Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové / Recenze /
Jiří Trávníček, Ranní mozaika ČRo 3-Vltava
Milan Ohnisko je autorem mladšího středního věku, žije v Brně a Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové je jeho sbírkou druhou. Poznávací znamení jeho poezie zůstávají stejná. Jsou jimi především empirický a příležitostný základ, dále pak záliba v jazykové hře a slovním humoru. A i zde je poznat, že se nejdříve musí něco stát, aby bylo o čem psát. Ohniskovy básně jsou plny Brna, zejména Husovic a Obřan, mají své pevné vazby na konkrétní lidi, ať již ty, o kterých se básník zmiňuje, nebo ty, kterým věnuje své básně. Je patrné, že psaní veršů je mu především aktem společenským. Básník v jeho pojetí – toť ten, kdo se nachází mezi lidmi; je s nimi protkán spoustou vazeb; a jsou to právě především lidé, vůči kterým stojí za to psát poezii. Jak v této chvíli nevzpomenout na Jacquese Préverta. - Druhou polohou Ohniskova básnění je velká vnímavost vůči jazyku. Čeština je mu jakousi spící princeznou čekající na svého prince, aby ji probudil a tím ji přinutil ukázat naplno své půvaby. Za nástroje tohoto probouzení Ohnisko používá zejména rýmy a básnické etymologie. Slova se u něho k sobě prohledávají často jakoby na svůj vlastní vrub, bez ohledu na to, co se jimi chce říct. Možná právě proto Ohniskovi nečiní problémy dávat po makarónsku vedle sebe česká slova s jinojazyčnými, např. „Eros a agape… / na hlavu mi kape!“, „Hroznýš svět / born to death“.
Z vnějšího pohledu se může zdát, jako by Ohnisko slučoval oheň s vodou. Životní empirie a samovolný svéúčel jazyka – lze tohle vůbec převést na společného jmenovatele? Lze a také proto, že Ohniskovi cestu namnoze prošlapal Ivan Martin Jirous, zejména svými Magorovými labutími písněmi. V nich totiž spolu nažívá drsná všednost vězňovy reality se zálibou v akrostiších, kulturních odkazech a makarónském rýmování. Druhým důvodem toho, proč Ohniskovi tyto dvě polohy drží pospolu, je autorův smysl pro míru. I tam, kde báseň nasadí na temnější strunu, jako by se básník lekl, cože to rozpoutává, a celé se to snažil přehrát do lehčích poloh. Na první pohled lze za tímto Ohniskovým balancováním mezi tragikou a lehkostí vidět tak trochu obavu z vlastních démonů. Ve chvíli, kdy začíná jít do tuhého, získává nad básníkem životní tíhy vrch entertainer. A ten dbá o to, aby účinek básně byl co možno okamžitý, rychlý a aby nic po ní nezůstalo. Odtud plyne i častá potřeba pointy jako jakéhosi definitivního účtu za básní. Při další a další probírce sbírkou se však ukazuje, že je tomu zřejmě trochu jinak: Ohnisko tím, že potlačuje tíži, jako by svému čtenáři sděloval: mám tě obtěžovat svými chmurami, vždyť máš určitě dost těch svých. Proč zalézat do metafyzických zákopů a střílet po sobě svými těžkomyslnostmi. Což takhle spolu pátrat, zda to třeba není jinak, než jsme si původně mysleli, totiž: zda tíha života a temná melancholie nejsou nakonec jen převleky rýmu!
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz