Upadlí vlastenci aneb Český wake / Recenze /
Tomáš Sedláček, Ranní mozaika ČRo 3-Vltava
Čtyři prozaické knihy vydal pražský rodák, dnes český Australan Stanislav Moc (nar.1945 v Praze). Z Československa odešel v osmašedesátém roce a románová novela Upadlí vlastenci aneb Český wake, chcete-li, tedy české procitnutí, je tou čtvrtou knihou a velmi přátelským doslovem ji doprovodil Josef Škvorecký.Zmiňuji se o tom proto, že autora můžeme označit za příslušníka „Škvoreckého školy“ české prózy, totiž onoho proudu, jehož autoři vědí, že kniha má mít dobře vyprávěný a živý příběh, dějové i významové napětí, má bavit, ale přesto má být její příběh nositelem dalších významových přesahů. To vše, jak už naznačuje sám název, v Mocových Upadlých vlastencích najdeme. Ve modelovém příběhu, se zřejmými autobiografickými motivy, se schází na sklonku 90. let na matčině pohřbu šest sourozenců Mácových a zpětně probírají své osudy, poznamenané životem v totalitě. V rodině autor vytvořil pozoruhodný sociální vzorek české společnosti – je tu emigrant, pracovník totalitní bezpečnosti, chemik, absolvent university v Moskvě, i umývač oken. A ten, jehož očima příběh sledujeme, je invalidní a zcela nehybný Pepíček, od kojeneckého věku upoutaný na vozík a neschopný řeči. Z vozíku sleduje Pepíček Máca postupné odkrývání tajných i tajených zranění, které si jeho bratři i rodiče přivodili soužitím s komunistickým režimem i svými selháními. Není tu nevinných, ani nezraněných, ba dokonce ani mrtvá maminka není zcela bez viny na tom, že se tatínek stal, jak vychází najevo, ušlechtilým vrahem. I ten autorovými autobiografickými rysy obdařený emigrant Jarda je obtížen – mimo problémů, které svým útěkem přivolal na ostatní členy rodiny – podílem na Pepíčkově zmrzačení v kojeneckém věku. Nadějí zůstává jediná čistá duše rodiny Mácových – nejmladší sestra, která má před sebou perspektivu života v lásce a bez hanebných i vražedných kompromisů.
Nějakých 115 stran prozaického textu napsal Stanislav Moc tak svižně, že čtenář je ochoten přehlédnout poněkud zjevnou syžetovou konstrukci, a odpustí i zřetelně moralizující akcent, ostatně u modelových próz vždy latentně přítomný. Půdorys spíše klasické tragédie podtrhuje Pepíčkův příspěvek k řešení rodinných problémů – jsa nevinný, snímá hříchy ostatních svou dobrovolnou smrtí. Mocův obraz pokleslého češství má rysy filmového či dramatického příběhu, lze dokonce předpokládat, že se mu této podoby dostane. Čtenář zase dostává do rukou řemeslně překvapivě dobře zvládnutou prózu, vyprávěnou s chutí a tempem, usilující být něčím víc, než jen lehkým ohlédnutím za českými dějinami druhé poloviny 20. století.
