Sudamerická romance (Kronika osidlování Gran Chaca) /

Ukázka z knihy

Generál osidlování Gran Chaca

Budova administraciónu byla omšelá rezidence, jíž oficiózní důstojnost dodávala pouze vlajka povívající na balkoně. Pleskání cípů o žerď se neslo dlážděným patiem zastíněným mangovníkem až k schůdkům před dveře kanceláře. Vystoupal jsem po schůdcích nahoru. Cedulku u vchodu s otevírací dobou, samozřejmost na úřadech v Evropě, v administraciónu nahrazovala klika. Buď klika je ve dveřích a kancelář má otevřeno, nebo ve dveřích klika není. Ergo se dnes neúřaduje. Strážcem kliky a gouvernerem pro teritorium Chaco byl rozložitý muž s glotovými manžetami navlečenými přes rukávy dvouřadového tvídového saka. Řetízek od remontoirek mu ostentativně čouhal z náprsenky. Pokud se ctihodnost dá poměřovat množstvím karátů a délkou doutníku, byl García Ques hombre. Rutinním pohybem přisunul doprostřed psacího stolu litinovou sošku San Martína. Obřadně ode mne přijal padesát pesos, jež srovnal do komínku. Následně pesa s nemenší obřadností vložil do generálovy napřažené ručičky. Padesát pesos. Přesně tolik činil usnesením argentinského parlamentu o teritoriích poplatek za pronájem neosídlených parcel.
„No esté satisfecho,“* pokrčil rameny García Ques.
Odepnul jsem z opasku tobolku s penězi a vysázel na ručičku další pesa. Nakonec komínek narostl do osmdesáti. S příštím pesem se hlava spřažená táhlem s ručičkou naklonila vahou mincí dopředu. Soška generála zasalutovala; pesa zacinkala na dně pokladničky.
„San Martín es un general sabio.“** García Ques se zhoupl v křesle. Oharkem doutníku ukázal na mapu zavěšenou kdesi nad šanony v přítmí nevětrané kanceláře, zatemněné žaluziemi. Kroužek kouře nad Roca Góngora y Rey byla má chacra.

* Není spokojen.
** San Martín je moudrý generál.


Vyzvánějící mršina

V čase mého příjezdu do Sudameriky, v dubnu roku 1913, bylo Barrenqueras provincionální městečko se svébytným latinským šmakem. Rytmus života jeho obyvatel předurčoval kostelní zvon. Na věnci odlitá písmena P. N. B. D. se s černohumornou jízlivostí nabízela vyložit Protéja nos e barrenado Dios. Ochraňuj nás, potrhlý Bože. Mezi vyzváněním zvonu na nešpory a klekáním tu chcípnul pes. Jeho mršina se povalovala u kašny na tržišti, a pokud ji kdo vzal na vědomí, maximálně ji nártem boty pokopl k obrubníku. Za ohradou z prken spadaly uličky s patrovými domy v koloniálním stylu po úbočí nevysokého kopce k Paraná. V přístavu prosyceném odérem zahnívající vody a splašků vykládali na vratkých lávkách peóni na molo bedny a uprázdněná podpalubí vysloužilých kolesových mississippských veteránů zaplňovali dřevem pro parostroje. Hlouček zevlounů, čekajících na pštrosí rodeo pořádané v hangáru v docích, si zpestřoval kratochvíli metáním bocci po písčitém plácku u úvaziště parníků a dohadováním, zda má větší ponor Teyú-caré, nebo Masfeñer.
5:3 na Masfeñera.
Nečekal jsem na rozuzlení sázek. Překročil jsem zuboženou psí mršinu a vydal se do almacénu.


Winchester za cascabela

Za ohradou, v nejnižším z vápnem omítnutých domků zabubnoval Norimberčan Carlo Schmidt tučnými prstíky na klávesnici sčítacího stroje. Okolo pultu spočívaly po podlaze navršené sudy kolomazi a pytle s obilím. Na regálech překypujících neuvěřitelnou směsicí zboží se dalo nalézt snad cokoliv na světě, co je určené k prodeji, bičem počínaje. Konzervy, šrouby, koření, káva, svítilny, střelivo, celty. Růženec zapadlý mezi cep a agusu k prořezávání kukuřičných klasů. Byla tu sedla, postroje do carrety na koně, pro gauča ostruhy, bolasa, karabiny, suchary. Na skobách visela zavěšená řešeta a dozrávaly štangle salámů. Sám Schmidt však strategicky zaujímal pozici před šifonérem opatřeným mohutnou petlicí, obsahujícím cigarros a kořalku. Zdůvodnění pro nezbytnost koupě každého předmětu sypal z rukávu s graciézní samozřejmostí jako mistr magického umění a principál blešího cirkusu Chan-Singh okované vši ze sombrera.
Na sčítacím stroji namarkoval sombrero a s tvrdým bavorským přízvukem dodal: „Un buen sombrero.“
Schmidtovu půvabu nebylo možno nepodlehnout. Odstranil petlici ze šifonéru a na pult rozprostřel srolovanou kůži cascabela.
„Musela to být pořádná potvora. Bez hlavy samotná kůže měří tucet palců. U mne máš ale za cenu cascabela winchester. Winchesterem cascabelů odbouchneš, co hrdlo ráčí. A s tím sombrerem jsi udělal dobře. Při míření ti nebude svítit slunce do očí.“
Opáčil jsem, proč mám střílet cascabely?
„Střílej pásovce.“
„Proč pásovce?“
„Tak vystřel třeba do vzduchu pro radost, že hřeby ti dám zadarmo. Za deset centavos 264 kovaných krováků. Řekni, není to zadarmo?“
Přibalil jsem tedy k beztak už obrovské bagáži na jeho radu winchester a tři krabice hřebů po sto kusech.
„No, no, gringo!“ zarazil mne Schmidt, „doscientos sensenta y cuatro.“*

* Dvě stě šedesát čtyři.


Piksla burských oříšků

Zatímco Schmidt odpočítával hřeb po hřebu, usedl jsem na terasu před almacén a otevřel si pikslu burských oříšků. Kronika je pregnantní záležitost a nemíním ji znevěrohodňovat spekulacemi, zda to mělo co do činění s onou pikslou. Dodnes to nevím určitě. Prostě tu lousknutím oříšku byla. Sotva dvacetiletá kreolka s rancem svázaným do lingery. Černé vlasy rozdělené pěšinkou jí pokrývaly útlá ramena zahalená v ponču. Seběhl jsem po pěšince dolů. Na asketicky pohublé, do bronzova opálené tváři se švenknutí panenek pod řasami prolnulo s úsměvem na rtech. Úst jsem si všiml okamžitě. Pusa té dívky mě uhranula a mou vlastní pusu měla vzápětí přimět vypustit z úst rozechvělé banality.
Zároveň mě provokovalo, jak rozhazovačně s ní ta dívka zachází. Během jediného nadechnutí vystřídala repertoár od úsměvu po ironický úšklebek v nesčetných podobách a nuancích. Některé z nich nepostrádaly gotickou vznešenost.
„Z gotiky dostávám kopřivku,“ ohradila se. První slovo, které jsem však od ní uslyšel, bylo pindy.
„Pindy!“
Hrábl jsem do piksly a hrstí burských oříšků zazdil portál Sařiny gotické pusy. Sara se ta prostořeká dívka z oříšků jmenovala.


Balustrádový zákon

Schmidt vyvlekl z kolny carretu a pomohl mi k ní připřáhnout koně, jenž na balustrádě okusoval pnoucí se divoké víno. Kůň nevypadal nic moc, při dobré péči by však měl všechny předpoklady rozvinout se do ušlechtilé krásy. Byl to středně vysoký hnědák. Plavou hřívu měl umolousanou a pod ní na krku nezhojené šrámy. Dokonce nebyl ani podkovaný.
„U vás si musel zakusit očistec,“ poznamenal jsem. „Skrz žebra je mu vidět do břicha.“
„To nebyl můj kůň.“
„Čí tedy?“ otázal jsem se, neboť ve mně počalo klíčit jisté podezření.
„Hele, gringo, byl můj a nebyl můj. Čí balustrádu kůň okusuje, toho je. To je zákon Chaca. Nelam si s tím hlavu, víš, jak jsou zákony vachrlatý. Já ti Matena prodal a teď je tvůj,“ ubezpečil mne Schmidt.
Hodil jsem na carretu poslední pytel s fazolemi.
„On je Mateno?“
„Hotovo? Jasně že Mateno. Mateno!“ Kůň zastřihal ušima. Schmidt jej podrbal na nozdrách, a jako bychom se Sarou k sobě patřili odedávna, vysadil Saru na kozlík. Sara se překvapena nenadálým gentlemanstvím zmohla pouze na obdivné „Óóóó!“ a předala mi opratě. Byl nejvyšší čas vydat se na cestu.

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage