Ukázka z knihy
Smetana: Prodaná nevěstaV posledních letech věnoval jsem se hlavně podrobnému studiu a rozboru partitůr Bedřicha Smetany. Čím jsem starší, tím více přikláním se k názoru, že Smetanovou nejzdařilejší operou je Prodaná nevěsta, třebaže vážní hudební estétikové (včetně Nejedlého) se to snaží popřít a považují za nejzdařilejší dílo Dalibora (méněro Libuši), jiní však také Dvě vdovy nebo Tajemství, a podle vyjádření Smetany (již choromyslného) samého teprve Viola měla býti jeho chef-d_oeuvre a „opera všech oper“. (Není nad Violu! Ať žije Viola! poznamenává on sám třaslavou rukou na okraji stránek.) V Prodané je zaklet obrovský poklad melodický, který v dalších operách komických i tzv. „wagneristických“ je pouze rozváděn; ale přihlédneme-li k věci blíže a chceme-li být naprosto spravedliví, musíme uznat, že ani Smetana nebyl duch zcela originální, že své melodie přebíral netoliko z lidových a katolických kostelních písniček, nýbrž i z cizích autorů, velmi mnoho z Beethowenova Fidelia. To dělá ostatně víceméně každý, to je nectností všech skladatelů, mě nevyjímajíc, a tato retrográdní revize melodické invence zdá se jako by všeobecně ústila k jedinému zdroji: k Mozartovi. Avšak stejně tak ani Mozart nebyl originál, a kdo zná dokonale Glucka, může říci, že Mozart vlastně od něho všecko opsal. Nejnověji odvažuji se prohlašovati Beethowenova Fidelia za spojovací most mezi Mozartem (zvláště Figarem) a Smetanou (zvláště Prodanou).
Problematika Prodané nevěsty tanula mně na mysli již při dokončování Na Piavě, jak jsem svrchu uvedl, kde v 6. obrazu při scéně na nádraží v Čimelicích zvláštní dechovka na jevišti vyhrává celé originální partie z Prodané ke kontrastnímu umocnění tragického účinu.
Letos 30. května 1966 oslavíme společně v ND sté výročí premiéry Prodané nevěsty, ve které nesmrtelnou, až dodneška nepředstiženou Mařenku zpodobnila baronka von Ehrenbergová. Také Novotná hrávala Mařenku dosti často, ale role ta jí nepasovala; ze současných zdá se mi nejlepší Polka Jadwiga Wysoczaňská. Je třeba se zamyslet nad tím, že za měsíc po slavné premyéře duněly batterie u Hradce Králové a vzduch se chvěl bitevní vřavou, v níž položily svůj život tisíce mladých Pražanů, pro které zhlédnutí Prodané bylo poslední radostnou událostí života, a jejíž líbezné melodie provázely je k cestě na věčnost. Řež v roce 1866, třebaže trvala jen sotva 1 týden, byla nesmírně krvavá a na její oběti se rádo zapomíná.
Nemohu se zde o tom všem podrobně rozpisovat a strojím se k tomu, že v dohledné době napíši speciální monografii o problematice Prodané nevěsty. Chodím již několik let na každé její představení jakoby ex offo a stále objevuji nové věci, nové sensační postřehy. Plně se ztotožňuji s názorem, že Prodaná nevěsta je naší operou nejnárodnější, na čemž má rovný podíl Smetanova hudba i libreto Karla Sabiny. (Podotýkám ještě dodatečně, že Prodaná nevěsta byla vůbec první operou, kterou jsem slyšel v mém životě a při které jsem uhlídal interieur ND, když mne na ni uvedl otec za krásné letní neděle odpoledne asi 5 či 6letého. — Podruhé jsem ji spatřil asi 16letý v podání Jarmily Novotné, která se mně v té úloze nelíbila, neboť byla bledá jako smrť. [Můj zájem o operu se probudil hlavně při představení Figárové svatby, kterou jsme navštívili v září roku 1925 spolu s bláznivou tetou Márynkou ve Stavovském v lóži nad orkestrem.] Potřetí jsem zhlédl Prodanou nevěstu v 19 letech před maturitou k stání opět ve Staváku s Otkou Horákovou a Tomšem (jenž umřel na sarcom stehna) za řízení Ot. Ostrčila. Pak ještě asi 6krát za různých šéfů. Kupodivu nikdy jsem nebyl příliš nadšen, pozastavoval jsem se hlavně nad najvností Sabinova libreta, ani hudebně nebyla pro mne příliš přitažlivá — na rozdíl od Dvou vdov a Čertové stěny. — Můj zájem o Prodanou nevěstu se probudil teprve roku 1948, když byla provedena přímo v kantýně „Tesly“ hostujícím souborem ND v čele s Kecalem-Hakenem a Mařenkou Jarmily Pechové a s Blachutem. Mistr údržbář Ofnbach si tehdy liboval při „Věrném milování“: „To je ta naše písnička, při které už nikdy není daleko do prdele.“ A také jsem se dověděl od dělníků, že „Mařenka řvala jako raněná kráva a Jeník byl jako vymr…“ Při celém představení se pilo pivo. Tenkrát jsem si umínil složit Úderku. Teprve od roku 1961 chodím na každé představení Prodané nevěsty za každého počasí.) Připadá mně, jako by v Prodané nevěstě byl zaklet i předpověděn celý osud českého národa s jeho historicko-romanteskní slávou, s Libuší, Daliborem i s bitvou u Lipan a hřměním houfnic vozové hradby, i s okupací a Vítězným únorem, i s dnešní mdlou přítomností a temnou budoucností. Sabinovo libreto připadalo mně až donedávna strašně naivní, téměř stupidní, ale není tomu tak, je v něm překvapivě věrná charakteristika české národní povahy s onou věčnou důvěřivostí a planou nádějí na dožití lepších časů, s onou vírou, že kdo má zdravé ruce, má všecko, s oním opěváním nebeského daru pívečka, jež ohlupujíc mozek zahání trampoty a dodává chvastounské kuráže, s vypočítavou touhou po zbohatnutí, s připitomělou vychytralostí, zbabělostí, podlézavostí a lstivostí, jež nakonec se vyloží jako genialita, i s pochodem komediantů a s idiotsvím Vaška. Třebaže jde o operu „komickou“ podle nápisu, jeví se Mařenka zvláště hudebně jako postava bezmála trágická. Největší kuriositou, singulérní v celé světové tvorbě, je postava koktavého blba Vaška (v nesmrtelném podání Adolfa Kresinga), který, — ač v podstatě jde o politováníhodného mrzáka (kreténa), je vystavován za terč posměchu massám, což je z hlediska přísně estétického naprosto odsouzeníhodným lapsusem jak u Sabiny, tak u Smetany a samo o sobě stačilo by k zavržení celého díla. Závažná chyba a nereálnosť je i v tom, že koktaví lidé neopakují náslovní slabiku, nýbrž souhlásku a nikdy nekoktají při zpívání. Řada kritiků považuje Vaška za ústřední postavu celé hry, a já mám dojem, že v jeho postavě je právě maximálně zkoncentrováno ono specifické češství, charakteristika širokých mas českého lidu. Neméně typický je ovšem i Kecal, onen polobláznivý, žvanivý podvodník, který se stále rozhání okolo sebe červeným parapletem a mlátí červeným šnuptýchlem, typické jsou i selky ve sboru v křišťálově čistých nažehlených krojích s červenými punčochami, držící ustavičně v rukou bílý batistový kapesníček (tu a tam s červenou skvrnou, když hrávala Mařenku Míla Kočová), i mládenci-chasníci v žlutých koženkách se zadnicemi jakoby naplácanými tvarohem. Pobýval jsem také hodně na českém venkovu, ale nikde jsem nespatřil něco podobného, co je k vidění právě jen na jevišti ND při Prodané nevěstě, — snad jedině na Chodsku, Jihlavsku a Nitransku v neděli dopoledne jsem zastihoval podobný nažehlený folklór, který však přes všecku nereálnost je právě od Prodané nevěsty neodmyslitelný. (Kroj ten není ani chodský, kde ženy nosí k červeným punčochám černé sukně a černý šátek na hlavě, ani plzeňský — již zcela vymizelý, kde si ženy vázaly na hlavu tzv. „holubinku“, jakou měla při premiéře Ehrenberková.)
Poslal jsem soudruhu Kašlíkovi návrh na novou inscenaci Prodané nevěsty, kde by uprostřed jeviště byl opět kostýlek (jak tomu bývalo až do roku 1945), nad jeho portálem však byla by přibita rudá cedule s nápisem JZD — Strojní traktorová stanice — Opravna a uprostřed návsi stál by porouchaný traktor. Na hospodě vpravo i na průčelí protějšího MNV vlevo vlály by československo-sovětské fangle a byly by vyvěšeny obrovské portréty Gottwalda a Lenina. Mistr V. Kašlík se zřejmě vykašlal na můj návrh a ani neodpověděl. Jelikož dobře znám jeho vkus, marně jsem špekuloval také o tom, která scéna by se nejlépe hodila, aby v ní Mařenka udělala stryptýz; myslím, že jedině „Rozmysli si“. Já celkem perhoreskuji tento druh podívané, která pouze jitří smysly, která sice učí sebeovládání, také však přispívá k asexualitě moderního člověka; podle mého názoru má po každém stryptýzu hned následovat pořádná soulož.
