Natrhneš nehtem hlavy jejich (Černý Ancalagon) /
Ukázka z knihy
Tara TohéSmädný úpěl pod tíhou baťohu, prohýbal se a klel. Přeskakoval balvany, výmoly a prohlubně a utíral si pot na čele. „To jsem si naložil na chrbát pěknou věc,“ hučel si pod vousy, které neměl. Baťoh byl plný konzerv, kuřiva, léků — a byly tam i dva pecny chleba. Smädný samozřejmě nemyslel baťoh, který ho sice také štval, ale hlavně zatracoval a do pekel posílal svou misi, kterou si nakonec vymyslel sám. Nemohl vinit nikoho jiného než sám sebe.
„Jak si kdo ustele, tak si také lehne,“ přišlo mu na mysl a musel plně s tímto starým pořekadlem souhlasit.
„Snad už tam za chvíli budu,“ mrčel a hledal druhý kapesník. Ten první už byl úplně propocený od mokrého čela, které si neustále otíral jako stěrač drhnoucí přední sklo automobilu. Skoro by bylo nejlepší pořídit si taky stěrač na baterii, který by to zpropadené čelo neustále otíral. Aspoň by nemusel pořád zdvihat pravou ruku k nadočnicovému oblouku. No, hrůza! Myšlenka stěrače čela na baterii ho zaujala. To není nejhorší nápad, uvítali by ho horolezci, turisté, ošetřovatelé, bourači masa i popravčí čety — prostě ti, kdo nemají čas si neustále utírat zpocené čelo. Ba i operující lékaři by byli nadšeni — nemají přece čas pouštět z rukou chirurgické nástroje. Hned jak se vrátí z hor, řekl si Smädný, nechá si tento nápad patentovat. Že ho to nenapadlo už dřív, když s básníkem Alexem Hamburgerem umývali kdysi v restauraci knížete Holowrata nádobí! Jak by si usnadnili práci… a starý Holowrat by jistě nešetřil na odměnách!
V horách se už stmívalo, ale Smädný lezl a lezl. Když se jednou upsal ďáblu, musel svůj úkol splnit. Na to byl přece jenom chlap, i když jeho věčně chlapecká tvář zarámovaná brejličkami to nepotvrzovala. Působil dojmem — sice — studeného psího čumáku, ale v jeho chlapecké hrudi bilo chlapácké srdce. Konal svou misi jednou za čtrnáct dní, aby nebyl příliš nápadný, ale už se mu jeho ušlechtilé poslání zajídalo. Možná že časem zasvětí do svého tajemství ještě někoho jiného, copak je on — Smädný — takový somár, aby se tak nekřesťansky dřel? Ale komu to může říct? Vždyť by to každý vybreptal, zná lidi, není dnešní. Ale někoho by to přece jenom chtělo, už ho to řácky zmáhá a kdo ví, jak to bude moci dlouho dělat. Nemluvě o finančních nákladech — víte, kolik dnes vlastně všechno stojí, nakonec i ten pecen chleba, který v dobách reálného socialismu stával pět korun, stojí dnes pouhých Kč dvacet! A ty konzervy! To je peněz, to nemůže Smädný ze svého hubeného platu stále financovat.
Pomalu se začalo stmívat. Smädný si připadal jako člen speciálního komanda, které hledá Usámu bin Ládina. Jeho úkol nebyl tak těžký, věděl velmi dobře, kde najde toho, koho hledá, ale už toho měl plné kecky. Bude muset všechno přehodnotit, podívat se na své konání pod jiným spotlightem.
Smädný zavětřil. Odkudsi ze skalní prohlubně se nesla vůně makaronů se švestkami a omelet s pomerančovými dílky. Bylo jasné, že ukrývaná perzóna má návštěvu. Smädný se posadil na balvan a utřel si čelo. Zapomněl úplně na jím proponovaný automatický stěrač a utřel se zcela po staročesku, jen si k tomu vytírání vzít čamaru… Zahudroval, nasadil si znovu krosnu a popolézal nahoru.
Trvalo to ale ještě drahnou chvíli, než byl Smädný u cíle. Proud kamínků a kamenů oznamoval, že ho někdo cítí a že odstrkuje balvan, který maskoval vchod do jeskyně. „Gemar chatima tova,“ zašeptal hebrejsky Smädný. Bylo to heslo, které mu otvíralo jeskyni. Krosna ho najednou strhla na záda a Smädný se svalil. Když se trochu probral, uvědomil si, že se nad ním sklání malá drobňoučká Číňanka a ovívá ho hedvábným kapesníčkem napuštěným Alpou Lesanou, zelenou alpou, která působí vždy jako dobrodějka. Smädný povstal a strhnul si ze zad krosnu. Číňanka mu pokynula a Smädný ji následoval. Krosnu nesl v rukách. Vůně makaronů se švestkami a omelet s pomerančovými dílky se stupňovala. Smädný věděl, o co jde. Ukrývaná perzóna milovala až k smrti svou drobnou Číňanku a ta měla půvab, šarm a jednu malou vadu: uctívala Hitlera, kterému se čínsky říká Si-tche-le. „R“ Číňané říct neumějí, to je známo; proto ono -le na konci. Za „h“ dali -tche-, ale jak přišli na to Si- na začátku, ví jen čínský pánbíček.
Děd drobné Číňanky, jejíž jméno zde zveřejňovat nebudeme, padl v Berlíně koncem dubna 1945. Patřil k asiatské divizi SS, kterou vytvořil Himmler. Po jeho smrti jí někdo poslal medailónek, kde byl portrét Si-tche-leho z mládí a kadeř jeho vlasů. Nikdo se nikdy nedověděl, jak se Číňančin děd dostal ke kadeřím mladého Hitlera, ale na světě je možné všechno. Hitler chtěl v mládí vstoupit do Sokola… ano, je to pravda. Po Židech nejvíc zatracoval Čechy a pravděpodobně chtěl tuto tělocvičnou organisaci rozkládat zevnitř. Je možné, že starý Číňan byl s mladým Hitlerem ve vídeňském Sokole kolem roku 1912. Snad Si-tche-lemu vytrhnul ve sprše pár chlupů z temene… Oblíbeným jídlem Hitlerovým byly makarony se švestkami a omelety s pomerančovými dílky. A malá Číňanka ukrývané perzóně ráda dělala oblíbená jídla svého oblíbeného vzoru. Od této chvíle budeme mluvit o ukrývané osobě (vlastně psát) jako o Perzóně s velkým P. A proč to hebrejské heslo „gemar chatima tova“? Číňané jsou mistry paradoxů a mistry v matení nepřítele. Nikdo nebude tušit tam, kde se hovoří hebrejsky, čínskou obdivovatelku Hitlerovu, onoho Hitlera čínsky zvaného Si--tche-le.
Vstoupil. Jeskyně byla ponořena do tmy, jen v rohu blikalo světélko malé stolní lampy. U stolku seděla Perzóna a kultivovaně pojídala makarony se švestkami a přikusovala k nim omelety s pomerančovými dílky. Ve svitu stolní lampy se Perzóně leskly stříbrné brýle. „Zasas-Nasatanada-Zasas,“ uslyšel najednou Smädný v duchu nebo kde. Spíš mu zaznělo v uších… písklo mu tam jako krátké vlny v radiovlnné stanici — formule, kterou se prý otevírá peklo, tedy jeho brány. Pak se dole z údolí ozval křik, jako kdyby Marcel Mistvieh bil literárního kritika Jaromíra Elefantíka. „Údolí,“ pomyslel si Smädný, „údolí se latinsky řekne valis. Že by snad hrabě Wallis naříkal dole v údolí napaden Marcelem Mistviehem? Ne, ne, takhle kvílívá Jaromír Elefantík, když ho bije Mistvieh.“ Kdeže byl konec hraběti Wallisovi, kdeže byl konec Mistviehovi a Elefantíkovi… To pracovala rozrušená fantasie Smädného, protože ponuré prostředí jeskyně bylo víc než depresivní.
„Vítám tě, Studený čumáku,“ zahovořila náhle Perzóna. Smädnému se říkalo Studený psí čumák, a on to věděl. „Neseš mi bengali bhat payasa či amrita madhura?“ zachrčela Perzóna a nervózně zhasla stolní lampu. Pak ji zase rozsvítila.
„Ne,“ zasípěl Smädný. „Nesu jen thajské sardinky… tedy, co se týče specialit. Jinak dva pecny chleba jako obvykle, mouku atd., atd. No, jako vždycky.“ Perzóna se zachmuřila. Smädný se rozčílil, ale nedával na sobě nic znát. „Snad si nemyslí, že ho budu prokrmovat donekonečna,“ bručel Smädný. „A proč neneseš bengali bhat payasa nebo amrita madhura?“ hučela Perzóna. „Ekedaši čili jedenáctý den po úplňku již není, takže půst se nedrží a můžu všechno, bengali bhat payasa nebo amrita madhura jsou stejně jídla či nápoje vegetariánské, takže je stejně můžu, ekedaši, neekedaši!“
„Hele, nevymrčuj,“ zahučel Smädný, který cítil, jak mu stoupá krev do hlavy. „Já se tady dřu jako mezek, tahám v krosně náklady, pod kterejma by padl elefant, a pán by si vymrčoval!“
„No, snad nebude tak zle,“ zahučela Perzóna. „Jen jsem se ptal; nemusíš se hned čertit jako Behémót!“
Drobná Číňanka se trpělivě usmívala a němě pokynula Perzóně, aby dojedla makarony se švestkami a omelety s pomerančovými dílky, které tak miloval Si-tche-le. Pak ze záňadří vyňala medailónek s kadeřemi zloducha a políbila je. Smädný na Číňanku se zalíbením pohleděl. Dostal chuť ji Perzóně přebrat. Perzóna hodila zlým okem po Smädném, protože jeho myšlenkám rozuměla, a pustila se do makaronů se švestkami.
„Chceš taky?“ nabídla Smädnému. Smädný zachroptěl: „Nechci. Nemusím mít všechno, co měl rád Si-tche-le.“ Vnučka příslušníka asiatské divize SS, který padl u Berlína, se ušklíbla. Myslela si své, ale nedávala to najevo. Smädný si představil její rozkošné tělíčko pod hábitem a bylo mu tak sladce, tak sladce… Perzóna polkla švestku i s peckou a dávivě se rozkašlala. Smädný se ušklíbnul. Měl Perzóny už dost. Nejraději by na ni poslal hraběte Wallise nebo Marcela Mistvieha, aby ji — Perzónu — zmydlili.
„Půjdu do Tibetu,“ vyvřískla najednou Perzóna.
„Už mě to tady nebaví,“ vřískala Perzóna. „Když tam mohl zmizet Tulka, proč bych tam nemohl zmizet já!“ hučela Perzóna.
„Jaký Tulka?“ podivila se Číňanka.
„No Josef Tulka přece, malíř z generace postavení Národního divadla, roku 1881 vymaloval pět lunet do pěti arkád obrácených do Národní třídy, ze kterých se dá hledět do oken kavárny Slávia… namaloval pět obrazů a zmizel navždy. Byl prý po letech viděn našimi cestovateli v Tibetu…“ poučovala Perzóna.
„Tam bych nemizel,“ řekl Smädný. „V Tibetu ještě existuje otroctví, nebo existovalo do dob, než rudí Číňani zahnali dalajlamu, kterýho — otrokáře — oslavuje svobodný svět jako dobrodince.“
„No a co má bejt,“ mrmlala Perzóna. „Svatý Václav byl také otrokář a podívej se, jakou nádheru mu postavil Myslbek na Koňském trhu,“ zasyčela Perzóna. „Jakej otrokář?“ zkoprněl Smädný.
„No jak to říkám. Ibráhím ibn Jákúb, židovsko-arabský kupec, ve své vůbec první zprávě o Praze z roku 965 píše, že Praha byla místem obchodu, nejen obyčejného kramářství, ale i obchodu s otroky, který musel určitě existovat už roku 935, kdy byl svatý Václav zavražděn. To otrokářství zde muselo panovat od založení Prahy a svatý Václav o tom kšeftování s otroky jako hlava knížectví musel stoprocentně něco vědět… ne něco, ale všechno!“
„To jsou mi věci,“ potřásl hlavou Smädný. „Takže ono ‚nedej zahynout nám, ni budoucím‘ se zpívá k nebesům do tváře otrokáře, který podporoval kšeftování s lidima?“ dumal nahlas Smädný.
„Tak, tak,“ mrmlala spokojeně Perzóna. „Jestli uteču z jednoho teritoria, kde se přálo kšeftům s otrokama, proč bych nemohl utéct do dálných krajů, kde se taky kšeftovalo s lidima…“ řekla Perzóna.
„A najdeš tam štěstí,“ vysmíval se Smädný. „A Tara Tohé, kouzelnou květinu tibetských čarodějů.“
„Může bejt, řekla Perzóna. „Štěstí… třeba jsou to jen elektrické výboje v šedé kůře mozkové vedle čelní kosti — čím víc výbojů tato hmota vygeneruje, tím víc je člověk šťastnej,“ zamyslela se Perzóna.
Droboučká Číňanka mlčela a pila ze svého šálku zelený čaj. Snad se jí zjevil v koutku jeskyně Si-tche-le a upřeně ji pozoroval.
Perzóna vzdychla a zamířila na druhý konec grotty, aby si ulevila. Smädný si povšimnul, že Perzóna zalovil (byl to muž) v kalhotách levou rukou, i když levákem nebyl (nebyla).
„Proč lovíš levou rukou?“ zeptal se Smädný.
„Protože levá je rukou ďáblovou. Ďábel levou rukou jí a pije a našinec, který není satanistou, jí a pije pravou rukou,“ řekla Perzóna a ulevila si.
„To to ještě bereš sportovně. Slyšel jsem, že mohamedáni mají tu pravou ruku přímo zakázanou… tedy k močení. Někteří na to vyzráli. Aby se nedotkli údu, loví prý ho provázkem.“
Číňanka, která snad viděla v druhém koutě jeskyně zjevení Si-tche-leho, vypukla v perlivý smích. Představila si ten provázek a začala se otřásat řehotem jako buben v pračce. Perzóna po ní mrsknul (mrsknula) hněvivým pohledem. Smädný se ušklíbnul. Pak poznamenal: „Některý rigidní muslim drží při jídle nůž v levé ruce a vidličku v pravé.“
Číňanka se zamyslela. Pak řekla: „Tak kdo vlastně jsi, Perzóno? Mohamedán, Tibeťan, nebo konfucián?“
Smädný řekl: „No vypadá to, že se bojí, aby ho nezpohlavkoval nějaký ten prorok Mohamedův, aby neporušil tzv. hadís čili výrok: Když někdo z vás močí, ať určitě nedrží úd pravicí, ani ať se pravicí neomývá!“
Perzóna se zamračila. Pak pronesla temným hlasem: „A zdalipak znáš tento hadís?: Jeden muž jedl u posla božího, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, levicí. On pravil: Jez pravicí! On řekl: Nemohu. Pravil. Ať tedy nemůžeš! A nebránilo mu nic než jeho povýšenost — a nepozvedl si ji k ústům.“ Smädný se ještě ani nestačil podivit sečtělosti Perzóny, když vtom strašlivá rána a strašlivý pád přerušil tok jeho úvah. Perzóna o cosi zakopla a třískla sebou o zem. A to, o co zakopla… to byla hrozná věc, že se to tu nedá ani vyslovit… Provázek… Provázek… Hrůza pomyslet… Od údu Perzóny visel provázek… A o něj Perzóna zakopla a zřítila se k zemi jako mrakodrap zasažený uneseným letounem…
Perzóna byl (byla) tajný mohamedán!
