně, ale naléhavým zklamáním plným pochybností připustím nepředvídané překážky a připravím Květu na případný odkolek, úskočný manévr, o nějaké ty kila dolů, metry navíc. Stále mi není jasné, jak to skončí s Jizerou, jak skončíme v její bažinaté deltě. A tak jedeme. V dálce lesy, široko daleko žádná jiná možnost. Ptáci krouží poměrně bez problémů. Vysoké stožáry vysokého napětí stojí najisto, každý co nějaká stovka metrů. Labe zmrveně mlčí tesknou, černou, nehybnou hladinou. Prefa již zmizela z dohledu. Teď prokukuje za řekou mezi kmenovými porosty děravých korun stařičký cukrovar s komínem. To je znamení. Už by mohla přijít Jizera. Podíváme se jí na hladinu? Nikde ani človíček, ani zapomenutý rybář v rákosí. Koženkovité sedadlo zůstane dnes jediným kontrolorem stydlivosti pysků. Na píchání v přírodě není čas, jsou teď jiné starosti na pořadu. Stoupám ze sedla, předkláním hruď nad řídítka ještě víc, namísto býka ze mě kouká pan domácí z okna, jak se ukazuje dětem palec z okénka podivně hračkářsky sepjatých rukou po pumpě polámané dvěma panenkami. Snažím se přivodit cílovou pásku, alespoň trochu pevnější terain. Snad se to podaří. Hnedle je hodina z toho, co bylo po silnici pár minut. Seance se nezadržitelně blíží a my se pachtíme v nedohlednu.
Konečně přece. Objevil se travnatý úval, liniovitý, půl kilometru dlouhý návršek osázený kus za kusem litinovými poklopy. Narazili jsme na řadu studní, k jejichž obsluze zhotovena cesta. Uhýbáme včas rákosovému močálu u Jizery. V dálce jsou vidět první domečky Káraného, nebo Vestce, jak se mu z této strany říká. Že by přece výhra? Ano. Okruh se nezadržitelně uzavírá. Teď už ano. Teď se to přehouplo do známého prostředí. Poznáváme vesteckou panelku. Baba chtěla, abych jí z ní dával přednost. To tak, máme napilno. Střiháme to zkratkou k mostu. Květa ve vleku musí mlčet, asi se jí v duchu omlouvá. Teď už to jde ráz na ráz. Okolo káranské vodárny z přelomu století, okolo Káranky, úzkou limuzínou, okolo stánku s oděvy a podivnou otevírací dobou, baba tam čumí v neděli mezi hadrama z kukaně, v neděli v Káraném, baba za vodou... Za chvilku jsme v chatařské osadě. Nefungující přívoz a dávná lesácká srubová hospoda. Šup, šup, pár výmolů, je to dobré, co nevidět jsme u zdymadla. Jsme. Okruh je uzavřen a seance chycena. Co dodat, na knap.

/Uveřejněno 31.3.2003/

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz