Bez kufru se tak pěkně skáče po stromech neboli Nún / Recenze /
Petr Hruška, Ranní mozaika ČRo 3-Vltava
V ediční poznámce nové Wernischovy knihy se píše, že tato sbírka uzavírá trilogii, jejíž první dvě části tvoří knížky s názvy Proslýchá se a Cesta do Ašchabadu neboli Pumpke a dalajlamové. Ale kdo si tím má být u Wernische jistý. Máme totiž co do činění s jedním z největších básnických mystifikátorů, co jich česká poezie měla. Sám Wernisch uvádí jeden z oddílů ve svém výboru Včerejší den slovy: mystifikace jsou a zůstanou zábavou pro jalové nebo ne dost duchaplné lidi, která údajně napsal Johan Wolfgang Goethe. Ale kdo si tím má být jistý.Každopádně na nás číhají v nové sbírce staré postupy. Staré, ale osvědčené. Jsou to povětšinou ony wernischovské básně v próze, které svým charakterem připomínají orientální koany, tedy jakési hádanky, jimiž budhističtí mistři trápili stereotypní uvažování svých žáků. Nebo nonsensy a absurdní popěvky, které ukazují hloupost naší stereotypní logiky, která nás nutí vtiskávat věcem imrvere jen jejich obvyklý smysl a význam.
Wernisch je autor, který ví, že ve svém básnickém světě musí čtenáře nejprve uchlácholit zdánlivě samozřejmě vyhlížející a rozvíjející se epizodou nebo obrazem. A teprve ve chvíli, kdy se sám čtenář začne dohadovat výsledku a užuž jakoby vidět básni do karet, nachytá jej nepředpokládaným posunem a ukončením. Nebo neukončením. Musí čtenáře znejistit a překvapit. Protože ví, že jedině nejistý a překvapený člověk může zažít záblesk skutečné poezie, ať už je ukryta v čemkoliv ze světa tohoto nebo jakéhokoliv nově stvořeného.
Jsou to básně poutnické, hledačské, pořád je někdo na nějaké cestě, v podivných, nejčastěji exotických krajích. Pořád je kolem nějaké tušené násilí a hlavně smutek, opuštěnost a samota. A pořád se ty poutě mají tendenci zatáčet do kolečka, vracet se tam, kde začaly, ukazovat hledačské úsilí poutníka pošetilým a marným. Nálezy se stávají ztrátami a naopak. Pořád se ty básně tváří jako texty, ukrývající bůhvíjaké poučení a zároveň jako výsměch tomu, nějaké poučení v nich hledat. A pořád jsou nejkrásnější tehdy, když je necháme jen tak být, aby nás osvěžily svou obojetností. Možná úplné nesmysly, možná moudrá poselství, určená k pomalému, klidnému přemítání. Kdo si má být jistý.
