Tomáš Sedláček, Literární magazín ČRo 3 -Vltava
Také devátý román Jiřího Kratochvila má nezaměnitelné rysy: - je brněnský prostředím a fantastický obsahem, je myslitelský, ale nevyhýbá se ani přízemnějším scénám, je skvěle a čím dál hladčeji vyprávěn, tentokrát na horrorovém půdorysu. Kratochvil ostatně vždy dovedně využíval postmoderní střídání stylů i variovaných motivů, konstrukční posedlost velkého vyprávěče propojuje s klíčovými filozofickými otázkami přítomnosti – tedy je pokaždé i potřebně čtenářsky aktuální.Od návratu z ineditního vyhnanství do sjednocující se české literatury v roce 1990 píše Jiří Kratochvil s temperamentem sobě vlastním v zásadě jeden jediný příběh české zkušenosti 2. poloviny 20. století – střetnutí individua a totalitního zla. Ne náhodou poskytuje záložka obálky románu následující návod ke čtení: „Zlo je jen jedno, ale stále se vrací v nových podobách a Velmistři vždy znova a znova rozehrají svou hru. A je zlé to nevědět.“ Kratochvilovy románové příběhy se ve své stavbě a časovém zařazení příliš nemění, zato se proměňují jejich zákruty a významy. Pod povrchem skládaným z prvků triviální literatury bují základní témata lidské existence - vedle moci a zla také téma oběti.
Čtyři rozsáhlé oddíly románu Lehni, bestie! (nazvané Předtím, Tam, Potom, Zde) vyprávějí groteskně krutou fantastickou moderní paralelu ke středověkým křížovým výpravám dětí do Svaté země (v české literatuře ji mj. připomněl svou novelou Jiří Šotola) – totiž přípravu fiktivního procesu s dětmi, které se přiznají k vytvoření dětské protistátní spiklenecké skupiny. Tak to aspoň vypravěči celého příběhu vykládá v jakémsi obludně snovém klášteře jeho Velmistr. Vybrané a unesené děti jsou přejmenovány jmény revolucionářů a učí se nazpaměť svým příštím rolím obětí, které se budou dožadovat co nejbrutálnějších trestů: „Nic nedokáže víc fascinovat než krev nejnevinnějších a už jen hromadné popravy dětí mohou vzkřísit naše veliké sny. Tento klášter je koráb, na němž jste vypluli zachránit svět, Spartaku…“
Fantastický rituál přípravy vybrané skupiny dětí na smrt v raných 50. letech volně parafrázuje skutečné zrádcovské procesy z téže doby a současnému čtenáři bude pravděpodobně jedním významovým těžištěm románu. Druhé, neméně významné, objeví až v závěrečném oddílu nazvaném Zde. Vypravěč, nyní dospělý Spartakus s novou identitou, se pokouší navázat na svůj přetržený a poškozený život a snad se i pomstít svému bývalému vězniteli, kterému říkával Velmistr. Ale pachatel i oběť jsou spolu propojeni společným prožitkem, z něhož plyne mrazivé poznání: „Velmistr a já jsme navždy neoddělitelní… patříme k sobě jako propast a pád! Celá tahle země a celý širý svět jsou zemí a světem Velmistrů! Všichni jsme jejich děti! A všichni jsme je zradili a všichni si teď neseme pocit provinění a všichni si poneseme následky!“
Ani v románu Lehni, bestie! tedy neztratil Jiří Kratochvil nic ze svého virtuózního vypravěčství, ba zdá se, že dokonce zkáznil i svou rozpoutanou fantazii, která ho občas sváděla až k samoúčelným ornamentům. Neméně virtuózní a zároveň i ukázněnější je i vyprávěcí strategie a motivická výstavba knihy. Svobodné vyprávěcí opojení takového Medvědího románu (ale třeba ještě i Nesmrtelného příběhu) vystřídala snaha ulehčit čtenářům cestu do světa rozryvného kratochvilovského světa, v němž přece jen postupně začíná převažovat nad silou formy jasnost a srozumitelnost sdělení. Jiří Kratochvil, jehož prózy evropského významu se v zásadě dějí v jednom jediném městě a jeho okolí – už jen za to by mu Brno mělo jednou postavit pomník – zamířil, veškeré hororovitosti posledního románu navzdory, k méně výlučné, zato masovější čtenářské obci.
