Zvlčení (romaneto o vlcích, lidech a úkazech) / Recenze /

(tsk), Týdeník rozhlas, 38/2002, s.16

          "Jak tam běžela, cosi věděla, ale mně to nešťastnica nepověděla," uzavírá své svědectví o posledních krocích Vlčice z nevšedního příběhu Zvlčení valašská vědma Ester Pacáková.
          Rozsáhlý román označil čerstvý šedesátník Antonín Bajaja termínem romaneto. Více než na Arbese však navazuje na své vesnické "valašské" prózy z 80. let - Mluviti stříbro a zejména na dvojromán Duely.
          Ve Zvlčení se tentokrát střetnou dvě rodiny: vlčí a lidská. Někdy koncem 90. let na sebe v Západních Karpatech na Moravě narazí vlci, které ze slovenských hor vyhnali pastevci a lovci, a lesácký rod Butorů. Dvě společenství s podobnými zájmy a loveckými vášněmi směřují nevědomky, ale zákonitě ke konfliktu.
          Arbesovské romaneto stavělo na objevování racionální příčiny iracionální záhady. Bajajův román má jinou ctižádost. Dramatická fabule tvoří pouhý rámec lidských a zvířecích osudů. V těch lidských zní společenské proměny konce minulého století, ale také nádherné typy venkovských lidí - za všechny alespoň připomeňme Ester Patákovou - a v osudech rozvětveného třígeneračního klanu lesácké rodiny Butorů se ozývá i kontrastní souzvuk pražského centra s valašskými okraji. Bajaja ale především postihuje zákonitosti života jako takového, zákonitosti společné lidem v přírodě, a tedy i lidem a vlkům, neboť jedni i druzí podléhají témuž stvořiteli.
          Prozaik okouzluje slovesnou silou i krásnými epizodami, jímavými scénami ze života lidí i vlků, obrazem mýtů i dávných dějů, které kupí v prolínajícím se pásmu jednotlivých motivů a časových rovin, vázaných nejednou v ostrých střizích jediným slovem uprostřed věty a situace. (...)

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage