Dědeček /
Ukázka z knihy
Libor Autor vlastní rukou
Naproti stolu jsou okna, pod stolem mám nohy obuté do starých černých šněrovacích střevíců, cigareta mi nechutná, ale nutím se do ní jako do odchodu z domova. Dnes ráno jsem si usmyslel, že odejdu, mám tu sice veškeré pohodlí, ale na druhé straně chci být jinde, jinak a sám. Ještě skočím pro chleba dětem, v troubě je pečeně a nesmím si zapomenout kytaru. Dokouřeno, dobaleno, dokoupeno, dopečeno, zamyky zamyky.
Kufry jsem dal do úschovny na letišti, kytaru zapomněl doma. Nepoletím nikam, letadel se bojím, ale úschovna na letišti je od mého domova blíž než na nádraží. Napsal jsem od mého domova. Co je to za nedůslednost! Nejde mi to! Navíc si nemohu vzpomenout, kterého máme roku, píšu sedmičky a něco, pak osmičky a něco, do devítek se mi nechce, přece jenom, co kdyby!
Musím vám povědět něco o sobě. Jmenuji se Libor Autor a své příjmení jsem zdědil po otci Autorovi, jenž ho zdědil atd. Tvrdí jeden Autor, že náš genealogický strom šplhá až ke králi Davidovi (sic!). Porozen jsem byl relativně nedávno v Královské porodnici maminkou Zdenou Autorkou, jejíž jsem byl první a poslední svěží dílko. (Tatínek Autor se činil dál, ale to už jsem byl sirotek.) Z Královské porodnice mě vložili rovnou do Útulku pro samouky a dál už to není zajímavé. Učil jsem se, učil jsem se, učil jsem se, stal se ze mě muž v domácnosti, a přece jenom se rozhoduji odjet k moři. Jsem narozen ve znamení Raka a jako takový potřebuju vodu jako sůl.
Od úschovny kufrů na letišti jsem ztratil klíč a vedoucí úřadu úschoven mi odmítl zavazadla vydat. Po několikahodinovém handrkování, a když jsem mu pohrozil podplacením, zavazadla mi vydal. Nebyla má a obsahovala pouze desítky sešitů plných básní, jako:
Pod horou, pod horou roste oves
Buď ty mně oporou zítra i dnes.
Shledav je originálními, začal jsem se pídit po autorce (neboť mi bylo jasné, že něco takového by muž nenapsal). Jmenovala se Halina Povinná, představil jsem se jí jako Libor Autor, a tak jsme se seznámili.
* * *
Už plných čtrnáct dní se živím muly (slávka jedlá, dál to opakovat nebudu), vybírám je za odlivu z písku a kaménků, vařím je s česnekem a petrželí a něžně mulu s mulou k ústům sunu. Mají žlutooranžové masíčko, jen je obtížné je omývat. Po celou dobu myslím na Halinu, jak by se jí Sever líbil, bylo by zde o jednu kravku víc. (Zdá se, že si mého odchodu z domova nikdo nevšiml.) Po našem seznámení přestala psát originální veršíky a dala se do románů, které s pestrou pravidelností počínala slovy: Tak mám konečně hocha, je můj. Následoval podrobný popis našeho seznámení, co jsme měli na sobě (ona béžový kostým, já sametové džínsy), jak jsme vypadali (Ona: Vám se moje sukně skutečně líbí? Já: Proč bych se jinak namáhal vás najít! Dokonce soukromého detektiva jsem si najal!).
Poté příběh dováděla ku zdárnému konci metodou čerpající inspiraci v Kámasútře: popisovala všechny pozice při našich souložích tak podrobně, že zaplnila přibližně sto stránek, a pak přišla katastrofa, tj. oimpotentněl jsem (proč ne?), a ona mě přesto milovala dále a věrně a do aleluja.
* * *
Jakožto poslední žijící Autor (mám dvě holky a další děcko riskovat nehodlám, co kdyby to byla zase holka) nutím se myslet na svou závěť — a nejen myslet, i ji napsat. Ne že bych vlastnil nějaké jmění — nemám vůbec nic a vzhledem k tomu, že kytaru jsem zapomněl doma, nemohu už ani ji považovat za svůj majetek, ty ženské ji prodaj, či daj, podle inspirace chvíle. Moje závěť musí být grandiózní, musí v ní být všechna pravda, kterou tak intenzivně cítím, za kterou jsem sice nikdy nebojoval, ale která je moje rozpažená pravda na kříži, z něhož kape krev, a tak vykupuje lidstvo jako prázdné flašky. Ježíši Kriste, co to zase melu! Moje závěť bude grandiózní, ale jinak, dočista jinak, bude to jen šeptnutí do prázdného prostoru, výdech ááách a pak už jen čekání na ozvěnu, stejné ááách, ale hlas bude změněný a pak ozvěna ozvěny, ta ááách se slejou v jeden chorál a ten už nikdy zvučet nepřestane a to bude moje závěť.
Dědeček
Jožka ovšem přibližně věděla, kde je (daleko od L.) a přesně věděla, že stopovat nebude. Půjde známým lesem, až dojde. Za den to nebude, ale dodávala si naději, že ji záchvat v přírodě přejde a že je přece dítě štěstěny. Co to se mnou je? Je to nemoc, nebo blázním doopravdy? Vlekla se čím dál pomaleji, třas nešel zastavit a omdlít se nepodařilo. Silně myslela na Evelínku a Dolfiho, aby se jí nevzdálili, aby zůstali na jejím břehu. Jožka se o cosi opřela a už tu byly výčitky svědomí, pocit viny, nespokojenost, prošvihnutí příležitosti, kolotoč absurdit točící se tím rychleji, čím byly nesmyslnější. A pak se konečně doopravdy zkroutila do klubíčka; třas po chvíli trošku přešel a ona si dokonce zdřímla, nebo jen tak snila s otevřenýma očima. Vzpomněla si, jak ji jednou Boženčin prastrýc — jediný z té rodiny ortodoxní Žid — vyprávěl podle Zoharu, že Eva nebyla Adamovou první ženou. Že když Jahve stvořil Adama, stvořil ho „dokonalého“, tj. byl jako šneci oboupohlavní. Potom ho rozřízl na dvě poloviny a tu druhou půlku pojmenoval Lilith. Chtěl, aby se s ní Adam oženil, jenže Lilith odmítla, Boha neposlechla a utekla k Satanovi. Bohovi nezbývalo než vykrojit z Adama žebro a stvořit Evu, poslušnou, pokornou a odevzdanou. Jožka přemítala o smyslu téhle Lilith, Černé luny, jak ji pokřtili astrologové, která se prý objevuje každých devět let ve zvěrokruhu, aby vyřešila klíčové momenty našich životů.
Jožka si nasadila brýle proti pálícímu slunci a uviděla, jak se k ní blíží nějaká žena, hezká, štíhlá, v módních šatech. A už stála před ní, a už si k ní klekla a už jí sahala na tep.
„Jsem doktorka Nina Válková,“ představila se. „Jsem tu pár dní na dovolené, jinak pracuju v Praze. V tuhle hodinu jdu vždycky na procházku a viděla jsem vás. Snad to s vámi nebude nic vážného. Zkuste vstát, nějak se ke mně do chaty dostaneme, není to daleko, a až vám bude líp, půjčím vám kolo a doprovodím vás, kam potřebujete.“
„Musím do L.,“ řekla Jožka a energicky se rozmotala. Nebylo jí vůbec nic, zhluboka se nadechla a zapálila si cigaretu.
„Neměla byste ve vašem stavu kouřit,“ řekla Nina.
„Nejsem v jiném stavu.“
„Trochu ano, i když miminko nečekáte.“
Vzala ji v podpaždí a Jožka nechápala, jak jí ještě před chvilkou mohlo být tak zle, když teď se cítí úplně dobře.
„Máte zajímavý šperk,“ Nina ukázala na lahvinku na šňůrce.
„To je cyankáli,“ řekla Jožka a ani se nepolekala.
Nina vzala šňůrku do prstů, přetrhla ji, shýbla se, vyhrabala rukou dolík pod smrkem, lahvičku do něj vložila a zahrnula hlínou, takže vznikl kopeček jak hrobeček pro ptáčka.
„Nepřetržitelná šňůrka,“ rozesmála se Jožka, a kdyby ji to v tu chvíli napadlo, dovedla by létat.
Tak šly ruku v ruce lesem, pak mezi poli, Jožka vyprávěla o ženě Amazonce, kterou rabíni a faráři tolik nenáviděli, Nina pokyvovala hlavou, jako že žasne, a po hodině chůze a konverzace zmizela půvabná polní cesta opět v lese. Prudce klesala, les byl hustý, jehličnatý, voňavý a Jožka ho důvěrně znala. Potom se před nimi rozevřelo ne údolíčko, ne jáma, ale něco mezi tím. A v tomto nepojmenovatelném prostoru stál žlutý domek s červenou střechou, docela tam dole utopený, obklopený potůčkem. K hnědým dveřím vedl můstek a v potoce plavaly užovky. Okolní stromy stály v řadách tak hustých, že sem sluníčko vůbec neproniklo.
„A jsme doma,“ povídá Nina spokojeně.
„Toto je můj boudoár, ani královny neměly lepší. Já vím, je škoda, že je to tak nízko a bez slunce, ale právě proto to bylo velmi levné. A potom, sama jste viděla, že do polí to není daleko, a když sejdete podél potoka úplně dolů, jste u řeky a u slunce.“
Jožka přikývla, pomyslela si, že by se tu zbláznila v rekordním čase, a zeptala se, jak je odtud daleko do L.
„Dvě slabé hodinky na kole,“ řekla Nina.
„No, to je hlavní.“
„Hlavní teď. Zanedlouho to hlavní nebude. Přestane být.“
Jožka si půl vteřiny myslela, že její zachránkyně nemá všech pět pohromadě, ale pak jí došlo, že má vlastně pravdu. Hlavně hlavní se posunují, až jednou přestanou existovat. Hlavně ne, to hlavní.
„Ale teď je přece jenom důležitější sehnat proviant pro Evelínku a Dolfiho.“ Jak prapodivně to zaznělo. Jožka čekala, že se jí Nina zeptá, kdo je Evelínka a Dolfi, došlo jí, že se sama nepředstavila, ale Nina si sedla v té své krásné róbě do kouta kuchyně a začala loupat brambory.
„Nedivte se,“ řekla po čtyřech bramborách, „pořád v bílém plášti, to se omrzí. Proto se strojím do lesů a polí.“
Jožka jí chtěla pomoct škrábat brambory, měla hlad, ale doktorka odmítla a poslala ji do sklípku pro smetanu. „Sklípek“ byl mimo domek, za můstkem a byl to jakýsi mechem porostlý hrbol se skoro neviditelnými, na zeleno natřenými dvířky, za kterými trčelo kluzké a strmé schodiště, no vlastně pár schodků. Za dveřmi visela na hřebíku baterka. Jožka ji rozsvítila, slezla se schůdků a rozklepala se, tentokrát vlhkou a lezavou zimou. Dole na zemi stál krajáč smetany s hustou pěnou. Shýbla se, přitiskla si ho na prsa a vystoupila na první schod. Baterka zůstala ležet dole na zemi. Jožka postavila krajáč na schůdek, otočila se, znovu se shýbla pro baterku, sklouzla a natáhla se jak dlouhá tak široká pod schůdky. Baterka zhasla a už nešla rozsvítit. Vítr zavřel dvířka a ve sklípku byla černočerná, až do hrobu nejtemnějšího věrná tma. Jožka strašlivě zaklela, jak se to naučila v právnické praxi, a šátrala se po čtyřech vzhůru. Schůdky znamenitě klouzaly, krajáč se smetanou jí vyklouzl z náručí a kdesi dole zarachotil, brambory budou nasucho. Nezačni zmatkařit, nikdy sis na klaustrofobii nepotrpěla, a dělej. Máš hlad. Představila si Dolfiho ve světlíku, mechanicky si šáhla na krk, ulevilo se jí při vzpomínce na nepřetržitelnou přetrženou šňůrku, na hrobeček lahvičky. Dolfi se bude strašně zlobit. Lez! Až budu venku, poděkuji, ale s doktorkou na kole nikam nepojedu, když není L. daleko na bicyklu, musí to jít i pěšky, stejně se tu nedá jet rychle, kolo se musí vynést až na polní cestu a vůbec, mít ho v téhle díře je stejně užitečné jako mít loď, ačkoli loď, je-li řeka blízko... Jožka si uvědomila, že mudruje a přemítá, místo aby lezla, a že je jí čím dál větší zima. Schůdky se zdály nekonečné a vysoké, i když na to nevypadaly. Natáhla ruku dopředu, aby užuž dosáhla na dvířka, ale ruka se položila na další schůdek. Jedno koleno, jedna ruka, druhé koleno, druhá ruka, už bych se jich měla dotknout, jedno koleno, jedna ruka, druhé koleno, druhá ruka, to je nápad, koupit si barák na takovém místě! Ani zadarmo bych ho nechtěla, ani kdyby mi připláceli. Jedno koleno. Jak se vůbec dá v takové díře žít? Je Nina vdaná? Má děti? Těžko. Ačkoliv mluvila o „boudoáru“, jako mívaly královny, když se namíchly na krále a šly trucovat. Divná ženská, ta doktorka. Trochu médium, dalo by se říct. Jak jsme přišly na Lilith, Černou lunu? Mám dojem, že tenhle rok, tenhle hnusný rok ´42 je jejím, mám takové historky ráda a Boženčin prastrýc dovedl o těchhle nesmyslech tak poutavě povídat. Klíčové momenty života. Je snad tahle díra s rozlitou smetanou klíčem k něčemu? Nemlč, volej! Paní doktorko, paní doktorko, zakřičela Jožka ze všech sil. A pak ještě mnohokrát. Jedno koleno, jedna ruka, druhé koleno, druhá ruka. Konečně se jí zmocnila úzkost. Panická úzkost. Volala, křičela, lezla.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz