Vaněk-Úvalský Bohuslav / Dokumenty /

Spisovatel v přímém přenosu (příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z prosince 2002, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz)

KLÁVESNICÍ DO HLAVY
(úvodní text)

Mám zkušenost, že když se řekne spisovatel, každý si představí „něco“. Většinou okouzlujícího chlapíka, jemuž je žonglérství se slůvky denním chlebem, mluvícího lachtana, který na požádání vysype z ploutví historky plné vtipu. Někteří si zase představí mediální stvůru, co v soukromém tupolevu nalétává na ohanbí děvčat za účelem inspirace, či rozevlátého maníka vykazujícího kris-kros po mejdanech, aby pak, nahmatá-li nad ránem klávesnici, vylil své utrpení na disketu marnosti. Kritici mají odbornější představu, pro ně je pravým spisovatelem ten, kdo chcípá hlady (v zájmu pravdy, ovšemže!) a občas se ve své dezorientovanosti připlazí pro radu a pohlazení. Většině učitelek se jeví jako položka, jako ten, kdo už nastavil zrcadlo a má svá vstupní a výstupní data. Prdlajs! To je příliš humbuku na jedno zaměstnání projevující se rozhašenými játry, zčernalými plícemi, křivicí páteře a zničenými rodinnými vztahy.


SPISOVATEL V PŘÍMÝM PŘENOSU
(pokus o zachycení posledních okamžiků zrodu knihy ŽENY, HAVEL, HYGIENA)

2002, poslední listopadový týden, pátek 29.11.
Je mu čtyřicet. Jiní v jeho letech možná začínají ztrácet hlavu. On nikoli. Muži se v něm pořád vidí. Ženy ho stále milují. Zdá se ale, že nejdůležitější je pro něj úcta, kterou k němu chovají manažeři nadnárodních koncernů.
Ti jsou ochotni zaplatit stovky milionů jen za to, že svou nenucenou elegancí ozdobí špičkové produkty jejich firem.
Je to krásný. Dělám editora v jedněch novinách. Celostátní deník, tak fajn. Na monitoru text o Jamesu Bondovi. Zkouším se s agentem porovnat:
Je mu přes třicet. Jiní v jeho letech začínají ztrácet hlavu. On nikoli. Praskla mu už ráno. Nikdo se v něm nevidí. Ženy ho programově ignorují. Nadnárodní koncerny si s ním vytírají zadek. Prodávají mu svoje produkty – a pěkně draze. Někdo musí toho Bonda zaplatit.
Vypnu v práci počítač. Do Nuslí narvanou tramvají. Čeká mě víkend. Katka už je doma. „Neteče voda,“ říká mi. Nikde žádná cedule. Nikde žádná cisterna. „To bude chvilkový,“ odpovím. V devět večer pádím k Vietnamcovi pro minerálky. V krámu jsou zmatený ženský. Diskutují o tom, že neteče voda. Seberu tři poslední perlivý vody. Už jste někdy pili kafe s oxidem? Zapnu počítač. Za 14 dní musím poslat do Petrova rukopis ŽENY, HAVEL, HYGIENA. Texty o ženských, o kom jiným. Ráno mě zkusila obrat holka v lahůdkách, venku na mě nastoupila ženská s podmanivým příběhem plným cesty vlakem a chybějících peněz na jízdenku. „A sebrali mi všechno,“ zakončuje etudu. Tenhle týden do mě jde už potřetí. Je blbá nebo jen sklerotická? Obě dvě dámy skončí v mým rukopise. Tady jsem Bůh já! Postavy z rukopisu ať se klepou. Aspoň NĚKDO má přede mnou respekt. Ve tři v noci to sbalím. 71 hotových textů, má jich být devadesát. Dřu po nocích jako magor. Už slyším, jak zas nějaký kritik mi to nandá: autor nereflektuje na požadavky, jež před něj klade doba… Tohle na mě naposled zkoušel Peňás. Za třicet táců měsíčně se mu to kecá. Já tady v amatérskejch podmínkách vypouštím duši. Kolik toho dostanu na pulty? Pět set kousků? „Přece ti přišly dopisy od čtenářů, že jsi jim udělal radost,“ řekla mi nedávno máma. Tak jo, má pravdu. Stojí to za to. Jdu na toaletu. Voda pořád neteče. Vyhazuju kytky z vázy, abych měl čím spláchnout. O patro níž má sousedka mrně. Ani ho nemohla umýt. Prý to ve dvě odpoledne měli zapnout. Zlatý oči, v Čechách je spotřebitel ten, z nějž se jen tahaj prachy.

sobota 30.11.
Kohoutky stále suchý. Vyjednávám sprchování u rodičů. Odpoledne pár návštěv. Večer pustí konečně vodu. Je zrzavá, ale naše. Na ČT 1 jako hlavní program slátanina obludných rozměrů. Mel Gibson zas zachraňuje lidstvo. Tentokrát scénáristovi museli narvat do zadku dráty s vysokým napětím. Smontoval do sebe konflikt v Iráku, Jugoslávii a ukradený plutónium z ukrajinskýho vlaku. Helikoptéry explodují na požádání, nakonec vylítne do vzduchu kostel na Manhattanu. Jenom barbaři si vyhazujou do vzduchu kostely. Minulý týden chtěla pro změnu smést svět kometa. Boys to taky zvládli. Trochu jim to pocuchalo New York. To už toho nemaj dost? Navíc mě dostal na lopatky překladatel: v jednom filmu používá kilometry a míle zároveň. Pěkný hamburger! Odpoledne byl na Nově zase kousek, kde hlavního hrdinu napadl zlý python. Fajn, česky je to krajta. Ještě o něco dřív jsem zahlídl v novinách, že bude film Rubby Cairo. Krásnej název. Škoda, že to česky znamená Nachová Káhira. A to umím anglicky – s dovolením – hovno. Katka usíná. Musí být první. Mám rýmu, strašně chrápu. Když nezvládne vyhrát, neusne. Od jedný do tří se potím u počítače. Nejde mi to. Vypnu počítač. Nic se mi nezdá. Nemám na to sílu. Ženských je pořád 71.

neděle 1.12.
Voda kupodivu stále ještě teče. Vstáváme po poledni, připravuju čínu. Katka vařila přes víkend. Mám pár nápadů. Sázím je do notýsku. Diskuse o tom, zda jsem chrápal nebo ne. Procházka. Srdce nad Hradem se nedá přehlídnout. Chodkyně naproti se kvůli němu bací o kandelábr. Večer domů. Musím psát. Je to tak nudně rytmický. Každý večer před klávesnicí. Ptám se Katky, jestli se se mnou nenudí. „Ne,“ usměje se. Bože, jak ty ženy umějí krásně lhát! V pokoji je pro změnu zima. Přímotop studený. Bojler mrtvý. Bereme na sebe dvě deky. Ještěže mám tolik peřin. Každá holka, s níž jsem kdy žil si přinesla svojí. Můžu si otevřít prodejnu peří. Je dvanáct, zima jak blázen. V noci vařím Katce čaj. V rozespalosti naleju vodu do hrnku, kde je nachystána instantní čočková polévka a přidám louhovat Kokeiču. Káčule je k ránu zle. Taky byla rozespalá, když můj čaj pila. Chci psát, ale kosa mě přemůže. Co s tím topením je?! Usnu v půl čtvrtý. Ráno jdu do práce. Ženskejch je pořád 71.

jedna ze soboty:

Znám jednu ženu
a ta má sedm srdcí
jedno velké
těch šest menších

nevím jak to dělá
že je pořád tak klidná

je to šťastná žena
když jde chodbou
kolem mých dveří
slyším jak klepou

to je rachot!

sedm srdcí
jak to zvládá?

dneska je tolik žen
co maj jen jedno
a to je trápí
jsou plné ran

jsou jako domy se zaslepenými okny

a tahleta žena
si hodí deku
na trávu pod kasárnama
a čte si a občas vezme
některé ze šesti lahví
a zavolá:
– Jáchyme! Hynku! Heřmánku!
Pojďte se napít!

Vím že dnes
bude krásný den

pondělí 2.12.
Topíme! Technici rozvodných závodů vykázali nečekanou akčnost. V osm jsem se pohádal na vrátnici a v deset už byli na místě. Vyhořelý časový relé. To je jasný. Moje už taky doutná. “Tak šéfiku, ať se vohřejete…” Řítím se do práce. Tenhle týden jdou do uzávěrky dvě čísla najednou, příští týden taky – sladký vánoce, lidi chtěj číst. Jsem rád, že jsem rád. V tramvaji píšu dvě ženský. To je v klidu, jsem zvyklej. Poslední bourbon vyznikl z valný části na linkách MHD, když jsem tahal naditou krosnu knížkama z produkce svýho nakladatelství, který knihkupci nechtěli: “Jo tak poesie, panáčku? Tak to teda ne!” Píšu rychle, snadno, omyvatelně. Stačí mi nápad. Deset minut času a vypadne ze mě konzerva… Chutná, ovšem. Nehodlám nabízet zboží s prošlou záruční lhůtou. V práci totální chaos. Na podzim jsem si vymyslel na sebe dobrý bič: seriál o slavných divadelních dvojicích. Teď mi práská nad hlavou. Volám Jiřímu Suchému. Celý den dělám na textu – na S+Š jsem vyrost, chci odvést práci vskutku jakostní. Můj článek je plný humoru tak jemnýho, že si jej možná ani nepovšimnete… Po osmý domů. Katka je už doma, tváří se všelijak. Pro změnu odešel vařič…

úterý 3.12.
Je to krásný! Zakládám do desek 75 dam. Mít u sebe tolik ženskejch, to zvedne sebevědomí. Za hodinu o něj přijdu. Dohodl jsem se s bytnou, že moji mansardu o dvaceti čtyřech metrech čtverečních vyměníme za byt o patro níž. Měsíční rozpočet sice zakvílí, ale přeci jen bych se občas rád protáhl, aniž bych se praštil o skříň. Nádhera! Bude to chtít dole předělat podlahy, koupit linku, sporák. Budem mít taky pračku. Takovou tu krásnou s prosklenými dvířky, co jsem v dětství záviděl tetě. Kolik hodin jsem před ní proseděl a sledoval pohyb prádla! Nebyl jsem úchyl, jen jsem toužil po barevný televizi. Je mi skvěle – takže zařídit půjčku, ale před tím propadlou občanku. Je to už můj třetí pokus přepravit se za úřednicemi na okraj Prahy, kde mám hlášený trvalý pobyt. Poprvý to nevyšlo: vyrazil jsem v pátek, ale kdo by v pátek pracoval? Podruhý jsem to taky zvoral: vyrazil jsem ve čtvrtek kolem půl třetí. To mě nenapadlo, že úřady chrání zdraví svých zaměstnanců a ve čtvrtek maj jenom do dvanácti. Je to tak dojemný – asi aby se jim úřednice nepřehřály. Teď jsem se ale spořádaně vešel do stanovených návštěvních hodin. Na chodbě je útulno – blikaj tu zářivky, teploučko a úřednice jen ševelí u kávy. Stojím u jednoho okýnka, u vedlejšího chlápek kolem třiceti. Sedící holka ho zpracovává: “No ale u svatby se střihá levej růžek občanky! Ustřiženej pravej znamená, že jste se přestěhoval! To vám nevezmu!” “Ale já to přece neustříh!” namítne chlapík. “No ale tohle vám nevezmu!” Moje úřednice se otráveně dívá do občanky. “Vy to máte propadlý devět měsíců! Takže vám dám pokutu, jo?” Pokrčím rameny. Mým údělem je přečnívat z formátů úředního styku a hned si to splatit. “Takže to je stovka za měsíc, takže devět set.” To už je moc i na mě. “Tuto pokutu,” pravím odhodlaně, “nepřijímám.” “Cože?” Povedlo se. Vyhodil jsem ji z tempa. “Tak tři stovky?” nabídne mi. Jako na koňským trhu. “Tak jo,” řeknu furiantsky. Aspoň něco v blbé konstalaci. Jdu zaplatit pokutu na pokladnu. Když se vrátím, slyším, že týpek vedle převzal mou taktiku: “Pokutu za poškození dokladu nepřijímám…” Vypadnu. V peněžence papír, co má suplovat občanský průkaz. Nádhera! Občanka bude hotová za měsíc. Zřejmě ji budou malovat… Doma Katka zkoukne papír. “Hele, ty ses narodil v roce 1947?” “Cože?!” Seberu jí papír. 14. července 1947 - stojí v dokladu. Docházej mi slova: ta ženská vidí za okýnkem třicetiletýho chlápka a stejně mu do dokladu napíše datum narození jeho otce. Večer mi na papír odmítnou vydat zásilku “do vlastních rukou”. Svět není moc vhodné místo pro život…

místo středy až neděle (4.12.-8.12.)
Namísto poněkud fádního popisu práce – katastrofa – psaní přes noc, se teď uchýlím k telegrafické úvaze, proč jsme my autoři s kritikou tak často na nože – a na pěstě. Když vynechám řevnivosti a půtky, který mě nezajímaj, napadají mě nejméně tři racionální důvody, proč jemná chemie kritik vs. spisovatel přerůstá často do explozí. A jednoznačně to celé páchne od kritiků:

1) Jako kmenoví zaměstnanci velkých vydavatelských domů mají měsíční příjmy vyšší než má autor kritizovaného díla za celoroční práci. (A napsat více jak jednu knihu ročně za v podstatě amatérských podmínek tvorby – práce ve volným čase atd. – nejde. Pokud se autor neztrhá, je schopen tempo kniha ročně udržet počítám tak pět let, pak rozkope počítač. Jestli je to k něčemu dobrý, ponechávám stranou.) Hovořím-li o příjmech, budu rád konkrétní: průměrná mzda šéfa kulturní rubriky velkého vydavatelství (např. Mediacop – časopis Týden, Ringier – Reflex, Mafra – MF Dnes) činí měsíčně okolo třiceti tisíc hrubého. (Tedy budu-li shovívavý.) Můj výdělek za knihu, s níž se patlám cca. 6-8 měsíců vychází na mnohem nižší cifru, než je jejich jeden měsíční plat. (Jen pro zajímavost – za deset let psaní jsem si vydělal ohromující částku 115 000 Kč, což činí 31 Kč na den a noc.) Už jen z tohoto pohledu může být autor-amatér partnerem kritika-profíka velice těžko. A už jen z tohoto důvodu je autor velmi citlivý na veřejné nakládání se svým textem.

2) Zatímco spisovatel je rád, když se dostane se svojí knihou nad magickou hranici tisícovky prodaných exemplářů (a vskutku měřítkem prodeje není kvalita produktu – tedy knihy), recenzent jediným otisknutím kritiky osloví desítky tisíc čtenářů. Pokud recenzent odvádí práci podjatou, odfláknutou a nekorektní (např. Jiří Peňás – svý tvrzení rád doložím), kazí autorovi jméno – a ještě mu recenzí paradoxně sráží už tak směšný prodej. Proč bych si měl kupovat knížku, o níž se praví: nechci tvrdit, že jde o úplné bláboly, ale…? Autor je zde kritikem přímo finančně poškozován. Uznávám, že ve společnosti, kde se řeší hrozba arbitráže proti jistému doktorovi tím, že se vyvolá krize veřejnoprávní televize, aby jí mohl být odejmut druhý kanál jako možná záplata státních průšvihů, je nějaký kvedlání se spisovatelem malichernost…

3) Ještě jedna věc dobrému porozumění autor vs. kritik brání. Všichni ti ostřílení hoši od redakčního pera totiž rezignují na dobrý mravy. Upírají autorovi právo ručit za svůj text. Neustále mu radí – měl to udělat takhle, tohle by bylo lepší takhle, autor je nejistý a kdyby to radši vymyslel takhle… Ať se jdou vycpat! Jestli si neuvědomujou, že kdyby autor neodvedl koňskou práci po nocích, neměli by do čeho šít, rád si je vezmu na týden na praxi. Když píšem blbě a neplníme jejich představy, co těm mudrcům brání sednout na zadek a vyprávět lidem příběhy? No, bez odvahy se dá jít s kůží na trh těžko… Tak radši melou, šikanujou a raděj. Navíc tak činí jazykem strašlivým. Viz Jiří Peňás: …ale i tak lze říci, že literatura (respektivě její autoři) zčásti dobrovolně, zčásti snad z jakéhosi vnuceného špatného svědomí rezignuje na touhu nebo prostě úkol zprostředkovávat společenská témata a mluvit svým jazykem o věcech, které byly s příliš klidným gestem přenechány publicistice, nebo ani té ne. Tohle mě dere asi nejvíc: Jejich subjektivní a účelově zmanipulované soudy o tom, jak by měla dnešní literatura vypadat, odrazují moje potenciální čtenáře. Tím mne poškozují a nasírají...

Tyhle tři důvody jsou po mém soudu základem současného nedorozumění autorů a kritiků. Ale nevím, školy nemám…

pondělí 9.12.
Budím se s tupou bolestí v hlavě. Dělal jsem do půl čtvrtý. Pak jsem omdlel. Hned po probuzení zásadní pohovor o mém chrápání. Katka šermuje nějakou lahvičkou s podezřelou tekutinou. Farmaceuti, vítejte mě ve svých řadách! Už v tom jedu taky – vykapat si rýmu z nosu. Zahnat ji palicí. Rovnám si věci do tašky. Texty posílám mejlem do práce. Večer mi definitivně zkolabovala tiskárna. Odpoledne musím koupit novou. Na úvěr, samozřejmě. V tomhle státě lze všechno koupit na úvěr. Všechno kromě těhotenských kalhot. Ty se nedaj sehnat vůbec. Čekáme s Katkou rodinu. Jak se jí kulatí bříško a náš prcek je taky čím dál kulaťoulinkatější, vyrůstá ze všech běžných konfekčních velikostí. Neděli jsme strávili cyklováním mezi nákupními centry. Zjišťuji, že v této zemi je těhotenství zřejmě nemoc. Většina krámů vyrušila produkci pro maminky zcela, v Dětským domě je jeden uprcatěnej butik s modely vz. 78, kousek po dvou a půl tisících a výš. Nu proč ne, rád za pohodlí své drahé půlky vyplácnu třeba celej plat, jenže tady maj jenom šaty z umělý hmoty. Chci mít dítě přírodní!!! Prodavačka ani nezvedne hlavu. Vypadnem. Ve vitrínách se na mě smějou značkový modely pro dynamický dravce. Vypláznout deset tisíc za kalhoty, co budou už za tři měsíce out? Nu, jsou i tací mezi námi. Četl jsem o nich ve Story. Kotva, Ráj maminek. Troje šaty, jedny kalhoty XXL. Pěknej humus. Pasáž Černá růže – nic. Stydím se za to, že jsem si dovolil být v České republice otcem. Má paní bude chodit zabalená v novinach. Prošustí Prahou, ale nesmí pršet. Na bříšku článek o Klausovi, kterej se hrdlí o prezidentskou stolici. Sloupek Grebeníčka, který nazval svého vlastního prezidenta přisluhovačem a ratlíkem. K poblití… V Máji, později K-Martu a nyní Tesku jsou šaty pro maminky hned vedle nadměrných velikostí. Pěkné místo. Ať maminky puknou studem. Patery kalhoty z nějaké podivné substance džínoviny, polyacetátů a listí ředkviček – a pozor! Jedny manšestráky zlevněný z jedenácti stovek na šest set. Okamžitě je kupuju, bral bych klidně i troje. Tak fajn, po schodech nahoru do elektroniky. Vyberu si tiskárnu, připravím úřední doklad, který jsem dostal místo občanky, zamířím k okýnku, kde dávaj zboží na úvěr – a sklapne mi. “No, jo,” obrací ženská z okýnka v dlaních doklad. “Všechno máte v pořádku, ale tohle vám nemůžu vzít. To není občanka.” “To vskutku není občanka,” pravím nakvašeně. “To je doklad nahrazující občanský průkaz.” “No jo, ale to není občanka, já musím vidět občanku.” “Jak můžu mít občanku, když byla propadlá?” “Tak musíte přijít, až ji budete mít!” “Tohle je relevantní doklad. Tady máte můj pas,” začínám brunátnět. “Tady novinářskej průkaz, tady rodný list, kartičku pojištěnce, složenku od inkasa, doklad o příjmu!!!” Odsune dokumenty a vrátí mi papírek. “Ale já potřebuju občanku.” Začnu se drát do okýnka a máchám ji před očima papírem. “Vy zpochybňujete platnost úředního dokumentu?!” “Ne, já chci občanku…”

Kateřina mě táhne domů. Zuřím. Ženských mám napsaných devadesát, ale jsem si jist, že k nim ještě jedna urychleně přibude.

úterý až neděle (10.-15.12.)
Nevím, jak píšou jiní. Já píšu rychle. Jeden začínající kritik mi před třemi lety vysvětloval: “Kniha se má vysedět.” Ať si vysedí vejce! Copak se může občan rvoucí se denně o základní práva uchýlit do euforie smysluplných myšlenek a z jemných vlákének věčnosti spřádat hlubinnou literaturu? Jak již jsem podotkl, píšu rychle. Jenže rychle neznamená zákonitě odbytě. S textem se snažím nejvíc pracovat v hlavě. Tedy před tím, než ho zaznamenám. Vždycky se ve mně nejprve zrodí pocit. Trnutí za kusadlama. Je to jen takový nehmatatelný signalizování – bacha, něco přichází. Pak mě většinou napadne nějaká věta. Odstavec. Něco. Ještě nevím, že to bude knížka. A jaká bude. Třeba Poslední bourbon vznikl z několika pocitů – natlakování mládím, touha po bezbřehý srandě, záznam tryskajících dnů, v nichž o něco šlo, nasranost z nemožnosti dýchat a dělat, co umíš. Věděl jsem, že to bude román sestavený z krátkých obrazů. Takový skeče, grotesky. Zjistil jsem, že umím napsat dialog se švihem. Že moje parketa nebude jemná psychologie, ale ostří nože. Pak se mi povedlo najít špunt, který to kvašení svíral – trhl jsem jím a bourbon se napsal sám. Za čtyři měsíce, s lehkostí, kterou už nikdy nebudu umět. Vznikl z neznalosti literaturních sounáležitostí a z jistého druhu diletantství, proto mi umožnil skopičiny, nad nimiž bych dnes jen zamlaskal: “A co to je tohle? No, no, no…” Každá další knížka už byla těžší. Vlezla do mě odpovědnost za text, začal jsem koukat na tu věčnou zátěž: “Skousne to čtenář?” Je to cesta do pekel? Nevím. Myslím, že dobrá knížka je kompromis. “Ženský,” který píšu, vznikly jednoduše: poznal jsem za posledních deset let mnoho žen. Byly krásné, byly zraňující, byly zraňované, vonící, zrazující, jedinečné, tuctové… no asi jako chlapi. Nejsem básník, ale forma textu psaného krátkými verši mi vyhovuje. Doba popisů je pryč. Aspoň pro mě. V „ženskýc“ jsem dospěl k naprostý zkratce (neříkám, dá se jít i dál, třeba napsat jen jedno slovo a tvrdit, že v něm je všechno – ale nejsme v šedesátých). Klipovitost, kterou mi vyčítaj trosky český kritiky, je tak výstižná pro dnešní svět! Miluju ji… V únoru jsem napsal první text budoucí knihy Ženy Havel hygiena. Byl o rychlý holce, která žila naplno. Začínal slovy: Znám jednu ženu a ta… bla, bla, bla. Najednou jsem měl formu. Způsob zachycení toho, co chci říct. Mustr k převedení myšlenky do textu. Pak to šlo samo. Stačilo vzpomínat, dívat se kolem. Každý den přišel nápad na nějakou “ženskou”. Někdy i sedm denně. Vypadalo to pak takhle: Katka mi něco vypráví, mě něco napadne – říkám: “Moment.” a za pět minut vyšvihnu text. Ona se zhluboka nadechne, pokračuje, já si na něco vzpomenu, řeknu: “Moment!” – vyšvihnu další ženskou. No a pak Katce až do rána vysvětluju, že ji miluju, že jí naslouchám a to že ji furt přerušuju svým “moment”, je vlastně pocta. Mezi náma – taková pocta by mi taky lezla na nervy. Ale to jsem odbočil. V září je jasný, že textů bude devadesát a mám už základní linii: knížka má zachycovat celý funkční období Václava Havla od roku 1990 až do současnosti. Je totiž dost podobný mojí sexualitě (volební období, nikoli Václav Havel) – v roce 1990 jsem přišel o panictví a v roce 2003 se mi narodí první dítě. (Holčička, to je jasný!) Dohadujem se s Martinem na termínu vydání: mělo by to vyjít v únoru – k ukončení prezidentskýho mandátu. Takže píšu nový texty, starý si průběžně otevírám v počítači, brousím je, piluju, nebo rovnou vyhazuju. Je to vlastně nuda. Nic se neděje, chlápek sedí před obrazovkou, vrčí, že potřebuje klid a v hlavě prožívá neuvěřitelný skrumáže obrazů, slov a pochybností. Odvedu prvotřídní práci? Zvorám to? Je to k něčemu? Bude to někdo číst? Je to vlastně skvělý! Opravdu? atd. Vedle toho vymýšlím obálku: jsem na to zvyklej. Mám vždycky představu o knize jako o celku. Hotový texty nesu svýmu osobnímu editorovi. Pracuju s ním takhle už na třetí knížce. On to proškrtá, vynadá mi, já se urazím, řeknu, že je idiot, protože zrovna tenhle text je skvělej a pošlu ho do háje. V noci mu pokorně volám, protože měl samozřejmě pravdu. Takhle to vzniká, den za dnem, krutá námezdničina. Ale pozor: tohle čtenář nemá vědět. On si platí prvotřídní práci a dostane ji, i kdybych měl vstát od stolu mrtvej. Tak to je.

pondělí až pondělí (16. 12. - 23. 12)
Někdy to nejde. Ráno se vzbudíte a zjistíte, že svět je celý postavený na hlavu. Zaspal jsem, rychlý kafe a mizím do práce. Z kádí vystrkují čumáky kapři. Nechci to vidět. Nevím, proč bych měl sledovat palice létající vzduchem. Pěkně chytit kapra za očíčka: “Tenhle se panince nelíbí?” Šup s ním zpátky do kádě. “A tenhle?” Zabít a pěkně zabalit do novin. Strýc Jéro vždycky říkával: “No, jo, křesťanský vánoce - umlátit rybu a zaříznout strom… Šťastný a veselý.” Bál jsem se toho už jako dítě. Představoval jsem si, že jsem v tý kádi já. Že čekám ránu z milosti.
V redakci všechno vzhůru nohama. Za jeden týden musíme vyrobit tři čísla najednou. Aktuální, vánoční a silvestrovský. Na trhání rekordů je samozřejmě nejlepší čas. Nemám ani jeden dárek. Ženských je devadesát jedna, jak jsem slíbil. Večer sraz s editorem. Už když ho spatřím nakloněnýho nad třetí dvanáctkou, je mi jasný, že bude osobní pohovor: “Vaňku,” říká mi, “musíš to celý předělat. Takhle to nejde.”
Je jasný, že za to může moje žluč. V tomhle presu mi vjela do těla a nevím, jak ji lokalizovat. Usmívat se, uvolnit se. Bože můj, proč se mi úsměv vždycky změní na klaunskou křeč? Jsem ironičtější, než chci být. Mý rozpoložení je jasně zaznamenaný ve většině textů. Jako bych se mstil papíru, za to, že se tady nedá dýchat.
Když jsem stál minulý rok nad Káhirou a koukal se dolů na miliony Arabů, kteří se smáli, řvali, vztekali se bez zapšklosti, říkal jsem si, že si kus africkýho slunce, bezstarostný radosti z bytí odvezu v kufru do Prahy. Z toho sluníčka jsem napsal Bramboru, co byla pomerančem mýho dětství. Na jeden zátah, za dva měsíce. Teď mám svý slunce v bříšku úžasný ženy, co se mnou žije. Tohle je důležitý. Ten pondělní večer se přitulím k bříšku. Tam někde tluče srdíčko velikosti hrášku. Uvolním se. Život není opěrným pilířem umění. Je to přesně naopak. Do rána pak vyhazuju z textů všechny pasáže, v kterých jsem si něco řešil. Dobrá kniha je příběhem. Všechny cingrlátka, který s ním nesouvisí, v něm nemají co dělat. Kdo neumí škrtat, neumí psát.
Pátek, padám do postele někdy kolem jedenácté. Ve 23.30 zase rozsvítím. Katka se převalí na posteli. Problém je, že mi došlo, jak řadit texty. Budou to krátký oddíly, žádná jedna superbáseň přes dvě stě stránek. Každý oddíl bude začínat zparodovanejma inzerátama. Jako v supermarketu. Tohle je ono. V rozčilení vykouřím na toaletě tři startky. Hned se do toho pustím. V pondělí musí být texty v Petrově. Makám až se ze mě kouří.
Znova čistím rukopis. Nenechám toho, dokud si nejsem jistý, že jsou všechna slova na správných místech. Během posledních dnů jsem si vystřihl ještě tři textíky. Mají společný jedno: nekoukaj jako bubáci. Myslím, že nikdo nechce číst nasraný knihy. Všem nám stačí, že musíme žít nasraný život. Tak jo. V pondělí, přesně ve čtyři patnáct ráno, jsem hotový. Tělesně i s rukopisem. Přilepím se na internet a odešlu je s přesnými pokyny do nakladatelství. Nemám ani příliš velký pocit očekávání - jako když jsem dopsal první báseň a dychtivě koukal, co tomu kdo řekne: “No, docela dobrý. Když se budeš snažit…” Ani pocit, že svět se musí zbláznit, jako když jsem vydal první knížku a čekal pochvalu od knihkupců: “Vy jste si vydal knížku? No a co? Tohle se nebude prodávat, tak si to zase radši odneste.” Dokonce ani radostný trnutí, jako když mi vyšel Poslední bourbon: “Mladý autor s podivným jménem Vaněk-Úvalský se zdá být příslibem do budoucna…” Vlastně jeden pocit mám. Z dobře odvedený práce. To stačí, ne?
Začal jsem mrtvýma kaprama a skončit bych měl štvanicí v supermarketech. Taky noční, co jsme si střihli ve čtvrtek, aby noviny včas odešly. Možná tím, že jsem stihl koupit všechny dárky, udělal salát a na Štědrý večer se nechal umrtvit televizním programem, který byl jako podle šablony osmdesátých let. Možná tím, že mě ještě čekají korektury, výroba žertovných inzerátů a kdo ví, čím ještě. Nebo tím, že jsem poprvý ucítil kopat v bříšku svýho malinkýho potomka. A že kopal tak, že by mohl být fotbalistou a jednou hrát za Juventus a posílat mi apanáž… ale ne, kšefty stranou. Já zakončím tyhle zápisky tím, že se budu nestydatě vytahovat.
Den po Štědrém dni mi volal Jiří Suchý a řekl mi, že sedí v Brně a u stolu předčítá společnosti mojí knížku Nářez brouků na palouku, kterou jsem mu k Vánocům věnoval a že se všichni řežou smíchem. Vynechám-li podružnost, že jsem okamžitě zrudl a začal nesouvisle koktat, protože to bylo, jako by zavolal Ionescovi Shakespeare a říkal mu, že ho ta jeho hra nesmírně potěšila, rozhostil se ve mně pocit útulný radosti. Jemu, který mě bavil celý dětství z ohraných desek, můžu teď vrátit kousek z těch nejlepších darů, který jsem dostával. Knížky maj takovou moc, že uměj vystavět svět takovej, jakej by měl bejt. Takovej, že je psanej na míru, aby se v něm každý cítil dobře. Radostnej, řekl bych. Takže si nakonec chci poděkovat za to, že jsem u psaní vytrval, a Vám, že pořád ještě čtete. Nejen mě - ale prostě že čtete.
Váš Vaněk-Úvalský.

neděle 29. 12. 2002

Milej čtenáři…
no, upřímně, když ses pročetl mými zápisky až sem, nabývám jistoty, že je mezi náma důvěrnej vztah. Takže Ti asi nebude vadit, když Ti budu tykat, jo? Takže milej čtenáři! Já jsem si vždycky představoval, že je to tak daný: Ty v potu tváře dřeš celej den třeba v kanceláři a já Ti vymejšlim příběhy, aby ses po denní rachotě povznes. To pro Tebe jsem stvořil Úvalskýho, kterej v Posledním bourbonku nosí v krosně tuny poesie, a každej ho s ní vyhazuje z obchodů, poněvádž je nová doba. Myslel jsem si, že Tě to pobaví. Že hrozně chceš vidět chlápka, co se tady souží jako Ty a nemá šanci to zlomit, protože se narodil pod lávkou. Taky jsem pro Tebe oživil jinýho chlapíka kolem třicítky, kterej se jmenuje Zabrisky a chodí po světě se žlutou plastovou kachničkou. Jako, že se mu můžeš vysmát, jaký je pako. Dokonce jsem se kvůli Tobě pustil na tenký led genetiky a přivedl jsem Ti až do knihovny dvouhlavýho Piolina, co se jednou stane prezidentem sjednocený Evropy. Protože jsem myslel, že je to komický a Tebe to pobaví! Hele čtenáři, já si tady už dvanáct let lámu hlavu, čím Tě zase omráčím a dojmu – a ty seš takovej vlažnej. Já vím, že je to daný tím, že seš složitej. Máš tolik hlav a tolik chutí, že se nedá odhadnout, co bys zrovna chtěl pozřít. A dokonce Ti musím i sdělit, že jsem poznal, že seš línej. Pro Tebe jsem nahrnul do jedný knížečky tisíc brouků a tys mi napsal, že je to celý takový titěrný a že to ztratíš! A to jenom proto, že jsem nechtěl, aby ses s tím musel vláčet! Ale neboj, nemůžu Ti toho moc vyčítat, vlastně by to byla blbost, protože Ty mě živíš. Nebudu Ti psát, jak a ani kolikrát mi kručelo v břiše, a navíc Tě teď zaskočím. Já se Ti, milej čtenáři, tady chci omluvit. No já vím, co jsme si to jsme si, a možná bych to celý mohl přejít nějakou vtipnou replikou, ale já jsem pochopil, že seš v tom všem nevinně. A už zase mi pomohly noviny. Jsem bez nich tak dezorientovaný, víš? Stačilo, abych si prolistoval včerejší Lidovky, které přinesly žebříček těch nejlepších knih, který tady minulej rok vyšly a nebyl jsem tam! Že nemám talent je jasný, ale že nejsem ani stošedesátý osmý spisovatel v Čechách, to jsem netušil. A já tolik chtěl být na bedně! Ale je to jasný – jsem chandra, lůza a nepatřím do slušný spisovatelský společnosti. Což o to, že já se cpu na český parnas marně, lze pochopit, ale že ti uhlazení „hoši od péra“ do první desítky nepustili ani Michala Viewegha? To je přímo krásný! Konečně tu vládne diktát toho pravého umění! Víš, čtenáři, já se Ti už vlastně nedivím, že mý knížky kupuješ jen občas a pokradmu. Vždyť je to skoro drzost, chtít po knihkupci knihu od chlápka, co nebyl umístěn! Ale neboj, nejsem jelito. Už jsem provedl revizi svýho nezodpovědnýho chování na literaturní scéně a chci Ti říct, že důvěru ve mně vloženou nezklamu. Já se polepším! Příští rok budu na bedně! Mý jméno se začne psát velkým počátečním písmenem. To jsem Ti chtěl říct, milej čtenáři a následující text ber jakou ukázku toho, co si už nikdy nedovolím napsat. I já mám zájem na věci velkolepé, hlubomyslné, jež se literaturní zove!

Znám jednu ženu
a ta mi rozumí
tahle jediná mi zbyla

prý jsem rozevlátej
a v textech nespolehlivej
vtip prý umím
a taky pro břitkost
nejdu daleko
ale prý mám psát jinak
mám to dělat jinak
a s někým jiným

tihle chlápci od pera
ti tomu rozuměj
vědí co se patří psát

ti mě nahoru nepustí
to teda ne

tyhlety literární ženy
nade mnou musí
odvrátit zrak

už jsem v tom jednou jel
povím vám
to byla závrať
kdo nevypil kávičku ve Slávii
nic nepochopí

prý jsem takový
jindy zas makový
chtěj mě vtipnějšího
a druzí zase zralejšího
to je partička!

až budu psát
jak chtějí oni
daj mi nějaký prachy
daj mi ceny
daj mi granty

prý ty konce ty mi nejdou
ty začátky ty mi skřípou
mezi tím je křeč

prý mám navíc
někdy ubrat
jindy méně blábolit

psal mi tuhle
jeden týpek
že slovně bujím
už mi nedá
žádná žena
všechny si to přečetly

a tak sedím
bez partičky
bez ženských
a bez proudu
tady v Nuslích na okně

znám jednu ženu
a ta je na té plachetnici
co se vozí na rumu Božkov



Bohuslavu Vaňkovi-Úvalskému můžete psát na: tarantule29@hotmail.com

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz