O nakladatelství / Webové stránky – archiv rubrik / Internet New Line/Webová rubrika Nezavedení /
Petr Kersch
Petr KerschPražský rodák (1934), dětství a studentská léta prožil na Plzeňsku. Inženýr chemie, se zaměřením na metalurgii. Pracoval ve výzkumu a také učil. V současné době žije v Děčíně. Od roku 1990 napsal asi padesát fejetonů a na třicet povídek. Řadu z nich otiskly deníky (Zemské noviny, MF Dnes) a týdeníky. Jeho prózy byly oceněny v literárních soutěžích (Literární Šumava 1998 a 1999, Literární Beskydy 1999, Proseč Terezy Novákové 2000, Literární Varnsdorf 2000). Nejznámějších osmnáct povídek vydal v roce 2002 knižně pod titulem Zlatý časy. Povídky se odehrávají v českém prostředí v různých dobách (1941–2001). Autor v nich ironizuje poměry v „zlatejch časech“. Povídka Panna je převzata z další Kerschovy sbírky povídek, jejíž titul Zvěrokruh a jiné povídky napovídá, že námětem jednotlivých próz byly názvy souhvězdí. Nejedná se však o žádné astrologické bludy. Autorovi tato krásná jména sloužila jako inspirující symboly při psaní napínavých příběhů, za kterými čtenář vnímá Kerschův skeptický optimismus
PANNA
Dnes přišla opět... Její hlas, její oči... Poznala jsem ji, i když jsem v téhle vitríně tolik let, opuštěna, s cedulkou na krku, nahá, mezi plechovým vláčkem na klíček a starou dětskou stavebnicí z kameninových kostek.
Já jsem zůstala stejná. Hračky tak rychle nestárnou. To Vanda se proměnila, z děvčátka je stará dáma. Ten odřený perziánový kožich nosívala její matka, milostpaní Kleinová. Býval nový, černočerný, lehoučký. Nádherný, přepychový dárek od milence. Pan Weichling... Vždycky napřed telefonoval. Chodíval odpoledne, protože doktor Klein musel za svými židovskými klienty. U soudu je zastupovat mohl, ale kancelář mít nesměl. Kleinová s Weichlingem seděli u čaje a povídali si německy, aby Vanda nerozuměla. Ze začátku prý dávali dítěti do ruky hračku, aby dalo pokoj, a zamkli se v ložnici. Ale malá pofňukávala, volala maminku k sobě, protože si neuměla hrát sama, to se naučila později, až když jsem přišla já. Kleinovi bydleli v krásném bytě ve čtvrtém poschodí, v zadním traktu čísla dvanáct v ulici Na Poříčí. Pan Weichling si přál, aby se paní Kleinová dala rozvést. Slyšela jsem je, jak se o to hádají, i když si jenom šeptali. Hračky rozumí každému lidskému počínání, které souvisí nějak s dětskými radostmi a strastmi, a na slovech přitom vůbec nezáleží.
Posledně přinesla Vanda nějaký obraz. Vím, že to byl obraz, i když byl zabalený v hnědém papíru a převázaný provázkem. Když někdo starožitníkovi prodá obraz, starožitník ho co nejdřív zavěsí na stěnu mezi ostatní. Tenhle taky hned pověsili. Jedná se o velmi drahý obraz, namalovaný od Jakuba Schikanedra. Koupil ho před mnoha lety doktor Klein pro svou nevěstu jako svatební dar. Vím, že paní Kleinové se nelíbil, nábřeží na obraze se zdálo příliš tmavé, plynové lucerny vrhaly na zmoklou dlažbu strašidelné zsinalé světlo a v pozadí černá drožka s koněm připomínala pohřební vůz. Schikanedrova olejomalba dnes představuje pěkné jmění. Podle pana Kleina hlavní podmínka pro to byla splněna už tenkrát, když obraz koupil; mistr Schikanedr byl již v té době mrtev.
Pozoruji obrazy celé dny, celé noci.
Hračku zajímají hlavně věci, které by mohly být hračkami.
Ten špagátek! S takovým převázali moji první krabici, když mě paní Haasová koupila v obchodním domě Bílá labuť, oddělení hraček. Paní Haasová nebyla žádná milostpaní. Chovala se skromně, jak se na vdovu patří. Ptala se prodavače, zda nemají nějakou menší panenku. Levnější panny byly vyprodané. Sobotní listopadové odpoledne v největším pražském obchodním domě! Lidé se tlačili u pultů. U výtahů do vyšších pater byly fronty. Na eskalátoru z přízemní dvorany do prvého poschodí bylo slyšet hlasitou němčinu. Vojáci se vozili na pohyblivých schodech a smáli se. Nakupovali toaletní mýdla, hedvábné punčochy, krajkové košilky a voňavky. Taky dětské čepičky, botky, brusle na kličku a cínové figurky vojáčků. Válčilo se už dva měsíce, ale tihle o válce zatím nevěděli nic.
Dnes Vanda nepřinesla na prodej nic většího. Možná že chtěla prodat nějaký šperk po mamince. Když odcházela, ohlédla se, aby odpověděla prodavači na pozdrav. Podívala se na mě nejprve letmo. Zaváhala, učinila krok zpět a zůstala stát. Poznala mě! Vím, že chtěla říct: Mikolko, co tu děláš? Kde máš své šatičky? Pročpak tě prodali a kdo to byl? Jak dlouho tady ležíš? — Neřekla ani slovo. Zvonek u dveří cinknul, odešla. Však přijde znovu, jestli si vzpomene.
Když jsem byla nová, měla jsem krásné řasy, oči, které jsem uměla zavírat, když mne položili naznak, na hlavě nalepené černé lidské vlasy, taky jsem měla červené, pootevřené rty. Baculatými pažemi jsem uměla otáčet a bosýma nohama hýbat na všechny strany, protože byly přitažené ke kyčlím gumičkou. Hanička Haasová — moje první majitelka — byla zklamaná. Ke svým dvanáctinám očekávala něco zajímavějšího než velkou mrkací pannu. Pod mým tělem se skrývalo překvapení: paní Haasová stačila ušít a schovat pod novou panenku troje oblečení: šatičky ze žlutého hedvábí, s karnýry a šerpou, sukni na kšandičky a k sukni kabátek ze zbytku oříškově hnědého diftýnu a úplně vespod dlouhý župan z modře kytičkovaného barchetu. Z toho mi paní Haasová ušila taky kalhotky — aby panence nebylo zima.
Dřív Ema Haasová učila dívčí ruční práce, protože byla industriální učitelka na měšťanské škole. Říkalo se o ní, že by mohla vést módní salón, jak výborná byla švadlena. Místo nějakého uznání dostala výpověď. Do výpovědi, nečitelně podepsané nějakým přednostou z magistrátu, neuvedli žádný důvod, jenom čísla paragrafů. Možná že se styděli... Pravá příčina výpovědi byla v tom, že Haasovi byli židovská rodina, která měla zavedené starožitnictví v Dlouhé třídě a taky dům v Kozí ulici. Když panu Haasovi německý úředník oznámil, že obchodovat dále nesmí a veškeré zboží v krámu i ve skladu se zabavuje, chtěl Emil Haas zatelefonovat svému nejlepšímu příteli doktoru Kleinovi a zeptat se ho, zda podle protektorátního práva se může někam odvolat, ale stačil na telefonním aparátu vytočit jenom tři číslice a pak mu přístroj vypadl z ruky. Chytil se za levé rameno a bolestí začal naříkat. Za patnáct minut byl mrtev.
Paní Haasová a její dcera ozdobily čerstvý hrob na Olšanech žlutými chryzantémami, podobnými těm, které její muž nosíval na předsvatební schůzky. V tichosti jednoho zimního večera sbalila paní Haasová nejnutnější věci do dvou kufrů, svázala dvě peřiny prádelní šňůrou, vzala své dítě za ruku a nasedla do taxíku. Jela jsem s nimi, zavřena do Haniččina kufříku mezi školními sešity, pastelkami a knížkami. Cesta byla krátká. Uvítala nás paní Gerta Kleinová. Elegantní dáma — někdejší spolužačka, kamarádka na život a na smrt a bohatá zákaznice bývalého Haasova starožitnictví — vše v jedné osobě. Ta nabídla Haasovic děvčatům (jak říkávala) k bydlení velký obývací pokoj, největší ze čtyř pokojů. Okno hledělo do slepé zdi zadního traktu, vzdáleného jen co by dítě míčem dohodilo.
Pravda, samotný dům byl fádní: nájemník procházel tmavou a studenou chodbou, stoupal po ošlapaných pískovcových schodech, napravo špinavá holá zeď, nalevo litinové zábradlí, natřené na černo, a za ním propast, do které skočit by bylo snadné, stačilo na odpočívadle ve čtvrtém patře zábradlí přelézt.
V pokoji, který paní Haasová používala jako ložnici, kuchyni, jídelnu a krejčovskou dílnu, vyzařovala kachlová kamna ze svého rohu neustálé teplo. V noci slídové okénko ve dvířkách kamen oranžově žhnulo, jako kdyby nějaký hodný obr bděl svým jediným okem nad oběma spícími bytostmi. V druhém koutě místnosti měla své útočiště Hani Haasová: lehátko, židle, stolek, na něm knížky, školní učebnice, ze kterých se teď musela Hani sama učit pod přísným dohledem své matky. Ležely tam i staré módní časopisy, ze kterých Hanička ráda obkreslovala. Také já, její Mikolka, jsem tam sedávala na stole, oblečena do nejnovějších kostýmů a plášťů, protože co Hani z časopisu obkreslila, to taky z nějakých darovaných hadříků na mě ušila.
Na širokém prkně, položeném přes ustlanou postel, stříhala paní Haasová pro své zákaznice donesené sukno, různobarevné kloty, umělé hedvábí, náhražkové kousavé buničiny, těžké předválečné vlněné látky do zimních plískanic a lehounké šifóny pro některý z posledních pražských plesů. Zákaznice dohazovala milostpaní Kleinová. Byla při tom věru jak ryba v živé vodě. Před zákaznicemi si hrála na mistrovou, udílela paní Haasové rozkazy, smlouvala o cenách, pak se tomu obě přítelkyně chichotaly. Většina látek, ze kterých se šily kabátky, sukně, zimní pláště, halenky a šaty na jaro, pocházela od šmelinářů. Zákaznice proto samy dávaly velký pozor, aby se jejich tak vynikající zdroj švadlenkovského umění nestal obětí nějakého udání. Nakonec — byl tady přece pan Weichling.
Pan Kurt Weichling byl Němec a úředník. Nikdy nenosil uniformu nebo nějaký odznak. Na gestapáka taky nevypadal. Vysoký, hubený, hladce oholený, s řídnoucími prošedivělými vlasy, ulízanými nazpět. Bezvadný oblek, vkusná vázanka. Jeho práce musela mít něco společného s penězi, protože o penězích často s paní Kleinovou mluvil. Když jí vysvětloval, kam ve válečné době má člověk jako ona ukládat peníze, přeskakoval mu hlas do fistulky. Slýchávala jsem ho, když přicházel na odpolední návštěvu. Sotva v předsíni u dveří do našeho pokoje odevzdal Gertě Kleinové svůj klobouk, přijal od ní mlaskavý polibek a na Gertinu první tichou otázku zahlaholil, až se to rozléhalo po celém kvartýru:
„Aber das Ganze ist nur eine Geldfrage, meine Liebste!“
Z toho důvodu, že Weichling by brzo sám objevil přítomnost Haasových děvčat a jejich pololegální podnájem u Kleinů, rozhodly se obě ženy, že předejdou potížím a seznámí pana Kurta se skutečným stavem věcí. Posadily se proti němu u jídelního stolu uprostřed pokoje, kde, jak paní Haasová doufala, přežije i s dcerkou válku ve zdraví. Gerta Kleinová nalévala kávu, pravou zrnkovou kávu, do koflíčků z růžového karlovarského porcelánu a krájela třenou bábovku, kterou Kurt Weichling moc rád.
My tři, malá Vanda, Hanka Haasová a já, Hančina panenka, jsme si hrály pod stolkem na tatínka, maminku a jejich dítě. Hanka odmítla roli otce; připadalo jí nemístné, aby představovala muže, když začínala mít oteklé a bolavé prsní bradavky a pod břichem první kudrnaté chloupky, které si prohlížela každý večer před usnutím. Vandě to bylo jedno, byla by si hrála se svou novou velkou kamarádkou na cokoli. Já, jejich děťátko, jsem musela poslouchat příkazy a hned jsem je taky plnila: Vanda mi ohýbala nohy, oblékala košilku, posazovala a krmila lžičkou — vše podle nápadů, které vymýšlela Hani.
U velkého stolu se mluvilo německy. Paní Kleinová svému Kurtovi vysvětlovala, co se v minulém měsíci u Haasů přihodilo, jak je nebezpečné pro matku s teprve dvanáctiletou žabkou zůstávat v opuštěném domě, když teď platí pro židovské obyvatelstvo v Praze takové složité a přísné předpisy, a že se tedy slitovala nad svou přítelkyní v jejím neštěstí.
„Aber warum? Wozu das alles?“ ptal se zděšený pan Weichling.,br> „No tak mu to pověz, Gerto,“ vzdychla paní Haasová a ohlédla se na děti, které si přestaly hrát.
Některé věci se pan Weichling nedozvěděl.
Tak především — paní Haasová vydělávala tím šitím tolik, že mohla Gertě platit za podnájem docela slušnou činži a ještě zbývalo. Leckterá zákaznice donesla místo peněz proviant, o který byl ve městě, živořícím při potravinových lístcích, velký zájem. Vajíčka, husí sádlo, cukr, mouka, zimní jablka, lískové oříšky, dokonce i konzervy s prodlouženou životností ze starých armádních zásob — to vše leželo nebo stálo na poličkách ve spíži, skryté za zavěšeným perským kobercem v kuchyni. Čas od času přebytečné potraviny paní Kleinová s nejvyšší opatrností prodávala důvěryhodným známým, o kterých věděla, že mají peníze.
Peníze měly v té době pořád ještě svou hodnotu. Každou neděli k večeru se obě ženy dělily o zisk. Svou hromádku papírových peněz rozdělila paní Haasová na dvě: tu menší posunula po stole zpátky k paní Kleinové — představovala nájem, stravné pro dvě osoby, vodné, otop a světlo. Druhou vstrčila do kapsy plátěné zástěry, a když s Hanele v pokoji osaměly, uložila paní Haasová peníze do staré krabice od holandského kakaa k dřívějším úsporám a dohlédla na dcerku, aby krabici ukryla na smluvené místo mezi hračky.
Haasovic úspory jsme hlídali my dva: já, panenka Mikolka, a černoušek s rudým fezem na hlavě, namalovaný na plechové krabici. Nad jeho černou tváří byl nápis: Droste Cacao.
To, co se měl Kurt Weichling dozvědět, pochopil rychle: Ema Haasová, vdova po starožitníkovi, a její dcera Hana se chtějí vystěhovat z protektorátu do Dánska, ke vzdáleným příbuzným. Aby mohla zaplatit příslušným úřadům poplatky za povolení, měla paní Haasová připravenou slušnou sumičku v hotovosti. Také mohla nabídnout nějaké šperky, zásnubní prsten s briliantem, trojitý náhrdelník z pravých perel, který zdědila po své matce jako rodinný klenot, a ještě nějaké levnější drobnosti, které nosíval její muž: zlatý přívěsek ke kapesním hodinkám, stříbrné pouzdro na cigarety.
Matka i dcera mají židovský původ a spadají pod působnost říšských norimberských zákonů. Obě osoby jsou trvale hlášeny v Praze, na Starém Městě, Kozí ulice, dům číslo sedm. Ve skutečnosti bydlí u Gerty Kleinové v podnájmu, což nebylo úřadům dosud ohlášeno — řekněme, že jsou u Kleinů na návštěvě.
Paní Ema Haasová je zdatná švadlena s velkou praxí, ale svoje řemeslo nesmí vykonávat. Má také zakázáno výnosem pražského magistrátu odborně vyučovat své profesi. Její dvanáctiletá dcera Hana Haasová nesmí navštěvovat žádnou školu. Její matka ji vede k tomu, aby se vzdělávala sama.
Když vysvětlování dospělo do tohoto bodu, pan Weichling se podíval na obě děti. Na podlaze mezi roztahanou stavebnicí a barevnými hadříky si hrála malá Vandinka. Hanele Haasová seděla na svém stolku, v pravé ruce držela jehlu s provlečenou bílou bavlnkou, levou mě svírala za krk. Hleděla přímo do Weichlingových šedých očí. Ten před jejím pohledem uhnul a řekl paní Kleinové:
„Richtig. Was soll mich tun?“
„Jedno české přísloví praví,“ usmála se Gerta Kleinová, „mluviti stříbro, mlčeti zlato. Reden ist Silber, schweigen ist Gold.“
Zbýval pan Klein. Toho jsem nevídala často. Do pokoje, kde si se mnou hrály obě děti, nepřišel nikdy. Jednou k večeru se Kleinová s Kleinem hádali v předsíni tak nahlas, že při tom křiku zapomněli na dcerku. Vanda stála ve dveřích s vypůjčenou panenkou, v sevřené pěstičce mě držela za kotníky. Obrácena hlavou k podlaze, slyšela jsem doktora Kleina, jak křičí na manželku:
„Odkud bereš tyhle nesmysly? To není z tvojí hlavy!“
Ta znovu opakovala, že se všechno dozvěděla náhodou, od jedné zákaznice. Její manžel pracuje na ministerstvu vnitra. Připravovaná změna předpisů je pochopitelně tajná. Není radno v této souvislosti znát nějaká jména. Jisté je, že i děti ze smíšených manželství, i když jejich matkou není Židovka, nakonec půjdou do transportů taky...
„Musíme se dát rozvést, Kamile, a před tím rozvodem podepíšeme oba, že Vanda není tvoje dítě.“
„Dobře, dejme tomu, že máš pravdu,“ řekl na to Klein. „Počkáme, až ta tvoje novela bude opravdu platit.“
„To bude na všechno pozdě, miláčku,“ pravila Kleinová. „Jako kdybys nevěděl, jak se to dělá. Vyhlásí to se zpětnou platností.“ Popošla k manželovi, zdálo se mi, že mu chtěla dát ruce kolem krku, že ho políbí. Ten před ní couvl o krok, potom ještě o jeden. Žena zůstala v trapné pozici s prázdnýma rukama. Konečně si všimla holčičky s panenkou.
„Copak je? Vrať Mikolku a hybaj do kuchyně, budeme večeřet.“
Klein využil situace, protáhl se kolem manželky a zamířil do svého pokoje. Ve dveřích se otočil a poznamenal: „Mohli bychom se vystěhovat, úřady to zatím rodinám povolují.“
„Ach,“ řekla Kleinová, „kde vezmeš tolik peněz? Vždyť víš, kolik takové povolení dneska stojí!“
„Něco mám. Zbytek si vypůjčíme. Mám mezi klienty bohaté árijce.“
„Jo, tak ty něco máš!“ zavřeštěla Kleinová. „Zbytek si jako protektorátní židák vypůjčíš od svých bohatých klientů! Kohopak jim přivedeš jako ručitele?“
Doktor Kamil Klein se podíval znovu na svou manželku. Stála proti němu jako rozčepýřená krůta. Neodpověděl, ale já jsem zaslechla jeho vnitřní hlas. Nejenže mě dávno nemiluješ, říkal ten smutný hlas. Ty se mě chceš zbavit.
Vystěhovat? Ó, paní Kleinová se určitě nechtěla vystěhovat. Neměla k tomu důvod. Vypadala výborně. V oblékání měla sklon k výstřednostem. Paní Haasová ji občas kritizovala.
„Tyhle černé punčochy se nehodí k červenému županu, Gerto. To je oblečení do bordelu.“
„Tenhle klobouk ti moc sluší, líp než ten širák, v tom vypadáš jako hříbek.“
„Kabátek se ti vzadu krčí, nějak se ti zakulatil zadek. Svlékni to, já ti ten kabátek upravím.“
Nebyla nejmladší, tahle paní Kleinová, pravda, ale kvůli Kurtu Weichlingovi si udržovala linii. Tajli. Před jeho návštěvami si na poprsí ráda nanesla pár kapek drahého parfému. Weichlingův dárek z doby, kdy spolu začínali.
Paní Kleinová požádala svou podnájemnici, zda by mohla Vandu pohlídat, protože odpolední návštěva přijde každou chvilku.
„Hanele?“ řekla paní Haasová a dcera vzhlédla od svých nůžek a módních časopisů.
„Ano, maminko,“ řekla Hana. Věděla, co se od ní žádá — zabavit dítě, aby si nevšimlo, že jeho matka se potichu vytratila z místnosti. Pomocí hadříků, prázdných krabiček a dřevěných kostek vytvořit pokojíček pro panenky, pro ty menší panenky, samozřejmě, já jsem se nikam nevešla, byla jsem příliš velká, seděla jsem na svém obvyklém koberečku a měla jsem čas pozorovat, poslouchat, čichat tyto dvě děti, tak rozdílné věkem a přece stejné v jejich děsivé nevědomosti.
Ten nesmysl opravdu nebyl z hlavy milostpaní Kleinové, ale ani od nějaké zákaznice. Ten vymyslel Weichling. Když se manželé Kleinovi rozvedli, události dostaly spád. Za pár týdnů přinesl poslíček ze Židovské obce obsílku, že doktor Kamil Klein se musí příštího dne dostavit na shromaždiště k Veletržnímu paláci v Holešovicích, odkud všichni předvolaní Židé budou zdarma dopraveni do Terezína. V obálce byl také seznam doporučených osobních věcí a Kleinová je podle něho začala shledávat po celém bytě. Její bývalý muž — jako každé odpoledne — nebyl doma a času nezbývalo. Paní Haasová byla požádána, aby honem pomohla přežehlit spodky a teplé košile, pyžama a opravit dva tři kousky dalšího prádla; tam, kde ještě nebyl monogram, paní Haasová zkušenými rychlými stehy vyšila K. K. Přes nasazené brýle si přečetla Kleinovu obsílku i seznam, pohozený ve spěchu na stole.
Loučili se. Paní Haasová i paní Kleinová poplakávaly. Vanda dala tatínkovi pusu na tvář. Myslela si, že odchází jako každý den. Proč má táta na zádech ten těžký ruksak? Proč jde pryč tak brzo? Dítě tomu nerozumělo. Hanele stála, držela mě za levou paži a pozorovala doktora Kleina. Nachýlen dopředu, s obličejem šedobílým jako stěny v předsíni, poručil bývalé manželce, aby za ním ihned zavřela dveře od bytu. Nebudete na schodišti dělat nájemníkům divadlo, řekl — a vykročil.
Dveře zaklaply. Čekali jsme a naslouchali. Paní Kleinová odkryla kukátko ve dveřích a dívala se dlouhou minutu na chodbu.
Věděla jsem, co spatřila. Její muž vyvlékl ramena z popruhů tlumoku, postavil ho na dlaždicovou podlahu odpočívadla, naklonil se a hleděl přes balustrádu do hlubiny přízemí. Chce přelézt a zřítit se, cítila jsem to. Stačilo několik pohybů.
Rozmyslel si to. Paní Kleinová sklopila víčko kukátka. V naprostém tichu jsem vnímala jemné chvění.
Pan Klein odcházel po schodišti dolů.
Přišla chvilka, kdy všichni zaslechli výkřik — to paní Kleinová otevřela manželův šatník v předsíni. Na ramínku mezi ostatním oblečením visel frak, který v posledních letech doktor vůbec nenosil, a na jeho rukávu byla viditelně přišpendlena obálka. V ní našla Gerta Kleinová dopis, vlastně jen jediný list linkovaného papíru, vytržený z nějakého sešitu, a na těch linkách strohé oznámení:
Nechť není nikomu moje smrt kladena za vinu, protože odcházím z tohoto světa dobrovolně. A pod těmito slovy jednoduché: V Praze, 4. prosince 1941. K. K.
Paní Haasová se bála, že při vyšetřování doktorovy sebevraždy by policie objevila, kde se Haasovic děvčata ubytovala.
„Naštěstí se přece nic nestalo, Klein je naživu,“ chlácholila Kleinová svou přítelkyni. „Pan Weichling říká, že i kdyby — sebevražda Žida se eviduje jako případ přirozené úmrtnosti.“ Seděly u jídelního stolu a přepočítávaly tržbu za uplynulý týden.
„Pan Weichling říká,“ odpověděla Kleinová přítelkyni na další otázku, „že za dva tři měsíce nebude možné pro žádného Žida, aby se vystěhoval z protektorátu.“
Paní Haasová se podívala na dceru. V poslední době se zdála hubenější a bledší než kdy jindy. Tak dlouho nebyla na sluníčku!
„Pan Weichling říká,“ podotkla do třetice Gerta Kleinová, „že nejpozději do roka všichni Židi budou muset z Prahy odejít nach Theresienstadt a že za přechovávání Žida bude šibenice.“
„Já se bojím,“ namítla paní Haasová, „jít někam na úřad s tolika penězi, jednat s neznámými lidmi, podávat žádosti podle nějakých předpisů, které pořádně ani neznám. Abych ti, Gerto, řekla pravdu, vždyť se to všechno nedá ani stihnout! Za tu hodinu odpoledne, co máme povolenou na pochůzky ve městě!“
„Měla ses holt starat dřív,“ poznamenala paní Kleinová a vzala si z mísy kousek slaného pečiva, které zbylo po svátcích.
„Spoléhala jsem... doktor Klein mi slíbil, že nám pomůže s tím vyřizováním. Zařizoval emigraci tolika lidem!“ „Jo, s tím byly loni největší kšefty, to je faktum.“
„A co Weichling?“ Paní Haasová se ohlédla po děvčatech, zabraných do hry s panenkou, a ztlumila hlas. „Ten by nám tu žádost nemohl vyřídit? Vyzná se ve financích, na úředníky je zvyklý — a je to přeci jenom Němec — s tím budou jednat jako v rukavičkách.“
„Taky jsem už na to myslela,“ zadumaně pravila paní Kleinová.
„Mně se jevil vždycky jako takový — spolehlivý...“ lichotila paní Haasová přítelkyni.
Kleinová se ušklíbla.
Byla půlnoc.
Večer se optala malá Vanda, zda si může půjčit Mikolku až do rána: Maminka bude spát zase s Kurtem a já se sama hrozně bojím... Hanička přikývla, nepůjčovala mě poprvé.
Když tatínek odešel, Vanda doufala, že lůžko vedle matky bude patřit jenom jí. Dvakrát, někdy i třikrát týdně maminka děvče bez dlouhých řečí vystrnadila z ložnice a přednost dostal pan Weichling. Stalo se i to, že pan Weichling dorazil bez ohlášení pozdě večer a Vandička si musela sbalit svoje haky paky a jít spát vedle, do pokojíku, který býval určen služkám. Vešla se tam akorát postel, polička na hračky a tohle bázlivé, okaté dítě. Větrací okénko u stropu mělo žlutou záclonku.
Jak jsem řekla, byla zrovna půlnoc. Ležela jsem na polštáři, uvolněná od dlaní spícího dítěte. Ležící panny nikdy nespí, pouze sklopí svá umělá víčka a bdí dál.
V ložnici za zdí ustalo divoké zmítání a vrzání. Vnímala jsem hlasy. Mluvila paní Kleinová, milenec odpovídal krátkým Ja!... Nein!... Kind!... Unmöglich... Na něčem jsme se dohodli... Ja! Aber nur... ale jenom...
Paní Haasová prohlásila, že ty peníze by měly panu Weichlingovi stačit a že nepřipustí, aby její dcera Hana s panem Weichlingem někam šla. To by nedovolila žádná matka na světě.
Stály proti sobě u stolu, kde ležel rozešitý pánský jarník. Gerta Kleinová se podívala na Hanele:
„Tady Haně dovoluješ, aby před Kurtem tancovala a zpívala. Proč by nemohla... Vždyť by jí nic neukousli, akorát by se koukali. Kurt se zaručuje, že nikdo se holky ani nedotkne a do půlnoci bude doma.“
„Tady jsi u toho taky přece ty,“ namítla Haasová. „Hanka sice říká, že když vám pokaždé něco zazpívá a zatancuje, pan Kurt ji pochválí, potom jí dá nějakou odměnu, kousek čokolády, nebo aspoň karamelku, zatleská, řekne, to by stačilo, otevře jí galantně dveře..., ale posledně prý prohlásil, že Židovky byly vždycky krásné a dobře tančily... Doufám, že bys zakročila, kdyby...“
Paní Kleinová skočila Emě Haasové do řeči:
„Před těmi pány v klubu by nedělala nic jiného.“
„O tom nejsem vůbec přesvědčená. Cizí chlapi a navíc — Němci. Židovské děvče. Zakázaná lahůdka! Jsou mezi nimi určitě zvrhlíci. Je válka! Nějaký prasák holce ublíží, někam ji zašantročí — a já abych se pak oběsila.“
„Kurt mi řekl, že tam bude člověk, který je velmi důležitý pro získávání vystěhovaleckých pasů,“ prohodila Kleinová.
Haniččina matka poznamenala, že si pana Weichlinga stále váží, myslí si o něm, že je čestný muž, který drží slovo, a není vyděrač.
Jednoho podvečera přišel Weichling dřív — snad záměrně — Kleinová nebyla ještě doma. Zastihl Hanku, jak se vrací z Vandiny komůrky a nese mě, Mikolku, v nových šatičkách. Byly z umělého hedvábí a opravdu mi slušely. Weichling předstíral, že ho panenka zajímá, a s ukazovákem na ústech se mu podařilo zatlačit děvče do ložnice. V místnosti bylo šero, ale oknem pronikalo dosti světla na to, aby se Němec posunky dorozuměl: chtěl, aby si mu Hanele sedla na kolena. Nechápala — a tak použil mě, pannu, jako model a ukázal, co má děvče udělat.
Hanele Haasová byla rozumná a věděla, že nesmí Weichlinga naštvat. Znala celou historii o tom vystěhování. Cítila nebezpečí, ale uvědomovala si, že maminčiny peníze neleží v plechovce od kakaa, nýbrž už tři týdny ve Weichlingově kapse.
Vyhrnul mi sukni a ukázal na mé plastikové nohy. Hanka se postavila před Weichlinga a ukázala své nohy v pletených bavlněných punčochách. Oba se zasmáli, vypadalo to jako báječná hra. Weichling mě otočil — Hanka se taky otočila. Ohlédla se a viděla, jak Weichling přetáhl panně šatečky přes hlavu. Neměla jsem na sobě nic než staré kalhotky z modrého barchetu, které jsem nosila od té doby, co je ušila paní Haasová. Nikdo mi je za ten čas nesvlékl — až teď ten Weichling.
Hanele zaváhala. Cítila jsem, jak se začervenala. Weichling se na oko zamračil. Dívka vylezla ze sukně a ze starého svetru. Stála před Weichlingem ve flanelové spodní košili; byla růžová stejně jako teplé kalhotky pod košilí. Weichling počkal, až Hanele svlékne obojí, chvilku jí to trvalo.
Pocítila jsem sevřené mužské prsty kolem pasu. Jako kdyby mě chtěl rozmáčknout. V plastikovém trupu se mi udělal důlek. Zrovna když se děvče chystalo, že se podvolí a sedne si Weichlingovi na klín, otevřely se dveře, rozsvítil se lustr a do ložnice vešla paní Kleinová.
Podruhé přivedla Kleinová děvče sama. Weichling seděl na okraji postele a ptal se, kde je panna Mikolka. Hanele mě vzala za hlavu a podala mě Weichlingovi. Neměla jsem na sobě nic. Postavil mě na noční stolek a zdvihl mi ruce nad hlavu. Kleinová poručila dívce, aby taky zdvihla ruce, jako já. Rozepnula jí patentky v pase a přetáhla jí šaty přes hlavu. Němec ukázal bradou na mne a ušklíbl se na Kleinovou. Ta svlékla děvče do naha. Hanka se nijak nebránila. Dívala se do zdi, stála s pozdviženými pažemi, udělala malý úkrok, aby se zbavila punčoch a kalhotek, které zůstaly ležet na koberci.
Weichling vyhledal na stupnici rozhlasového přijímače nějakou hlasitou hudbu. Místo aby malá Haasová tančila, musela dělat přesně to, co se mnou prováděl Weichling. Položil mě na záda, roztáhl mi nohy a ohnul v kolenou. Podíval se na děvče. Kleinová poznala, že není spokojen, a postrčila ležící dívku tak, aby viděl mezi roztažená stehna. Postrčila jí nártem, vlastně do děvčete trochu kopla. Weichling zíral na to růžové přirození, pokryté řídkými černými chloupky, jako kdyby jeho vyvalené oči neviděly v životě nikdy nic tak vzrušujícího.
Chvějícími prsty mě hladil na konci trupu. Hanele měla zavřené oči a ruce za hlavou jako já — Kleinová k ní přiklekla a levou rukou, palcem a ukazovákem, roztáhla dětskou vulvu, pravou rukou přidržela děvče k podlaze, protože chviličku to vypadalo, jako když se Hanka chce vzepřít.
„Wie geht es?“ vyzvídala na milenci. V rádiu zapraskalo, muzika zmlkla, ozval se nějaký hlasatel.
Místo odpovědi mě Weichling otočil do pokleku a přitiskl mi hlavu na stolní desku. Paže mi překroutil dozadu. Klečící pannu, s tělíčkem vytrčeným vzhůru, ukázali Hance. Pochopila, klekla si také, ale nevěděla, o co jde, a Kleinová jí vzala za vlasy a přinutila ji, aby se otočila, protože Weichling si přál pozorovat dívku odzadu. Cítila jsem pach a teplo, sálající z jeho dlaně, tepající žilku na jeho zápěstí. Kleinová ještě oběma rukama roztáhla Hanelininu zadničku, aby Weichling mohl spatřit růžici konečníku.
„Die Blume, was?“
Weichling zachrčel: „Schon gut! Komm her!“
Paní Kleinová pobídla Hanku, ať se obleče, vtiskla jí do ruky nějaké cukrátko a mne a vystrčila nás do předsíně. Zaslechla jsem, jak otočila klíčem ve dveřích.
Takových schůzek v ložnici následovalo víc, ale zůstávala jsem sedět na stolku, dál mě Hanele s sebou nebrala. Vracela se zamlklá, v puse cucala darovaný bonbón. Někdy dostala peníze, pár drobných mincí vysázela na stůl. Paní Haasová položila žehličku, kterou měla právě v ruce, nebo odložila jehlu a náprstek, když zrovna něco zašívala, smetla hranou dlaně všechny mince najednou do ruky, na dcerku se ani nepodívala. Peníze zasunula do peněženky, kterou nosila stále u sebe ve veliké kapse pod zástěrou.
Bankovky měla Hanele poschovávané na těle pod prádlem a za punčochami. Když paní Haasová byla zaneprázdněna nějakou prací nebo když vyšla z pokoje, děvče přidalo peníze k ostatním, které byly skryty v dětské kabelce. Aby zamaskovala tajné úspory, nacpala navrch do kabelky různé odstřižky látek, klubíčka bavlnek a plechové krabičky, plné špendlíků s barevnými skleněnými hlavičkami.
Zda paní Haasová věděla, co se za zamčenými dveřmi Kleinovic ložnice s jejím dítětem děje?
Těžká odpověď: Při mytí a při koupání, kdy Hanele stála ve velikém umyvadle a matka ji mydlila po nahém těle kouskem drsného hnědého mýdla, bylo by bývalo snadné zpozorovat nějaký škrábanec, podezřelou oděrku či drobnou podlitinu, avšak nikde nic... Hanka opakovala, že pan Weichling si vždycky přeje, aby tancovala při rádiu, nebo posledně dokonce při gramofónu... Potom řekne paní Kleinová, že to stačí, že chce sama tančit s panem Weichlingem, a tak Hanele dostane svou odměnu a jde z ložnice pryč.
Brzy ráno se ozval telefon v předsíni. Byl to určitě Weichling, kdo volal, protože Kleinová řekla nahlas Um Gottes willen, potom začala vzlykat, ja, ja, selbst... chtěla říct: samozřejmě, přijď... ale na druhé straně byl přístroj náhle zavěšen, nebo někdo hovor zkrátka přerušil.
„Vrátil nám alespoň ty peníze?“
Zbytečná otázka. Paní Kleinová nemohla Emě Haasové odpovědět; nevěděla nic: ani kam její Kurt narukoval, ani proč. Měl slíbeno z vysokých míst, že bude vyreklamován, že je nepostradatelný ve svém úřadě, wehrmacht se přece bez jeho krátkozrakých hezkých modrých očí a slabých paží snadno obejde, jeho mazaná hlava a šikovné prsty budou zapotřebí jinde, hovořilo se dokonce o Weichlingovi u státního tajemníka, ano, samotný Frank uznale pokyvoval, když mu bylo o finančním radovi Kurtu Weichlingovi referováno — a teď tohle... prý někam do Polska, jako správce nějakých veledůležitých skladišť...
Paní Haasová přestala šít. Přesněji řečeno, došila, co slíbila, a další zakázky nepřijímala. Gerta Kleinová se zeptala, jak si představuje další pobyt u své kamarádky Gerty, když teď nemá čím platit dohodnutou činži, a taky s potravinovými lístky se v jejím případě nedá počítat. A to jako bytná vůbec nemluvila o přídělu paliva, to jest špatného hnědého uhlí a hromádky nakrátko nařezaných prkýnek, svázaných železným drátem, taky voda není zadarmo a poličky ve spíži, před pár měsíci ještě plné trvanlivých a výživných potravin, jsou skoro prázdné, doplňovat je není z čeho! — Kromě toho se taky musí prát, žehlit, uklízet... to nejde, jen sedět a sešívat nějaké pytlíky z plátna. Taky Hanka vypadá jak nemocná, bude zapotřebí opatřit nějakou zeleninu, která teď v předjaří je příšerně drahá, možná budou nutné i léky, nedej bože i lékařská pomoc, tu budeme těžko shánět, když jste u Kleinů obě vlastně načerno.
Paní Haasová odpověděla, že tady s Hanele už dlouho nebudou, že by prosila těch pár týdnů o shovívavost. Teď, když tu není Weichling, co nevidět je někdo udá. Až přijde předvolání, paní Haasová je přesvědčena, že plátěné váčky se zdrhovacími tkaničkami budou užitečné; roztřídí do nich všechny potřebnosti, však četla ten seznam, když odcházel pan doktor Klein do Terezína.
Kleinová stále mlela o drahotě a žebrotě. Tu vstala Hanele Haasová, přinesla ze svého koutku kabelku i mě, vysypala celý obsah kabelky před Kleinovou na podlahu, všechny ty hadříčky, špendlíky, klubka nití a nastřádané peníze, pozdvihla mě jako loutku a zpitvořeným vysokým hláskem, který připomínal fistuli pana Weichlinga ve chvílích vzrušení, zazpívala:
„Zastrč si jí do píčy, zastrč si jí do píčy...“
Než Kleinová stačila dojít ke dveřím, Hanele se k nim tanečním krokem přitočila, panenku Mikolu držíc v ruce, s úklonou dveře otevřela a posměšně napodobila intonaci, odposlouchanou z ložnicových hrátek:
„Kdepak je můj miláček — čůráček?“
Schodiště. Vidím Haasovic děvčata — odcházejí: Napřed paní Haasová nese na zádech ranec, ke kterému režnou nití přišila dva popruhy z juchtoviny. Do rance naskládala očíslované sáčky, v každém je něco důležitého: tak například v čísle pět jsou příbory, dva nože, dvě vidličky, dvě lžíce a čtyři malé lžičky, vše zabaleno do toaletního papíru, aby kovové části o sebe s cinkotem nezavadily; dále kupříkladu číslo sedm obsahuje vyžehlené menstruační vložky ze seprané bílé bavlněné látky, dvacet kusů bude snad stačit, Hanele totiž v posledním týdnu dostala svoje prvé měsíčky a její matka taky dosud, i když nepravidelně... Do čísla sedm ještě paní Haasová vybrala z košíku dvacet kolíčků na prádlo a po krátkém uvažování tam přidala dva metry pevného provazu. Ruksak se vším všudy váží slabých třicet kilo, povolených padesát by nikdy neunesla. Přes levé rameno má paní Haasová na řemínku cestovní kabelu, tam jsou doklady, psací potřeby, kapesníky, láhev plná studeného čaje má přes hrdlo natažený sací dudlík bez dírky, pro první den dva veliké krajíce chleba, slepené sádlem se škvarky a deset kostek cukru. Škvarky v sádle jsou malé a tvrdé, protože jsou staré a vyschlé, ale nikterak žluklé, naopak, při rozevření krajíců vydávají slabou vůni, připomínající venkovskou zabijačku. Cukr se může hodit při nějakém zemdlení, nebo taky k hořkému pyramidonu.
Na schodišti paní Haasová podala dcerce ruku. Hanele má na zádech batoh, který nosívala před válkou na výlety se skauty. Je tmavozelený, z impregnovaného plátna, je vybaven krásně žlutými koženými popruhy, má dvě veliké kapsy, našité po obou stranách batohu, které se uzavírají pomocí malých řemínků. Batoh je taky těžký a děvče se pod ním hrbí. Já jsem se do žádné kapsy nevešla a jsem nesena jen tak, volně, drží mě za paži, oblékla mi hnědý cestovní kostýmek a baretku z téže látky, hlavu mám otočenou nazpět. Očividně děvčeti překážím v pohybu. Když se zastavily na odpočívadle v nižším patře, aby zamávaly paní Kleinové a malé Vandě — obě trochu pozdvihly dlaně na rozloučenou — Hanele se pustila matčiny ruky, obrátila se a vystoupila zpátky o dva schody vzhůru. Vanda Kleinová pochopila, že jde o panenku, seběhla, převzala mne se slovy: „Budu ti na Mikolku dávat pozor.“
Spatřila jsem, jak jde paní Haasová se schodů, přidržuje se schodišťového zábradlí, její dcera — moje Hanele — jde za ní, taky se drží toho ohmataného klandru, za kterým se otevírá propast až do suterénu.
Doma, sotva zabouchla dveře, Kleinová zlostně vytrhla svému dítěti panenku.
„To není hračka pro tebe... Je moc velká... Nemáš dost svých panenek? Kde je Líza, Márinka, Amálka — zase někde se válejí po zemi. Musím vygruntovat celý byt, tak si ty svoje krámy ukliď!“
„Ale, maminko...,“ natahovala Vanda moldánky.
„Kušuj...,“ okřikla ji Kleinová, vzala mě za nohy, šla do komory, našla prázdnou krabici od margarínu a položila mne do ní. Než nasadila víko, na okamžik se zarazila: zpozorovala, že vleže nezavírám oči, jak jsem zavírala, když jsem byla nová. Zprudka mě otočila a zasykla:
„Načuměla ses dost.“
Zapomněli na mě. Nevídáno... Několikrát divoce houkaly sirény. Krabice se otřásla, když na Václavském náměstí zasáhla letecká bomba dům.
Jemný cinkot skleněných přívěsků na lustru v pokoji, kde bývala Haasovic děvčata, prozradil, že v ulici Na Poříčí pojíždějí tanky. Vypadalo to, že byt je prázdný.
Otevřely se zprudka dveře a paní Kleinová zašeptala:
„Hier, hier!“
V komoře vedle mě se postavil Kurt Weichling. Vnímala jsem jeho pach a chvění nozder, rychle dýchal, jak vyběhl až do čtvrtého patra.
Chtěl schovat vojenskou blůzu — otevřel moji škatuli.
„Scheiβe.“
Odplivl si a hodil mě na podlahu. Možná chtěl na mě dupnout. Ale bagančata předtím zul! Ve spíži stál v roztrhaných špinavých onucích a v podvlékačkách. Hubený muž, na bradě a na tvářích šedočerná směs vousů. Kdybych si nezapamatovala z ložnice paní Kleinové jeho hlas a zápach zpocených nohou, nepoznala bych onoho pěstěného úředníka, který mi před několika roky kroutil ruce a roztahoval nohy.
„Vy teda nevíte, kdo to je,“ prohlásil cizí mužský hlas. Všichni stáli v předsíni. Dveře do komory byly dokořán. „Ne — nevím.“ Mužům odpovídala Gerta Kleinová. O ulici dál zarachotily dávky výstřelů, okna v bytě byla asi rozbitá, byl cítit průvan.
„Přišla jste si ze sklepa pro deku a tenhle skopčák vám zrovna raboval ve skříni.“
„Já nevím, jestli ten člověk je Němec.“ Paní Kleinová vzlykla jako žena, na kterou je toho přespříliš. „Promiňte, mám dole holčičku, je tam sama s ostatními lidmi z domu.“
Druhý hlas, taky mužský, ale mladší a výš posazený, zakřičel: „Je to fašistickej vrahoun. Určitě — to je ten, co střílel na střeše. Vodbouchnul nám kamaráda. Zastřelit takovou svini je málo.“
„Počkej, Vašku,“ zasáhl ten první, „tenhle nevypadá na nějakého snajpra. A nemá žádnou flintu.“
„Nado naiti,“ poznamenal třetí muž, který svázal Weichlingovi ruce za záda.
„Milostpani, my si to tady prohlídnem znova,“ prohlásil ten shovívavější.
Ozval se Weichling: „Ich bin kein sniper.“ Pleskly dvě facky.
Maul halten!
Rus spatřil na zemi pannu. Zdvihl mě. Opatrně pannu položil na polici a zklamán, že pohyblivá očka zůstala otevřena, rozhlédl se po celém regále. Postřehl velikou krabici, vytáhl z krabice zmuchlaný mundúr s utrhanými výložkami, otočil se na prahu a něco vykřikl na ostatní.
Paní Kleinovou poslali pryč.
„Gděže vintóvka?“ spustil na zajatce seržant.
„U menja nikakoj vintóvky.“ Tady udělal Kurt Weichling, tak bystrý, tak inteligentní úředník, hloupou chybu. Proč na sebe prozradil, že rozumí a dokonce hovoří rusky? Zalíbit se... ano, to dříve on rád, ale po všech těch otřesných válečných zkušenostech a v téhle předsíni, v Kleinovic bytě ve čtvrtém patře pražského činžáku, v civilním obleku, který byl Weichlingovi o dvě čísla menší? Když dostal další ránu pažbou do tváře, chtěl říct Nein, nein, lassen mich, bitte. Ven z bytu manželů Kleinových ho vynesli tři, z nosu kapající krev vytvořila pěšinku z předsíně přes práh a po dlaždicích na chodbě. Muži dostali rozkaz dopadnout střešního ostřelovače — živého, nebo mrtvého. Tak hodili Weichlinga ze čtvrtého poschodí přes to černé litinové zábradlí, v šedomodrém saku a černých kalhotách, které nosíval doktor Klein k soudu, když měl stání. Oblek byl notně opotřebený, na levé klopě potrhaných pár nitek, jako kdyby tam někdo odpáral nějakou nášivku, a kalhoty byly vzadu vyblýskané.
Taky bych ráda věděla, zda ti tři dostali za mrtvého pana Weichlinga nějakou medaili. A jestli našli vhodnou pušku, ze které měl střílet z vikýře dolů do ulice. Možná že to nechali být, nakonec pochvala přišla tak jako tak, splnili rozkaz docela dobře a bez vlastních ztrát.
Ani Kleinovic ani Haasovic děvčata se do bytu nevrátila, ležela jsem v komoře mezi starými konzervami a ztvrdlou, červivou moukou v bedničce a pomalu kvasícími jablečnými sirupy. Dny se střídaly s nocemi, přešlo léto, znovu nastaly podzimní tmavé dny. V takovém dni řeklo neznámé dítě:
„Tady spí panenka! Veliká panna!“
Hračky — odložené hračky — nikdy nespí. Nikdy nestrádají samotou. Nikdy se jim po nikom nestýská. Nikoho nemilují, i když bývají občas milovány. Leží uklizeny v krabicích, rozházené v dětském pokoji, jsou vidět ve vitrínách obchodů, na skládce, v popelnicích, zapomenuty v písku, vystaveny ve starožitnictví. Čekají. Jako já. Někdo přijde a vezme si mne domů.
(Děčín, září 2002–leden 2003)
kersch@space.cz
/uveřejněno 24.4.2003/
