Pavilon číslo 13 /

Ukázka z knihy

Paranoia otce

Tráva, zvířata a mladý, chorobně bílý obličej syna. Dívám se branou úst. Začínám věřit, že zběsilost otce není normální.

Zvířata: svině, psi, hřebci, dům s vraty prolomenými hrubým palcem. Holiny v rohu, puška a sklenice. Harampádí.

Jsem syn. Dívám se do stropu, cítím vlhkost a jakousi bezcitnost otce vůči mně. Nemá-li mě rád, chodí v jiném stavu lásky mezi zvířaty. Chrčí: „Každý! Každý sa smeje..! Každý!“ Jeho cit ke mně je odtažený hrubýma rukama jako dubová skříň. Mám pocit převráceného stolu a stuleného těla uprostřed jeho čtyř nohou. Zažloutlé fotografie a zvěř, zmínka o citu, který hledí do zrcadla hulvátské haly plné hnoje. Bývalý zájezdní hostinec — to je otcův dům.
Tvář mám plnou šeredných skvrn. Nemyslím, že by otec svého syna nenáviděl, ale je mi 15 let, když ho cítím poprvé. Jsem osamělý. Dívám se do své tváře a krok po kroku přichází strach spojený s pavůní otcova kabátu.

Choulostivá noc. Kopal jsem sebou v duchně. Probouzelo mne zamilování otcovy hranaté lásky. Jestli zvířata miloval víc než syna — jeho egoismus by nebyl pro mě tak trýznivý.

Otec hladil psa po mordě a rukou plnou slin se mě dotýkal. Otec! Neříkal jsem mu tak. Nevím. Snad: „Tato, kam můžu jít na velkou stolici?“

Zvířata miloval zuřivým dechem.

Chtěl jsem slovo otce, když jsem mu fotografoval hřebce a závěje listů. „Venoušku, len sa tak pozeraj... vidíš?... Ako kobyla žerie listy. Buď tišku, vnímaj ten okamih —“ Otec stojí. Holiny a potom v dechu probuzený cit. Něha z nožů. Fotografoval jsem hlavu koně. Potlesk a otec pije slivovici.

„Nehnevaj sa...“ Prázdnota. „Nehnevaj sa... a hlavně na zvířata sa nehnevaj, Vendo — oni nemůžou naplnit tvůj cit, keď si z mesta.“

Potuluji se přírodou, lesem a jsem sám, veselý, z nějaké zvláštní lásky se mi stahuje tvář do úsměvu. Roztrhané listy dubu, kaštany a lípa. Ze slunce třezalka. Slza a smůla, vůně lesa.

„Já to, otec, nedokážem...“ myslím si. „Já bych tu potřeboval muziku —“ Otec: „Však televizor tu je...“ Kuchyň, do které nahlíží kozí brada. Psi na gauči. Chlupy. „Tady by maminka šťastná nebyla...“ myslím si. „Ona je na tu čistotu, Venoušku,“ myslí si otec. Souznění.

Pocit kalu.

Láska k otci není cítit. Jenom vztah člověka k člověku. Chlapce k starému muži?

Nějaké vzdálené dupání. Samota. Otec vypnul televizor. Jeho tvář je směšná, šermuje rukama a mluví jakoby ke psům, kteří skučí. Citlivá, hřmotná slova a mumlání je jako splav plný bublin, jako šumění trávy, ve které zešíleli cvrčci. Nebylo slova rozumět.

Slábnoucí děs jeho syna. Probíral jsem se mezi jeho slovy, divokými hrdými pózami a klením.

Otec začal být surový. Nabubřelý na televizní program: „Kurvysyni! Čo to stále trepú dokola. Každý! Každý ma pozoruje. Každý sa smeje... Kurvy!!“ Průlom v citu. Muž. Stolistý kaštan muž. S ohromnými kořány. Otec surově zlíbaný mými pohledy. Vzteklými květinami úst: „To by som mal ísť tak skoro spať?!“

„A užaj!“ Zuřivý hněv otce. Oboustranná nenávist skřipce. Neporozumění: „Postel! Čo ty, slivovicu pýtaš a telku chceš pozerať?! Tak ti to mamička dovoluje?“ Zuří. Stojí v holinách na igelitu. „To ti dala výchovu!“

„Za to možeš tiež, tato!“ říkám. — — — Den, večer. Noc.

Vybuchl: „Otca počúvať nechceš?! Nebudeš?!“ Sliny u úst.

Plný mladické bázně, ze které se drolí skála sebedůvěry na popel. Vyšel jsem potichu ze dveří. Jako by mi zavlála matčina sukně. „Nenávidím ťa!“ zařinčel jsem hlasem jako kusem plechu. „Ty niesi normálný otec!“

Jde za mnou. Pamatuji si duchny, truhly a nalomený postoj otce, který řval: „Čo takého odkundesa eště fackovať?!“

Pamatuji si, že jsem proběhl jeho tělem. Do lesa, potom ke zdi domu. Řval jsem pláčem. Trhavě naříkal z bezcitu a náhlého, ničím nezvladatelného vzteku otce, který mě nechal hlíně a dogám, stepní koze —. Rozmazlené dítě. „Synáčik, synak...“ lil z kýble prasnicím pomeje. Byla noc prozářená hloupým pocitem. Tísní trapnosti, když teta a babička jenom s dlaněmi na ústech říkaly: „Ty si taky rád zakřičíš, však, Vendo —“

Slzy se vpíjely do velkého bílého dne. Můj obličej se změnil, jako by pohubl a byl slaný z lepkavých slz.

„Pojedu domů, teto —“ řekl jsem. Otisk tváře, pusa a slepičí naříkání plné upřímného soucitu: „Však tvůj tatínek není až taký zlý!“ Její utěrka. Teta. Tetička, která otci vypere, uvaří.

Když se otec vymočil, potkal jsem ho v chodbě. Oči. „Tak ideš?“ Vyhnul jsem se jeho pohledu a slyšel jen chrchlání a podlomené zaklení starce: „Však ty sa budeš vracať, Venoušku milý..!“



Návštěvní hodina

Ležím u zdi v sále chroniků, zamotaný do černého kabátu s teplou podšívkou; ležím vedle Panenky, mladého imbecila, který sebou přerývaně trhá jako kapr vylovený z kádě a uspaný palicí.

Tahám svůj hubertus zpod jeho těla. Podvědomě ke mně strká svoje bosé paty, aby se zahřál; cítí teplo jako nemocné zvíře.

Obrátím se. Vyschlé tělo chronika Palaje, k smrti vyčerpané epileptickými záchvaty, se kroutí do spirály jako hoblina. Dýchá. Sáhnu mu na krk a ucítím tep.

„Uhni, Palaj —“ strčím do něj. Zalezu si do kouta a položím hlavu na žebra vlažného topení. Palaj se přeloží. Snažím se usnout, ale dech starých, prokvetlý pachem hniloby, mi leze do nosu.

Panenka se rozvalil a říhnul.

Kleknu si. Protírám si proslzené oční koutky a zívnu. Přihrbený se dívám po sále chroniků, kde panuje ticho, bezvědomí a rozklad. Dědkové... Čtyřicet pět zoufalých zvířat nahnaných do jateční haly. Sucho v puse. Nechuť k životu utopená ve studeném čaji. Vstanu. Přehodím si přes ramena kabát a s hlavou sklopenou procházím mezi stoly.

Obraz, který už roky visí v galerii pro chudé. Bez legrace. Bez zájmu. Bez očí a zubů. Za trojřadou stolů se hrbí starci s otevřenýma očima ryb, v temně modrých teplákových soupravách; zesláblí a zkroucení vedlejšími účinky léků, tupí, omámení jak ovádi; spí s hlavami na prsou, na složených pažích... U zdí a za mříží.

Dívám se z okna. Mám smutek v hlase, když sám sobě recituji.

„Dáme si partičku?“ Vyzáblý chronik Petráš s bílou tváří mima mě chytil za rukáv.

„Co?“ otočím se.

Dám si ruce do kapes. „Partičku,“ zdvihá ke mně oči Petráš, muž, který jako kazatel nové éry z politických důvodů ustrnul za mříží. Ve chvílích nudy mi vyšeptává pravdu o událostech krize a převratu ve státě, kdy kráčel v zástupu rozervaných vlajek kupředu. O pomníku Stalina, kterému nejprve odstřelili hlavu a pak teprve explodoval celý; o bronzovém koni sv. Václava, pod jehož ocasem se v dlouhé zimní noci roku ´69 rozzářila miliarda svící.

Nepláče. Mince jeho očí ještě nestáhli z oběhu. Dívám se na jeho bílé ruce, které jako dva pavouci lezou po černobílé šachovnici. Rovnají figurky. „Kterou chceš?“ schová sevřené dlaně za záda.

Plivu zrnka tabáku z vyklepaných startek. Jeden chronik mi pohledem visí na rtech a žlutou ruku se zčernalým mozolem na palci natahuje jako žebrák. „Na... šneku —“ podám mu přes stůl oharek. „Děkuju, pane,“ mrkne starý a vtáhne do plic doušek nikotinu. Petráš složil svoje paže do klína: „Tak hraj...“ Upřel pohled na řadu mých bílých pěšců. Vyjedu koněm.

„Léky, pánové..!“ Staniční sestra s paletou léků opřenou o podbřišek vešla do sálu. U stolku s připravenou konví a lavórem stojí mladý Komárek v béžovém svetru. „Budeš nalejvat, viď?“ staniční mrkla a pohladila Komárka po vlasech. Neřekl ani slovo, jenom kývl, skousl si spodní ret a tvář mu zrudla jako po polibku.

Chronici se zvedají od stolů a v bačkorách, připomínajících tvarem lastury, se staví do řady. Otevírají ústa. Staniční sestra, alma mater všech ubohých, jim sype na tvarohově bílé jazyky zrna zelených tablet. Nezaměnitelná pachuť.

„Šach...“ zamumlá Petráš.

Rozčísnu si rukou vlasy. „Aj jaj —“ snažím se soustředit, ale můj mozek je vymleté koryto řeky. „Vzdávám to —“ sáhnu do kapsy pro minci. „Díky.“ Chronik Petráš lapne po koruně a zašklebí se: „Není všem dnům konec...“ Vstanu.

Stoupnu si do fialové fronty na svůj příděl drogy a vestoje usnu. „Tak chlapi, zvedejte se!“ Ošetřovatel Koňas, s režným hadrem na smetáku a s naplněným kýblem, vešel do prostoru sálu. „Teď tady budou návštěvy,“ zahoukal. „Jedeme, všichni vedle... na, Pepo —“ předal smeták do medvědích tlap Róma Pepíka. Chronici vstávají a poslušně jak ovce tlačí se do pruhu dveří, které vedou do jídelny.

„Tak Pepíno,“ Koňas si dal ruce v bok, „pěkně to tady vytři.“ Robustní Pepík s tmavou pletí kýve dobrácky hlavou jako beran: „Vytřu. Vytřu to tady.“ Namočí hadr do pěny, namotá ho na štětiny smetáku a rázně se rozpřáhne; šúruje jak námořník palubu a píská si. Melodii dětí. Dívám se na něj, jak vytírá plochu nezměrného sálu, ve kterém teď stojí jen prázdné stoly a prázdné židle. Usínám. Před televizí v sále jídelny, kde chronici smíchaní s mladými boys mumlají a drolí si do úst ztvrdlé pečivo.

Návštěvní hodina. Maminky. Staré ženy v jednoduchých šatech pomalu capou ke svým synům, kteří zoufale zívají nad nádhernými jablky, co jim jejich matky přivlekly v kabelách.

„Mamo. Tady sem —“

Otcové, hranatí muži s balíčky cigaret, zavírají tvrdé oči. Pozdní výčitky pro chlapce, který teď s hlavou v dlaních plive na zem slinu. „Mamo!“ Družky kriminálníků s fialovým přelivem vlasů pootevírají rty a prskají smíchy. Jejich muži jsou holohlaví.

„Mami, přineslas mi cigarety?“ chytím maminku za ruku a vedu ji k prázdnému stolu.

Rodina Rómů v pestrých kostýmech rozbaluje pečenou husu; chrapot jazzových stupnic. Hulákají...

Sedím naproti mamince, která se sklání k tašce, vytahuje kartón suchých cigaret a ptá se: „Kouříš už míň?“

Dívám se kolem. Nohy mladých dívek v okatých punčocháčích jsou jak vylovené ryby v síti. „Ne.“ Rozbalím kartón. „Tady to nejde. Není co jinýho dělat... Nemůžu tady přece přestat kouřit!“

„Já vim, já vim,“ maminka rozbaluje ubrousky s masem. Sune tácky ke mně: „Najez se. Ještě je to teplý.“ Vezmu do ruky umělohmotný příbor a krájím maso. Cpu se. Maminka sedí zády k oknu, ze kterého září paprsky slunce. Smrká. „Já už bych byla tak hrozně ráda, kdybys byl doma —“

S plnou pusou přikyvuju: „Já taky. Už se lidí nebojim.“ Shrabuji lžičkou rýži. „Jenom trochu —“ odložím příbor.

Podívám se na bledého Zahálka, který hrdě drží svoji kyprou ženu kolem ramen a vysílá do všech stran úsměvy. Ukazuje se.

Maminka s gloriolou kolem hlavy. „Mamo?“

Chronici nakukují ze dveří jídelny a očima žebrají.

„Co je, Vendo?“ naklonila se.

„Dones mi příště zase cigarety, jó?“

Punk Dejvy vedle své komisní matky zírá do podlahy.

Podívám se jinam. „A Vendo, jaký je tu jídlo?“

„Jak kdy —“ strkám krabičky žlutých cigaret do kapes. K uchu se mi naklonil Toník: „Tý, nemoh bys mi dát trochu jídla?“

Podívám se na něj, ulomím kus buchty: „Ná, Toníku...“

Maminka opřená o hranu stolu se dívá na cíp svého kabátu a prsty cupuje jeho okraj. Je smutná, upřeně se zahleděla na chronika Bílka, který stál v rohu sálu a nehybný držel v ruce kus veky...

„Tak konec návštěv!“ V pruhu dveří se zjevil Koňas a poplašně zazvonil sadou klíčů. Dejvy vstal.

„Ahoj mamo —“ podám matce ruku. Stiskla mi ji a přivinula si ji k tváři: „Vendo, nebuď smutnej. Brzo už pudeš domů...“

Vypletu se: „Tak už běž.“ Seberu ze země balík prádla. Vstaneme. Maminka vyšla ze dveří sálu a já jdu pomalu za ní až k hlavním vratům, kde jí dám pusu.

Míjím muže. Nevnímám jejich bolesti. Procházím se úplně sám mezi stoly, které jsou znovu obleženy vojskem modrých uniforem. Kdosi mi chtěl moji poezii zaživa stáhnout z kůže. Bojím se smrti. Ale chápu ji.

„Dáme si partičku?“ Chronik Petráš ke mně zdvihl oči a chytil mě za rukáv.

„Jo.“ Sednu si naproti. „Teď ale musím vyhrát, protože už nemám peníze.“ Zakašlu.

„Tak si zahrajem vo jídlo, né? Máš přece nějaký jídlo z návštěv.“

„Jé, to smrdííí! To je smrááád!!“ jančí mladičký dementní Komárek a obíhá v kruzích kolem velkého hnědého hovna. „Palaj se tu vysral! Palaj se tu vysral! Fúúúj!“ Drží si prsty na nose jako kolík. Chronici bez zájmu chodí okolo. Procházím se kolem zdí a dívám se. Mám ruce v kapsách. Staniční sestra v rámu dveří zaječela jako siréna: „Kdo to udělal?“

„Palaj! Palaj! Palaj!“

Palaj leží u zdi s nosem ve škvíře pro pavouky. „Vstávej!“ tahá ho sestra za rukáv. „Vstávej, Palaji! Musíš si utřít zadek!“

Palaj otevře oko. Něco zahuhlá.

„...Kde je Koňas?“ Sestra koulí očima, šeptá k sobě: „Ať si to utře von, dyš je furt tak chytrej.“

Koňas letí chodbou. Rozevře dveře do sálu: „Pepíčku. Kde je Pepík?“ Sepnul ruce. „Hele, Pepíno, že to utřeš, viď? Prosím tě...“ Róm kýve hlavou: „Utřu to. Utřu, ale papírek mi dejte... na to hovínko —“ Koňas odběhl a přiřítil se s celou rolí toaletního papíru. „Na, Pepo,“ věnoval mu ji celou. Pepík se rozkýval a pomalu se sehnul.

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage