O nakladatelství / Webové stránky – archiv rubrik / Internet New Line/Webová rubrika Nezavedení /
Hana Chmelíková
Hana ChmelíkováNarozena 1979 v Praze. Končí studium českého a slovinského jazyka. Překládá ze slovinštiny (mezi jiným básně Klemena Piska - publikováno v Tvaru, Jurije Hudolina, spolupřekladatelka antologie slovinské krátké prozy). Její básně byly uveřejněny v Tvaru a na www.dobraadresa.cz.
CODA
Všechna kuřátka jsou mrtvá
pole vyplivuje jejich kosti
k hostině sjíždějí se hosti
***
Na Rožniku v Lublani
bijí zvony
Ten umřel už
ten váhá
a ten se bojí
do levé ruky
vzít si nůž
Pod kostnatými Alpami
VARIACE PIPI
(Františku Hrubínovi)
Kuřátko je opět v poli,
nožky brousí o výmoly
a svůj krček tenoučký
natahuje pro broučky.
Mlsné pole chlupy šumí,
zlaté vousy svázat umí
nožku levou, ba i pravou,
zrnka svítí, vábí, klamou –
V poli žlutém, vysokém
kapku krve vsákne zem.
***
Z večera se nevysvlečeš
provlhlá peřina
lublaňské oblohy
se lepí
a páchne loňskou zimou
Jen já nesu její vinu
Já
z koňského masa
šíje nepoddajná
POZDRAV SLOVINSKÉMU BÁSNÍKU
Jdu tvými básněmi jak noční Lublaní, verš s ulicí se splétá, zatáčí, a tak se vracím na začátek řádku. Hlavu mám těžkou z metafor čpících vínem, semafor blýská svůj půlnoční rytmus, tiskařská čerň rozpíjí papír jak světla lamp požírají ostrůvky tmy. S hlavou (kdesi tři metry nade mnou), vzdušnou čarou, zkouším jít krokem jambickým, ale sklouznu u patníku do daktylu. Po několika cézurách se opět vydám po stopách nových motivů (mám panický strach z alexandrínu) a než konečně najdu klíč od svého volného verše, jsem na konci básně a zbyde jen ranní kocovina ze žárlivosti na slova, která jsi našel přede mnou, což je skutečnost, která se neodpouští.
ZPÁTKY
Na cestách
chuchvalce havraních hnízd
míjím.
Vzpomínky
trčící ve větvích
let.
Můj havran vzlét´
a v peří sníh.
Vzpomínky
v klubko svíjím
kdo chtěl v nich číst
při první
od pasu dolů zkameněl
při druhé
na život si sáh
***
Není už kam jít
není na co se těšit
není proto ani žádné proč
Odpověď je: nic
nic není a nic nebude
Budou jen ukrutná rána sněné smrti
jen prázdný šepot milenců
kteří už páchnou rozkladem
Kteří ve své idiotské nevědomosti
neslyší jak jim zvoní hranu
Předem je všechno odsouzeno
k zániku, zetlení a vypálení
Tvrdohlavě vrtíš hlavou
a cpeš si pelyněk do úst nosu a očí
Zásoby na zimu ti myši sežerou
jablko bylo shnilé už v Ráji
Sníš svojí ženu a děti
Sousedé tě oběsí na háku na půdě
a pak ti zapálí dům a zabijí psa
Budeš spasen
SÍLA LÁSKY
Zakázal mi
dívat se na něj
svýma očima
Musela jsem si
nasadit jeho
Nesměla jsem
se ho dotýkat
svýma rukama
Donutil mě
obléknout jeho
Nechával má slova
pomalu
snášet se na koberec
Přikryly je mé šaty
Prohlíží si mě
jak před ním stojím nahá
a hledá na mně
ostrůvky volnosti,
aby je utopil
svými slinami
živá konzerva
jeho mokrých snů
***
Můj anděl žil vždycky rozmařilým životem a
vůbec nejraději vyhledával hospodské
rvačky a divoká sportovní klání a
účastnil se jich s živočišnou radostí.
Jeho entusiasmus se nemírnil s přicházejícím
podzimem a často jej nacházeli polozmrzlého
na lavičce, celého ulepeného od kubánského
rumu z zatuchlých vršovických hospod.
Nikomu nepřeji takhle po ránu jezdit
pro svého anděla na záchytku, no kdyby
si aspoň šaty složil večer do komínku
Ale on byl vyhlášený bordelář a často
ho museli šoupnout pod ledovou sprchu a
celou cestu zpátky pak smrkal do potahů v autě.
/uveřejněno 30.4.2003/
