Náměsíčný průvodce Prahou /

Ukázka z knihy

O zkapalněné princezně

Byla to dcera Rudolfa II. a její příběh je tak podivuhodný, že jej historikové zapírají, aby se neřeklo, že vyprávějí pohádky. Kromě princezny měl totiž císař Rudolf také kouzelníka. Zaměstnával ho jako dvorního lékaře a doufal, že mu jeho čáry jednou prodlouží život, vyhrají bitvu nebo splní přání. Kouzelník (podepisoval se dr. Maier) však většinu času v laboratoři prožárlil. Jak princezna rostla do krásy, musel na ni myslet stále častěji. Dobře věděl, že mu ji král za ženu nedá, pokud ona sama nesvolí, a získat ji pomocí kouzel měl přece jen strach: život je dlouhý, jednou by to vyšlo najevo a princezna by ho začala nenávidět.
Ale roky běžely a o princezninu ruku se ucházeli velmoži ze všech tehdejších království. Jeden z nich — nějaký Q. — se zalíbil i princezně. Král jej tedy pozval na zásnuby. Když se to doktor Maier dozvěděl, málem ho ranila mrtvice. „Zítra zásnuby, pozítří svatba!“ dovedl si spočítat. „Musím získat čas! Zaklít princeznu, aby v době nápadníkovy návštěvy nebyla zásnub schopna.“ To se snadno řekne, ale jak to provést? Doktor Maier stále myslel na krále jako na svého budoucího tchána a nechtěl si ho znepřátelit.
Udělal to chytře. Nejprve se ukryl za paravánem v komnatě, kde se princezna večer koupávala. Dostavila se jako obvykle v doprovodu své nejdůvěrnější komorné, kterou vzápětí poslala pro teplou vodu. Sama vyklouzla ze šatů — doktor Maier byl od té chvíle odhodlán provést svůj plán za jakoukoli cenu — a slyšíc komornou přicházet, vstoupila do vany. To byla chvíle pro kouzelníka. Než se komorná objevila, mávl svou kouzelnou vycházkovou holí a nešťastná princezna na místě zkapalněla. Komorná váhala s plným džberem nad vanou rovněž plnou tekutiny, z které však stoupaly omamné vůně. Postavila džber a volajíc „Jasnosti!“ běžela hledat princeznu.
Doktor Maier vyprázdnil vanu do přineseného demižónu (kouzelnický klobouk mu při tom posloužil jako trychtýř) a několika dlouhými kroky zmizel ve své komůrce na věži. Demižón postavil na skříň, šeredně se zachechtal a poprvé v životě usnul se sladkým pocitem blízkosti milované ženy.
Zrána ho probudily fanfáry: Q. s družinou přijížděl na zásnuby. Kouzelník vrhl pohled na skříň: demižón byl plný.
Za okamžik však vstoupil do laboratoře císař a s ním zmatený mladík statné postavy a pátravého pohledu. „To je on,“ uvědomil si doktor Maier a potlačil touhu proměnit Q. v pavouka. „Že by mi v koupelně vypadl šedivý vlas?“ přemítal horečně. „Kde se v nich vzalo podezření?“
Ale Rudolf podezření neměl. Naopak. „Jste naše poslední naděje, doktore. Tento mladý muž se měl dnes stát snoubencem naší jediné dcery. Princezna však včera večer záhadně zmizela. Budete odměněn, jak sám určíte, jen když ji pomůžete najít.“
Co teď? Na první pohled byl kouzelník pánem situace, ale princezna milovala Q. „Ať s tím holobrádkem provedu cokoli,“ věděl dobře, „v jejích zamilovaných očích se to vždycky obrátí proti mně. Když odjede bez ní a ožení se s jinou, nemohu doufat v princezninu přízeň. Když ho proměním v pavouka, bude princezna svou přízeň leda předstírat, aby ze mě vylákala návod jak mu vrátit lidskou podobu. Ale položit mu ji do náruče? Ne, to nesvedu,“ přiznal si. „Zbývá poslední, zoufalá možnost.“ Doktor Maier potlačil šeredný chechtot a řekl co možná lehkomyslně: „Daleko nebude, pánové. Mladé ženy mívají před zásnubami záchvaty smutku z končící svobody; dal bych ruku do ohně, že chodí v slzách zámeckou zahradou. To nejhorší, co bychom mohli udělat, je vytrhnout ji z posledního dívčího snu. Posaďte se, napijeme se, však ona se ukáže. Na čáry je vždycky času dost, zkusme to nejdřív přirozenou cestou.“ Pak sundal ze skříně demižón a po způsobu alchymistů nalil do tří kádinek. Ruka se mu přitom trochu třásla.
Bylo to dobré. Rudolf i Q. se shodli, že něco takového v životě nepili. Ta barva, ta vůně, ta chuť! A že se princezna nevracela, kouzelník nalil znovu. A ještě jednou. A zase. Hladina v demižónu klesala tak dlouho, až císař usnul, Q. zapomněl, proč přijel, a doktor Maier se rozplakal. Jazykem tiskl doušky k půnebí odkládaje chvíli, kdy je polkne, a po prokvetlých vousech mu stékaly slzy.
„Hmmm! To je domácí?“ opájel se Q.
„Měl byste se raději ujmout tchána,“ připomněl mu doktor.
Q. vzal císaře do náruče a vrávoral s ním po točitých schodech.
Kouzelník utkvěl dlouhým pohledem na poloprázdném demižónu. „Když ji teď proměním v princeznu, co z ní zbude? Malé děvčátko? Zrůda? Tělo bez duše? Ne: dopiju ji raději po večerech. Ale co až se po ní začne shánět otec?“ Doktora Maiera se dotkla mdloba.
Jenomže císař Rudolf měl jak známo zájmy spíše alchymistické než rodinné. Nazítří dal sice doktora Maiera předvolat (kouzelník se dostavil bledý jako smrt), avšak jen proto, aby se ho zeptal na recept toho „včerejšího šnapsu“, jak se vyjádřil. Doktoru Maierovi se ulevilo. „Zpaměti nevím,“ lhal, „ale k zítřejší audienci vám ho přinesu.“
Zamkl se ve věži, připravil si lučavky a jal se zjišťovat složení vzácné tekutiny. „Lásku jsem promarnil,“ bručel si při tom, „teď už můžu jenom bohatnout.“ Do rána měl recept pohromadě.
Když se Q. o rok později ženil s dcerou bezvýznamného venkovského zemana, objednal si u doktora Maiera třiatřicet demižónů.



Vila Amerika

Pro tento příběh bude třeba dítěte z dokonale rozvrácené rodiny, ale z dokonale uspořádané čtvrti. Řekněme například, že maminka našeho hrdiny utekla s cirkusovým vzpěračem, zatímco tatínek s operetní pěvkyní. Vinou těch nepříznivých okolností musel se chlapec přivést na svět sám a byl od narození odkázán na péči starého listonoše.
Zastavoval se ve vile denně. Když právě nenesl dopis, nosíval jídlo, šaty a hračky. Ale protože dobře znal hrdost posledního výhonku bývalé lepší rodiny, nechtěl v dítěti probouzet pocity života na dluh a povinné vděčnosti, a doručoval všechny ty nezbytnosti jako zásilky s cizokrajnými známkami, které léta sbíral, aniž věděl proč. Ten dobrý muž dal chlapci i jméno René: oslovoval ho tak v podvržených průvodních listech. Spolu se zděděným příjmením Krása a s aristokraticky odloučeným živobytím ve vile, které kolemjdoucí říkali Amerika, proměnilo to jméno kluka řimbabu v průsvitného snílka s kultivovaným slovníkem, srdeční arytmií a neurotickým tikem kolem očí. Z častých poštovních zásilek nabyl chlapec ještě i dojem, že je miláčkem celého světa, a to nikoli šťastnou náhodou, nýbrž v důsledku svých výjimečných schopností. Proto i plyšového medvídka, slepici na klíček, ježka na setrvačník, obrázkové leporelo, strakatý míč a krasohled spíše oceňoval, než miloval, a jestliže s medvídkem spával, nebylo to z lásky, ale ze zhýralosti, přiměřené ovšem jeho věku.
S mramorovým kalamářem a ústřicemi ke svačině začal René chodit do školy. Učil se znamenitě; jediné, co si nemohl zapamatovat, bylo jméno sousedky v první lavici, ačkoli na něm děvčátko mohlo nechat své smutné hluboké modré oči. Každý den po návratu ze školy nacházel René na prstech trochu jejich modři, ale byl mladý a neměl z toho rozum: považoval ji za inkoust a drhnul ji z rukou kartáčem.
Léta plynula a listonošovy návštěvy řídly, jak se René osamostatňoval. Jenomže: tak dlouho se člověk osamostatňuje, až se cítí osamocený. Vila se najednou zdála být pustá a divoká jako opravdová Amerika, v nábytku praskalo jako v táborovém ohni, splachovadlo hučelo jako niagarský vodopád a červený koberec se vinul po chodbě jako krvavé Rio Grande po dně kaňonu. „Ta vila se musí přejmenovat,“ rozhodl René. „Kdyby to byla Eva, hned by se mi tu žilo jako v ráji.“
Druhý den stálo před průčelím lešení a zedníci tesali do zdi tři písmena jména Eva. A pozítří se objevila i Eva osobně, protože vždycky toužila bydlet ve vile se zahradou. Tančícím andělíčkům na římsách zkameněly úsměvy, ale René Krása snídal na vidličku, krásná Eva utírala prach a René ani nezpozoroval, že mu vyhodila do popelnice zaprášeného plyšového medvídka.
Zato si všiml, jak se podél plotu nese krásná Irma. Druhý den se podél plotu nesla krásná Eva a pozítří stálo před průčelím lešení a zedníci tesali do zdi nové jméno o čtyřech písmenech. Tančícím andělíčkům na římsách se obrátily oči v sloup, ale René Krása snídal na vidličku, přel se na nůž, krásná Irma učila mluvit svého papouška a René ani nezpozoroval, že se mu ztratila slepice na klíček.
Zato si všiml, jak na lavičce pod akátem pláče krásná Vilma. Druhý den plakala na lavičce pod akátem krásná Irma a pozítří stálo před průčelím lešení a zedníci tesali do zdi pět písmen. Tančícím andělíčkům na římsách ztuhly šíje, ale René Krása snídal na vidličku, přel se na nůž, topil se na lžíci, krásná Vilma pištěla, když se v trávě píchla o ježka, a René ani nezpozoroval, že se za to pomstila jeho ježkovi na setrvačník.
Zato si všiml, jak si na chodníku zlomila podpatek krásná Elvíra. Druhý den si tam lámala podpatky krásná Vilma a pozítří stálo před průčelím lešení a zedníci tesali do zdi písmen šest. Tančícím andělíčkům na římsách ochrnula křídla, ale René Krása snídal na vidličku, přel se na nůž, topil se na lžíci, opíjel se rohlíkem, krásná Elvíra četla list paní a dívek a René ani nezpozoroval, že v krbu hoří jeho obrázkové leporelo.
Zato si všiml, jak jeho čistokrevný chrt štěká u branky na krásnou Hermínu. Druhý den štěkal chrt u branky na krásnou Elvíru a pozítří stálo před průčelím lešení; zedníci tesali do zdi sedm písmen, reptajíce, že ještě jedno a stavba nevydrží. Andělíčkové na římsách zkameněli docela, ale René Krása snídal na vidličku, přel se na nůž, topil se na lžíci, opíjel se rohlíkem, nechal se tahat na vařené nudli, krásná Hermína štěkala na chrta a René ani nezpozoroval, že mu někam zakutálela jeho strakatý míč.
Zato si všiml, jak do zahrady uletěl klobouk krásné Hermengardě. Druhý den letěl klobouk krásné Hermíny na chodník a pozítří zedníci tak dlouho vytloukali do průčelí jedenáct písmen, až se vila zřítila na záhon narcisů. René Krásovi spadl dům a Hermengardě spadly šupiny z očí.
„Tak to je u tebe jako v bavlnce? Vždyť jsi mě obelhal! Co jsem měla za svůdné mrknutí, byl jenom neurotický tik, a co jsem měla za střechu nad hlavou, byla jen bouda, kterou jsi na mě ušil!“
„Ale Hermengardičko, já jsem chtěl, aby se ta vila jmenovala po tobě! Z lásky!“
„Nakonec za to ještě můžu já? Že se nestydíš!“ Hermengarda se otočila na podpatku a bouchla zahradní brankou tak deřnitivně, že ji vyvrátila z veřejí. René Krása osaměl mezi zříceninami. Srdce mu usedalo, aby si po všech těch srdečních záležitostech odpočalo, a neodolatelný René začínal chápat, že svůdné mrknutí dělila od neurotického tiku jednak ta vila, z jejíchž trosek se ještě práší, a jednak ty roky, po kterých už se zaprášilo. Byl náhle starý, starší snad než barokní andělíčkové, kteří tu kolem něho leželi vychladlí, ztuhlí a polámaní, padlí vojáčkové po zbytečné bitvě.
Seděl jako kámen na kameni a hleděl do prázdna. Trvalo dlouho, než si uvědomil, že hledí na své jméno s adresou, na dopis v růžové obálce. Musel vypadnout ze schránky, když Hermengarda vyvrátila vrátka. Byl napsán modrým inkoustem, ale tak ředěným vodou, že si René vzpomněl na tajné písmo z klukovských dobrodružství.

         Můj milý,
určitě jsi na mě zapomněl, nebudu tě tedy nutit k odpovědi jménem a zpáteční adresou. Vím však, že přijde chvíle, kdy budeš mít na světě jenom tento dopis, a proto Ti jej píšu. Raději skončím, abys jej dostal včas.
                                        Tvá

Podpis chyběl. René Krása se ohlédl na zbořeniště, vstal a vydal se na cestu. „Když to vezmu podle abecedy, musím ji najít.“
Opatřil si pražský adresář a zvonil u všech Alen, Alicí, Amálií, Anastázií, ale žádná se k dopisu nehlásila, i když mnohé připouštěly, že kdysi psávaly dopisy všelijaké a že je tedy všelicos možné, to víte, pane, nesmíte všemu věřit. Tak prošel René Krása celou abecedu, a když už mu zbývalo poslední písmeno a pod ním poslední jméno, přečetl si na posledních dveřích jmenovku — RENÉ KRÁSA. Nadechl se a zaklepal.
„Odpusťte, já hledám někoho jiného, ale všiml jsem si tady svého jména, a protože není právě časté, nedalo mi to a —“
„Už zase hledáš někoho jiného? Kdybys hledal sebe, mohl jsi být dávno doma. Podívej se!“
Bývalý majitel vily se rozhlédl po místnosti, jejímž téměř jediným zařízením bylo obrázkové leporelo, plyšový medvídek, slepice na klíček, ježek na setrvačník, strakatý míč a krasohled.
„Kde se to tu vzalo?“
„To víš, že ne samo od sebe. Dost jsem se nachodila a nastarala, abych odnesla do bezpečí, co jsi nechal tak lehkomyslně zmizet v popelnicích. To leporelo jsem musela znovu sestavit z popela. Můžeš si spočítat, jak to při mé slepotě trvalo dlouho.“
René Krása nevěděl, co by řekl, i přiložil k oku krasohled. Ale poněvadž do té hračky nehleděl od mládí, zapomněl druhé oko zavřít. Tak toho sice v krasohledu moc neviděl, zato hned vedle spatřil stařenku s očima, které mohly být kdysi modré. Stařenka je sklopila jako sedmiletá školačka.
„Nerada bych se tě dotkla, ale mohla bych si na tebe sáhnout? Někde jsem na tobě nechala oči.“
René neměl odvahu přiznat, kolik inkoustu si jako kluk smyl z rukou. Mlčel tak dlouho, až ucítil pět prstů na čele.
„Ty máš vrásky? Já věděla, že se domluvíme.“
René se bál pohnout, aby nezmátl příběh, který slabikovaly stařenčiny prsty, a cítil zvláštní hrdost na neurotický tik kolem očí.
Nápadně se v tu chvíli podobal Kryštofu Kolumbovi, neboť taky objevil Ameriku úplně jinde, než si ji vypočítal.



 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz