Charoust Milan / Dokumenty /

Příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z dubna 2003, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz

úterý 1. dubna
Asi šestnáct let za pobytu v Německu žil jsem oproštěn od politického skučení a harašení, noviny jsem nečetl,
v rádiu poslouchal jen muziku, a televize, ten prokletý zloděj času, ležela zaprášená ve sklepě. Vrátil jsem se
do dávné doby mého mládí, jako bych vyslyšel radu jednoho bláznivého malíře, kdy jako nevědomý zelenáč potloukal jsem se po pražských hospodách a študýroval. Malíř přicházel někdy do vinárny „U Dvou lvů“,
v pyžamu, a když zaslechl od nějakého stolu řeč o politice, pravil, pánové, nechte toho politikaření, stejně nic nespravíte, já se o druhé světové válce dozvěděl, až když mi za barákem začali bouchat z děl vlasovci. Šťastný to muž!
To úžasné osvobození, ta radostná nevědomost, která zušlechťuje a osvobozuje od rádoby chytrých soudů, ten pocit vnitřní pohody a míru v duši, když jsem pohrdl všemi médii, a nejen v Německu, ale kdy mě ani nenapadlo vyzvídat, co se děje v Československu.
Před necelými dvěma roky jsem se navrátil do vzedmutých kalných vod Čech a byl znovu polapen, neboť každé ráno jsem byl požádán, abych šel koupit do blízkého stánku denní tisk a večer, i když izolován a uzavřen ve svém pokoji, byl jsem nucen naslouchat vzdálenému hukotu televize. Přiznávám, že jsem do novin občas nakoukl, hledaje hlavně, co nového v české kultuře, ba i televizní zprávy jsem zpočátku ze slušnosti poslouchal – to hlavně kvůli jedné staré paní, aby na televizi nekoukala sama.
Ale tahle bláznivá a podivná doba nechce neutrály, neutralita, to je prý výraz osobní zbabělosti, jak kdysi dávno a moudře pravila kukuřičná hlava Rusa Nikity Chruščova. A asi je to pravda, buď jsem pro, a nebo proti! Dějí se ve světě hrůzné věci, ale to bývalo a bude. Vnitropolitické české dění komentovat nebudu, protože v tom zmatku se těžko orientuju. Megalomanskou touhou různých politických šejdířů po moci jsem znechucen, vždycky jsem si myslel, že trpí jakousi psychickou úchylkou, a myslím si to dodnes. Co se týče mě, tak bych se nedal ani do spolku holubářů, natož do nějaké politické strany, protože účast v ní už je ztrátou identity. A že bych za něco demonstroval, mezi křiklouny a blafouny, ani nápad! V Iráku se dnes válčí. Na place jsou dvě mužstva, muslimové a euroameričané, tedy dvě rozdílné kultury, ale jestliže se jedna kultura prezentuje jedním tyranem, nabubřelým diktátorem, tak něco není v pořádku. A i když nejsem Američan, ani Brit, ani Austrálec, tak moje dcera Američanka je. A tak se dívám na tenhle střet z pozice Američanky, která byla 11. září předminulého roku napadena DOMA. To doma zdůrazňuji! Napadena hrůzně a zákeřně! Co by na to řekl odvážný demonstrující čecháček, kdyby z povrchu zemského byly smeteny třeba Hradčany? Zákeřně! Z jakých temnot to zlo přichází? Zlo vyvolávající obavy a strach, zlo zosobňující zášť, závist, nenávist a touhu po moci? A proto musí být tenhle ďábel smeten, sprovozen ze světa.
Minulý rok jsem dceru v Michiganu zase navštívil. Do U.S.A přibylo několik stovek dětí z černého Súdánu, jejich rodiče byli krutě povražděni, nebo zavlečeni do otroctví. Americké rodiny všechny ty opuštěné děti adoptovaly.
Ale to přece nemá nic společného s tou četnickou americkou agresí v Iráku, namítl by mluvka. MÁ! Protože věřím, že v budoucnosti se všechny civilizované země spojí, aby to zlo vymítily, a to jakoukoliv cestou.


středa 2. dubna
Jen vystrčím hlavu na chodbu, zaběduji, to nám ten den hezky začíná, moje nové boty jsou fuč, někdo mi je ukradl, ale co, myslím si, byly zbrusu nové a jak každý ví, nové botky se musí nejprve rozšlápnout, rozchodit, aby pěkně pasovaly a chodilo se v nich jak ve vatičce. Doufám tedy, že mi je zlodějíček rozchodí a potom slušně vrátí a já mu za to ještě poděkuji. Sestupuji po schodech, abych zakoupil v nedalekém stánku noviny, matka mé přítelkyně, dáma bez jednoho roku devadesátiletá, si potrpí na nové události, ať tedy zví, co nového v tom zmateném světě, a hle, dveře do sklepa vypáčené. To nic, už se ničemu nedivím, jenom to lejno jak cep nám tam noční návštěvník neměl zanechat, nejspíš je to důrazné varování, výstraha, abychom se polepšili a konečně dali do sklepa něco hodnotného, co by mohl ukrást a zpeněžit. V duchu si slibuji, že se polepším. Konečně vyjdu na světlo denní, na rozsáhlý dvůr s mnoha zaparkovanými auty, náš soused zkoumá vypáčený zámek a praví, rádio je v prdeli, chlácholím jej, ať si pořídí nové, ale to už je celkem čtvrté, on na to, navrhuji mu tedy, aby si sestrojil krystalku. Procházím parkem, je čistý, vzhledný a upravený, u bazénku postává hlouček mladíků a už po ránu vyhuluje marjánu, to poznám, mám na to čuch, v nedalekém křovíčku povalují se injekční stříkačky, kruci, myslím si, že by tady probíhalo hromadné očkování pod širým nebem proti té nové zrádné nemoci z Asie? Fetaři zasraný, nadává paní, co ten park uklízí, táhne za sebou hnědou popelnici a v rukavicích doluje stříkačky
z křovisek a vhazuje je do plastikové nádoby.
Denní tisk je na stole a stará paní si pochvaluje našeho nového prezidenta, štramák, halasí radostně, a jestlipak má dneska novou kravatu, sklání se vyhořelým zrakem nad Lidovkami.
S přítelkyní, která je advokátkou, vyjíždíme do vzdálené věznice poblíž Karlových Varů, jarní sluníčko hřeje, hladina Ohře se stříbřitě třpytí a naši milí spoluobčané, pracanti Vietnamci, postávají před svými krámky, vesele nás zdraví klan sádrových trpaslíků, marně hledám můj idol, trpajzlíka Šmudlu.
Konečně dorazíme, projedeme úzkou hrbolatou silnicí mezi dvěma vysokými betonovými zdmi, věnčenými nahoře ostnatým drátem, lapák, arest, vězení, přítelkyně popadne složku lejster a odkráčí k bráně, já se pomotávám po place, sevřeném ze všech stran chmurnou kartouzou a je mi nějak ouzko. Občas kolem mne projde bachař v uniformě, vyzbrojen pracovním náčiním – bouchačkou, klepety a dlouhým obuchem. Někdy vede na šňůře statného psa. A já ne a ne ten tísnivý pocit ze sebe setřást, nade zdí na mne zírají zamřížovaná okna omšelých budov.
To nic, říkám si, bejvalo hůř, když kousek odtud v kopcích stávaly komunistické koncentráky a muklové zde dolovali pro náš vzor, učitele a spojence nadosmrti, Sovětský svaz, uranovou rudu. Konečně moje přítelkyně přichází, už se jí ani nevyptávám, co je to za vězně a kolik vyfásnul. Kdybych nasčítal roky všech jejích klientů, vyšlo by mi číslo skoro astronomické, tak to někdy chodí.
Cestou se zastavíme v Kadani, úhledné městečko s historickým náměstím a pěkně vyšňořeným, chmurné časy panování soudruha Husáka a spol. a všeobecné devastace jsou už konečně za námi, doufejme, i když ten příšerný drak zase pozvedá hlavu, drze, neomaleně a bez jakýchkoliv výčitek, svědomí nevlastnil a nemá ani nyní, vždyť je to jen obluda nevzhledná a nic víc.
A na tom upraveném náměstí starý měšťanský dům v novém kabátě a v něm galerie malíře Herberta Kiszy. Vítá nás pomenší podsaditý vousáč, naposledy jsem ho vídával jako mladého posluchače AVU v Praze, je tomu už bezmála čtyřicet let. Příjemně a přátelsky je nám u něho. Kupujeme si malý obrázek, je na něm noční jezero a nám se moc líbí, jako všechny jeho grafiky shlížející na nás z obílených zdí, líbí se nám i jeho skulptury motivované východní filozofií.
Hezkej den?, vyzvídá moje přítelkyně cestou domů, moc pěknej, povídám a zálibně si obrázek prohlížím. A tak díky, malíři Kiszo!


sobota 5. dubna
Koncem března vydalo významné české nakladatelství – Ministerstvo vnitra – knižní novinku, seznam pomocníků a tajných agentů bývalé komunistické StB. Kdyby tento trhák vyšel prvního dubna, mohli bychom jeho vydání považovat za příhodný aprílový žertík, jednak pro absenci a neúplnost konfidentů, sloužících tehdy Státní bezpečnosti a tedy zlu, a také pro věkovité otálení s jeho uveřejněním. Nu což, bestseller je konečně na světě, dítě se narodilo a porod netrval ani příliš dlouho, jen pouhých třináct let od něžné sametové revoluce v roce 89.
V „kachlíkárně“, ohavné to budově na Letné, nastala mačkanice a strhla se pranice o toto veledílo, výtisků byl nedostatek a zájemců mnoho. Co se týče mě, nejevil jsem o získání seznamů ani ten nejmenší zájem, nepatřím zrovna ke čtenářům beletrie, v níž figurují „hrdinové“, kteří se zaprodali ze strachu, zbabělosti, či pro Jidášův groš. Kdysi dávno jsem jen zběžně nahlédl do seznamů vydaných panem Cibulkou v roce 92 a neměl jsem ani tu nejmenší touhu, abych v nich hledal různé „bretschneidery“, vědom si dobře, jak jimi bývala tato nešťastná země prošpikována. Ale panu Cibulkovi díky, zanesl zmatek do řad přisluhovačů bývalého režimu.
Jde jen o to, zdali se v hlavičkách postižených ozvalo něco jako svědomí, dle mých znalostí řady konfidentů nedělo se nic, svědomí není myš, nehryže a hryzat nebude.
Mě tehdy zajímala naprosto jiná věc, a to krycí jména jednotlivých spolupachatelů StB. Hledal jsem v té dlouhé poemě o lidské špatnosti trochu poezie. A nalezl. Spolupracovníci Státní bezpečnosti kupříkladu vystupovali kryti básnivými pojmy jako… Lesanka, Jasmín, Narcis, Baroko, Zahrada, Květ, Básník, Kalinka, Sonáta. Luna, Hvězda. Nemůžeme proto tvrdit, že StB neměla smysl pro krásu, upřít jim to nelze, občas dokonce ta jména zaútočila na moje city, třeba krycí jméno Hrbáček, to mě dokonce uvedlo ve vzlykot a pláč, jaký to chcípáček posluhoval zlu, přezdívka Orel, to jsem se zase nadýmal pýchou a hrdostí, jak zdatný byl ten přisluhovač bývalého režimu, krycí jméno Lenoch ve mně zase vyvolalo asociace odpudivosti a tak bych mohl pokračovat…
Ale nechme toho, po vydání seznamů zdá se, že vlk se nažral a koza, kozička celá zůstala! Tak to někdy chodí!


neděle 6. dubna
Název měsíce dubna je údajně odvozen od stromu dubu, na jehož větvích v ten jarní čas počínají rašit první pupence. Když jsem ještě žil v německém Spessartu, v malé vesnici, chodíval jsem rád na pokraj lesa a tam stál mohutný osamělý dub, na jehož kmeni byla připevněna měděná tabulka, na které ozdobným písmem švabachem bylo vepsáno, že strom zasadil v roce 1903 poslední německý císař Vilém, panovník a zpupný válečník. Čas plyne, nezávisle na člověku, Vilík zbavený císařské koruny je už dávno pod drnem, dub viděl a přežil mnoho potentátů, zesílil, rozrostl se do šířky i výšky a každým čtvrtým měsícem v roce probouzí se k životu. Letos je mu sto let. Lidské osudy ho nezajímají, jsou mu lhostejné, protože jsou vesměs nicotné, zvláště těch potentátů a samozvaných spasitelů lidstva.
Není mi známo, kolik let se dub dožije, ale určitě přežije několik lidských generací, pokud se nějaká dobrá duše, vyzbrojena motorovou pilou, neusmyslí ho porazit. Člověk, pán všeho tvorstva, to prase, napsal kdysi v jedné ze svých básní německý básník Gottfried Benn. Ubohý človíček jako tvůrce a nositel dobra i zla.
Měsíc duben, kdy se příroda probouzí, ve mně vzbuzuje pocit velkého štěstí, hraničícího až se sentimentalitou. Nestydím se za ni, tedy sám před sebou. Neboť ukazovat na veřejnosti, v dnešní hektické a neurvalé době, plné zmaru a násilí, i jen mizivý náznak lyriky, to se dneska jaksi nehodí. Dokonce jeden mladý český básník nazval lyriku bahnem. Někdy, když projíždím Českým rájem, zastavím se v Sobotce, postojím chvíli u hrobu básníka Fráni Šrámka, nejraději v dubnu, ale to si taky nechávám pro sebe.
Holt už se musím smířit s tím, že v tom lyrickém bahně jsem zavrtán až po uši a že strom dub, byť jsem pod ním sedával v Německu, je mi bližší než kdejaký hulvát a neurvalec, a konečně, stromy člověka nepotřebují, dokážou žít bez něho a je jim šumafuk, jestli je človíček černý, nebo bílý, Čech, Žid, Němec nebo Indián.
Už dvě jara žiju v Čechách, ne v Česku, protože tenhle název země české na mě útočí vulgaritou a decimuje a przní mou rodnou českou řeč a rve mi ušní bubínky, do Německa už netoužím, tehdy, před lety to byla nutnost. Dub zasazený císařem Vilémem už asi nikdy nespatřím a tak jsem si sám pro sebe objevil dub jiný, je v obci Stochově nedaleko Kladna a údajně ho před více než tisíci lety zasadila svatá Lidmila, matka svatého Václava.


neděle 13. dubna
Naložili jsme do auta pár starých dek, přidali pytel granulované potravy a vydali jsme se do městského útulku pro opuštěné psy. Psy máme oba rádi, já i moje přítelkyně, doma máme také jednoho, teriéra, ti už dneska moc vidět nejsou, mockrát se nám už přihodilo, že na ulici na něho malé děti pokřikují, hele Dášeňka, je dobře, že děti ještě znají příběhy Čapkova foxteriéra, nedávno nás zastavil i jeden starší pán a povídá, tohle je prvorepublikový pes, slavným ho udělal Skupa jako Žeryka v Hurvínkovi a Spejblovi.
Útulek pro opuštěné psy je kousek za městem, asi jako dříve bývala rasovna, jenže už tam nesídlí ras, ale tihle čtyřnozí tvorové. Objekt útulku je nově vybudovaný, upravený, čistý, uprostřed listnatého lesa. Vybídl jsem přítelkyni, abychom si útulek prohlédli, moc se jí nechtělo, ani povolání advokátky ji nenaučilo cynismu a nezbavilo soucitu se slabšími. Ve zděných příbytcích, za mřížemi, přežívají opuštění psi, někdy osaměle, jindy po dvou i po třech, to záleží na těch hafanech, jaká míra družnosti v nich je. Procházeli jsme kolem kotců a protože tak trochu psí řeči rozumím, dal jsem se s nimi do hovoru. Naučil jsem se tomu v Portugalsku a hlavně v Řecku, tam jich pobíhají celé smečky, vyhublí a hladoví, hotové trosky. Diskutuji s těmi chlupáči, tom jejich kolektivním štěkotu a vrčení jsem porozuměl hlavně jednomu slovu – chtěli všichni domů. Žadonili, škemrali, doprošovali se, dokonce jeden dobrman mi začal spílat a vyhrožovat, že jsem pěknej neřád. Kluci, povídám, já si vás nemůžu vzít domů, ani jednoho, s tím naším byste se věčně rvali a já už jsem moc starej na to, abych vás pořád rovnal. Pochopili to, rozloučili jsme se v dobrým.
Paní vedoucí nám poděkovala a chystala se za námi zavřít bránu. A tu se tam zjevil mladík, asi sedmnáctiletý, a na vodítku vedl pejska, vyděšeného, a jestli by ho prý ta paní nevzala do útulku. Nemohla, měla plno, mladík beze slova uvázal psisko k bráně a pískajíc si nějaký přiblblý šlágr klidně odešel. Pes přiškrcený obojkem za ním nevěřícně zíral, v očích psí smutek. To je život, posteskla si vedoucí útulku a vzala opuštěného hafana dovnitř. Domov to není, řekla, a nebude, ale aspoň, že mají ten azyl.
Vím, že ten nicotný příběh postrádá pointu, ale tu ať si každý domyslí po svém.


úterý 15. dubna
Každý den časně ráno vychází z domu stará paní. Zamkne a klíč vhodí do ošumělé nákupní tašky. Opuštěné ulice dospávají, podél chodníků hřadují auta, luxusní bouráky těch bohatých a jejich chudí příbuzní, staré škodovky se zrezivělým mejkapem, nezdolní nezmarové českých silnic. Pár pejskařů klopýtá rozespale po chodníku, nechají se vláčet svými chlupatými oblíbenci a stará paní se vydává na každodenní obchůzku svého rajonu. Podle tváře jí hádám tak osmdesát, dle jejího svižného kroku bych řekl, že ještě nedávno absolvovala kurs aerobiku, či jinou pohybovou poťouchlost. Botky má sešmajdané a šatstvo by mohlo vyprávět o časech dávno minulých. Zpočátku jsme se míjeli beze slova, zvědavě jsme na sebe jukli, mírně pokynuli hlavou na pozdrav a šli si po svém. Nikoho tu neznám, přistěhoval jsem se nedávno a docela rád bych tu někoho známého měl. Koho bych pozdravil a pozeptal se na spoustu drobností – za oběť padla mi tahle stará paní.
A nebyla proti. Občas do okolních ulic vniknou rómští zlatokopové, sídlící v nedaleké čtvrti, připomínající ghetta
v Americe. Dlouhými tyčemi, nebo jen tak holýma rukama, přehrabují kontejnery na odpadky, některý je vybaven potrhaným ruksakem, jiný igelitovou taškou a ti nápaditější starým dětským kočárkem s rozvrzanými kolečky. Stará paní do kontejnerů ani nenahlédne, jen otevře víko a vhazuje do nich bordýlek zanechaný těmito hledači pokladů, poklízí a ani chválu nečeká, tu zvedne pohozený papír, tu zapomenutou láhev, nebo plechovku, ba přidá třeba i spadlý list ze stromu.
Ta ženská je blázen, myslím si, a tak se jí jednoho rána ptám, proč to paní děláte, i mrkne na mne udiveně a praví, copak se na ten nepořádek můžu dívat, jojo, já nato, v takovém Singapuru je za odhozeného vajgla arest. Tak to by se mělo zavést i u nás, navrhuje stará paní. A tak se začalo naše tiché přátelství. Načinčané paničky nás pohrdavě míjejí a shlížejí na nás asi jako indický kněz brahmán na kastu nečistých. Naše společné rozpravy se prohlubují a já očekávám příběh – jednoho dne se ho dozvím.
Stará paní žije sama, nedávno ji zemřel muž, býval redaktorem. Po celý čas války jej stará paní schovávala, neboť byl židovské národnosti, jak se jí to podařilo, o tom stará paní nemluví. Pět let si hrát na schovku, to určitě nebyl žádný med ani pro jednoho z nich. Nevyptávám se jí na to a lidstvo to už vlastně ani nezajímá, má jiné starosti to zmatené lidstvo, kde co urvat, kde koho podtrhnout, rozmnožit ty svoje pozemské statky. Jsme tedy se starou paní kamarádi. Když ráno vycházím z domu vyvenčit našeho psa, už se na ni těším, vždycky se dozvím něco nového, příběhy a epizody se na mě hrnou jak z rohu hojnosti a není v nich ani stopa po nesnášenlivosti, zlobě, pohrdání a jiných skvělých lidských vlastnostech. Nedávno jsem ji potkal výjimečně odpoledne, dřela se
s velkou nákupní taškou, obstarala nákup pro jednu invalidní paní, která už ani nevychází z domu.
A teprve teď mi to došlo, kruci, mumlám si pro sebe, vždyť v tý naší ulici žije anděl. Přimhouřím oči a zřetelně vidím, jak to její obstarožní šatstvo zdobí zlaté perutě, vskutku andělské. A z celé ulice jsem jediný, jenom já mám za kamaráda ANDĚLA.


pondělí 21. dubna
Vy v křeslech a lóžích, chřestěte svými šperky, a vy vzadu na bidýlku, tleskejte!
Nevím, proč jsem si vybavil zrovna teď, v čas velikonoční, tahle slova Johna Lennona, jimiž oslovil zbohatlé, chudé a ty nejchudší na jednom ze svých koncertů. Snad je mezi těmito svátky a jeho slovy souvislost. Na jedné stráni nedaleko Litoměřic jsou prostá boží muka a hned naproti staví si jakýsi zbohatlík „Nedobyl“ velkopanské sídlo. Ježíš Kristus je odlitý z bílé sádry, původní soška byla patrně ukradena, nebo rozmlácena za panování komunistických poskoků. Kristus je oděný jen v plachetce, rozpjaté ruce a zkřížené nohy probité hřeby, hlavu pokrytou trnovou korunou mírně svěšenou, už přes dvě tisíciletí symbol chudoby, pokory, střídmosti, lidské snášenlivosti a sounáležitosti, spravedlnosti a lásky k bližnímu. Rozsáhlý zrůdný architektonický paskvil hyzdící krásnou Máchovu krajinu, hotová pevnost, je ukrytý za vysokou betonovou zdí. A za tou pancéřovou hradbou pobíhá zlý pes, obluda, znetvořená do podoby svého pána, mučitele a majitele.
Nemohoucně, s očima vyhořelýma, hledí Ježíš Kristus, Vykupitel, z kříže.

Lidská společnost do hlubin se hrouží,
hlupáci plodí následníky, když druhé pošlapali,
prosazují se násilím, demolují zbytky přirozeného světa.
Bacha na blbce, jsou jich spousty!


Tolik z jedné básně Víta Kremličky.


středa 30. dubna
Tiše, nehlučně otáčí se klíče v zámcích. Zámky na dveřích do bytu jsou tři, jeden nahoře, druhý, ten nejmasivnější, uprostřed a třetí dole. Stály fůru peněz. Dveře teď vyhlížejí jako vchod do pancéřového trezoru, bývaly doby, kdy postačil jeden jediný prachobyčejný zámek a klíč se někdy dával i pod rohožku, člověk ho nemusel sebou tahat, rodiče se nemuseli bát, že ho děti ztratí, stačilo se sehnout, vzít zpod rohožky klíč a otevřít si domů.
Na počátku šedesátých let jsem se jel podívat do Teplic na výstavu Medka a Koblasy, jakýmsi záhadným způsobem tahle výstava obrazů dvou zatracovaných malířů, neholdujících malůvkám socrealismu, unikla pozornosti komunistických biřiců. Zájemců byly mraky a já už v Teplicích zůstal, živen a podporován čerstvými maturantkami, holkama krásnejma, a tenkrát ještě nezištnejma. A abych měl taky trochu vlastních peněz, zajel jsem domů a otci, jenž měl řádně vymytý mozek, odtáhl v ruksaku pár knih, které se mi zdály nepotřebnými. Zašel jsem do teplického antikvariátu a snažil se je prodat, nebyl zájem o Daleko od Moskvy, Žatvu, Rytíře zlaté hvězdy a jiný sovětský literární brak. Položil jsem ty výtvory sepsané k radosti syčáka Stalina na parapet obchodu, co s nimi. A kupodivu je ode mne odkoupila jedna stařenka, putující náhodně kolem, stařenka z pohádky, dala mi pár šušňů. A tak jsem vešel nazpět do antikvariátu a v regálech našel Walta Whitmana, obal knížky byl už potrhán, listy zažloutlé, sednul jsem si na lavičku v parku, otevřel lahváče a četl. A došel jsem k veršům, které mě drží ještě dodnes…odšroubujte zámky ze dveří, odšroubujte dveře z veřejí…
Jasná výzva starého tuláka a opilce k lidské sounáležitosti, důvěře, vzájemné toleranci a pochopení. Básník byl velkej, ale prorok špatnej, bloud Whitman!
A pro mne je dodnes utrpením, když slyším výzvu své přítelkyně – a nezapomeň zamknout všechny tři zámky, moc se mi do toho nechce, ale musím. Dávat klíč pod rohožku, to už by dneska napadlo jen blázna! Tak to je, snílku Whitmane!
Pozítří bude první máj, vylezeme s přítelkyní na kopec Radobýl, kam chodíval Karel Hynek Mácha z nedalekých Litoměřic, možná, že letos už naposled, neb pod kopcem se má skladovat v příštích letech radioaktivní odpad, na doporučení těch chytrých. Jako by nestačilo, že během války zde, právě pod tím kopcem, zahynuly tisícovky vězňů.
Byl první máj, byl lásky čas…

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage