Růžovejch květů sladká vůně (Virtuos na prdel) / Recenze /
Jiří Trávníček, Ranní mozaika ČRo 3-Vltava
Ivan Wernisch vydal v nakladatelství Petrov svou další knížku, celkově jich má již přes dvacet, přičemž přesný počet tak úplně určit nelze. Wernisch je totiž autorem, u něhož hranice mezi sbírkou a výborem, původní sbírkou a edicí, překladem a „překradem“, je značně plynulá. Tohle nechť si však vyřeší editoři; my máme před sebou knížku neoddiskutovatelně novou, navíc vydanou ve sličném provedení, a proto se věnujme jí.Říci o ní něco jiného, než je to knížka, a nikoli třeba básnická sbírka či osobní brevíř, ani nelze. Jde skutečně o knížku, která je poskládána z básnických textů, drobných próziček, deníkových zápisků, pohádek od básníkových dětí, výpisků ze zapomenutých autorů z 19. století, parafrází zenových příběhů, jakož i parafrází chasidských vyprávění. Což o to, tuhle kompoziční volnost z Wernischových knížek již známe, ale přesto: nezašel autor ještě o kus dále, na samu hranici autorského nihilismu? Jako by kniha v jeho pojetí stále více ztrácela záměr celku s jednotícím určením a stávala se pouhým vnějším rámem Jako by nám Wernisch sděloval: texty nechť se rozbíhají, kam se jim zachce, a já, jejich původce či co, jsem tu jen o toho, abych do toho moc nekafral. Básník – toť pouhý pořadatel, nikoliv tvůrce.
Na rubu této ležérní směskovitosti se nachází jakási melancholie. Melancholie nikoli životně tíživá, ale spíše nyvá a plná lítosti. Melancholie jakožto poznání, že poezie stejně nesídlí v textech, ale někde za nimi či před nimi; že o tom, čím tato poezie vlastně je, tak jako tak moc nevíme. Wernischovo psaní jako by tímto současně popíralo samo sebe: ve chvíli, kdy jsou texty vnímány jako nepodstatná provizória, pak přece ztrácí i smysl, abychom se na ně příliš upínali. Knihou vane duch bezcílného bloumání: není kam jít, natož aby bylo možno někam dospět; poskládá-li se text ze sedmi slov nebo sedmdesáti – vše jedno; stejně jako že totéž lze sdělit pomocí zaslechnutého výroku jako prostřednictvím vlastního textu, nebo třeba pomocí významové pauzy. Ale vlastně zpět: ono už ani není co sdělit, takže jaképak copak. - Ono poetično se však určitě někde nachází, ale je na něm, jen na něm je, jestli se nám dá či nikoli. Řečeno jinak: do básnické nirvány se putuje mimo vyznačené trasy, jakož i bez předem stanovených azimutů. Pokud jsme řekli nirvána, pak ne náhodou. Wernisch touto knížkou nasál do svých básnických plic další doušky Východu. Ale nenechme se mýlit, z Ivana Wernische se nestává hlasatel návratu k přírodě, je to stále stejně beznadějný středoevropský estét, ale takový, kterému s přibývajícími léty těžkne hlava, zato však duše, duše se potřebuje stávat stále lehčí a lehčí, bezcílně líbeznou, náchylnou k náhodám.
„Záhon ředkviček. Ó jak nespravedlivé!“
