Ohnisko Milan / Dokumenty /

Mlčení je hnátek (příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z června 2003, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz)

pondělí 2. června

          Zítra krátce po čtrnácté hodině mě naléhavě požádá Dana Blatná, dobrá to duše nakladatelství Petrov, abych se pro tento měsíc ujal internetové deníkové štafety Co právě dělá a jak se má, neb nikoho jiného se jí prý přesvědčit nepodařilo — a čas kvapí!
          Protože neumím říkat ne, řeknu ano.
          (Zároveň můžu ovšem stejně tak dobře říci, že přestože umím říkat ne, řeknu ano, a nebude to o nic méně výstižné: tak složitý, paradoxní a nejednotný jest člověk — každý člověk, člověk per se —, že možno o něm říci takřka cokoli, a vždy je to nějak „pravda“. To měj, milý čtenáři, po celý červen dobře na paměti!)
          Ovšem v tento antedatovaný okamžik nemám ještě vůbec o ničem potuchy.
          A upřímně řečeno — ani už nevím, co právě dělám.


úterý 3. června

          V autě (cestou na společný pražský křest nových knih předskokana Milana Ohniska a skokana Ivana Wernische) Miloš Voráč vypravuje, nakolik neobvyklým způsobem spáchal sebevraždu spisovatel a výtvarník Václav Ryčl: vykročil z hráze záměrně na tenký led.
          Když jedeme po Nuselském mostě, přemýšlím (jako ostatně pokaždé na tomto místě), nakolik obtížné by bylo zdolat pletivovou zábranu, jejímž účelem má být zabránit potencionálním sebevrahům ve skoku. A (jako ostatně pokaždé na tomto místě) i tentokrát se mi zdá, že překonat ji musí být — alespoň pro zdravého muže středních let — učiněná hračka!
          V Obratníku pak vypráví Michal Šanda (netuše nic o předchozím) Mirkovi Salavovi a mně, že cestou
z kterési smíchovské hospody je možno dosíci kýžené smrti močením z mostu na dráty vysokého napětí. „Rozumíš,“ říká, „dáš si deset piv, vychčiješ se — a je po tobě!“ Všichni tři se tomu hlasitě, upřímně smějeme.
          O něco později si přisedne Ivan Wernisch a (netuše nic o předchozím) povídá o případu zaznamenaném
v kterési archivální kriminalistické ročence: jeden muž spáchal sebevraždu tak, že prostě zadržel dech…


středa 4. června

          Právě když říkám „…no táák, pojď ke mně, to je hodná holčička…“, vletí mi do krku moucha. Nevelká sice, leč přesto.
          Vykašlat nešla, tak jsem ji spolkl.
          Ani se mi při tom nezačalo navalovat.
          Jsem čím dál otrlejší; dá Bůh, a jednou ze mě bude pořádný chlap.


čtvrtek 5. června

          Napadla mne v poledních vedřinách během jízdy na horském kole zn. LEADER FOX podle řeky Svitavy.
(V předchozí větě je podmět nevyjádřený, nikoli však opomenutý.) Tak ze tří čtvrtin, zbytek jsem dolaboroval doma.

          Oko — do duše
          okno… A mříže

          Z žaludku do krku
          vznáší se tíže

          Na konci tunelu
          začátek tunelu

          Jakási dívenka
          z dřívka led líže

          Název? Ještě nevím… Nejspíš Melumelumelu.
          Ještě padesát šededát takových — a nová sbírka je na světě!
          (Název? Ještě nevím… Nejspíš Melumelumelu.)
          Na těchto quasideníkových záznamech mne zneklidňuje toliko jediné, zato značně: že vyřčené nelze vzíti zpět. Upraviti, opraviti, přepsati, odepsati, zničiti — nic z toho! To je vskutku nemilé. Dnes něco napíšu, odešlu… a zítra uvidím, co všechno bylo by bývalo chtělo být napsáno jinak — stručněji, výstižněji, vtipněji, jemněji, tajemněji — leč hovno.


pátek 6. června

          Dnes nemilá událost se mi přihodila. Velice nemilá!
          Á propos: Nenašel by se mezi čtenáři těchto řádků některý, který by mi půjčil 36 783 Kč? Stačilo by klidně i jen třicet pět tisíc. Splácel bych po malých splátkách (500 Kč měsíčně), ale s železnou pravidelností — stálým příkazem z účtu na účet.
          Za odměnu bych mu (jí) mohl dedikovat příští sbírku, třeba.
          Kontakt možno zanechati v redakci, odpovím všem.
          Jen vážně.
          Zn.: „Spěchá“


sobota 7. června

         Se psem, cigaretu, zuby, spát.
         22 hodin, minut 50.


neděle 8. června

          Ranního dumy chodce

          Ohrady kol dumaje
          v žití mém co za taje

          Za ohradou štěká pes:
          Menschliches, Allzumenschliches!

          To jsem složil o půl šesté ráno, když jsem venčil pěšky.
          O pár hodin později, to už bylo strašné horko, jsem venčil na velocipédu, a nezmohl se na víc než na Mlčení je hnátek. (Je to sice blbost, ale ne že mně to někdo hned ukradne! Kdoví, jednou se to může třeba ještě hodit...)
          Teď peču kuře (1300 g, 1 kg za 39,90, to jde, ne?) a dodělávám korektury Veselského (na sazbu).
          Vanda (to je moje žena) s Tobiášem (to je můj syn) plácají na písku bábovky.
          Toť pro dnešek definitivně vše tady.
          Protože čte to vůbec někdo?
          Když totiž píšu něco, cokoli, na čem mi doopravdy záleží, stokrát to přepisuji, odkládám, znovu se k tomu vracím, a až s odstupem dnů, lépe však týdnů, jsem si skoro jist, že se to dá číst. Zato tady! Napíšu, jednou si to po sobě přečtu, bych vychytal hrubky a přitesal nejhruběji vychýlenou syntax a šup pryč! Takto nikdy jsem dosud netvořil a nemůžu si na to nějak zvyknout. Ale nakonec: vo co go, že jo?! Vo to, čemu se latinsky říká nihilum, do češtiny přeloženo hovno. O všem to ovšem neplatí, to ne: třeba láska, přátelství, altruismus, práce na sobě samém, přemáhání negativních emocí, schopnost obětovat se nějakému vyššímu cíli, meditace, kontemplace, introspekce, autoanalýza, pravdomluvnost, odnaučit se kouřit apod., to všechno jsou cenné věci, to nelze zlehčovat. Ale jak se člověk jeví na stránkách vévévétečkaipetroftečkacézet? Pche!
          Beztak již mnozí bratři chiliasté rozpoznali s neomylností sobě proslule vlastní, že www jsou ve skutečnosti tři šestky (!). A kterýpak jiný kryptogram doslova zaplavil celý tento svět více než právě www?!? Správná odpověď: žádný!
          Co z toho plyne, dovoď si již každý, kdož vejda do pokojíka svého a zavra dvéře své. Howgh.


pondělí 9. června

          Je čtvrt na deset večer. Chce se mi kadit, jsem unavený, zpocený, nikterak přehnaně euforický. Mám chuť na cigaretu a těším se do postele. Dnes na psychiatrii pozřel jsem (rozpuštěn ve vodě) předpředposlední antabus. Ještě dvakrát a po dvou letech chemická opora zmizí & zůstane jen vůle ryzí.
          Včera večer R. D. u nás na zahradě vyprávěl, kterak předchozí noci spatřil na ulici opilce, který bil a kopal na zemi ležící ženu, asi svoji družku. Žena křičela, R. D. nevěděl, co počít. Vtom přibyl druhý pozorovatel. Ukázalo se, že má s sebou mobil. R. D. na něj naléhal, ať zavolá na polici. Druhý pozorovatel tedy vytočil 158 a hlásí: „Haló! Slyšíte? Tady nějaké borec mlátí havaj!“ Nerozuměli mu, tak svoji řeč, přesně týmiž slovy, zopakoval. Nakonec se přeci jen domluvili. Přijeli však za dlouho, mezitím borec už odešel dávno pryč a jeho havaj s ním.
          Je duch důsledkem hmoty, nebo hmota důsledkem ducha? Nebo je mezi nimi vztah akauzální? Ví to někdo? Samozřejmě kromě Romana Jocha, pracovníka Občanského institutu, který každým svým článkem, naposledy v dnešním Respektu (Příliš rozechvělý kněz, str. 20), dává najevo, že ví nejen to, nýbrž i mnohé jiné, ne-li rovnou vše? Hlavně přes otázky etiky je skutečně ýbrmajstr, klobouk dolů… A nártem nohy švih — rovnou do koulí!
          Z neurologického hlediska se naprosto vše odehrává jen v našem mozku. Domyslet to a stále na to myslet, představovat si to, zkoušet to a zakoušet — velmi zajímavé trávení času! „Nikdy nikdo nikam se nedostal“ — z hlavy ven. Dnes jsem tomu věnoval prakticky celý den.
          Pardon. Dobrou noc.


úterý 10. června

         Tak, a už je to tady: cenzura!
         Celý můj (nebo skoro celý? ještě jsem to neviděl) záznam ze soboty 7. června po koniášovsku začernili, do Co právě dělám a jak se mám nepustili! Z „interně-provozně-alchymistických“ či jakých důvodů. Mám prý si to nechat pro přátele u piva, ale na síť to nesmí, na to jsou to příliš delikátní, citlivé, informace — a agilní donašeči by je ihned donesli tomu, o kom jsem (nečernobíle, podotýkám) referoval... Tak nějak pravila Dana Blatná, rozená Koniášová. Nic ve zlém, chápu to, nebo se o to alespoň poctivě snažím… Loayalita s firmou holt muší bejt.
         Tak schválně! Schválně, jestli sem pustí alespoň tenhle záznam.


středa 11. června

         Z včerejška na dnešek jsem svoji bývalou manželku učil hrát na kytaru flažolety. „Pořád si pletu, které jsou to pražce,“ říká mi.
         Již dávno pojal jsem za svůj požadavek Ladislava Klímy „Večer rozjímej o dnu, ráno o snu“, což o to. Jsou však sny, nad nimiž nenarozjímám ničeho. I kdybych se rozkrájel na průsvitná kolečka salámu z lidského masa.
         O dnech nemluvě.
          Nebo jsou skutečně všechny sny (a dny) jen o kominících?


čtvrtek 12. června

         Sviňskej hic. A co víc? Skoro nic.
         Kol desátého roku mého života jedna z představ, které se mi obsedantně vnucovaly, byla, že bůh otec dal celý náš svět svému synu na hraní. Představa byla jasně vizualizovaná: veliký, obtloustlý, nahý, jednoroční hošík sedí na podlaze, jejíž okraje se volně rozmlžují do celého vesmíru, a pinká si s jakoby nafukovacími míčky planet, z nichž jednou je Země. Myšlenkami nad nimi dozoruje a je ovládá. Dle své vůle, spíše však dětské zvůle, může kdykoli cokoli. — Trápilo mne, že jsme možná v rukou někoho takového. Podotýkám, že
o bibli či o učení o svaté trojici jsem tehdy nevěděl ani zbla… A přesto byl jsem nevěda gnostikem sui generis — tušícím, že svět není dobrý, že je ovládán jakousi poťouchlou silou — což mi ovšem došlo o nějakých dvacet let později. Dnes jsou mé ontologické představy přeci jen poněkud sofistikovanější, ale ani dnes mi ta tehdejší nepřipadá irelevantní a masochisticky se k ní vracívám.
         …brou.


pátek 13. června

         Externosti mé dennosti, exogennosti mé profánnosti, biografické údajky (ta údajka podle vzoru výdejka) zvící špendlíkové hlavičky: jedu na kole; cestou míjím několik velmi, ale skutečně velmi krásných dívek na hraně zákona, z nichž nikdy s žádnou nebudu nic mít; Svitava je už kolikátý týden zakalená; opilý muž v Olší pokouší se povstat pomocí zábradlí, pod nímž leží, leč marně; někteří rybářové nemají mě rádi, protože venčím naši černou Lunu bez náhubku a ona plaší kachny a ty zase ryby… Je to k něčemu, takové zápisky?
         Odjinud. Díky pestré redakční práci na Jiřího Veselského Zpívající biochémii jsem si sbírku, potažmo poezii J. V. vůbec, vychutnal mnohem více, než bych byl se byl nadál. „Básník vyzpívává své nitro“ — podobné věty vždy zněly mi vždy cize, obstarožně, neautenticky, gymnaziálně, salónně; evokují mi a konotují poezii, která mi moc nesedí a není dvakrát blízká: „krasopěvce“ před „existencialisty“ — Seiferta před Wernischem, Mikuláška před Stankovičem… třeba. Jsou to jen nepřesné příklady, ale snad je srozumitelné, co chci říci. Prostě můj šálek lyrického čaje, moje poetické paradigma kotví jinde než (bez ironie) v krasopění. — A teď Veselský! — Uctivá poklona, maestro!!!
         Ta výzva z pátku 6. června už neplatí. Beztak jste se nikdo neozval.


sobota 14. června

         Jsem Ferda Mravenec.


neděle 15. června

         Jsem roztoč ve výru života. (Vycpaném, zaprášeném a se skleněnýma očima.)
          A ty?


pondělí 16. června

         Bylo by správné přemoci se a napsat víc.
         O únavě, nepokoji lehkém jako jarní vánek a mnohém dalším dnešním odžitém.
         O moři. O pohledech vrhaných do dekoltů protijezdkyň.
         O nemoci a smrti.
          A ty? Ty?


úterý 17. června

         Já a Ty. (Jak vypadáš mudře, ej Martine Bubře!)


středa 18. června

         Jáááááááááááááááááánatotadyfaktnemámmocčasuasijetopoznatvjinéměsícenežjetentobylobytolepší.
         What to do? Vše juká na mne ze všech koutů, vše vyžaduje pozornost tak trochu na úkor zbylého, ekonomie času a ekonomie peněz vždy byly pro mne tak trochu španělskou vsí, you see.
         Jsou věci ostré, tupější a tupé. Sám sobě vykaje říkám si: „Vy hňupe…“
          Uvidíme se později, aligátoři!


čtvrtek 19. června

         Dnes — teď, před pár vteřinami — mne napadl bonmot (není nad to sám sebe hlasitě rozesmát!):
         Psát poezii je zábava natolik minoritní, že minoritnější je snad už jen poezii číst.
         Tipuji, že v dnešní České republice je tolik básníků a básnířek, kolik je dní v přestupném roce. A jejich čtenářů a čtenářek je tolik, kolik je dní v roce nepřestupném.
         Jsou výjimky, samozřejmě. (Na obou stranách.)
         A hlavně je to, aligátoři, jedno.

         Bílý kůň

         Na odvrácené straně duše
          bílý kůň (bůhví kam) kluše


pátek 20. června

         Co bylo dnes v pátek, který ač dnes, přesto předevčírem? Jak pravil Miloš Jakeš, byv nedlouho po 17. listopadu 1989 dotázán, proč byl zásah proti studentům tak surový: „Jó, to já neznám…“
         Vlastně znám! Vždyť právě o tom chtěl jsem sem napsat: Jalla! Jalla! Švédsko 2000, debut třiadvacetiletého režiséra Josefa Farese, libanonského přistěhovalce, v Česku uváděn pod názvem Honem! Honem! Šli jsme na tuto naprosto vynikající svého druhu romantickou komedii ve čtyřech a na filmu samotném bylo nás pět (v sále seděla ještě nějaká slečna). Opravdu už dlouho jsem se v kině tak nenasmál! Lehké, ale nesmírně vtipné. DOPORUČUJI!


sobota 21. června

         Výlet s Vandou a Lunou z Útěchova, přes Ořešín a Mokrou Horu do Soběšic. Málo lidí, svěží vánek vál, bylo nám dobře.
         Také jsem dostal anonymní email (z naší dřívější, již nepoužívané adresy, takže jakoby od sebe sama, cha cha) tohoto znění:
         čau vole!
         Napsal jsem „Re“: Kdo jsi, hnido?
         Moje odpověď se vrátila jako nedoručitelná: User unknown. No to si teda user! Přijde to odněkud, kde to neexistuje. Věcí, jimž na tomto světě nerozumím, nenápadně přibývá, kurva fix matrix!


neděle 22. června

         Což seznam četby, jež se mi za dlouhé týdny navršila ve dva pisánské sloupy u popelníku na chodbě? (Podotýkám, že knihy ty jsem si tam postupně natahal ku čtení u kouření s různými pohnutkami: některé na čtení jakožto na čtení, jiné jen na letmé pročtení, ještě jiné na utvrzení se v názoru na ně a ještě další třeba jen proto, že jsem hledal konkrétní větu či verš.) Pořadí náhodné, tak jak jsem si je teď přinesl na stůl, kde se mi, jak jinak, rozsypaly a část spadla na podlahu. Tak tedy:
          • Deml, Jakub: Miriam/Moji přátelé
          • Kolář, Jiří: Záznamy
          • Klíma, Ladislav: Arkanum
          • Nietzsche, Friedrich: Tak pravil Zarathustra
          • Reiner, Martin: Staré a jiné časy
          • Holan, Vladimír: Bolest
          • Wernisch, Ivan: Růžovejch květů sladká vůně
          • Olšanský, Radek: No more
          • Nietzsche, Friedrich: Antikrist
          • Klíma, Ladislav; Böhler, Franz: Putování slepého hada za pravdou
          • Šiktanc, Karel: Adam a Eva
          • Watts, Alan: Cesta osvobození
          • Petříček, Miroslav: Úvod do (současné) filosofie
          • Peck, M. Scott: Nevyšlapaná cesta nekončí
          • Deml, Jakub: Cestou do Betléma
          • Hanuš, Jiří: Snění v plné bdělosti. Rozhovory s Odilonem Ivanem Štampachem
          • Jirous, Ivan Martin: Magorova mystická růže
          • Mikulášek, Oldřich: Ony
          • Halas, František: Milostí buď mi tělo tvé
          • Wernisch, Ivan: Loutky
          • Weinberg, Steven: A co Bůh?
          • Feynman, Richard Philips: O smyslu bytí
          • Veselský, Jiří: Dívenky jdou Brnem
         Tak to je všechno. Teď to všechno uklidím zpět do knihovny, až na jednu knihu, kterou vrátím k popelníku. Snění v plné bdělosti.
         Pro dnešek sbohem.
          Your user.


pondělí 23. června

         Čtyři hodiny odpoledne. Dostal jsem se na skok k počítači: co napsat? Ve vší rychlosti? V hnidím tempu?
         Zkus experiment. Vteřinovou báseň. Ještě nevím jediné slovo. Začínáme:

         Na zahradě v bazénu
         koupe se můj syn

         Jeho matka
         s ním

Pět sekund. Sek und nichts. Seku seku zahradu, zepředu i zezadu. Kováři nechce stát. Ta nejmenší, ta je má (velká, tím je tajemná). Při měsíčku na posedu co cítím, říct nedovedu.


úterý 24. června

         Eschatologická

         Nejen tady leč i onde
         na každého jednou donde


středa 25. června

         Eschatologická II

         Urbi et orbi:
         lidi jsou kurvy

         Eschatologická III

         Koljdoucí potvory
         s tělními otvory

Zazvonil zvonec — sebedehonestace konec!


čtvrtek 26. června

         Mám laťku nastavenu tak nízko, že takřka splývá se zemí. Přesto o ni co chvíli škobrtnu.
         Dnes hrál jsem s Tobíkem lipovým klacíkem na paprsky kola. Též bubnovali jsme na šlapátka. V parku, jenž byl dříve hřbitov. Proto někdy říkáme do parku a jindy na hřbitov myslíce tím totéž. Lipová alej, stopadesátiletý krucifix na kamenném piedestalu, železná brána rovněž původní. Jedno z nejhezčích míst
v našem okolí. Žádná hovna, přestože tama prochází dost psů. Žádní kostlivci, i když tím bych si už tak jist nebyl.


pátek 27. června

         Konečně se mi dostal do rukou koktejlový lístek jistého koktejlového baru. Některé koktejly jsou opatřeny žertovnými charakteristikami z vtipkujícího mého pera.
         U koktejlu BLACK RUSSIAN však bylo mi k mému upřímnému údivu krom jiných nalézt i tato slova: Poznámka pro sazeče: poslední větu v lomené závorce vysázet převráceně vzhůru nohama.
         Nu… koneckonců proč ne. Napsal jsem to? Napsal. Tak trochu modrý Mauritius mezi nápojovými lístky.


sobota 28. června

         Dnes loď literátů.
         Literát podle vzoru pirát.
         Lebka se zkříženými psacími stroji.


neděle 29. června

         Je třeba být připraven na vše. I na to, že to třeba vůbec není třeba. Všichni Kréťané jsou lháři! Jazyk nás perman (následujících třináct listů deníku chybí, pozn. red.) íme, je toliko ligotáním, odrazy, obrazy, zrcadlením Medusy. A tak čím vyšší idea, tím monstróznější stín vrhá. Zůstává otázkou, co s tím…
         Coby? Nic — jen střemhlav do peřin!


pondělí 30. června

         Jen tak

         Mlčení je hnátek
         mluvení hnát

         Že jsem tu jen tak mlel?
         Ať!

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz